Americký sen

Anotace: XVII.díl Víkend

Byl pátek večer. Zanedlouho mě měl Damian vyzvednout a vzít na první opravdické rande. Těšila jsem se. Za poslední tři dny jsme se sblížili. Neustále mi dával najevo svou náklonnost, říkal mi pěkné věci a byl mi nablízku, i když bohužel jen fyzicky. Objímal mne, hladil po vlasech a líbal, ale nikdy se mě nezeptal, jak se mám, jak se cítím. Nepřikládala jsem tomu důležitost, vídali jsme se přeci každý den, nemusel se na to ptát, ale přece jen mi to bylo trochu líto.

Vyšla jsem na balkon a hledala na obloze měsíc. Na začátku týdne měl plný kulatý tvar a doslova zářil, když jsme se v jeho přítomnosti s Ephraimem objali. Od té doby jsem ho vyhledávala každý večer, snad jako bych doufala, že by mezi dvěma muži mohl rozhodnout za mě. V posledních dnech se však pomalu vytrácel a dnes nebyl vidět vůbec. Zoufale jsem očima kmitala po obloze, ale prostě tam nebyl.

Bez hnutí jsem zůstala hledět na oblohu prošitou hvězdami a usilovně si přála, aby se Ephraim už nikdy netrápil. Měla jsem chuť se za ním rozjet a znovu ho obejmout. Tak silně a pevně, abych ho před vším uchránila.

Zatřásla jsem hlavou. Co to zase dělám? Teď bych přece měla myslet na Damiana, co nevidět tu bude…

Sotva jsem na něj pomyslela, do opojného ticha se zařízl ostrý zvuk zvonku. S povzdechem jsem se vydala ke dveřím a pozvala Damiana dovnitř.

Věnovala jsem mu úsměv. „Dal by sis něco k pití? Vodu… víno?“ nabízela jsem.

Damian se rozhlížel po mém bytě a nechal se zlákat otevřenými dveřmi na balkon. „Víno si dám rád!“ volal na mě odtamtud.

Naplnila jsem dvě skleničky do poloviny a zamířila k němu. Bedry se opíral o zábradlí a dlaněmi se držel těsně vedle těla. Nakláněl se a díval se nahoru.

„Opatrně! Ať nespadneš,“ varovala jsem ho a stoupla si naproti němu. Neposlechl mě a dál vzhlížel ke hvězdám.

Položila jsem svoji skleničku na zem a volnou rukou ho polechtala na vystaveném krku. Zasmál a narovnal se. Podala jsem mu sklenku vína a sehnula se pro tu svoji.

„Na nás!“ pronesl významně a přiťukl si se mnou. Mlčky jsem se na něj usmála a napila se, aniž bych z něj spustila oči. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že to mezi námi začíná být vážné a byla jsem z toho lehce nervózní.

„Půjdeme?“ zeptal se, jakmile jsme dopili víno, a nabídl mi své rámě. Zavěsila jsem se do něj a snažila se dát mu najevo svou radost. Bylo nad slunce jasné, že to všechno dělal jen kvůli mně. Snad jsem ani nevěřila, že to byl jeho nápad, spíše jsem podezírala Keiru, že ho navedla, aby mě na rande pozval. Měla jsem dojem, že on sám si na podobné formalitky moc nepotrpí, klidně by přešel rovnou k věci, kdyby záleželo na něm. Přesto se mnou dnes večer šel ven a já si to vážila.

„Takže, kam máme dnes namířeno?“ zeptala jsem se těšivě. Damian se sklonil a dal mi pusu na čelo.

„Nech se překvapit…“ napínal mě.

 

O pár hodin později jsme seděli v restauraci u bíle prostřeného stolu a drželi se za ruce.

Zeširoka jsem se usmála a poděkovala mu. „Byl to překrásný zážitek!“

Damian mě vzal na muzikál do divadla Ambassador na Brodwayi. Nikdy dříve jsem tam nebyla, bylo to pro mě něco nepoznaného. Atmosféra, kterou jsme během představení nasáli, nás doprovázela celým zbytkem večera. Cítila jsem se úchvatně a rozechvěle zároveň.

Na řadu přišel dezert a večer se neúprosně chýlil ke konci. Věděla jsem, že na dnešní poměry jsme spolu už dost dlouho na to, abychom ve vztahu pokročili, ale já ještě nebyla připravená. Měla jsem ve svých citech zmatek a nechtěla jsem se unáhlit v něčem, co bych už potom nemohla vzít zpátky.

Z božsky vonícího vanilkového soufflé jsem ochutnala sotva dvě malá sousta a žaludek se mi sevřel nervozitou. Odskočila jsem si na toaletu a Damian mezitím zaplatil naši útratu.

Na cestě k mému bytu jsme oba mlčeli. S každým ujetým metrem jsem se cítila nervózní čím dál víc, ale Damian si vůbec ničeho nevšiml. Možná jsem své pocity uměla dobře skrývat a možná, že Damian je prostě ignoroval.

Když jsme přijížděli k mému bytu, zrovna se uvolnilo parkovací místo. Damiana to potěšilo, mě už o něco méně. Obávaná chvíle byla tu.

Damian vypnul motor a otočil se ke mně. Přesně podle očekávání. Roztřeseně jsem se nadechla. Pohladil mě po tváři a zastrčil pramínek vlasů za ucho. Dál už na nic nečekal, naklonil se ke mně a začal mě líbat. Jeho rty byly rozpálené do vřela a jakmile se mě jimi dotkl, rozlilo se mi po celém těle příjemné teplo. Trochu jsem se uvolnila a začala mu polibky vracet. Damian si však moji spolupráci vyložil jako svolení a dlaněmi začal dychtivě hladit mé tělo.

Odtáhla jsem se, ale Damian, jako by to snad ani nepostřehl, se ke mně znovu přitiskl. Byla jsem natlačená na dveře a chyběl mi vlastní prostor. Najednou jsem měla pocit, že jsem do něčeho nucená. Dlaněmi jsem od sebe Damiana odstrčila a začala zbrkle dýchat. V tu chvíli si konečně uvědomil, že něco není v pořádku.

„Děje se něco?“ zeptal se mě něžným hlasem a znovu mě pohladil po tváři. Najednou jsem si nebyla jistá, zda jsem nereagovala přehnaně, ale prostě jsem věděla, že takhle to nechci.

„Raději už bych měla jít…“ hlesla jsem do ticha mezi námi. Damian se usmál a znovu se ke mně začal přibližovat.

„Kam bys chodila,“ zašeptal mi těsně u obličeje a teplým dechem mě pošimral na bradě. Svaly mi ochably až po konečky prstů a já se opět podvolila jeho rtům. Bylo to příjemné, ale věděla jsem, že Damianovi tohle nestačí a chce pokračovat, proto jsem musela přestat.

„Dobrou noc, Damiane,“ řekla jsem, jakmile se ode mě na zlomek vteřiny odpoutal, aby se nadechl.

Zatvářil se dotčeně. „Opravdu odcházíš?“

„Jsem unavená,“ zalhala jsem a předstírala, že mi těžknou víčka.

„Fajn! Hezky se vyspi,“ štěkl rozladěně, opřel se do svého sedadla a oběma rukama pevně uchopil volant, ani se na mě při tom nepodíval.

Naštvala jsem ho. Skousla jsem si ret. Mrzelo mě to, nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo, ale věděla jsem, že teď prostě musím odejít. Kdybych se mu začala omlouvat, znovu by to zkoušel.

Třesoucí se rukou jsem si otevřela dveře a vystoupila. Sotva jsem za sebou zavřela, rozjel se a byl pryč.

Povzdechla jsem si. Tak tohle nedopadlo dobře. Kdybych nečekala, že se to stane, byla bych mnohem víc zklamaná a nešťastná, bohužel jsem to však tušila. Celý večer jsem mu to viděla na očích, byly naplněné touhou a očekáváním, a já věděla, že ho budu muset poslat domů…

Smutně jsem se otočila zády k silnici a vykročila k domu. Byla mi zima na místech, kde mě ještě před chvílí hladil. Chyběla mi jeho přítomnost. Zakroutila jsem hlavou a ptala se sama sebe, proč spolu muž a žena nemohou být jen tak. Vždycky se to musí takhle pokazit? Proč mě prostě nemohl obejmout kolem ramen a doprovodit nahoru? Mohl se se mnou posadit na balkon a ještě chvíli být mi nablízku… Místo toho mě tu nechal stát. Samotnou.

 

Ráno jsem se probudila schoulená do klubíčka. Celou noc mě svírala bolestivá zima. Byla sobota a venku svítilo slunce. Vstala jsem z postele a odhrnula závěsy do rohů místnosti. Dokonalé počasí jako by se přelo s mojí špatnou náladou.

Uvařila jsem si kávu a zjemnila ji mlékem. Takhle jsem kávu nikdy nepila, ale dnes jsem neměla náladu na její temnou barvu ani silnou chuť. Potřebovala jsem jen takové něžné kávové pohlazení. Během bezesné noci mi pořádně vyhládlo. Vytáhla jsem tedy ze spíže dva velké krajíce toustového chleba a štědře je natřela burákovým máslem a pomerančovou marmeládou. Sedla jsem si s nimi do postele a naladila rádio.

Snažila jsem se nemyslet na to, co se stalo včera. Věděla jsem, že Damiana to do pondělí přejde a už nebude uražený. Chtěla jsem si užít pěkný víkend a rozhodně jsem neměla v úmyslu se kvůli tomu trápit.

          Osvěžila jsem se sprchou a oblékla se do pohodlného oblečení. Rozčesala jsem si vlhké vlasy a s mobilem v ruce se přesunula na balkon. Venku to čerstvě vonělo a ulicemi pode mnou už dávno pulzoval život.

O víkendech bylo město plné mladých lidí a dětí. Kavárny a bistra měly narváno až do pozdních večerních hodin, vzduchem se vznášela bezstarostnost a všude byl slyšet smích. Ze své hektičnosti však ani v sobotu město vůbec nic neztratilo. Stále tu pobíhali jedinci v oblecích, kteří nedokázali přestat pracovat, a silnice blokovala auta s nevrlými řidiči za volantem.

Zatoužila jsem po klidném a docela obyčejném víkendu, stráveném na chalupě mých rodičů. S úsměvem jsem zvedla mobil a navolila mámino číslo.

„Ahoj, mami. Můžete se pro mě cestou zastavit?“ ptala jsem se okamžitě, jakmile můj hovor přijala.

„Jistěže můžeme, ale co tě přimělo jet s námi?“ podivovala se. „Na chalupě už jsi nebyla…“ na chvíli se odmlčela, snad jako by opravdu počítala léta. „Přinejmenším sedm let,“ sdělila mi výsledek, ke kterému se dobrala. Protočila jsem oči, ale usmívala jsem se.

„Dívala ses už dnes z okna, mami? Je nádherný den a kdo ví, jestli letos není poslední, pomalu už začíná přituhovat. Chci si užít trochu přírody,“ pověděla jsem jí ne zcela pravý důvod svého rozhodnutí. Hlavní podíl na něm totiž měla touha vidět Ephraima. Sobě jsem to přiznat mohla, ale s ní jsem o tom mluvit nechtěla.

„Dobře. Stavíme se pro tebe kolem poledního, tak buď připravená. Na cestu jsem nachystala sendviče a sušenky,“ dodala mateřským tónem.

Usmála jsem se. „Tak to se moc těším…“

         

O dvě hodiny později už jsem seděla mezi zavazadly na zadním sedadle auta mých rodičů a za krk mi dýchal Ador. Přestože jsme před sebou měli dlouhou cestu, panovala mezi námi uvolněná atmosféra. Máma řídila, takže jsem byla ušetřena jejích komentářů k tomu, jak táta špatně řídí, i následných hádek. Dívala jsem se z okna a naslouchala tátově broukání.

Jakmile byly všechny sendviče snězené a v krabičce od sušenek zbyly jen drobečky a malé kousíčky čokolády, dorazili jsme na místo.

Otevřela jsem dveře a Ador se přese mě okamžitě dral ven. Vystoupila jsem hned za ním a s úsměvem se protáhla. Zdálo se, že se během uplynulých let na chalupě mých rodičů nic nezměnilo, přesto na mě místo působilo jinak. Čas smazal detaily v mých vzpomínkách a já to tu stěží poznávala.

Nízko posazená okna, natřená meruňkovou barvou, zdobená šambránami okolo, jako by mě zvala dál. Poslechla jsem je a přistoupila blíž. Prohlížela jsem si staré dřevěné dveře s mosazným klepadlem uprostřed, jako bych je ještě nikdy dřív nespatřila. Vzhlédla jsem k sedlové střeše s malými podkrovními okénky, lemované měděným okapem. Poznala jsem, které okno náleží mému pokojíku a usmála se.

Rodiče začali vytahovat zavazadla z kufru auta a já nepozorovaně proklouzla otevřenou brankou do zahrady. Kráčela jsem po vyšlapané cestičce podél domu a vdechovala čistý vzduch provoněný podzimem. Prsty jsem přejížděla po kůře stromů, jimiž jsem byla obklopena a vnímala šelest listů v jejich korunách. Když v tom jsem spatřila Ephraima, jak sbírá zralá jablka do bedýnky. Vypadal jako úplně jiný člověk, oblečen v bledě modrých riflích a kostkované zelené košili. Zdál se mi uvolněný a rozcuchané pekanově hnědé vlasy mu propůjčovaly rošťácký vzhled. Usmála jsem se a ještě chvíli pozorovala, jak se natahuje k větvím stromů, než vycítil můj pohled a otočil se.