Americký sen

Anotace: XXIII.díl Společný den

Nechtělo se mi, ale nakonec jsem zvedla hlavu z Ephraimovy hrudi a děkovně mu pohlížela do tváře, zatímco jsem se od něj odtahovala. Sotva jsem spustila paže z jeho zad, začala mi jeho blízkost chybět. Ovšem bylo mi útěchou vidět jeho oči a úsměv.
„Jsem, jak malá holka,“ řekla jsem a studem sklopila oči.
Ephraim ke mně natáhl ruku a klouby prstů se něžně dotkl mého čela. „Jsi žena, co má city,“ opravil mě s úsměvem.
Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Tohle, že byl Ephraim, kterého jsem znávala jako malá? Tenhle krásný, vysoký, něžný, vyzrálý muž? Muž, který mi dnes už podruhé složil kompliment?
„Chtěla by ses jít projít?“ nabídl mi.
S úsměvem jsem přikývla. „Moc ráda!“
Každý jsme si vzali zbytek svého sendviče a vyšli na ulici. Kráčeli jsme vedle sebe tiše. Zajímalo mě nad čím si přemýšlí, ale nebyla jsem tak netrpělivá, abych se to chtěla dozvědět hned. Tahle malá záhada mě k němu nesmírně přitahovala, byla jsem však ochotná si počkat na tu pravou chvíli…
Zatím jsem si užívala toho, že mu můžu být tak blízko. Ramenem jsem se téměř dotýkala jeho paže a prsty mě svrběly touhou uchopit jimi jeho dlaň, která se mu při chůzi houpala vedle těla.
Bylo mi krásně. Začala jsem se usmívat a rozhlížela se kolem nás. Tuhle část New Yorku jsem neznala, ale Ephraim ano. Ve tváři se mu usadil šťastný výraz, který mi prozrazoval, že se tu cítil doma.
„Takže se přestěhuješ do bytu tvé mámy?“ prolomila jsem ticho mezi námi.
Ephraim na mě krátce pohlédl a pak se zadíval zpět před sebe. „Ne, rád bych si našel nový byt. Tenhle je plný máminých věcí a vzpomínek. Nechci zapomenout, ale zároveň vím, že musím jít dál a získávat nové vzpomínky. Posunout se, nezůstat na jednom místě, chápeš?“ Opět na mě pohlédl a zadíval se mi do očí.
Přikývla jsem. „Mohla bych ti třeba pomoct s hledáním… kdybys chtěl…“
Ephraim se na mě usmál. „No jasně, ženský názor se mi bude hodit,“ souhlasil.
Také jsem se usmála a poté si do pusy strčila poslední kousek pečiva.
„Díky za snídani, byla skvělá,“ poděkovala jsem mu.
Ephraim se opět usmál. „To jsem rád, takže… co teď? Musíš do práce?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, dnes mám volno!“
Ephramovi se tváří mihlo nadšení. „A nechtěla bys dnešek strávit se mnou?“ navrhl a nejistě se na mě podíval.
Usmála jsem se. „Máš nějaký plán?“
„Vlastně ano!“ řekl Ephraim a zastavil.
Také jsem se zastavila a otočila se k němu čelem. Pozorně jsem si ho prohlížela.
„Chtěl bych tě vzít do planetária, víš… za to, jak jsem včera zmizel,“ řekl a na okamžik se zatvářil provinile. Poté se mi zadíval do očí a čekal na odpověď.
Koutky úst se mi samovolně zvedly do úsměvu. „To zní jako dobrá náhrada.“
Ephraim se potěšeně usmál a sevřel prsty mých rukou do svých dlaní. „Bude se ti to líbit, uvidíš…“
Při jeho doteku mi srdce začalo zběsile tlouct. Bylo to něco jiného, než když jsme se objímali. Cítit svoji ruku v té jeho bylo mnohem důvěrnější…
Roztřeseně jsem se nadechla a bez hnutí pohlížela Ephraimovi do tváře. A když jsem pak pohledem sjela k našim rukám, uvolnil sevření a mé prsty z jeho dlaní hladce vyklouzly.
„Půjdeme?“ zeptal se a popošel vpřed.
Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho a s rozpačitým úsměvem se zařadila vedle něj. Vydali jsme se na opačnou stranu, než kam jsme mířili doposud a zanedlouho jsme se ocitli na místě, kde bylo zaparkované jeho vypůjčené auto.
„Počkáš? Skočím si jen nahoru pro pár věcí…“ řekl a kývl hlavou k patrovému domu.
„Jasně!“ přikývla jsem a dívala se za ním, dokud nezmizel uvnitř.
Opřela jsem se mezitím o dveře auta na řidičově straně a zavřela oči. Nad ničím jsem nepřemýšlela, pouze jsem vnímala kouzlo okamžiku. Zhluboka jsem dýchala, naslouchala ruchu města a nechala si čechrat vlasy vánkem. Ani jsem si při tom neuvědomovala jak čas rychle letí...
„Mio?“ zašeptal Ephraim.
Usmála jsem se a otevřela oči. Cítila jsem se, jako bych se právě probudila z úžasného spánku.
Ephraim si mě zálibně prohlížel s lehce našpulenými rty v pobaveném úsměvu.
„Co?“ snažila jsem se porozumět jeho výrazu.
Ephraim jen zakroutil hlavou. „Vůbec nic,“ řekl, ale výraz mu z očí nezmizel.
„Tak pojedeme?“ zeptal se nakonec.
Přikývla jsem a obešla auto. Nasedli jsme dovnitř zároveň a sťukli se rameny. Polekaně jsme na sebe pohlédli a v zápětí se zasmáli. Naráz však smích utichl a my si zůstali hledět do očí. Pak ale Ephraim ucukl, narovnal se na sedadle a s pohledem upřeným před sebe, strčil klíč do zapalování. Napodobila jsem jej, poposedla si a taktéž se zadívala před sebe.
Po cestě ani jeden z nás nepromluvil. Ale oba jsme po sobě navzájem nenápadně pokukovali. Když už jsem ani nedokázala spočítat, pokolikáté se po mně Ephraim ohlédl, pousmála jsem se a koutkem oka spatřila, že i on se usmál. Ještě jednou jsme se na sebe podívali a tentokrát se naše pohledy střetly. Usmáli jsme se na sebe o trochu víc a pak se pohledem vrátili před sebe. V břiše mi opět poletovalo chmýříčko a tváře mi začínaly hořet.
„Tak už jsme tady,“ pronesl Ephraim vesele.
Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že parkujeme u Central Parku. Ephraim mezitím stačil vyklouznout z auta a obejít jej, aby mi otevřel dveře. Odepnula jsem si pás a s úsměvem vystoupila. Ephraim za mnou dveře zavřel, namířil na auto klíčem a to se vzápětí zamklo. Poté se na mě zářivě usmál. „Můžeme?“ zeptal se a nastavil mi svou dlaň.
Váhavě jsem se do ní podívala, ale moje ruka na souhlas nečekala, samovolně vyskočila a vplula do připravené dlaně. Překvapeně jsem pohlédla Ephraimovi do očí. Ten se jen usmál a pospíchal se mnou ulicí až k Hayden planetáriu. Naráz jsme se zastavili a zvedli hlavy k prosklené krychlové konstrukci obrovských rozměrů, uvnitř které byla umístěna bílá koule, obklopená malými planetkami. Uprostřed obyčejných cihlových domů působila stavba poněkud nepatřičně a snad i vyzývavě, přesto jsem se doposud nesetkala s nikým, koho by neuchvátila.
Kolem planetária jsem již mnohokrát procházela nebo projížděla a vždy jsem o něj zavadila pohledem, ale ještě nikdy jsem jej nenavštívila.
Podívala jsem se na Ephraima, protože jen díky němu jsem tady dnes mohla být. Stále mě držel za ruku, se zvednutou hlavou pozoroval konstrukci před námi a v očích se mu zračila nedočkavost. Usmála jsem se a společně s ním se vydala dovnitř.
Strávili jsme v planetáriu polovinu dne. Krásnou polovinu dne. Povídali jsme si, smáli se, prohlíželi si vystavené exponáty, sledovali úžasná videa, dívali se do teleskopů, nahlíželi do encyklopedií a mnoho dalšího. A při tom všem jsme se mezi sebou dělili o své dojmy, které to v nás zanechávalo. Jeden druhému jsme všechno ukazovali a vychutnávali si svoji blízkost. Nebylo pochyb o tom, že po tomhle společně stráveném odpoledni jsme si byli mnohem blíž než doposud.
Když jsme vyšli na ulici, už se stmívalo.
Postavila jsem se k Ephraimovi čelem, nesměle se na něj zadívala a opatrně řekla: „Bylo mi s tebou moc hezky…“
Ephraim se mi s vážností zahleděl do tváře. Snad přemýšlel, co by teď měl udělat. Když v tom se konstrukce planetária rozsvítila a koule uvnitř začala zářit modrou barvou, což upoutalo naši pozornost. Bylo to kouzelné, celá tahle chvíle byla kouzelná. Po chvíli jsme se k sobě téměř zároveň vrátili pohledem a usmáli se na sebe.
Ephraim mě poté odvezl domů a doprovodil až ke dveřím mého bytu.
„Děkuju, že jsi za mnou dnes přijela…“
„A já děkuji za krásný den,“ opáčila jsem a Ephraim se pousmál.
Na okamžik nastalo ticho, které jsem posléze prolomila. „Doufám, že na zítřejší večeři u mě doma taky přijdeš… bude kuřecí páj…“
Ephraim přivřel oči a na tváři se mu objevil blažený výraz. „Hmm, ten přímo miluju!“ pronesl zasněně.
„A to jsi ještě nejedl ten ode mne,“ zatvářila jsem se trochu samolibě, „takže v sedm tě budu čekat,“ dodala jsem nekompromisně a strčila klíč do zámku. Následně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Ještě jsem se k Ephraimovi otočila a usmála se na něj.
„Dobře, budu se těšit,“ přijal mé pozvání a oplatil mi úsměv.
„Ahoj, Ephraime!“ řekla jsem tiše, stále s úsměvem.
„Ahoj, Mio!“ zopakoval po mně a pak se otočil a přešel ke schodům, odkud se na mne naposledy usmál.
Zavřela jsem dveře a - stejně jako posledně - se rozběhla k balkonu. Vyklonila jsem se a čekala, až Ephraima zahlédnu. Po pár vteřinách se opravdu objevil, když vyšel z domu. S úsměvem jsem ho sledovala a když pak zvedl hlavu, chtěla jsem se dětinsky schovat, ale bylo už pozdě. Zahlédl mě a právě na mě mával. Srdce se mi rozbušilo. Také jsem mu zamávala a přímo nesnesitelně se začala těšit na zítřek.