Americký sen

Anotace: XXV.díl Polibek

Stála jsem s Ephraimem přede dveřmi výškového domu a rozhlížela se okolo.

„Je to tu docela pěkné, co myslíš?“ prohodila jsem a sledovala ho, jak přešlapuje na hraně chodníku s rukama v kapsách.

Potom, co jsem na něj promluvila, se ke mně otočil a usmál se.

„Jo, je to pěkné, tobě by se tu líbilo?“ zajímal se.

Pokrčila jsem rameny. „No, já nevím, bydlel bys tu přece ty…“

Jeho úsměv lehce povadl. Vyndal si ruce z kapes a čtyřmi rozvážnými kroky přešel až ke mně. Pohlédl mi do očí a znovu se usmál.

Jeho blízkost mě uváděla do rozpaků. Chtěla jsem si zastrčit pramínek vlasů za ucho, jak jsem to měla ve zvyku, ale předběhl mě a udělal to za mě.

Srdce mi začalo zběsile tlouct. Ztratila jsem řeč a zůstala stát bez hnutí. Zatímco Ephraim se usmíval a bezostyšně si prohlížel mou tvář.

Někde vzadu, za námi, jsem zaslechla klapání podpatků, které se s každým krokem přibližovalo a vyrušilo nás. Ephraim otočil hlavu a já vykoukla zpoza jeho ramene. Spatřila jsem dámu, přibližně ve věku mé matky, s vlasy vyčesanými do drdolu a rty zvýrazněnými rudou rtěnkou.

„Dobrý den, jdete se podívat na ten byt?“ zeptala se a usmála se na nás. Možná působila přísně, ale rozhodně tak nevystupovala.

Ephraim přikývl. „Ano!“

Dáma v drdolu k nám přistoupila ještě o kousek blíž, štos papírů si přendala z pravé ruky do levé a poté si s námi postupně potřásla rukou.

„Mé jméno je Amanda Johnsnová a mám na starost prodej bytů v této oblasti. Kdyby se vám tedy nelíbil tento byt, můžeme se společně poohlédnout po nějakém jiném,“ usmála se a vydala se ke dveřím, „stačí, když mi nastíníte, jakou byste asi měli představu, ano?“ ohlédla se za námi s dalším úsměvem.

Ephraim i já jsme přikývli a vydali se za ní.

„Je docela upovídaná,“ poznamenal Ephraim šeptem, zatímco jsme za Amandou kráčeli do schodů a poslouchali její výklad o bytě, který jsme zatím ještě ani neviděli.

Pousmála jsem se a dloubla jej do žeber. „Dávej pozor, později by se ti ty informace mohly hodit…“

Zazubil se. „Od toho tu mám tebe,“ řekl měkce.

Rozpačitě jsem se usmála a chtěla něco odpovědět, ale v tu chvíli Amanda zastavila na posledním schodu a poznamenala: „Tak jsme tady!“

Poté z kabelky vytáhla svazek klíčů a začala mezi nimi hledat ten správný. Já se mezitím pozorně rozhlížela.

Dům neměl výtah, což by mně osobně nevadilo, ale nevěděla jsem, jak je na tom Ephraim. Chodby byly tmavé a chladné, zábradlí zrezivělé a stěny zašedlé. Z ulice dům vypadal rozhodně přívětivěji než zevnitř. Ovšem stačilo by jen trochu péče a mohl by vypadat úplně jinak.

„No konečně,“ zaradovala se Amanda, když našla pasující klíč a dveře bytu jím odemkla. Poté ode dveří odstoupila a nechala nás vejít jako první.

„Páni!“ proklouzlo mi mezi rty, když jsem na konci tmavé místnosti spatřila vysoké okno s výhledem na Empire State Building. Venku už se dávno setmělo, takže byla osvětlená a vypadala prostě kouzelně.

Amanda se usmála. „Ano, ten pohled uchvátí každého,“ řekla a rozsvítila, čímž kouzlo pominulo.

Byt byl holý, nezařízený. Přesto se mi líbil. Měl vysoké stropy a velké místnosti. Lesklá dřevěná podlaha ve mně vzbuzovala chuť k tanci a útulná teplá kuchyň přímo vybízela k vaření.

„Myslím, že vás tu teď na chvíli nechám o samotě, ať máte možnost se rozhodnout, zda byt koupíte nebo ne,“ řekla Amanda poté, co nás provedla po všech místnostech.

Chtěla jsem namítnout, že byt nekupujeme spolu, ale Amanda mě ke slovu nepustila.

„Počkám na vás na chodbě,“ upozornila nás a zavřela za sebou dveře.

Najednou jsem se přistihla při tom, jak si představuji, že tady bydlím. V mysli jsem viděla, jak ráno vstanu, přichystám v kuchyni snídani a pak si ji sním u dlouhého jídelního stolu, který jsem si vždycky přála, ale neměla jsem na něj místo. Tady místo bylo, vešlo by se toho sem spoustu. Mohla bych si sem přestěhovat celý svůj byt a ještě by tu zbylo místo… Zbylo by tu místo pro někoho dalšího…

Otočila jsem se k Ephraimovi. „Ten byt je nádherný, koupíš ho?“

Ephraim se nerozhodně rozhlížel kolem sebe.

„Hezčí byt jsem opravdu neviděla,“ přesvědčovala jsem ho, ale stále se tvářil nerozhodně.

„Dobře, počkej,“ řekla jsem a přešla na konec místnosti, abych zahasla světlo. Pokoj zalila ledově černá tma a vzápětí se nám naskytl stejně uchvacující pohled z okna, jako když jsme sem vešli poprvé.

„Ten výhled je přece… dokonalý,“ vydechla jsem úžasem a pomalu přešla zpět k Ephraimovi. Jeho tvář byla pohlcená tmou, ale ostré hrany jeho obličeje byly osvětlené stříbrnou barvou měsíce, který se sem vkrádal skrze okna.

„Já vím, je to nádhera, ale… nechci bydlet v tak velkém bytě sám…“ řekl a zněl trochu smutně, avšak smířlivě.

Otevřela jsem pusu, ale nevěděla jsem, co bych měla říct. Pomalu jsem ji tedy zase zavřela a dívala se do lesknoucích se Ephraimových očí.

V tom okamžiku se mě zmocnila nepřekonatelná chuť se ho dotknout. Snad mi tma dopomohla, abych se k tomu opravdu odvážila a já opatrně přiložila svoji dlaň k jeho nasvětlené tváři. Chviličku jsem na ní spočinula a poté konečky prstů pomalu sjížděla dolů. Ephraim rychle přitiskl svoji dlaň na hřbet mé ruky, aby ji na své tváři přidržel. Zachvěla jsem se, napříč tomu, že jeho kůže byla téměř vřelá.

Najednou se otevřely dveře a v místnosti se rozsvítilo. Ephraim i já jsme své pohledy stočily ke dveřím, v nichž stála Amanda. Tvářila se trochu vylekaně. „Promiňte, já… nechtěla jsem vás vyrušit, ale…“

Ephraim se na mě usmál a poté pustil moji dlaň, která se pomalu sesunula dolů. Zčervenala jsem, ale také se pousmála.

„Ehm… takže, jak jste se rozhodli?“ zajímala se Amanda.

Ephraim ode mne odtrhl oči a pomalu přešel k Amandě. Stoupl si k ní velmi blízko, což ji uvedlo do rozpaků a mě poněkud vykolejilo, a něco jí zašeptal. Amandin výraz se náhle uvolnil a vzápětí na mě s úsměvem pohlédla. Poté přikývla a podala Ephraimovi svoji vizitku.

Zmateně jsem celou situaci sledovala. Potom se ke mně Ephraim otočil a usmál se tak, že se mi málem podlomila kolena.

„Půjdeme?“ zeptal se.

Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, přikývla jsem a vydala se za ním.

„Děkuji a na shledanou!“ řekl a potřásl si s Amandou rukou. Také jsem se s ní rozloučila a poté jsme společně vyšli na chodbu, zatímco Amanda zůstala v bytě.

„Co jsi jí to šeptal?“ vyzvídala jsem.

Usmál se a zakroutil hlavou na znamení toho, že mi to neprozdradí.

S povzdechem jsem se zamračila, když v tom udělal něco neočekávaného. Chytil mě za ruku. Ani se na mě při tom nepodíval. Prostě mě jen držel a postupně scházel schody. Bylo to tak zvláštní. Oba jsme byli dospělí a drželi jsme se za ruce jako malé děti ve školce, přece bych však tenhle prostý dotyk nevyměnila za nic jiného. Bylo to krásné.

Když jsme vyšli na ulici, zastavila jsem se a Ephraim se ke mně otočil čelem. „Tak teda budeme hledat dál?“ zeptala jsem se a snažila se zhluboka dýchat.

O krok přistoupil. „To záleží na tobě…“

Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Jak to, na mě?“

Shlédla jsem k našim rukám. Ephraim udělal totéž a pak propletl své prsty mezi mými. Srdce se mi opět rozbušilo.

Vzhlédla jsem k jeho tváři a on se ke mně maličko naklonil, pak čekal, co udělám já. Doslova mě k sobě vábil, nemohla jsem odolat a také se k němu naklonila blíž. Potěšilo ho to. Lehounce se usmál a rty se mu při tom zvolna pootevřely. Přiblížila jsem se mu ještě o kousek a on mi položil dlaň levé ruky na tvář, zatímco pravou ruku i nadále ponechával spletenou s tou mojí. Jeho dotek byl příjemně hřejivý, zavřela jsem oči a tváří vyšla jeho ruce vstříc jako kočka, která se nechává hladit. Jeho dech mě polechtal na rtech. Mírně jsem se usmála a pak ucítila jeho nos vedle toho svého. Takovou blízkost už jsem nemohla dál snášet, poslepu jsem vyhledala jeho ústa a lačně se k nim přitiskla.

Ephraim se ke mně o krok přisunul a naše těla se dotkla. Pravou rukou jsem ho objala kolem pasu a přimkla se k němu ještě o něco víc. Poté už jsem se soustředila jen na naše rty.