Americký sen

Anotace: XXVI.díl Tváří v tvář

Mezitím u Damiana

 

„Nechutná ti?“ zeptala se Keira Damiana se zvednutým obočím, když si všimla, jak nepřítomně hledí do talíře.

Neochotně k ní zvedl oči. „Ale jo, chutná,“ zalhal, aby jí nekazil radost.

Keira vzala Damiana a Stona do sushi restaurace a objednala těch rýžových jednohubek s kousky ryb a zeleniny neuvěřitelné množství. Dlouhý tác hrál všemi barvami, a dokud se do něj se Stonem nepustila, působil jako malé umělecké dílo.

Oba si to vychutnávali, Damian však neměl na syrové ryby a mořské řasy chuť, ze slané vůně sójové omáčky se mu dělalo zle a dřevěné hůlky mu vypadávaly z rukou. Zato Keira si s ni mi, jakožto správná milovnice sushi, počínala velmi obratně a ani Stone na tom nebyl špatně.

„Tak proč se tváříš tak kysele, to kvůli Mie?“ zeptal se Stone.

Damian to vzdal a s povzdechem odhodil hůlky na kraj stolu, u kterého nikdo neseděl. Odevzdaně se opřel do červené kožené sedačky a promnul si obličej rukama.

„Včera jsme se chytli a dneska už jsme spolu nepromluvili ani slovo. Jsem idiot, zvoral jsem to…“

Keira na něj soucitně pohlédla, odložila hůlky a přes stůl se natáhla pro jeho ruku. „To neříkej, Damiane! Víš, jsi vážně skvělej chlap a jednou – tím jsem si jistá – budeš i báječněj partner,“ řekla a znělo to velmi upřímně. Usmál se na ni a o trochu intenzivněji stiskl její ruku.

„Hele, slyšel jsi ji, ne? Budeš, ale zatím nejsi, takže neusni na vavřínech…“ vracel ho Stone do reality.

Damian se zasmál. „No jo, jasně!“

V té chvíli byl oběma nesmírně vděčný a pocit toho, že stáli při něm, mu dodával ohromnou sílu.

 

Zpět u Mii a Ephraima.

 

Nemohla jsem tomu uvěřit. Uplynulo už téměř sedmnáct let a právě se mi plnilo dětské přání.

Na malou chviličku jsem otevřela oči, mírně se od Ephraima poodtáhla a usmála se na něj. Poté co mi úsměv opětoval, oči jsem zavřela a nechala se znovu políbit. Naše rty se velmi jemně dotýkaly a objímaly. Tělem mi prostupovala radost a vzrušení. A Ephraimovy prsty v mých vlasech mě připravovaly o rozum, jeho zbytky mi však zůstaly, neboť jsme se v té pravé chvíli líbat přestali. Naráz jsme vydechli a začali se usmívat.

Rozpletli jsme prsty našich rukou a Ephraim uchopil moji tvář do obou dlaní, poté se ke mně sklonil a opatrovnicky mě políbil na čelo. Přivřela jsem oči a vdechla vůni jeho kolínské, která mu ulpěla na krku. Žaludek se mi zhoupl jako na kolotoči a ten kratičký okamžik, kdy jeho rty ulpěly na mém čele, byl stokrát intenzivnější než samotný polibek. V tom gestu byly obsaženy všechny jeho city. Svými rty je zpečetil. Natiskl mi je na čelo jako razítko.

Nakonec jsme se štěstím objali.

Poté mi nabídl rámě a já se do něj zavěsila. Společně jsme došli až k autu. Nemluvili jsme, tak nějak to nebylo třeba. V tu chvíli se zdálo, že si snad ani nemůžeme rozumět víc…

Cestou jsem měla pocit, jako bych byla ve snu. Zažívala jsem krásné pocity. Do celého těla se mi rozlévalo opojné teplo, v břiše mě šimralo nadšení, srdce mi překotně tlouklo a Ephraimova přítomnost mě dělala šťastnou.

„Nemáš hlad? Mohli bychom si zajít na večeři…“ navrhl, když už jsme se pomalu blížili k mému bydlišti.

Usmála jsem se. Bylo hezké pocítit, že ode mne ještě nechce odejít, že chce prodloužit společnou chvíli… Stejně jako já.

„To bych moc ráda,“ souhlasila jsem.

„Bezva, chtěl bych ti ukázat místo, kam jsem rád chodíval, než jsem se odstěhoval. Doufám, že máš ráda sushi…?“

„No jasně, sushi miluju!“ odpověděla jsem nadšeně.

Usmál se a pak se opět věnoval řízení.

Zanedlouho jsme zaparkovali v jednosměrné ulici poblíž restaurace. Zaráz jsme vystoupili z auta a sešli se u jeho přední kapoty. Ephraim mě krátce políbil na rty a opět mě vzal za ruku. Naše počínání mi najednou přišlo naprosto přirozené, srdce mi sice stále bilo jako splašené, ale nebyla jsem nervózní jako předtím. Ten polibek – vlastně dva polibky, včetně toho krásného razítka – všechno změnil. Snad to bylo tím, že jsme si poodhalili, co ten druhý cítí, tím spíš, že jsme věděli, že naše city jsou stejné.

Společně jsme se vydali ulicí a cestou po sobě laškovně pokukovali. 

Už ve dveřích restaurace jsem si mohla všimnout, že je plná lidí, mezi nimiž se obratně proplétali číšníci. Uvnitř byl hluk jako ve včelíně, ale i přesto, nebo možná právě proto, působila útulně a přívětivě. Ve vzduchu visela nasládlá vůně rýžového vína a prostor byl příjemně nasvětlen papírovými lustry, připomínajícími lampiony. U dřevěných stolečků s černým lakováním seděli lidé na kožených sedačkách červené barvy a živě si povídali.

Proplétali jsme se k volným místům, když v tom mi zatrnulo. Přímo před námi se zjevil Damian, následován Keirou a nějakým mladým mužem. Podle všeho byli zrovna na odchodu.

„Damiane,“ vydechla jsem překvapením.

Keira vykoukla zpoza Damianových zad a pozdravila mne: „Ahoj, Mio!“

Pousmála jsem se na ni a pozdrav jí oplatila. Poté jsem se pohledem vrátila zpět k Damianovi, který těkal očima mezi mnou a Ephraimem, s nímž jsem se stále držela za ruku. Ani tahle skutečnost Damianovi neunikla. Jakmile si toho všiml, silou stiskl čelisti k sobě.

Bála jsem se toho, co nastane dál. Představovala jsem si jenom to nejhorší, ale Damian mě svou reakcí docela překvapil. Natáhl k Ephraimovi ruku a řekl: „Minule jsme se nestihli představit, jsem Damian.“

Ephraim na okamžik zaváhal, musel mě pustit, aby mohl nabízenou ruku přijmout. Představil se pouze jedním slovem a výraz v jeho tváři byl kamenný, přesto prozrazoval, že nezapomněl, při jaké příležitosti se viděli poprvé. Vzpomněla jsem si, jak se tvářil, když jsem se před ním rozplakala v té kavárně a bylo mi jasné, že ani to Damianovi nezapomene.

Jen co si s ním potřásl rukou, majetnicky mě objal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž. V jiné situaci bych si jeho blízkost patřičně vychutnávala, ale nyní jsem byla příliš rozrušená.

K představování ostatních už nedošlo. Damian mi věnoval poslední pohled, prodchnutý smutkem a zklamáním, a poté všichni společně odešli. Ještě jsem se za nimi ohlédla, než mi stačili zmizet z dohledu.

Najednou se role vyměnily a to já si v tu chvíli v Damianových očích připadala jako ten, kdo druhého zraňuje.

Čelo se mi stáhlo bolestí, i když fyzicky mě nic nebolelo. Ephraim mi položil dlaň na temeno hlavy a rukou, již měl obtočenou kolem mého pasu, si mě přitáhl k sobě v pevném objetí. Přesně to jsem potřebovala. Vděčně jsem se k němu přitulila a zavřela oči.

V objetí jsme spolu setrvali hodnou chvíli, než si nás všiml jeden z číšníků a usadil nás k volnému stolečku. Díky Ephraimově vlivu jsem pomalu zapomněla na to, co se před chvílí stalo a cítila se příjemně stejně jako předtím. Posadili jsme se naproti sobě a láskyplně se jeden druhému dívali do očí.

Zanedlouho nám ten samý číšník, který nás usadil, přinesl objednané jídlo a popřál nám dobrou chuť. Začali jsme miso polévkou a poté se navzájem krmili sushi rolkami. Dost jsme se u toho nasmáli, protože trefit se soustem do pusy toho druhé nebylo s hůlkami vůbec jednoduché.

„Připrav se!“ řekl Ephraim, což znamenalo, abych otevřela pusu, jak jen to půjde. Poté soustředěně natáhl paži a připravené sousto přibližoval k mým rtům, když v tom rolka vyklouzla ze sevření hůlek a s žuchnutím dopadla do zbytku polévky.

Rozesmála jsem, zatímco Ephraim se zatvářil provinile a honem začal utírat pocákaný stůl. Poté se na mě také usmál, naklonil se přes stůl a vlepil mi pusu.

„Děkuju,“ řekla jsem, nyní už s vážnou tváří. Kdybych ho neměla, Damian by mě doslova rozložil.

Ephraim pochopil, co tím myslím a skromně přikývl.

Po večeři mě odvezl domů.

„Mio!“ zaslechla jsem jeho něžný hlas a hřejivý dotek dlaně na svém rameni. Otevřela jsem oči a usmála se do jeho tváře.

„Usnula jsi, už jsme před domem.“

Omluvně jsem na něj pohlédla. „Promiň, byla jsem trochu unavená.“

„To nic, doprovodím tě domů, chceš?“ nabídl mi.

S úsměvem jsem pokývala hlavou.

Ephraim vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře. Uchopila jsem jeho nabízenou ruku a postavila se na chodník. Venku byla zima, ale jakmile mě objal kolem pasu, cítila jsem jeho teplo.

Výtahem jsme se přesunuli k mému bytu a já po celou dobu opírala svoji tvář o jeho hruď. Byl to úžasný pocit, který mě utvrzoval v tom, že jsem se rozhodla správně.

S Ephraimem jsem si nepřipadala poblouzněná. Nic takového. Ephraim byl muž mého srdce.