Americký sen

Anotace: XXXI. díl Harmonie

Audrey a já jsme se rozloučily s Tobym a Ephraimem a zamávaly na jejich vzdalující se auto. Poté jsme se vydaly ke vchodu do čokoládovny. V tu chvíli ze dveří vykoukl roztomilý stařík se sněhově bílými vlasy. Měl světlounce modré oči a vrásčitou tvář, která prozrazovala, že se během života často smál. Nadšeně nám zamával a vybízel nás, abychom přišly blíž.

„Dobrý den, dědo, jak se máte?“ ptala se Audrey a mile se na staříka usmívala. Byl oblečený do dlouhého modrého pláště a na nohou měl černé crocsy.

„Výborně, má drahá, už jsem se ne vás těšil,“ odvětil radostně a poté upřel pohled ke mně.

„Ty budeš zřejmě, Mia. Audrey mi o tobě často vyprávěla. Pročpak ses neukázala už dřív?“ Natáhl ke mně obě paže a sevřel moji pravou ruku ve svých dlaních.

„To víte, hodně práce,“ nadhodila jsem výmluvně. „Ráda vás poznávám pane…“

„Říkej mi Greorgio,“ řekl rozkošnicky.

Usmála jsem se a přikývla. „Dobře, Greorgio!“

„Tak pojďte, pojďte. Ať vám můžu všechno ukázat,“ popoháněl nás a jakmile jsme vešly, zavřel za námi dveře, aby neunikalo teplo. Ocitli jsme se v malé prodejničce předělené proskleným pultem, za nímž se dokonale vyjímaly čokoládové bonbony a pralinky, nerůznějších tvarů, velikostí i barev. Omamná vůně čokolády se vznášela všude kolem nás a já si připadala jako v ráji. Zhluboka jsem vůni nasála a slastně přivřela oči. Greorgio si toho všiml a pousmál se. „A to jsi ještě neochutnala…“ podotkl.

Audrey se mezitím dostala za pult a do pusy si strčila oválnou pralinku z temně černé čokolády. Greorgio se na ni zamračil, ale přesto stále vypadal mile.

„Promiň, dědo! Nikdy se neudržím…“ omluvila se Audrey a zatvářila se provinile, vzápětí se však natáhla pro další pralinku.

Pousmála jsem se a vydala se za Greorgiem, který pokračoval dozadu za prodejnu. Audrey si vzala ještě další dvě pralinky do zásoby a následovala nás. Greorgio nám podal světle růžové plátěné pláště a bílé čepičky a pak nás vzal přímo do procesu. Audrey už tu byla mnohokrát, proto se Greorgio držel především u mě, všechno mi ukazoval a podrobně vysvětloval. Všude tekla čokoláda a plnila se do nejrůznějších formiček. Georgio se se mnou podělil o tajemství ochucování čokolády a dával mi od všeho ochutnat.

Zavedl mě ke stojanům s hotovými pralinkami a pro jednu se natáhl. „Tady,“ řekl a vložil mi ji do dlaně. „Ta ti bude jistě chutnat,“ pronesl přesvědčeně.

Vložila jsem si ji do úst. Čokoládová skořápka téměř ihned praskla a na jazyku se mi rozlila chladivá náplň s velmi jemnou chutí připomínající zelený čaj.

„Hmm, ta je božská!“ řekla jsem a na jazyku mi stále zůstávala dokonale vyvážená hořce-sladká svěží chuť.

Georgio se zatvářil potěšeně, ale nikoli překvapeně. Zřejmě ani neočekával jinou, než pozitivní reakci.

Obešel stojan s pralinkami na druhou stranu a opět mi nějakou podal. Byla velmi malá – asi tak jako otisk malíčku – a měla jednoduchý oválný tvar a dokonale hladký a lesklý povrch. Ochutnala jsem ji a čekala, až se mi na jazyku rozlije náplň, ale tentokrát žádnou neměla. Přesto však její chuť nebyla běžná. Převalovala jsem čokoládu v ústech a soustředěním se mračila.

„Poznáš tu příchuť?“ zajímal se Georgio a usmíval se.

Přikývla jsem, jistá si tím, že na to přijdu. Georgio trpělivě čekal a já se snažila vzpomenout si, odkud je mi ta chuť povědomá.

Po chvilce jsem se usmála. „Levandule, určitě je to levandule,“ řekla jsem rozhodně.

Georgio se zatvářil uznale. „Jsi vážně dobrá…“

„To bude tím, že čokoládu prostě miluju!“ reagovala jsem.

Usmál se. „To máme společné…“

            „Dědo, už budeme muset jít. Toby mi volal, že už jsou na cestě,“ informovala Audrey Georgia, který se právě rozvyprávěl o tom, jak ho život nasměroval na čokoládovou cestu. Zdálo se, že to bude na delší dobu, a tak ho chtěla Audrey zadržet, dokud byl ještě čas…

Bylo zřejmé, že ho to mrzelo, ale Audrey byla neoblomná a popoháněla nás k odchodu. Georgio si povzdychl, ale usmál se na mě. „Dobrá tedy, zbytek bonbonů ti nabalím s sebou.“

„Jste moc hodný, ale to nemůžu přijmout,“ odmítala jsem.

„Ale ano, udělám to rád!“

Usmála jsem se na něj. „Děkuji. Moc si toho vážím.“

„Jistě ne tolik, jako já vaší návštěvy,“ lichotil mi a já si rozpačitě zastrčila pramínek vlasů za ucho.

            Gregorio mi podával tmavě hnědou papírovou krabičku, do níž pečlivě naskládal pralinky, které jsem nestihla ochutnat a o jejichž chuť bych podle něj neměla přijít. Díval se na ni, jako by to byl poklad a já jsem ji od něj opatrně převzala a několikrát mu poděkovala.

„Rádo se stalo, drahá. Doufám, že se ještě někdy uvidíme…“ řekl s nadějí.

„To já také. Moc ráda jsem vás poznala.“

Georgio mi stiskl pravou ruku ve svých dlaních. „Opatruj se a buď stále tak krásná…“

Usmála jsem se. „Pokusím se!“

„Tak ahoj dědo, uvidíme se o víkendu, ano?“ řekla Audrey a dala mu rychlou pusu na tvář. Musela se při tom lehce sklonit, neboť byl o mnoho nižší, než ona.

Jakmile jsme za skleněnými dveřmi prodejny spatřily Tobyho auto, vydaly jsme se ven a naposledy Georgiovi zamávaly.

            „Jak jste se měly?“ zajímal se Toby, který mezitím vystoupil z auta mířil směrem k nám.

„Báječně. Tvůj dědeček je moc milý. Nesu si i výslužku.“ Ukázala jsem mu krabičku plnou čokolády a Toby se usmál.

„To jsem rád. Budeme se těšit, že nás brzy zase navštívíš,“ řekl a objal mě.

„To víš, že jo,“ přikývla jsem.

Toby se otočil k Audrey a krátce ji políbil na rty. „Ahoj, zlato!“ loučil se s ní. „Uvidíme se večer…“

Audrey přikývla a věnovala mu úsměv. Poté Toby vběhl do prodejny za svým dědečkem. Obě jsme se za ním otočily, než jsme se vydaly k autu, kde na nás čekal Ephraim.

            Audrey nás odvezla na letiště, kde se s námi rozloučila a odjela do práce. Zavěsila jsem se do Ephraimova rámě a společně jsme se vydali do odletové haly, kde jsme počkali na naše letadlo.

            Jakmile jsme vzlétli, padla na mě únava, ale ne nepříjemná. Opřela jsem se Ephraimovi o rameno a dlaň pravé ruky přiložila k jeho hrudi. Měl na sobě jednu z dalších flanelových košilí, tak hřejivou a příjemnou na dotek.

Usmála jsem se a zavřela oči, když mě dlaní pohladil po vlasech.

„Máš moc fajn přátele,“ poznamenal tiše.

Hrála jsem si s knoflíčkem na jeho košili. „Taky ses jim líbil,“ ujistila jsem ho a pocítila jak se ke mně sklonil a políbil mě do vlasů.

Přišlo mi neuvěřitelné, že jsme si za těch pár dní dokázali vytvořit tak harmonický vztah. Vzpomněla jsem si na naše první setkání po letech. Byla jsem tak protivná a nechtěla jsem si ho připustit k tělu ani na krok. A nyní jsme si byli tak blízko, že jsem mohla slyšet jeho dech. Řekli jsme si, že se milujeme a zdálo se, jako by těch několik let, co jsme se neviděli, nikdy nebylo.

Přála jsem si, aby mi také představil své přátele a trochu víc se mi otevřel, ale byla jsem ochotná počkat, až se k tomu rozhodne sám.

            Když jsme přistáli v New Yorku, byl už tmavý večer. Stáli jsme na chodníku u silnice a čekali na taxík. Přistoupila jsem k Ephraimovi blíž a přitiskla špičku studeného nosu k jeho teplé kůži na krku, abych si ho zahřála. Klidně jsem vdechovala jeho příjemnou vůni kolínské a hladila ho na zádech.

Zanedlouho před námi přibrzdil objednaný taxík a zajel blíž ke krajnici. Vystoupil z něj nepříliš vysoký chlapík s čepicí na hlavě. Podala jsem mu své zavazadlo a on jej uložil do kufru auta, poté opět nastoupil a vyčkával.

Ephraim mě k sobě přitiskl a bláznivě mě políbil. Projelo mnou vzrušení a radost. Vychutnávala jsem si jeho blízkost a nemohla se nabažit jeho jemných vlasů, v nichž jsem mu kroužila prsty. Nakonec jsme se od sebe ale museli odtrhnout a rozloučit se.

Poslala jsem mu vzdušný polibek, když jsem nastupovala do auta a on mi zamával. Naposledy jsem se na něj usmála a pak už se taxikář rozjel.

 

Druhý den ráno jsem se probudila s pocitem euforie.

Bylo to už dlouho, kdy jsem si naposled zašla na svoje oblíbené ranní espreso do kavárny na rohu ulice. Nemohla jsem se dočkat toho, že dnes si ho dopřeji a to se vším, co mám ráda. Vypravila jsem se v rekordním čase a z domu vyšla těsně po rozednění s úsměvem na rtech a na vysokých podpatcích, po nichž se mi zastesklo.

Byl listopad a venku byla pořádná zima. Ale nevadila mi, spíše naopak. Díky ní se mi tváře přirozeně zbarvovaly dočervena, tvářenka tedy nebyla zapotřebí. Se zimou byly také spjaty příjemné pocity po návratu do teplého a bezpečného domova, kde jsem si ohřála zkřehlé prsty nad stoupající párou z hrnečku s čajem, který nikdy nechutnal lépe, než právě v zimě.

Vždycky jsem si myslela, že mám nejraději léto, ale pravdou bylo, že jsem si dokázala oblíbit všechna roční období a nejraději jsem měla to, které bylo aktuální, neboť přicházelo vždy v ten pravý čas.

Přitáhla jsem si šálu více ke krku a spokojeně si vykračovala ulicí. Rozhlížela jsem se okolo a s každým krokem si vzpomněla na Ephraima, přičemž jsem se musela usmát.

          Když jsem dorazila do kavárny, byla už jako obvykle plná lidí, kteří stejně jako já nedokázali začít svůj den jinak, než přídělem kofeinu.

Byla jsem promrzlá, a tak jsem se posadila uvnitř k malému kulatému stolečku v rohu místnosti a ke kávě jsem si objednala ještě skořicový bochánek.

Neměla jsem u sebe výhled z okna, proto jsem se rozhlížela po kavárně, nasávala specifickou vůni a usmívala se. Když jsem se pak napila kávy a začetla se do novin, uvědomila jsem si, že nejde ani tak o kofein, nýbrž o prožitek s pitím kávy spojený, na čem jsem byla závislá. Zbožňovala jsem ten ruch a shon kolem sebe, tak typický pro začátek nového dne. Pozorovala jsem chvátající lidi kolem sebe, zatímco jsem sama nikam nespěchala. Naslouchala jsem štěbetání lidí, aniž bych se snažila porozumět jednotlivým slovům a vychutnávala si chvilku, kterou jsem měla sama pro sebe, napříč tomu, že jsem byla obklopena spoustou lidí. Na tomhle místě přicházela inspirace sama od sebe…

Uloupla jsem si kousek pečiva a vložila si ho do pusy. Byl tak čerstvý, že se mi na jazyku ihned rozpustil a zůstala po něm jen sladká skořicová chuť.

Vydechla jsem blahem a podložila si bradu dlaní. Co asi teď dělá Ephraim? – přemítala jsem a opět se začala usmívat.

Ta dvě rána, kdy jsem se probouzela vedle něj byla naprosto úžasná, stejně jako naše společné snídaně. I když jsem se s ním rozloučila teprve včera, už teď jsem ho postrádala.

Napadlo mě, že bych mu mohla zavolat a popřát mu hezký den. Vytáhla jsem z kabelky mobil a zkontrolovala čas. Bylo osm hodin, to už by měl být vzhůru…

Navolila jsem jeho číslo a vyčkávala.

„Ahoj, Mio!“ pozdravil mě poněkud obtížně, neboť měl evidentně plnou pusu.

Usmála jsem se. „Dobrou chuť!“ popřála jsem mu.

Slyšela jsem, jak polkl. „Díky,“ řekl a konečně jsem poznala jeho hlas, „rád tě slyším. Jak se máš?“

„Moc dobře, taky právě snídám…“

„Co máš dobrého?“ zajímal se.

„Kávu a skořicový bochánek,“ sdělila jsem mu a upila ze svého šálku.

„Hmm, to zní skvěle.“

„Co máš ty?“ chtěla jsem vědět.

„To ti raději neřeknu.“

„Proč ne?“ nechápala jsem.

„Myslela by sis o mě jenom to nejhorší…“

„Tomu nerozumím. Co může být na tvé snídani tak hrozného?“

„Už jsem řekl, nepovím ti to!“ odmítal rezolutně.

„Ephraime, děsíš mě!“

Nastalo ticho a pak řekl: „Tak fajn, jím arašídové máslo lžící.“

Zašklebila jsem se. „Samotné? Fuj!“

„Já ti to říkal. Ale na mou obranu, nic jiného tady nemám.“

Zakroutila jsem hlavou a nemohla se přestat smát.

„To není vtipné, začíná mi být zle,“ řekl dotčeně.

Já tě prostě miluju! – pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „Dneska tě budu čekat na večeři. Ráda bych tě ještě někdy viděla, než se svými stravovacími návyky odrovnáš…“

„Zase jsi mě zachránila,“ pronesl děkovně a já se opět usmála.

„A co máš dneska v plánu?“ vyzvídala jsem.

„Zrovna projíždím nabídky prací na internetu.“

„A daří se ti něco najít?“

„Je toho tu docela dost, ale nic se nepodobá mé předešlé práci editora.“

„Aha, no a ty bys chtěl v této práci pokračovat?“ ptala jsem se.

„Vlastně nevím, ale doufám, že na to přijdu.“

„Jasně, že jo. Budu na tebe myslet…“ řekla jsem s úsměvem a skousla si ret.

„A já na tebe. Co kdybych tě vyzvedl z práce?“

„To bych byla moc ráda,“ souhlasila jsem s přikývnutím, i když mě nemohl vidět.

„Tak domluveno, v kolik dnes končíš?“

„Mohl bys tam být v pět?“

„Samozřejmě, budu tam,“ odpověděl bez rozmýšlení a já se usmála. „Těším se na tebe!“ řekl poté.

„Já taky!“ Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho. „Tak ahoj a děkuju!“

„Ahoj, Mio!“ rozloučil se se mnou a zavěsil.

Dojedla jsem svoji snídani a vydala se do práce. Myšlenky se mi neustále rozutíkávaly a nemohla jsem je přimět k soustředění na práci. Byla jsem proto ráda, když jsem se dostavila do studia a zjistila, že herci, režiséři a kameramani odjeli natáčet do terénu. Ze zaměstnanců tu zůstal pouze Bernerd, Debra měla pro dnešek volno a zdálo se to tu bez ní prázdné. Zvláštní, jak dokázala nepřítomnost jediného člověka – který zaujímal zdánlivě nepodstatné místo – narušit rovnováhu…