Americký sen

Anotace: XXXIV.díl Hádka

Bylo pozdní odpoledne a venku už se pomalu začalo stmívat. Seděli jsme na posteli opřeni jeden o druhého a ládovali se teplou čokoládou. Celé tělo mě hřálo a na tváři se mi kreslil blažený výraz.

„Takhle si užíváš každou sobotu?“ zajímal se Ephraim a zabořil lžičku do dortíku. Vypadal nadmíru spokojeně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Většinou uklízím,“ odpověděla jsem nevzrušeně.

„Co, že jsi udělala výjimku?“ dobíral si mě s pobaveným úsměvem. Láskyplně jsem na něj pohlédla a přiložila mu dlaň k líci.

„Protože od nynějška mi budeš s úklidem pomáhat ty,“ oplatila jsem mu to. Ephraim se zasmál a dal mi pusu na špičku nosu.

„To ale nebude jen tak.“ Přiblížila jsem se těsně k jeho obličeji. Dělilo nás pouhých pár milimetrů. „Neříkej,“ pronesla jsem škádlivě. „Co za to budeš chtít?“

Ephraim mi vzal z rukou talířek se zbytkem čokoládového soufflé a zároveň s tím svým jej odložil na noční stolek za sebou. Poté se ke mně otočil a zadíval se mi hluboko do očí. Pomaličku se ke mně nakláněl a oba jsme se začali svažovat na matraci, když v tom někdo zazvonil. Leknutím jsme sebou škubli a srazili se čely. Začala jsem se smát a přitiskla si dlaň na místo, kde jsem tušila pozdější bouli. Vyskočila jsem z postele a běžela otevřít s prudce bušícím srdcem.

„Paní Irmo, ráda vás vidím!“ Sousedka se usmála, ale když se za mými zády objevil Ephraim, ve tváři se jí objevily rozpaky. „Oh, omlouvám se… já… nechtěla jsem rušit!“

Usmála jsem se. „To je v pořádku. Co pro vás můžu udělat?“

„Vlastně to není důležité. Klidně to počká…“ řekla a chystala se odejít. Zadržela jsem ji.

„Vážně je to v pořádku, tak co jste potřebovala?“

Irma zaváhala. „Je mi to trapné, ale přišla jsem kvůli mléku. Právě mi došlo, víte… a…“

Pohladila jsem ženu po rameni. „Jistě, hned vám nějaké donesu,“ řekla jsem a rychle odběhla do kuchyně. Slyšela jsem jak se Ephraim Irmě představuje a když jsem se vrátila s mlékem v ruce, Irma se na mě usmála stejně radostně jako máma, když jsme jí s Ephraimem sdělovali tu velkou novinu.

„Tady to je, paní Irmo!“ Podala jsem jí krabici mléka. S poděkováním ji přijala a než odešla, pošeptala mi do ucha: „Vybrala jste si víc než dobře!“ Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila, že mluví o Ephraimovi. Ohlédla jsem se a zjistila, že už sedí zpátky na posteli a dojídá čokoládový moučník. Nemohl nic slyšet.

Usmála jsem se na Irmu. „Vlastně za to vděčím vám!“

„Ať se vám daří,“ popřála mi a pak už pospíchala k otevřeným dveřím do svého bytu.

Vrátila jsem se k Ephraimovi, posadila se na kraj postele a lehla si na záda, přičemž hlavu jsem si položila na jeho stehno.

„Milá paní,“ podotkl.

Usmála jsem se. „Je něco jako naše sudička.“

„Já myslel, že ty jsou jen v pohádkách,“ řekl a jazykem si ze rtů slízával zbytky čokolády. Na chvíli mi připomněl toho klučinu, kterým býval.

Pokrčila jsem rameny. „Možná, že jsme v pohádce.“ Sevřela jsem mezi prsty légu jeho košile a přitáhla si ho k sobě. Naše rty se spojily v polibku, který mi to jen potvrdil. 

 

Po víkendu jsem přišla do práce dokonale odpočatá a strašně šťastná. Jakmile jsem vešla do studia, spatřila jsem Keiru a Damaru. Seděly na pódiu a jedly jogurt. Zrovna se něčemu hlasitě smály, okamžitě však přestaly, když jsem se k nim přiblížila. Trochu mě to znervóznilo. Pohlédla jsem na Keiru a pozdravila ji. Odpověděla mi, ale neusmála se, jen do mě zabodávala nepříjemně pronikavý pohled.

„Máš se?“ zeptala jsem se.

„Dobře, díky!“ odvětila a nepřestávala mě propalovat očima. Nejistě jsem se ošila a pohledem zavadila o Damaru, i ona si mě okatě prohlížela. Uvědomila jsem si, že jsme se ještě neseznámily. Natáhla jsem k ní tedy ruku a pokusila se o úsměv. „Ahoj, já jsem Mia!“ představila jsem se, ale ona mi ruku nepodala. „Damara!“ řekla pouze a zanořila lžičku do kelímku Chobani s nula procenty tuku. Stáhla jsem paži zpět k tělu a zamířila ke svému stolu, odkud jsem se po nich ještě jednou ohlédla. Už zase pokračovaly v hovoru, jen na chviličku se ke mně Keira otočila a věnovala mi poslední pohled, než svoji pozornost vrátila opět Damaře.

Stáhl se mi žaludek a oči se mi zalily slzami, nebylo jich však tolik, abych se rozplakala. Seděla jsem nehybně a přemítala o tom, co se právě stalo. Takhle se ke mně Keira nikdy nechovala. To kvůli Damianovi se na mě teď dívá skrze prsty? Nebo ji k tomu dohnala Damara svojí žárlivostí? Nedokázala jsem si to vysvětlit.

Nebylo v mých silách tam zůstat sedět a nechat si propalovat záda jejich pohledy. Popadla jsem své věci a vymrštila se ze židle. Utíkala jsem ven, kde jsem narazila na Damiana.

„Už zase!“ vyštěkla jsem rozhořčeně. Damian zvedl ruce na svou obranu. V jedné z nich mezi prsty svíral cigaretu.

„Tentokrát je to tvojí vinou!“ řekl a usmál se na mě.

„Můžeš za to ty!“ obvinila jsem ho.

„Vždyť se nic nestalo, proč se tak rozčiluješ?“ Popotáhl z cigarety a pak dlouze vyfukoval kouř. Vypadal u toho požitkářsky a naprosto mě tím dopálil. Vyrvala jsem mu cigaretu z ruky, hodila ji na zem a zadupala ji. Překvapeně zamrkal.

„Co jsi Keiře napovídal, že je na mě naštvaná?“ uhodila jsem na něj. Jeho výraz došel pochopení. Bylo zřejmé, že tu nejde o to, kdo do koho vrazil.

„Nic,“ bránil se chabě.

„Fajn!“ odsekla jsem a chtěla odejít, ale Damian mě zadržel, jako to udělal už mnohokrát. Vytrhla jsem se z jeho sevření, ale zůstala jsem stát na místě.

„Vážně jsem jí nic neřekl. Nejsem dítě, abych tě za zády pomlouval.“

„Doteď ses jako dítě choval, Damiane!“ Přísně jsem si ho změřila.

„Protože mi chybíš.“ Zatvářil se sklíčeně. „Sotva se rozejdeme a ty už randíš s tím rozcuchaným…“ Nadechoval se a já využila příležitosti k varování. „Radím ti, abys nedokončil, co máš právě na jazyku!“ Namířila jsem na něj prstem.

„Je to pitomec!“ neudržel se.

„Pitomec jsi ty!“ To byla poslední kapka. Dál už jsem s ním nemínila ztrácet svůj čas. Otočila jsem se a aniž bych se ohlédla, nechala jsem ho tam stát. Vydala jsem se na jediné možné místo, které mi mohlo poskytnout útěchu – do kavárny.

Chystala jsem se baristovi sdělit své přání, ale on se na mě usmál a zarazil mě. „Nechte mě hádat - espresso, bez mléka a cukru.“

Pousmála jsem se. „Vy si mě pamatujete,“ udivila jsem se. Mladík v černé zástěře se značkou kávy s úsměvem přikývl. „No jistě, jste náš nejvěrnější zákazník. Vaše jméno píšu na kelímek téměř každý den.“

„Výstižnější by bylo nejzávislejší zákazník. Mám pocit, že když se ráno nenapiju kávy, všechno se kolem mě hroutí.“ Zoufale jsem si povzdychla.

Barista neztrácel svůj úsměv. „Od toho jsme tady my, abychom vše vrátili do pořádku.“ Povzbudivě na mě mrkl a začal vyřizovat moji objednávku. Konečně jsem se také usmála. „Díky!“

Zanedlouho ke mně přispěchal s kelímkem, na němž bylo černou fixou napsáno: Espresso pro Miu! Usmála jsem se, zaplatila a popřála milému baristovi pěkný den. Poté jsem se vydala do chladného rána a s každým douškem kávy jsem cítila, jak se mi do těla navrací ztracená harmonie.