Americký sen

Anotace: XXXVI.díl Zabydlování

Ephraim ke mně přistoupil a zašeptal: „Jen jsem chtěl vědět, jak zareaguješ…“

Proti své vůli jsem se zasmála. „Jsi hrozný!“ Kroutila jsem nad ním hlavou. „Co jsi čekal?“

Objal mě kolem pasu oběma rukama. „Že se svlékneš taky,“ odpověděl a jeden koutek úst zvedl do úsměvu.

Protočila jsem oči, což ho rozesmálo. „Dělám si legraci,“ řekl nakonec.

„No já nevím, myslím, že tě to vážně napadlo,“ pronesla jsem pochybovačně, ale Ephraim už mi neodpověděl a poprvé od včerejší noci mě políbil.

Snídani, kterou Ephraim připravil, jsme si snědli přímo z pánve a seděli jsme při tom na kuchyňské lince, neboť se nám nechtělo vytahovat z krabic talíře a stůl jsme neměli. A bylo to báječné, smáli jsme se a krmili se navzájem. V tu chvíli jsem z hlavy vypustila všechny obavy. Byla jsem si najednou naším vztahem – který získal úplně nový rozměr – naprosto jistá a první chvíle společného bydlení jsem si plnými doušky vychutnávala.

Jakmile jsme dojedli, pohlédla jsem Ephraimovi do očí. „Zatanči si se mnou!“

Ephraim bez přemýšlení seskočil z linky a podal mi ruku. S úsměvem jsem ji přijala a bosýma nohama dopadla na zem. Nechala jsem se jím zavést do velké vstupní haly s nádherným výhledem. Se šťastným úsměvem jsme se objali a pomalu se pohupovali do rytmu písničky z rádia, která jakoby hrála jen pro nás. Zavřela jsem oči a položila si hlavu na Ephraimovo rameno. Bylo mi krásně a připadalo mi neuvěřitelné, že se plní mé představy, které jsem měla, když jsem sem přišla poprvé. Vzpomínala jsem, jak jsme tu s Ephraimem stáli po tmě a já se ho snažila přesvědčit, aby tenhle byt koupil…

Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. „Co jsi to tenkrát pošeptal Amandě?“

Ephraim se usmál a pohladil mě po tváři. „Mně i tobě se ten byt líbil, ale abychom v něm mohli žít spolu, musel jsem tě nejdřív získat. Požádal jsem ji, aby s prodejem nespěchala a kdyby se objevil jiný kupec, ať mi okamžitě zavolá a já byt koupím. Řekl jsem jí, že je to pro tebe překvapení a poprosil ji, aby mě neprozradila.“ Zvedl mi ruku nad hlavu a já se protočila. „Takže jsi to měl celé naplánované…“ vydechla jsem.

„Kdepak. Jen jsem si ten večer uvědomil, co chci.“

Tázavě jsem se mu zahleděla do očí. „Tebe přece!“ řekl, jako by bylo s podivem, že to nevím.

„A pak jsi mě políbil.“ Usmála jsem se při vzpomínce na tu krásnou chvíli. Aniž bychom přestali tančit, políbili jsme se znovu, abychom si to připomněli.

 

Po zbytek víkendu jsme se zabydlovali a snažili se z našeho nového bytu udělat náš nový domov. Vyklízela jsem nádobí a oblečení z krabic a ukládala je do skříní, zatímco Ephraim zatloukal do zdi hřebíky a věšel na ně obrázky, které jsme si spolu koupili minulý týden. Šlo o fotografie, které nás uchvátily na první pohled. Na jedné z nich byl racek, potulující se po pláži a tu jsme umístili nad naši postel v ložnici. Jiné zachycovaly městská zákoutí a krajiny a na poslední z nich byly dva lněné pytle, naplněné až po okraj kávovými zrnky. Tento obraz jsme umístili do haly naproti pomyslnému jídelnímu stolu, který jsme později zamýšleli pořídit, abychom se na něj mohli dívat ráno u snídaně.

Společně jsme leštili okna a myli podlahu a náramně se u toho bavili.

„Tady máš ještě šmouhu,“ upozornil mě škádlivě a prstem ukazoval na čistou okenní tabuli.

Plácla jsem ho hadrem do ramene. „Žádná tam není.“

„Ale ano, podívej!“ S našpulenými rty dýchl na sklo a nakreslil na něj srdíčko. S radostí jsem se mu vrhla kolem krku a vlepila mu pusu na tvář. Ephraim mě chytil v bocích a vyzdvihl mě. Zatočil se se mnou a když mě postavil zpět na zem, znovu mi řekl, že mě miluje.

Později, když už bylo všechno hotové, jsme se oblékli do kabátů a vyrazili na procházku. Kráčeli jsme setmělou ulicí zavěšeni do sebe a nadšeně plánovali, co všechno v našem bytě změníme, kam co umístíme, na jakou barvu vymalujeme a jestli do haly koupíme nějaký koberec. Najednou jsme si měli mnohem více o čem povídat, byli jsme si bližší a cítili jsme se ohromně šťastní. Získali jsme skutečný vztah.

„Páni. Vidíš to, co já?“ Zastavila jsem se před nasvícenou výlohou, za níž byl vystaven nádherný pákový kávovar ve stylu vintage.

„Ty bez kávy snad ani neusneš, viď?“ dobíral si mě Ephraim.

„Máš pravdu, co bych dělala s kávovarem. Kavárny jsou přece na každém kroku.“ Otočila jsem se od výlohy a dala se opět do kroku. „Ale na druhou stranu…“ zamyslela jsem se. „Mohli bychom si dobrou kávu dopřávat i o víkendech nebo třeba na Vánoce a taky ji nabídnout návštěvě. Vlastně by se to docela vyplatilo, co říkáš?“

Ephraim se zasmál. „Rozhodně, měli bychom si pořídit kávovar.“

„Opravdu?“ Radostně jsem se usmála a ještě jednou se za výlohou ohlédla.

Ephraim mě paží objal kolem ramen. „Opravdu,“ ujistil mě s pochopením pro mou závislost.

„Možná bych mohla počkat a pořídit si jej k narozeninám. Mám je za tři měsíce…“ přemítala jsem a Ephraim mě políbil na spánek. „Koupíme ho po víkendu,“ rozhodl. „Za tři měsíce by ho už taky nemuseli mít.“

„Ale je docela velký, nebude ti v kuchyni překážet?“ strachovala jsem se, což Ephraima rozesmálo. „Mám dojem, že kuchyně je především tvá parketa. Já v ní tak často nejsem.“

„Nepovídej, a co to dnešní ráno?“  popichovala jsem ho.

„No jo, chtěl jsem ti donést snídani do postele, ale byla jsi rychlejší…“ Pokrčil rameny.

„Kdepak, chtěl jsi mě svádět,“ vedla jsem si svou. „Ale musím uznat, že ta vajíčka se ti povedla,“  pochválila jsem ho.

„To bylo hlavně kvůli tobě, já bych si vystačil se sklenicí burákového másla,“ zavtipkoval a já se rozesmála. „Tak uděláme dohodu. Vaření budu mít na starosti já, ale ty budeš vysávat.“

„Cože?“ zaúpěl. „To je nespravedlivé. Vysávání nemá nikdo rád,“ protestoval.

Usmála jsem se. „No právě, ani já ne.“

Ephraim si povzdechl. „No dobrá!“

„Budeme se střídat,“ slitovala jsem se nad ním. „Jednou ty, jednou já. To spravedlivé je.“

„Platí. Když mi budeš vařit ty svoje dobroty, rád vysaju,“ souhlasil.

„Takže ti ode mě chutná?“

„Strašně!“ potvrdil.

Potěšeně jsem se usmála a opřela si hlavu o jeho rameno.

Cestou domů jsme nakoupili nějaké zásoby, protože doma už jsme téměř žádné jídlo neměli, a pak jsme si spolu otevřeli víno.

Seděli jsme v hale na dece jako na pikniku, zobali olivy a vychutnávali si výhled na osvětlenou Empire State Building. Kolem nás byla tma a dokonalé ticho. Bylo nám krásně.

„Už jsi přemýšlel, jakého psa bychom si pořídili?“ zeptala jsem se.

Ephraim náhle úplně ožil, vyskočil na nohy a odběhl do ložnice. Když se vrátil, rozsvítil a podal mi do ruky plakát s fotografiemi psů nejrůznějších plemen. „Vyber, který by se ti líbil. Já už svého favorita mám, ale nechci, abys mnou byla ovlivněná,“ řekl a posadil se zpátky na deku.

Pozorně jsem očima projížděla jednu fotografii za druhou. Nečetla jsem si rasu jednotlivých psů, ani jejich charakteristiku. Vybírala jsem podle toho, jaký pes mi byl sympatický.

„Tenhle je krásný a má tak upřímný pohled.“ Ukázala jsem na okrově hnědého psa s krátkou srstí a vznešeným postojem těla.

Ephraim se zaradoval. „To myslíš vážně? Rhodesian Ridgeback, přesně toho jsem měl vybraného.“

Usmála jsem se a znovu se zadívala na fotografii psa. „Je nádherný, bude ti slušet.“

„I tobě!“ ujistil mě. „Je hrozně inteligentní a důstojný, svého pána neskonale miluje a chrání, má smysl pro humor a je výtečný společník. Vyžaduje ale hodně pozornosti, péče a lásky. Potřebuje disciplínu.“

„Ale nebude to tu na něj malé?“ strachovala jsem se.

„Když se mu budeme věnovat a chodit s ním ven, nebude mu nic chybět,“ uklidňoval mě Ephraim.

„A budeme na něj mít dost času?“

„Ty pracovní pohovory, zdá se, dopadli dobře, ale zatím mi nepřišlo vyjádření. Takže než budu chodit do práce, naučím ho základním povelům a minimálně hodinu si na něj každý den najdeme.“

„Vím, co to je mít psa. Náš Ador už je starý a proto i klidný, ale jako štěně byl hrozný uličník. Pes je jako dítě. Přibudou nám starosti. Jsi si jistý, že to chceš?“ položila jsem mu otázku a Ephraim neváhal s odpovědí. „Hrozně moc!“ přikyvoval. „A ty?“

Usmála jsem se. „Miluju psy, za všechny starosti to stojí, takže ano,“ souhlasila jsem.

 

V neděli jsme si zašli do města na brunch. Posadili jsme se v útulné malé restauraci, nedaleko od našeho bytu a objednali si bagely s uzeným lososem a ovocné smoothie.

„Nechtěl bys na Díkuvzdání také pozvat někoho ze svých přátel?“ zeptala jsem se.

Ephraim se na mě podíval s nečitelným výrazem v očích. Ale, když jsem se na něj usmála, nakonec souhlasil, že se jim zkusí ozvat.

„To je skvělé. Nemůžu se dočkat až je poznám!“ radovala jsem se. Ephraim se tím však nezdál být ani z poloviny tak nadšený. Udivovalo mě to, ale zbytečně jsem se nevyptávala. Třeba se mi to jen zdá – říkala jsem si.

 

 

 

Zde je odkaz na písničku, na kterou spolu Ephraim a Mia tančili: http://www.youtube.com/watch?v=a0M2CVnutmA