Jar of hearts - Kapitola třináctá

Anotace: Po velmi velmi dlouhé době, přidávám třináctou kapitolu. Není extra dlouhá, ale nějaké zajímavé novinky určitě přinese, a tak trochu by Vás mohla nadchnout na další kapitoly. Přeji hezké čtení! ;)

Jinak...procházím si, už nějakou dobu, spisovatelskou krizí. Tudíž to psaní, kapitoly, jak u JoH, nebo před tím u The L World...stojí v podstatě za prd. Omlouvám se i předem za chyby. Snažím si to po sobě kontrolovat, omezovat je a i když si to přečtu po Xté, vždy se něco najde, tak prosím, buďte v tomto ohledu tolerantní.

Pak bych chtěla říci, Vám čtenářům, kteří jste si tuto povídku oblíbili...být Vámi, přečtu si to celé od znova, jelikož už jste určitě dávno zapomněli a i já samotná, jsem to včera četla od znova, abych si vůbec vzpomněla, jak jsem zamýšlela s příběhem naložit :D

Taky děkuji těm,kteří se mi ozývali s tím, že už si moc přejí novou kapitolu. Nebýt Vámi, nedokopala bych se k tomu ;)

A byli by jste moooc hodní, kdyby jste přidali svůj názor, Vaši myšlenku, nebo jakýkoliv vhodný komentář :) Přiměje mě to pokračovat dál a dokončit i tuto povídku ;)

Teď už...hezké čtení!!!










Jar of hearts
Kapitola třináctá


Unaveně jsem otevřela oči a pohlédla na šedomodré tapety na stěně přede mnou. Chvíli jsem si prohlížela tu pravidelnost proužků, jas barev a taky vyzařující klid z těchto barev. Můj pohled padl na lůžko, na kterém jsem ležela. Bříšky prstů jsem přejela po bledě modré pokrývce z vybraného hedvábí a pokrývku přitiskla ještě více k mému tělu. Bylo mi příjemné teplo. Postel byla masivní z tmavého dřeva a krásně doplňovala zbývající nábytek, který byl nejspíše ze stejného materiálu. Polštáře, na kterých jsem ležela byly masivní, měkké, prošívány stříbrnou nití a na mě přišel zvláštní pocit melancholie.
Vzhlédla jsem k oknu, které bylo překryto tmavými závěsy a škvírou mezi nimi, prozařovaly paprsky slunce. Ve zlatavém světle se vznášely smítka prachu a já jsem ucítila touhu, dotknout se těch paprsků a nechat je hřát mou kůži. Zcela bez přemýšlení jsem vstala a pomalými kroky se přenesla až k oknu, kdy jsem se zastavila těsně před spadajícím paprskem slunce. Natáhla jsem ruku a jen prsty se dotkla té krásné záře. Ovšem zcela okamžitě, jsem ucítila pálivou bolest a ruku stáhla. Podívala jsem se na popálené prsty a nechápala co se děje. Cítila jsem velké zmatení a tíživí smutek. Svraštila jsem čelo, přistoupila k oknu ze strany a závěsy stáhla blíže k sobě, aby do pokoje nepronikalo žádné světlo. Žádné slunce. Pocítila jsem záhy lítost a hruď se mi zvedala rychleji do tíživého stenu. Chtělo se mi plakat. Stočila jsem tvář k závěsům a ještě více se zamračila. Pak sem zprudka cukla s rukami a závěsy od sebe odtrhla. Celé mé tělo pohltilo slunce a každý jeho paprsek mi spaloval kůži. Vyjekla jsem bolestí a ustoupila ze spárů slunce, stranou od okna. Chtěla jsem tak moct cítit přirozenost, lidskost a místo toho jsem plakala na zemi, spálená do krve.
„Roxanne?!“ vyhrkne Samuel ode dveří, přes které vstoupil a zcela okamžitě přiskočil ke mně.
Odtáhl mě od spárů slunce a zády opřel o silné dřevěné nohy postele.
„Co to děláš?“ utrousí tiše a pohlédne na mé spálené ruce.
„Proč nemohu na slunce, vždyť....vždyť jsem před tím mohla!“ zajíknu se a slzy mi stékají podél rudých zraněných tvářích.
„Vysvětlím ti to potom, teď si musíš odpočinout. Jsi stále slabá.“ vyhne se mé otázce, a když se chystá mě uchopit do své náruče aby mě zvedl, vzepřu se a vážně na něj pohlédnu.
„Tak co se stalo?“ polknu slzy a nahlížím do jeho modrých velmi hlubokých očí.
„Řeknu ti to, ale posadíš se do postele.“ opáčí a když přikývnu, vezme mě do náruče a přenese na pravou stranu postele, blíže ke dveřím pokoje.
„O ty rány se nemusíš bát, za chvíli se ti začnou hojit.“ zmíní se Samuel a konečky prstů přejede jednu menší ranku na mých prstech. Koukám na své ruce, pak na něj a vyčkávám to vysvětlení.
„Co se stalo?“ zopakuji otázku znova. Samuel na mě nejistě pohlédne a to mě vystraší o to více. Samuel nikdy nebyl neklidný, nejistý či vystrašený. Vždy si byl jistý, jak sám sebou tak se svými tvrzeními. Byl to médium, pro něj bylo vše jasné.
„Jsi stále upír...ale teprve teď, po té „proměně“, která se odehrála naposled...po té vypadáš opravdu jako urozená a když jsme ti vzali krev opět....máš ji ušlechtilou, neboli modrou. Teprve teď jsi urozená.“ oznámí mi a mě to lehce vyvede z míry, ale nešokuje tak, jak jsem se obávala.
„Jak je to možné?!“ nechápu a přikryji se až po prsa modrou přikrývkou.
„To vysvětlení je zcela jednoduché. A přesně padá na mou teorii, co se stalo. Došlo k záměně tří duší, a teprve teď je kompletní. Jelikož teprve teď ses proměnila do úplné podoby.“ odpoví mi, ale pak se nadechne, aby mohl zrovna pokračovat. „Jelikož tě ten vampír-upír nebo co to v tu chvíli bylo, kousl jen jedním tesákem, tvá proměna probíhala pomaleji, ovšem intenzivněji a bolestivěji.“ vysvětlí a já pochopením přikývnu.
„A co přesně znamená, vypadáš opravdu jako urozená?“ otáži se Samuela a ten se na mě usměje, což mě překvapí. Jelikož jsem ho ještě neviděla usmívat se. Úsměv mu tak slušel a okamžitě z něj dělal někoho jiného, ne tak upjatého, vážného a důležitého.
„To posuď sama.“ řekne a podá mi ze šuplete nočního stolku velké kapesní zrcátko. Nahlédnu na svůj odraz a pohledem na mě, mi padne pusa o něco níže, než by měla být.
„Koluje ti vzácná krev v těle. Jsi urozená a podle toho tak i vypadá tvé vnější já. Máš delší vlasy.“ ukáže na vlasy, které mi před tím sahaly sotva po lopatky, tak teď je mám až pod prsa. Mají o trochu jiný a hlavně zdravější tón barvy, nejsou vysušené, jsou krásné a silné, a přesně po takových vlasech jsem vždycky toužila. Aspoň nějaký plus, ty jo!
„Tvá tvář a kůže, nabrala sice na chladnějším tónu, ale je bezchybná, bez vrásek, jako krásný bílý kámen.“ popíše co vidí a já s ním musím souhlasit. Všimnu si, že i mé oči nabrali trochu jiného odstínu, mám i delší řasy, rty mám furt stejné, ale už ne okousané a suché! Haleluja!
„Je to mé nové já.“ vydechnu trochu nejistě a nahlížím neustále do svého odrazu v zrcátku.
„Jo.“ přikývne s mírným úsměvem Samuel a chytne mě za ruku, aby upoutal mou pozornost. Podívám se na něj a tak trochu zabyde ticho v místnosti.
„Už jsou výsledky tvé krve, rozborů a hlavně DNA.“ nadhodí trochu jiné, ne tak radostné téma.
„Zjistili jste, že jsem urozené krve, a co?“
„No, právě, že nejen to. I když se zjistilo, že jsi urozená, je tam něco navíc, něco výjimečného. Jsi dokonalejší tvor, než je sám William C´ Mour, nebo kdokoliv z rady. Zřejmě to je i ten důvod, proč nemůžeš na slunce. Jiním urozeným to nevadí.“ odůvodní Samuel a tak trochu soucitně mou dlaň sevře. Ruku vytrhnu z jeho sevření a zhluboka se nadechnu.
„T-to...to znamená, že se....odsud, už jen tak...nedostanu.“ skloním bradu a se zamlženými oči plné slz zírám do peřin.
„Nechám tě tu samotnou.“ hlesne klidně Samuel, zvedne se s postele a v tichosti odejde. Odešel. Prostě mě tu nechal. Nic neřekl. Nic nevyvrátil. Takže se odsud opravdu nedostanu.
Ztěžka ulehnu na bok do peřin a rozpláču se. Rozpláču se nad myšlenkou, že už nikdy nebudu volná. Že už nikdy neuvidím svého bratra Nevilla. Vicky s Mitchem a jejich malou dcerkou. Bouchnu zlostně pěstí do matrace a pláč zastíní okamžitý vztek.
„Samueli!“ zakřičím, urychleně vstanu z té postele a dojdu ke dveřím. V okamžiku kdy, ale zatočím s kulatou zlatou klikou, dveře se ani nepohnou. Je zamčeno.
„Co to sakra...“ syknu podrážděně a začnu pěstmi bouchat do těch dveří.
„Samueli, musíš mě pustit! Slyšíš, nechci tu být! Ty to vííííš....Samueli....“ žadoním a mé klouby, neustále narážejíc do tvrdých dřevěných dveří, už jsou otlučené a krvavé.
„Samueli!!!“ zvýším ještě více hlas a pak vyčerpáním se svezu na kolena podél dveří.
„Já tu nechci být.“ utrousím tiše a pohlédnu na své bezmocné ruce, které se zcela okamžitě začnou hojit.





„Slečno Brownová?“ uslyším ženský mladý hlas, ihned po tom co zavrzají dveře. Otevřu oči, ale nemíním se nijak zvedat, či něco říkat. Ležím jen tak rozvalená na posteli, přikrytá přikrývkou a zahalená svými negativními myšlenkami. Do teď vládla tma v pokoji, ale jak vešla ta mladá žena, proniklo do pokoje příjemné a zářivé teplo.
„Jste v pořádku? Bylo mi řečeno, že se mám o vás postarat. Máte hlad? Nechcete mou krev?“ otáže se a ve mně to hrkne. Její krev?!
Oči zavřu a s nezájmem se otočím na druhý bok, zády k ní. I když mám neskonalou žízeň a hlavně chuť po krvi, odmítám si cokoliv od nich vzít. A chudák tato mladá holka, se mi musí nabízet. Po chvilce hrobového ticha, se dveře zase zavřou a zámek se protočí. Zůstanu tam sama, opět, ve svých tíživých myšlenkách.



Po třech dalších, k smrti ubíjejících dnech, kdy mi přijde, že už blouzním, zmátořím a žiji jen nad vlastními představami, mě navštíví opět ta mladá žena.
Pozoruji u okna, jak dešťové kapky zprudka narážejí do okna a tříští se na několik dalších kapek. Sedím na tlustém parapetu a jsem na chvíli ráda, že mám k pozorování jinou činnost, než tupě zírat do zdi, do stropu, do peřin, nebo se aspoň na chvíli pokusit usnout. Cítím se velmi slabá, křehká a kdybych jen zakopla, roztříštila bych se na několik kousků. Jen z důvodu, že odmítám mou pravou stravu.
„Slečno Brownová.“ osloví mě opět a její hlava se objeví mezi dveřmi. Stočím pohled od přicházející noci a neustálého deště, a pohlédnu na tu ženu.
„Jmenuji se Lumen a jsem tu k vašim službám. Byla jsem k vám přidělena. Jsem vaše služebná.“ odstoupí ode dveří a ukloní se do velmi slušného úklonu. Pak složí ruce podél těla a vyčkává, zda ze mě dostane aspoň nějaké přání, či tužbu.
„Nic nechci. Chci maximálně umřít.“ zachraptím a už jen to mluvení, mě v hrdle zabolí.
„Ale takhle nemluvte slečno. Musíte žít.“ přistoupí o několik kroků blíže.
„Nebudu žít, pro něčí potřebu.“ odseknu ji a pohled mi spadne opět k oknu.
„Možná změníte názor.“ mírně se usměje a odejde. Opět se dveře za ní zavřou, zámek zamkne. Jestli si mě ten hajzl C´Mour chce udržet na živu, ať přijde sám a prosí.



Po nekonečných vteřinách, minutách a dokonce i hodinách, se ztěžka zvednu z parapetu a dobelhám se k posteli. Posadím se do příjemných podušek a zraněně vydechnu. Bože, vždyť tohle nemá cenu. Nemá cenu takhle žít. Pro mě ne. Ovšem najednou ucítím vlnu aury, vlnu známé energie a já se ostražitě podívám směrem ke dveřím, s očekáváním, že je to opravdu ten, koho cítím, že se blíží. Ozve se cvaknutí zámku, klika se protočí a mezi dveřmi se objeví Charles. Zalapu po dechu a zcela okamžitě mi vyhrknou slzy smutku, bolesti a zároveň radosti, že ho vidím. Po tu celou dobu tu nebyl, nebyl se tu na mě podívat ani mě přesvědčovat, že se musím napít a že musím žít. Napadaly mě myšlenky, jestli vůbec žije on, jestli ho nezabili.
Několika dlouhými kroky ke mně přispěchá a zhurta mě obejme, což mě trochu zaskočí, ale sama ho plně obejmu a uvědomím si, že i pro něj to muselo být těžké. Jelikož máme mezi sebou TO pouto, spojení a být od sebe rozděleni, muselo být pro něj strašné.
„Promiň, ale nechtěli mě k tobě dřív pustit.“ omluví se a odkloní se, aby se na mě podíval.
„Vypadáš strašně.“ uchechtne se a já si v podvědomí uvědomím, že je to stále ten starý známý zapšklý Charles.
„Já vím.“ přesto souhlasím a začnu si ho prohlížet, jak mi přijde, že jsem ho už dávno neviděla.
„Plány se nám trochu pozměnili.“ uškrnu se hořce a přiložím si ruku na hruď, jelikož mě to začne pálit zevnitř.
„Jo, slyšel jsem.“ přikývne a chytne mě za obě ruce. Jeho ruce jsou teplé, až překvapivě teplé.
„Mě, ale dali svobodu.“ dodá tišeji, jako kdyby se obával mé reakce. Šokovaně se na něj podívám.
„Cože?“ jako kdybych špatně slyšela.
„Dali mi ji už před týdnem.“ ujistí mě, jako kdyby mi něco naznačoval.
„Tak co tu ještě děláš?“ nechápu a musím uznat, že aspoň z jeho strany jsem ráda. Může být volný, kdežto já zhynu, tady v této posteli.
„Nemůžu odejít bez tebe. Už jen proto, že nechci, nemůžu a nic takového jsem tvému otci neslíbil.“ odpoví zcela vážně a jeho odpověď zcela chápu.
„Co budeme dělat?“ utrousím a očekávám jakoukoliv kladnou odpověď od něj.
„Postavíme se jim jako urození upíři.“ odpoví zcela vážně a já mám tak trochu strach, co tím myslel.