Americký sen

Anotace: XXXXV.díl

„Bongo, down!“ přikázala jsem tomu uzlíčku nervů, třesoucímu se na zadním sedadle. Stál na všech čtyřech a celý se klepal. Natáhla jsem k němu paži a dlaní jemně přejela po jeho krku.

„No tak, uklidni se,“ chlácholila jsem ho.  Začal se točit dokola a snažil se najít vhodnou pozici k ležení, ale nedařilo se mu to a nohy mu sklouzávaly ze sedadla.

Takhle to nepůjde.

Podívala jsem se na Ephraima a stáhla obočí. „Ephe, budeme muset zastavit!“

Otočil se dozadu, aby se podíval, co Bongo vyvádí, a přikývl. „Zastavím na nejbližším sjezdu a sednu si za ním dozadu.“

„Cože?“ vyděsila jsem se. „Nechceš po mně, abych řídila, že ne?“

Usmál se. „Proč ne? Už jsi se mnou přece několikrát jela do ochodu a šlo ti to.“

„Ephraime, nezvládnu řídit dvě hodiny v kuse,“ namítala jsem.

„Ale zvládneš,“ ujišťoval mě. Byl o tom zcela přesvědčený.

Zamračila jsem se. „Vy dva jste se na mě určitě domluvili.“ Střelila jsem pohledem mezi ním a Bongem.

Ephraim se uchechtnul.

O chvíli později už jsem seděla za volantem a třásla se přinejmenším stejně, jako předtím Bongo.

„Vedeš si skvěle,“ ozval se zezadu Ephraim. Zdálo se, že se dobře baví. Normálně bych mu to nedarovala, ale v tento okamžik jsem nebyla schopná mu to oplatit. Vystrašeně jsem sledovala situaci kolem auta a křečovitě svírala volant.

Jestli tuhle cestu přežijeme ve zdraví, začnu opět věřit na Santu.

„Jak to zvládáte?“ zeptala jsem se Ephraima po chvíli, když jsem se trochu uklidnila a začala si být jistější.

„Dobrý. Už spokojeně ležíme a oddechujeme, viď?“ oslovil našeho strašpytlíka.

„Aspoň někdo,“ utrousila jsem a Ephraim se opět rozesmál.

O pár hodin později jsme konečně dorazili na místo a já si hlasitě oddechla. „Zvládla jsem to,“ zvolala jsem nadšeně, jakmile jsem vystoupila z auta, a byla na sebe patřičně hrdá.

Ephraim mi dal pusu a s provokativním úsměvem poznamenal: „Ani mi nepřišlo, že jedeme tři hodiny.“

Plácla jsem ho do prsou. „Byly to jen dvě hodiny a tři čtvrtě, abys věděl.“ Sklonila jsem se k Bongovi. „Tobě se mé řízení líbilo, viď?“ Pohladila jsem ho na hlavě a on mi oblízl obličej.

Ušklíbla jsem se. „Pusu mi můžeš dávat jedině, když si začneš čistit zuby.“ Utřela jsem si obličej do rukávu a Bongo začal vrtět ocasem, jako bych mu právě slíbila nějakou dobrotu.

Ephraim si k němu dřepl a začal ho drbat za ušima. „No kamaráde, máš smůlu, holky mají rády jen čistotný kluky.“ Bongo, jako by rozuměl, co mu povídá, zakňučel. A Ephraim mu věnoval soucitný pohled.

Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála a zakroutila nad nimi hlavou. Ve skutečnosti jsem ale měla chuť je obejmout a donekonečna jim opakovat, jak moc je miluju, blázny…

Najednou mi v kapse bundy zazvonil telefon.

V první chvíli jsem byla naštvaná na toho, kdo ruší tenhle krásný okamžik, ale když jsem se podívala na displej, ztuhla mi krev v žilách. Polkla jsem a přestala vnímat, co mi Ephram říká. Pouze jsem viděla, že bere do rukou naše zavazadla a odnáší je dovnitř. Bongo ťapkal za ním.

Zhluboka jsem se nadechla a hovor přijala.

„Ahoj, Mio, jsi tam?“

Srdce se mi málem utrhlo a zřítilo na zem. „Keiro?“ vydechla jsem.

„Jo, jsem to já!“ řekla zvesela.

Zavřela jsem oči. „Proč voláš z Damianova telefonu?“

„Představ si, že jsem svůj mobil utopila.“ Zněla, jako by to i pro ni bylo překvapení. Nepatrně jsem se usmála.

„Co se stalo?“ chtěla jsem vědět.

„Nevím. Prostě jsem umývala nádobí – Damianovi rodiče nemají myčku, víš? Znáš vůbec někoho, kdo ji nemá? Je to divný, viď? – zkrátka jsem měla dřez s nádobím napuštěný vodou, a když jsem vodu vypustila, ležel na dně můj telefon. Už se nedal zachránit.“

Zavrtěla jsem hlavou a neubránila se dalšímu úsměvu. „To mi vysvětli, jak se něco takového stane…?“

„No právě. Fakt nevím, jak se tam dostal. Podezírám z toho Damiana, ale pravda je, že tou dobou, kdy se to stalo, nebyl doma.“

Popošla jsem k dřevěnému plotu před chalupou a zadkem se o něj opřela. „Ehm… a kde byl?“ zeptala jsem se a vzápětí toho litovala.

Na tohle se přece vůbec ptát nemám…

„Vlastně nevím,“ odpověděla Keira.

Skousla jsem si ret.

„No, my o vlku…“ pronesla vzápětí a v jejím hlase zazníval úsměv.

„S Miou,“ odpověděla někomu, kdo se ptal, s kým volá, a já si byla téměř jistá, že je to Damian.

Zatajila jsem dech a poslouchala. „Říkala jsem jí o té příhodě s telefonem. Stále trváš na tom, že jsi nevinný?“ uhodila na něj.

Damian zřejmě přišel ke Keiře blíž, neboť jsem zřetelně slyšela, co říká. „Samozřejmě, proč bych ti topil telefon? Co bych z toho měl, kromě toho, že sis teď přivlastnila ten můj, z čehož vůbec nemám radost.“

„Stejně ti moc nevěřím,“ opáčila.

„Dej mi ho,“ řekl a já si dovedla představit, jak před ní stojí s napřaženou rukou dlaní vzhůru a čeká.

„Proč? Hovořím s Miou!“

Ušklíbla jsem se. Právě to spíš vypadalo, že hovoří s Damianem a docela zapomněla, že mě má na telefonu.

„Prostě mi ho dej. Taky s ní chci mluvit,“ slyšela jsem jeho naléhavý tón.

„Fajn,“ souhlasila nakonec Keira a já vytřeštila oči. „Ale zkrať to. Ještě jsme si ani nestačily povykládat,“ dodala.

Pak nastalo ticho, ale já věděla, že tam je. Slyšela jsem jeho dech. Možná jen nevěděl, co říct.

„Damiane?“ hlesla jsem.

„Mio,“ odpověděl okamžitě.

Nastalo další ticho, ale tentokrát jej prolomil on: „Chybíš mi!“

Zalapala jsem po dechu. Žádné Jak se máš?, Co děláš?, ale chybíš mi.

Svraštila jsem obočí. „Co to říkáš, Damiane?“

„Pravdu,“ ozval se.

Zavřela jsem oči a mezi dvěma prsty si stiskla kořen nosu. „Děláš to ještě těžší, a jestli s tím nepřestaneš, budu muset zavěsit,“ varovala jsem ho a v duchu si říkala, že jsem ten hovor v prvé řadě vůbec neměla přijímat, když jsem si zpočátku myslela, že volá on.

„Dobře, nebudu ti říkat, že mi chybíš. A ty nezavěsíš.“ Zněl tak sebejistě, věděl, že nechci zavěsit. Dopaloval mě tím.

„Jsi tak arogantní,“ vyčetla jsem mu a on se zasmál.

„A ty roztomilá…“ Opět překračoval hranice.

„Damiane! Já zavěsím,“ pohrozila jsem mu znovu.

„Nic jsem neřekl,“ bral to zpátky.

Pousmála jsem se. Byl pořád stejný a mně to z nepochopitelného důvodu udělalo radost. Přiznávám… taky mi chyběl.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se a upřímně mě to zajímalo.

„Skvěle. Pomalu si plním svůj sen a až ho budu mít nadosah, přijedu pro tebe.“ Znělo to jako slib.

Srdce se mi rozbušilo. Nevěděla jsem, jaký sen má na mysli a už vůbec jsem nerozuměla tomu, co to má společného se mnou, ale nezmohla jsem se na jakoukoli odpověď. On na ni koneckonců zřejmě ani nečekal…

„Jak se máš ty?“

Trhaně jsem se nadechla a podívala se do rozsvícených oken chalupy. „Jsem s rodinou a–“ Ephraimem, chtěla jsem říct, ale zarazila jsem se.

„Jasně, chápu“ odsekl. Žárlil. Skutečně na mě žárlil.

Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho. „Ráda jsem tě slyšela, Damiane. Opatruj se.“

„Zavolám zase…?“ vyslovil to jako otázku. Tak trochu mě o to žádal.

„Raději ne!“ řekla jsem nekompromisně.

Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval panovačný Damian. „Stejně zavolám!“

Vydechla jsem, vědoma si toho, že nemá cenu se s ním přít. Pokud to bude chtít udělat, prostě to udělá.

„Hezký Vánoce!“

Nestihla jsem mu ani přání oplatit a do telefonu už opět mluvila Keira. „Přiznal se ti k tomu telefonu?“ chtěla vědět a já se pousmála.

„Ne, nepřiznal,“ zklamala jsem ji.

„Mizera jeden,“ ulevila si, ale vzápětí změnila téma. „Tak, jak si užíváš svátky?“

Ještě chvíli jsme si povídaly, a pak jsem se s ní s přáním krásného Štědrého dne rozloučila. V tu chvíli z chalupy vyběhla máma s tátou, Ephraimem a babičkou v závěsu. Okolo nich hopsali Ador a Bongo.

„Tady jsi, zlato!“ zvolala máma.

Podívala jsem se na mobil ve své ruce. „Ehm, volala mi Keira ze San Diega.“

„Ach tak, má se dobře?“

„Ano, dobře,“ kývla jsem a naklonila se k ní, abych ji políbila na tvář.

„Šťastné a veselé!“ popřál mi tatínek a já ho objala.

„Díky, tati,“ usmála jsem se a pohledem zavadila o babičku, stojící za jeho zády. Její výraz byl lehce podmračený a bledě modré oči chladné jako zamrzlé jezero.

Pustila jsem tátu a přistoupila k ní. „Ahoj, babi,“ začala jsem opatrně, „tak ráda tě vidím.“ Vzala jsem ji za ruce a krátce ji políbila na tvář.

„Máš novou barvu vlasů?“ zeptala se namísto pozdravu. Odtáhla jsem se a rozpačitě zamrkala.

„Ne, nosím ji už dlouho.“ Vjela jsem si rukou do vlasů a zadívala se na jejich konečky.

„No, to já nemůžu vědět, když jsem tě už víc než půl roku neviděla,“ pronesla vyčítavě a založila si ruce na prsou.

Polkla jsem a přesunula se k Ephraimovi. Oběma rukama jsem objala jeho paži, hledajíc u něj útěchu.

Byla jsem si vědoma toho, že nemá smysl se s babičkou hádat, přesto jsem měla nutkání se bránit. „Víš moc dobře, že jsi u mě v New Yorku vždycky vítaná. Můžeš mě kdykoli navštívit,“ připomněla jsem jí.

Babička nafoukla tváře a vrhla na mě ukřivděný pohled. „Štěstí, že mě nic takového nenapadlo a já se za tebou opravdu nevydala. Zvonila bych u dveří tvého bytu úplně zbytečně. Kdy jsi mi hodlala oznámit, že ses přestěhovala? Nebo že máš přítele a psa?“

Zalapala jsem po dechu, úplně vyvedená z míry. Takhle probíhalo každé naše setkání. Babička na mě pouštěla hrůzu a já nebyla schopná se bránit.

Ještě víc jsem se přitiskla k Ephraimovi a nešťastně vzhlédla do jeho tváře. Povzbudivě na mě mrkl a pak babičku odzbrojil svým úsměvem.

„Za to můžu já, Livie. Stěhování i pes byl můj nápad“ svedl to na sebe a paží mě objal kolem pasu.

Babička se konečně usmála, ale i tak zůstávala její tvář chladná. „Ephraime, drahoušku, jsem tak ráda, že si vybrala právě tebe. Vždycky jsem tě měla moc ráda.“

Vykulila jsem na ni oči. Tak otevřený projev náklonnosti jsem u ní nikdy nezažila. Babička že měla někoho ráda? A ještě ke všemu Ephraima?

„Vy dva patříte k sobě,“ řekla přesvědčeně.

Zvláštní, že si to všichni myslí. Podle čeho tak soudí?, běželo mi hlavou.

Znali ho jako malého kluka. Tehdy se rozhodně netvářil jako někdo, kdo by se mnou chtěl strávit zbytek života a já z toho ještě neměla rozum. Teď je to jiné, protože my oba jsme jiní, ale to nikdo předtím nemohl tušit…

Bongo mi čumákem drcnul do ruky. Usmála jsem se na něj a pohladila ho. Nastavil hlavu mé dlani a slastně pod mým dotekem přivíral víčka. Byl úžasný, jako by vždycky vycítil, kdy Ephraim nebo já potřebujeme jeho blízkost a v tu ránu byl u nás, připravený nás povzbudit.

Nedovedla jsem si představit, že bychom ho neměli a vadilo mi, že ostatní považují za nerozum, že jsme si ho pořídili.

„A stejně tak k nám patří i Bongo,“ pronesla jsem neoblomně, s odvážným pohledem upřeným do babiččiných očí, kterým jsem říkala: Ať se ti to líbí nebo ne!

Cítila jsem, jak se situace začíná vyhrocovat, a kdyby na nás máma nezavolala, ať jdeme k ní, asi by to nedopadlo dobře. Takhle jsme se všichni poslušně odebrali jejím směrem k zasněžené zídce, kde jsme se rozestavěli okolo a sledovali, jak ve spirálkách lije javorový sirup na urovnaný sněhový povrch, kde zlatavá tekutina okamžitě tuhla a stávala se z ní hmota podobná bonbonu na cumlání. Byla to taková naše tradice a mně to i po tolika letech stále připadalo jako kouzlo.

Natáhla jsem se pro sladký krucánek a naznačila Ephraimovi, aby otevřel ústa. Když to udělal, vložila jsem mu ho dovnitř a řekla: „Cumlej. Je to dobrota.“ Pak jsem si sama jeden položila na jazyk a vychutnávala si jeho specifickou sladkou chuť. Tohle byla jedna z věcí, které jsem na Vánocích milovala. Zase jsem si na chvíli připadala jako mlsná malá holka, těšící se na vánoční stromeček.