Americký sen

Anotace: XXXXVII.díl

„Slibuji, že se ti ozvu,“ usmála jsem se na babičku a krátce ji objala. V duchu jsem přemítala nad tím, proč je pro mě tak nepříjemné jí to slíbit.

Babička mi úsměv neopětovala. Nechala se ode mne políbit na tvář a s kamenným výrazem sledovala, jak s Ephraimem nastupujeme do auta.

„Ahoj mami a tati,“ zamávala jsem svým rodičům a byla ráda, že oni se na mě usmáli.

„Ahoj zlato, uvidíme se v týdnu při večeři,“ připomněla mi máma a pak se sklonila k okénku ve dveřích a pohlédla přese mě na Ephraima.

„Na shledanou, Jazmin,“ usmál se na ni a položil ruce na volant.

„Jeďte opatrně,“ řekla máma, prsty se přidržela staženého okénka a naklonila se, aby mi dala pusu. Poté se přesunula k zadním dveřím a podrbala Bonga za ušima. Ten mohutně zívl a máma se zasmála. „Tak jeďte,“ pobídla nás a Ephraim se rozjel.

V bočním zrcátku jsem sledovala, jak se jim vzdalujeme. Máma s tátou stáli u sebe a u nohou jim seděl Ador. Babička už s nimi nebyla.

Ephraim se ohlédl za sedadlo a krátce zkontroloval Bonga – který se protentokrát zdál být klidný – a pak věnoval pohled mně. Hřbetem ruky mě pohladil po tváři a ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala, upřel zrak před sebe na silnici. Já však na něj hleděla dál.

„Máte s babičkou zvláštní vztah,“ poznamenal oparně.

Zasmála jsem se, ale znělo to zoufale. „Jo, zvláštní…“

Ephraim se po mně na okamžik znovu ohlédl. „Má to nějaký důvod?“ zeptal se s pohledem opět zabodnutým před sebe.

Pokrčila jsem rameny. „Nejspíš,“ připustila jsem.

„Povíš mi ho?“

Podívala jsem se ven z okénka vedle sebe a na chvíli se zamyslela. Poté jsem se zhluboka nadechla a odpověděla: „Myslím, že jsme se sobě vždycky vzdalovaly. S každým rokem víc a víc. A dnes… dnes už si cizí jsme.“

Ephraim mlčel a já pokračovala. „Babička si mě k sobě nikdy nevzala. Nehlídala mě, když jsem byla malá. Vídala jsem se s ní jen na rodinných oslavách, na pohřbech nebo na svatbě. Nikdy si se mnou nepovídala jako babička s vnučkou, nebrala mě na výlety, netrávila se mnou čas.“

Vždycky jsem si myslela, že jsem s tím smířená a že mi to nevadí. Měla jsem úžasné rodiče a ti mi to nahrazovali, ale když jsem o tom teď mluvila, cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami.

„Nijak se nezapříčinila o to, abych si k ní vybudovala vztah a teď, když je stará a sama, vyžaduje, abych jí volala a navštěvovala ji. Ale to přece nejde. Nemůže si moji lásku vynutit.“ Zavřela jsem oči a snažila se za víčky udržet slzy. „Víš, co je na tom nejsmutnější?“ položila jsem Ephraimovi otázku a on se na mě se staženým obočím podíval. Poznala jsem, že se mnou soucítí. Trápilo ho to stejně, jako trápilo mě, že nepoznal svého tatínka. „Že mě to nenapadne,“ odpověděla jsem. „I kdybych jí zavolat chtěla, prostě mě to nenapadne. Nevzpomenu si na ni. Skoro nikdy.“ Sklopila jsem oči na své ruce a z očí mi stekla slza. „Já vím, že je to hrozné, ale je to tak. Jako by nebyla součástí mé rodiny, nevnímám ji tak. Je v podstatě cizí…“

Ephraim se natáhl pro moji ruku a stiskl ji, aby mi dal najevo svoji účast. Nic neříkal, nebylo třeba, stačilo, že byl se mnou.

A pak jsem usnula.

 

„Uf,“ povzdechla jsem si, když jsme všichni společně vystoupali schody k našemu bytu a pak prohlásila: „Konečně doma!“ Ta slova vyšla z mých úst tak nějak přirozeně. Jako bych k tomu ani nemusela dát povel. Můj mozek jako by to věděl dřív než já sama. Věděl, že tady se opravdu cítím doma. V bytě s výhledem na Empire State Building. S Ephraimem. A s Bongem.

Ephraim se usmál a nechal mě a Bonga vejít jako první. Potom za námi zavřel a postavil kufry na zem.

Sundala jsem si kabát a vydala se do kuchyně. Do své kuchyně, kde na lince pod oknem stál kávovar od Ephraima. S úsměvem jsem se natáhla pro plechovku se směsí mé oblíbené kávy. Byla to skvěle vyvážená kombinace arabicy a robusty, jejíž chuť připomínala hořkost mandlí a kyselost ovoce. Vyndala jsem z kávovaru páku a vsypala do filtru pečlivě odměřenou dávku namleté kávy, poté jsem ji řádně upěchovala a páku utáhla do kávovaru. Z poličky nad dřezem jsem si vybrala šálek a vložila ho do kávovaru, pak už jsem jen čekala, než se naplní báječně vonící tekutinou s vrstvičkou karamelově zbarvené pěny na povrchu.

Zvedla jsem červený šálek k ústům a šťastně si ke kávě přivoněla.

„Někdy si říkám, jestli kávu nemiluješ víc než mě,“ poznamenal Ephraim za mými zády. Otočila jsem se na něj. Ramenem se uvolněně opíral o futro dveří, nohy ležérně překřížené. Pozoroval mě a na tváři mu hrál pobavený úsměv, v očích jiskřičky.

Zatvářila jsem se nerozhodně. „Hm, to je těžká volba,“ provokovala jsem ho. Napila jsem se a zářivě se na něj usmála.

Protočil oči, ale nepřestával se usmívat. „Neměl jsem ti ten kávovar kupovat,“ řekl a dvěma ladnými kroky se mi přiblížil. Levou ruku mi obmotal kolem pasu a tou druhou mi vzal hrneček z rukou. Naklonil se přes moji paži a odložil ho na linku za mnou. Když se vracel, políbil mě na krk. Zavřela jsem oči a spojila ruce za jeho zády, zatímco jeho rty stoupaly k hraně mé čelisti, po níž dále putovaly až k mým rtům.

Nevím, čím přesně to bylo, ale každý jeho polibek pro mě byl stejně vzácný a vzrušující jako ten první. Nikdy neopadly ty příjemné pocity, které jím ve mně vyvolával, nikdy nezpomalilo zběsile tlukoucí srdce a nikdy se nezklidnil dech, o který jsem vzápětí málem přišla, když se ke mně přitiskl celým svým tělem.

Byla jsem zamilovaná. Už víc než tři měsíce. A přesto bylo vše stejně úžasné jako na úplném začátku.

Něco mi říkalo, že s Ephraimem to bude vždycky takové.

 

O týden později

 

Stála jsem u věšáku s pečlivě vyrovnanými ramínky halenek z kolekce Cheri Herbové a dotýkala se látek a tkanin, z nichž byly ušity. Byla jsem zamyšlená, a tak jsem si ani nevšimla, když ke mně Cheri zboku přistoupila s kabátem, pro který odběhla do skladu.

„Je to on?“ zeptala se a tvář jí zdobil široký úsměv.

Konečně jsem ji vzala plně na vědomí a otočila se k ní. „Ano, to je on,“ oplatila jsem jí úsměv a ona ke mně natáhla ruku s ramínkem, na němž kabát velkolepě visel. Vzala jsem si ho od ní.

„Ve skutečnosti je ještě hezčí, než v katalogu,“ poznamenala jsem a Cheri horlivě přikývla, patřičně hrdá na svoji práci. „Je, viďte?“

„Děkuji, že jste ho pro mě schovala.“

„No jistě, žádný problém,“ mávla rukou, jakoby nic.

„Je mi líto, že ta spolupráce se studiem pana a paní Parkerových nevyšla.“

„Ach ano,“ řekla a zatvářila se zklamaně, „mně také.“

Pokývala jsem hlavou. Nevěděla jsem, co víc k tomu dodat. Nebylo vhodné probírat s ní soukromou situaci manželů Parkerových.

„Jak jste prožila svátky?“ stočila jsem hovor jiným směrem.

„No, to víte, tak nějak klasicky,“ nevesele se usmála. „Vánoce moc ráda nemám. Každý rok je to stejné, pracuji a večer si zajdu s přítelkyní na skleničku do baru,“ svěřila se mi. Její upřímnost mě překvapila, čekala jsem, že řekne: Dobře, děkuji. Nebo nějakou podobnou zdvořilostní frázi, kterou lidé obvykle jako odpověď na takové otázky používají.

„Netrávíte svátky s rodinou?“ zeptala jsem se dřív, než jsem stačila vyhodnotit, jestli je vhodné se na to ptát.

„Ó ne,“ zavrtěla hlavou a víc to nerozváděla. Na okamžik se mi zdálo, jako by po její tváři přejel stín smutku, ale docela jistá jsem si tím nebyla, protože vzápětí nasadila svůj úsměv profesionálky.

Napadlo mě, že štěstí je relativní, někdo sice může být úspěšnou návrhářkou nebo vlastnit filmové studio, ale šťastný být vůbec nemusí. Co když je to tak, že když jste úspěšní v práci, váš osobní život pokulhává. Co když je to tak, že musíte mezi těmito dvěma věcmi volit? Pořád bych chtěla být herečkou?

Dveře prodejny se otevřely a dovnitř vešla Keira. Zamávala jsem na ni, abych přitáhla její pozornost a ona se na mě usmála. Razila si k nám cestu a při tom si stahovala rukavice a rozvazovala šálu.

„Dobrý den,“ pozdravila ji Cheri a chvíli si ji měřila.

„Dobrý den. Už jsme se viděly na vaší přehlídce. Jsem Keira Brooksová,“ připomněla se jí.

„No jistě,“ usmála se Cheri. „Ráda vás opět vidím.“

„I já vás,“ odpověděla Keira a prohlédla si ji od hlavy k patě. „Vypadáte opět fantasticky.“

Cheri se zasmála. „To je od vás milé.“  Pak na ni od pokladny zavolala mladá dívka v uniformě a požádala ji o pomoc. „Omluvte mne, dámy,“ řekla a oběma nám na okamžik sevřela ruce, než se vydala k pokladně.

Usmála jsem se na Keiru. „Chyběla jsi mi.“

„Ty mě taky,“ řekla lehce dojatě a přitáhla si mě v objetí.

„Jaký byl let?“

„Docela fajn. Usnula jsem.“

„Bezva. Máš hlad?“

Přikývla. „Jídlo na palubě je prostě otřesné. Už léta ho nejím.“

„U nás doma si spravíš chuť,“ usmála jsem se na ni. „Připravila jsem pro tebe večeři na uvítanou.“

„Vážně? Mio, ty jsi úžasná.“

Pokrčila jsem rameny. „Využiju každé příležitosti uvařit a jsem moc ráda, že jsi tady.“

„To já taky,“ přikývla a ještě jednou mě objala, načež si všimla kabátu, který jsem držela. „Ten je krásný. Pro tebe?“

„No jo,“ Připustila jsem. „Měla jsem ho vyhlídnutý už dlouho. Vážně se ti líbí?“

„Obleč si ho, ať vidím, jak ti sedne,“ poručila mi.

Přešla jsem k zrcadlu a oblékla si ho. Velikostně mi byl akorát a délka mi také seděla. „Co myslíš?“ otočila jsem se na Keiru a mírně rozpažila ruce, aby si ho mohla prohlédnout.

„Perfektní,“ pokývla rozhodně hlavou.

„Opravdu?“ hlesla jsem a otočila se zpátky k zrcadlu, abych se na sebe podívala. Kabát měl barvu cappuccina a zdobily jej velké zlaté knoflíky, připomínající brože. Dosahoval mi až ke kolenům a v pase se zužoval. Byl ojedinělý a hodil se mi k vlasům.

„Vezmu si ho. Ephraimovi se určitě bude líbit,“ řekla jsem spíše pro sebe.

Keira se usmála. „Jak se má?“

„Večer se s ním uvidíš. Chystá se teď do Georgie.“

„Do Georgie? Vážně? Co tam?“ zajímala se.

„Za svým tatínkem. Teda, tak by ho Ephraim asi nenazval, za svým otcem. Setká se s ním poprvé,“ vysvětlila jsem jí.

„Páni, to jsou samé novinky.“

Pokývala jsem hlavou. „To jo. Neboj se, všechno si povíme. Jen zaplatím ten kabát a můžeme jít,“ usmála jsem se na ni.

Oblékla jsem si svoji černou prošívanou bundu, ve které jsem přišla a přesunula se s kabátem k pokladně. Namarkovala mi ho sama Cheri a dala mi na něj desetiprocentní slevu.

„Mockrát vám děkuju. A přeji úspěšný nový rok,“ potřásla jsem si s ní rukou.

„I vám, Mio. A pozdravujte ode mne Evelyn,“ požádala mě a já s úsměvem přikývla.

„Na shledanou,“ rozloučila se s ní také Keira a společně jsme pak vyšly na ulici. Venku už se pomalu začínalo stmívat a nad město se snášely chuchvalce mlhy. Vzduch byl vlhký a chodníky se mokře leskly.

„Kde máš věci?“ zeptala jsem se a Keira odpověděla, že už se stačila zapsat do hotelu.

„Mohla jsi dnes přespat u nás,“ nabídla jsem jí a ona se usmála.

„Jsi hodná,“ řekla a pohladila mě po rameni, „ale raději budu spát ve svém, abych se ráno mohla připravit do práce.“

Přikývla jsem. „Tak dobře, jen chci, abys věděla, že ta možnost tu je.“

„Díky,“ usmála se a zamávala na taxík.

Přenechala mi sedadlo u chodníku a sama přeběhla na druhou stranu.

„Third Avenue, prosím,“ sdělila jsem řidiči náš cíl a otočila se na Keiru. „Jak bylo doma?“

Sundala si šedou pletenou čepici zdobenou stříbrnou nití a protřepala si husté zvlněné vlasy. „Bylo to fajn,“ řekla a zrůžovělé tváře se jí nadouvaly v úsměvu. Párkrát zamrkala dlouhými řasami a pak své oči ustálila v mé tváři. „Má se dobře.“

Úkosem jsem na ni pohlédla. „Kdo?“

Zasmála se a podívala se na mě stylem přede mnou nic neutajíš.

Nervózně jsem se ošila. Bylo zřejmé, o kom mluví. „Já… se neptala.“

„To jsi ani nemusela. Vidím to na tobě. Jako bys to měla napsané na čele,“ řekla a nespouštěla ze mě oči. „Myslíš na něj.“

„To nemůžeš vědět,“ obořila jsem se na ni. Najednou jsem měla děsný vztek. Na sebe. Na ni. Na Damiana. Podle nich jsem průhledná. Myslí si, že do mě vidí. Že Damiana nemůžu pustit z hlavy, že jsem z něj celá paf, a pořád mi to vtloukají do hlavy. Jako by se mě o tom snažili přesvědčit a docílit tím – co já vím čeho. Měla jsem toho dost. „Já jsem šťastná,“ vyhrkla jsem a prudce se nadechla. „Kdy to pochopí?“

Mlčela.

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se z okénka. „Tohle všechno. Strašně tím ubližuju Ephraimovi. Ani o tom netuší a o to je to horší.“ Hlas se mi třásl a ve spáncích mi tepalo. Pažemi jsem pevně sevřela tašku s kabátem, jako by to byl polštář určený k vyplakání.

Nastalo ticho. Řidič taxíku ani nedutal, soustředěně svíral volant, oči upřené před sebe, ramena zvednutá, jakoby se mezi nimi snažil schovat hlavu a nabýt tak dojmu, že není vidět.

„Já o svém rozhodnutí nepochybuju,“ zahlaholila jsem po chvilce, už klidnější. „Já Ephraima miluju,“ vypravila jsem ze sebe odhodlaně. Nestyděla jsem se to říct někomu jinému než jemu. S překvapením jsem zjistila, že jsem na to hrdá a pousmála se.