Jar of hearts - Kapitola osmnáctá

Anotace: Osmnáctá kapitola je konečně, pro Vás, tu! :) Stála mě opět hodně přemýšlení. Celkově jsem se musela zamyslet nad celým dění a odvíjení se příběhu. Každopádně přeji hezké čtení! ;)

Jak jsem se tak i zamýšlela, tuhle kapitolu jsem na dvakrát upravovala - proto mi to i tak trvalo :D
Máte tam trochu romantiky, ale brzy se zase od toho odkloním a vrátím se ke krvi a zabíjení :D Musím opravdu hnout s tím dějem, jenže to není jen tak jednoduché, což doufám chápete.
Každopádně doufám, že vás kapitola až tak moc nezklame :)

Přeji hezké čtení!
Vaše Klaný.

PS.: Jelikož jsem tuto kapitolu psala ve Wordu a ta má trochu jiné zpracování než Open Office, nevím jistě, jak to pak bude vypadat tady...když tak mi pak napište nějaké připomínky a já je upravím!




Jar of hearts
Kapitola osmnáctá





„Proč?“ vypravím ze sebe a zírám na ty dva. Samuel stočí pohled na Williama a William zase na něj. Dívají se na sebe, jako kdyby si telepaticky něco řekli, a pak jsem ústředním pohledem zase já.

„Samozřejmě to nebude jednoduché.“ poznamená Samuel a přikročí ke mně. Uchopí mě jemně za loket a pomůže mi vstát z huňatého koberce.

„Čekal jsem, že se spíše zeptáš Jak a ne Proč.“ prohlásí William a pak se nad vlastní myšlenkou pobaveně usměje.

„Ale...vždyť...pouto nejde nijak přerušit, zlomit nebo ho úplně zničit.“ vymáčknu ze sebe a začnu cítit velkou úzkost v hrudi. Svírá se mi celé tělo.

„Ale jde,...všechno jde, když se chce.“ vymluví mi William.

„Charles říkal, že o tom nikdy nesly-“

„Mě nezajímá, co ti nakecal Charles. Jsi jím až moc ovlivněná a to se mi příčí. Nechci, aby taková hříčka přírody byla jakkoli spjatá s uprchlíkem a nevděčným šmejdem.“ zabručí William a já si uvědomím, že zřejmě mluví o jejich společné minulosti.

„To je jediný důvod?“ zeptám se nejistě nakvašeného princátka. Střelí po mě pohledem a přímo mě tím prošpikuje.

„Jasně, že to není jediný důvod,“ zkříží ruce na prsou a nadechne se pro další argument. „Chceš lpít po celý svůj život na něm? Myslel jsem, že se moc nemusíte, když jste sem přijeli.“

„To jsme si ještě neuvědomili, jak se cí-“

„Jak se cítíte? Jaké máte k sobě city? Honey,...je úplně jasné, že se teď, v tuto chvíli, nejspíše milujete, ale probuď se.“ dá mi jasně najevo svůj nesouhlas.

„A co se s ním stane, až se to pouto přetrhne?“ optám se.

„Měl by být potrestán za své činy.“ řekne William, ale do hovoru vstoupí znova Samuel. „Ne, nebude mu nijak ublíženo. Prostě ho pustíme, na svobodu. S tím, že už se k tobě nesmí přiblížit.“

„Aha.“ zmůžu se jen a pohled mi spadne někam na zem. Do očí se mi nahrnou slzy, ale okamžitě je začnu zahánět. Nechci ukázat mou slabou stránku Williamovi.

„Nech si to projít hlavou, ale stejně...ať se rozhodneš, jakkoli. Půjde to buď po dobrém, a nebo po zlém.“ dodává mírně William a pak se usadí zpět na pohovku. Luskne prsty a z bílých dveří na druhé straně vyjde mladinká dívka s černými krátkými vlasy. Upoutá mou pozornost a rozpoznám tu energii, kterou jsem pocítila předtím. Byla mladá a krásná, byla člověk. Její srdce zběsile tlouklo a nejistými kroky došla, až ke kanapi. Oči měla zakalené strachem a hrudník se ji zběsilým dýcháním vzdouval tam a zpátky. Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě a pak se zamračením pohlédla na Williama. Téma Charles bylo ta tam a už jsem byla zase ta Roxanne.

„To nemyslíš vážně,“ zasyčím na něj.

„A co přesně myslíš?“ dělá nevinného a rty semkne do pobaveného úsměvu. Pak jemně vezme drobnou ruku dívky a políbí ji na zápěstí. Špičkou jazyka přejede po modré žíle a na to mu vyjedou špičáky. Nechá se mě dívat, jak ta holka bude trpět?

Ani nezaváhám, rychlými kroky k nim přistoupím a vyrazím mu dívčinu ruku z jeho pazourů. Pak uchopím dívku za loket a smýknu s ní bokem. Postavím se před ní.

„Nechci se dívat na to, jak vysáváš nevinné lidi. Nebudu se dívat na to, jak vysáváš lidský život! Je ti to jasný!“ zvýším na něj hlas, který se po místnosti roznese, jako dunivý tón hrozby. Ve Williamově obličeji se zablýskne střet překvapení s nečekaností, ale na to svraští to své upravené obočí a vstane.

„Když mi teda bráníš v tom jí vzít život, udělej to ty za mě. Třeba budeš ohleduplnější.“ přistoupí ke mně zatraceně blízko, ale já nemíním ani o píď ucouvnout. Stojíme tam tváří tvář a mísí se mezi námi další boj.

„Nebudu pít její krev.“ odmítnu.

„Nebylo by to poprvé, co bys ses napila z nevinné dívky.“ připomene mi dějství před nedávnem.

„Prostě ne, už ne.“

„Pak ji tady nech.“

„Ne.“ zaskřípu zuby.

„Měla by sis začít zvykat. Čí pak budeš pít krev, až budeš bez Charlese, který tě každý den živí. Což je mimochodem také špatně.“ poznamená William a stále mi nahlíží do očí.

Pustím dívčinu ruku a tu svou nechám svést podél těla. Rozhodnu se mezi mnou a dívčiným nevinným životem. Ač nerada. Sklopím oči a otočím se na odchod. Projdu kolem dívky a vydám se ke dveřím. Ihned za mnou uslyším kroky. Hádám, že Samuelovi.
Vyrazím ze dveří a uspíším svůj krok k výtahu. Látka od šatů mi šustí mezi nohami a zamotává se, div nespadnu. Když přejdu k výtahu, zběsile začnu mačkat tlačítko, aby výtah přijel. Samuelovi kroky se zastaví ihned za mnou.

Nastoupíme oba dva do výtahu a Samuel zmáčkne tlačítko mého poschodí. Ví, že chci do svého pokoje. Že chci být sama.

„Ublíží jí moc?“ optám se do ticha.

„Ne. Neublíží. William je ohleduplný ke své oběti.“ odpoví klidně Samuel a až je to neuvěřitelné, že by William byl k někomu ohleduplný, Samuelovým slovům věřím.

„Nemohla jsem to udělat. Nemůžu brát jen tak život lidem, to nejde.“

„Však se nic neděje. William je pokušitel a provokatér, ale v jednom měl pravdu.“ uzná Samuel a já k němu stočím svůj zamlžený pohled plných slz.
„Musíš si odvyknout na krev Charlese, jinak se to pouto nepovede zlomit.“ dodá.

„Proč si tak stojíte za tím, že mě musíte s Charlesem odloučit?!“ navezu se do něj zpříma.

„Stala ses upírem Roxanne. Jsi ohromnou bytostí, pro které zatím není vysvětlení. William si nepřeje, aby se někdo kolem tebe motal. Zvlášť ne teď, když jsi zřejmě stále ve vývinu.“

„To ale není jediný důvod, že?“ prokouknu ho.

„Ne, není.“ přizná a pohled stočí k ukazateli poschodí.

„Měl jsi vidění, že je to tak?“ zasadím ránu do černého.

„Prostě s ním být nemáš.“

„Co? A proč jako?!“

„Protože jestli s ním zůstaneš a nezlomíš pouto, zemřeš.“ zabručí rozmrzele a na to výtah cinkne. Dveře se rozevřou a já poznám, že jsme na mém poschodí. Zůstanu stát a nevědomě na něj civím. Pak se rázem probudím a vyjdu z výtahu. Ještě se zastavím a otočím znova na Samuela, který stojí v rohu výtahu a vzhlíží, tak akorát ke stropu, než aby se podíval na mě. Nechtěl mi to říci, ale musel. Aspoň vím, jak se věci mají. Vyšlápnu další krokem a přejdu až k sobě do pokoje. Zapadnu za dřevěnými dveřmi a zády se o ně opřu.


( http://www.youtube.com/watch?v=eFXRQKYFbXE ) nijak extra nesouvisí s příběhem, ale hezky se to přitom poslouchá :)


Vydechnu všechen vzduch, který mě tížil v plicích a zakloním hlavu. Pohlédnu na bledý strop a začnu uvažovat. Dávám si pro a proti Charlesovi a tomu našemu „svazku“. Odpíchnu se ode dveří a vydám se do koupelny. Nahlédnu do zrcadla na hezkou tvář mého nového já. Pustím vodu z kohoutku a samotný kohoutek zvrátím k levé straně, tak aby tekla teplá voda. Nechám si vodu natéct do mých rukou a pak si opláchnu obličej. Snažím se dostat z obličeje make-up a všechny ostatní šminky. Snažím se z něj smazat všechnu negativitu a pokus o chabý úsměv. Zhmotnělé slzy a zklamání. Neštěstí a další a další smutek. Opřu se lokty o dřevěnou desku umyvadla a nahlédnu na sebe znova. Mascara se mi rozmazala a vytvořila obrovské černé kruhy pod očima. Z brady mi odkapávala voda zbarvená make-upem a barva rtěnky se na mých rtech už nevyskytovala. Pak odstoupím od umyvadla, vysvléknu se z dlouhých šatů a zapluji do sprchového koutu, kde se pod horkými kapkami lépe přemýšlí.

Opravdu zemřu, když nadále zůstanu v Charlesově přítomnosti? Nelhal mi Samuel? A mám to říci Charlesovi? Mám mu říci, že se musíme rozdělit? Bude pak doopravdy volný? Jsou mé city k němu opravdové, nebo si to jen myslím? Co vlastně cítím?

„Roxanne?!“ ozve se ode dveří a zcela poznám Charlesovu energii a také jeho hlas.

Miluji ho?

„Jsem ve sprše, vydrž!“ zahlaholím a začnu se urychleně mýt.

„Dobře.“ zaslechnu jen.

Provedu rychlou očistu, pak ze sprchy vylezu a zabalím se do béžového velkého ručníku. Dalším ručníkem si vysuším vlasy a zavážu ho do turbanu. Ze země seberu zelené šaty a spodní prádlo a tichými kroky přejdu do ložnice. Uvidím Charlese, jak sedí na posteli a nejistě sebou jakkoli šije.

„Co se děje?“ zeptám se nezáživně, přičemž mě jeho přítomnost neskutečně zajímá.

„Hledal jsem tě.“ odpoví a po očku mě sleduje. „Proč jsi odešla?“ optá se zcela okamžitě.

Nad jeho otázkou chviličku zauvažuji a pak se rozhodnu pro jedno. Neřeknu mu, že jsem byla za Williamem. Ještě ne.

„Nebavilo mě to tam, tak jsem odešla.“ zalžu a můj pohled směruje do skříně s mým oblečením. Nemůžu mu lhát do očí, asi bych to nedokázala.

„Aha.“ odvětí jen a zabude ticho. Váhavé a trapné.

„Co manželka?“ neodolám se nezeptat, když se nenápadně oblékám do spodního prádla. Díky velkých dvířek skříně mě nemůže vidět. No nahou už mě viděl, tak co no…

„Není to má manželka. Už. Dávno.“ brání se. Nic na to neřeknu a čekám na jeho další odpověď. „Povídali jsme si a já si připomněl, proč jsem ji tak miloval.“ dodá na rovinu. Rychle se navléknu do županu a praštím s dvířky od skříně.

„Cupital si za ní, jak její ocas!“ ceknu nepříjemně, přičemž si okamžitě uvědomím, že to muselo znít neuvěřitelně žárlivě. Obejdu tedy moji velkou postel. Roztáhnu deku na druhé straně od Charlese a zalezu si pod ní. Lehnu si a otočím se od něj zády.

„Promiň mi, že jsem odešel. Ale ona se tam tak zjevila…a já byl…“ nedokáže ani popsat slovy, jak se cítil.

„Byl jsi jí velmi ovlivněn.“ dodám tiše a dám si dvě a dvě dohromady. Ten hajzl William. Sehnal jeho bývalku, aby ho odlákal ode mne. Spoléhal na to, že v tu chvíli ho nic jiného nebude zajímat a využil situace, aby si se mnou potají promluvil. Nemohlo ho napadnout něco lepšího?!

„Myslela jsem, že ti ublížila.“ Řeknu po chvíli při vzpomínce na mou vidinu jeho života.

„Ublížila. Ale když jsem ji viděl…potřeboval jsem si s ní promluvit.“ odůvodní a uslyším následné zašustění látky. Na zem něco spadne, a když se pak zhoupne postel, pochopím, že si sundal boty a zalezl si pod deku stejně jako já.

„Debilní sako.“ Zaškaredí se, když zápasí se sakem, které ho celou dobu utiskuje. I to skončí na zemi.

„Chtěl bys být znova s ní?“ vyřknu otázku, která mě v okamžiku napadla. Charles neodpoví ihned, dá si na čas, což mě velmi znervózňuje.

„Tuhle kapitolu už mám za sebou.“ řekne jen. Chvíli o tom přemýšlím a přehazuji si v mysli několik dalších otázek.

„Co vůbec děláš v mé posteli?“ vymrštím na něj najednou a otočím se čelem k němu. Nejdřív se na mě udiveně podívá, ale pak nasadí ten svůj pan-nepřístupný-face.

„Máš pohodlnější postel, než já.“ odsekne a hýčká si roh mého polštáře.
„To není můj problém ale.“

„Můj taky ne. Máš dost velkou postel na to, abychom se sem vešli dva.“

„Běž si zažádat o jiný pokoj, s velkou postelí, pro starce!“ rýpnu si do něj a za zamračenou grimasou schovávám pobavený výraz. I on se tváří na oko nazlobeně a pobouřeně.

„Jsem sice starý, ale vzhledem jsem stále ten sexy mladík…tak toho nech. Za to ty budeš vždy vypadat, jako patnáctka…a patnáctku nikdo nechce!“ vrátí mi a já nakvašeně našpulím tváře. Nenapadá mě žádný další odpalující argument. Sakra!

„Víš, že je to zatím naše nejtrapnější hádka?!“ zakření se Charles a já s ním musím více než souhlasit.

„Chci tu být hlavně s tebou.“ Broukne tiše a zlehka mě vezme za ruku. Proplete si prsty s mými, pohodlně ulehne na břicho a zavře oči. Zmateně sleduji jeho tvář a naše spojené ruce. Srdce bych měla normálně až v krku a možná bych zapomněla i dýchat. Na sucho polknu a s menší nejistotou zavřu oči. Ještě jednou je otevřu, jestli mě nešálí zrak a pak s větším klidem a nepřekonatelným štěstím, je zase zavřu. Doteky prstů vnímám jeho kůži. Příjemně hřeje a je velmi hladká, téměř dokonalá. Nemůžu uvěřit, že mě opravdu drží za ruku a klidně usíná. To není Charles, kterého znám. Ale zamlouvá se mi. Moc. Po dalším krátkém přemýšlením o muži ležícím vedle mě, nakonec ulehnu do spánku. Nechám si zdát pěkné sny.


Ráno se vzbudím celá polámaná, ovšem zcela vyspalá a odpočatá. Zamžourám na druhou polovinu postele a po Charlesovi zbyla jen odkrytá pokrývka a pomačkané prostěradlo. Ani jsem nezaznamenala, že zmizel. Neohrabaně se vyhrabu z postele a přejdu do koupelny. Spáchám ranní očistu, převléknu se do džínsů, hnědého trika a kožené bundy, která mi jako z málo kousků oblečení opravdu patří. Vlasy smotám do drdolu a převážu gumičkou. Schválím svůj dnešní zjev a přejdu zpět do ložnice. Když pohlédnu na rozestlanou a neupravenou postel, vzpomenu si na Lumen, která už tu většinou pendluje. Tentokrát tu není. Nenechám se unést náhodou a dám se do upravování postele sama. Naklepu polštáře, upravím prostěradlo, naklepu přikrývky a srovnám je. Ovšem, když se podívám na svůj počin, není vůbec srovnatelný s Lumeniným. Neumím srovnávat postele! Strašný!

Na to se, se zaklepáním otevřou dveře a já se nadšením otočím, že je to Lumen, ovšem ve dveřích mě překvapí samotný William. Pevně semknu bradu a obočí svraštím, stejně jako když ho pokaždé vidím. Tázavě na něj pohlédnu.

„Dobré ráno, přeji.“ pozdraví nevraživě. Zřejmě nemá dobrou náladu.

„Co chceš?“ vypálím otázku zcela okamžitě.

„Přinesl jsem ti snídani.“ opáčí a hodí po mě pytlík krve. Chytím ho a zadívám se na označení.

„AB.“ přečtu nahlas a zadívám se zpět na něj.

„To není Charlesova krev.“

„Ne to není. Je to té dívky…ze včerejška.“ přizná a sleduje mě pozorným pohledem.

„Nemůžu pít cizí krev.“ odmítnu to a mám chuť to zahodit.

„Musíš, ode dneška musíš.“

„Ne.“

„Říkal jsem ti…že na zlomení toho pouta, musíš začít pít jinou krev.“ vyřkne to, jako kdyby mi to říkal už asi po sté.

„Nechci. Nechci zlomit to pouto.“ řeknu rozhodně a vyčkávám na jeho reakci.