Každému svítání předchází hluboká tma... - 3.

Anotace: Přináším třetí kapitolu a s ní i pár nových postav. Některé budou důležité, některé nikoliv. Kapitola je sice trošku delší, ale snad se bude líbit.. :) Přeji příjemnou zábavu :)

3.
               ,,Tamaro!” zacloumal s ní Robert.
 ,,Co je?” zeptala se ho ještě téměř nepřítomně a zavrtěla se v posteli.
 ,,Ty nejdeš do práce? Je skoro půl sedmé,” řekl Robert.
 ,,Cože!?” vyletěla Tamara okamžitě z postele. ,,Proč jsi mě nevzbudil dřív?!” říkala a téměř doslova skočila do kalhot. U toho popadla mobil a vytočila číslo nemocnice.

          Na oddělení neurochirurgie už byla celá ranní směna.
Sestra Romana, Milada a Petra seděly v kuchyňce, pily ranní kávu a užívaly si Tamařiny nepřítomnosti. Když ale zazvonil telefon, tak se podívala jedna na druhou.
 ,,Jsi nejmladší a nejblíže ke dveřím,” řekla Milada Romaně. Ta se jen s povzdechem zvedla a odešla na ambulanci telefon zvednout.
 ,,Neurochirurgie, Müllerová, prosím,” zvedla telefon. ,,Tamaro, jasně. Nic se neděje. Tady je to v klidu, tak nepospíchej, ať se ještě někde nevybouráš. Neboj se, odběry uděláme. Zatím ahoj,” položila telefon a vzala si ho s sebou na kuchyňku, jelikož byl přenosný, bezdrátový.
   ,,Co to bylo?” ptala se Milada.
 ,,To byla Tamara. Zaspala, ale už je na cestě,” řekla Romana a upila ze svého hrnku čaj. Ještě, že se neposadila, protože za ní někdo zaklepal na dveře.
   ,,Dobrý den. My jsme studentky a jdeme k vám na praxi,” řekly sborem dvě mladé slečny.
 ,,Fakt? Aha. To jsme rády. Tak si tady odložte a pojďte se mnou. Naše staniční se Vám pak bude věnovat. Zatím tu ještě není,” řekla Milada a počkala, než si holky uloží věcí. Pak si je vzala na ambulanci a ukázala jim kde co najdou a nechala je, aby místo sester udělaly odběry.
          Mezitím se na oddělení zjevil další návštěvník. Mladý muž prošel kolem ambulance a zamířil ke kuchyňce.
 ,,Dobré ráno,” přerušil svým hlubokým hlasem konverzaci Romany a Petry. Obě náhle utichly a podívaly se na toho mladíka.
 ,,Dobré ráno,” pozdravila jako první Petra.
 ,,Mám se hlásit u staniční sestry. Jmenuji se Pavel Rychtář a jsem tu jako nový doktor,” představil se.
 ,,Eh, ah, aha. Tak já Vás asi zavedu ke staniční. Určitě tu bude brzy. Dnes se malinko zpozdila,” řekla Romana a vedla ho k Tamařině kanceláři. Když šli kolem oken, tak se z jednoho Romana podívala a zahlédla Tamaru, jak běží od auta. ,,Akorát přijela. Počkáte tu na ní? Uvařím Vám zatím třeba kávu?”
 ,,Jste moc hodná, sestřičko Romanko,” řekl, když si přečetl jméno na její jmenovce. ,,Ale nedělejte si se mnou škodu. Kávy už jsem měl ráno tři.”
 ,,Aha, tak dobře,” řekla a odcházela.

          ,,Ty vole, to je dneska den v prdeli. Vypadám jako koště! Jak jsem dokázala zaspat?” nadávala Tamara, když vletěla do své kanceláře.
 ,,To se občas stává,” uslyšela za sebou hluboký hlas, lekla se a rychle se otočila. Před ní stál mladý, pohledný muž metr osmdesát vysoký, s tmavými odrostlejšími vlasy, které mu padaly do očí, s hladce oholenou tváří, příjemným úsměvem a čokoládovýma očima. ,,Staniční sestra? Jsem Pavel Rychtář,” řekl a usmál se ještě víc.
 ,,Ten nový lékař? Sakra, já na Vás zapomněla,” plácla se do čela a pak podala mu ruku se slovy: ,,Tamara Skřivánková. Vítejte.”
 ,,Děkuji.”
 ,,Pojďte, otevřu Vám lékařák doktora Čápka, se kterým budete dnes sloužit na oddělení. Máte se do čeho převléknout?”
 ,,Já jo. Vy?” zeptal se a povytáhl obočí.
 ,,Já taky,” řekla Tamara, odemkla Pavlovi lékařský pokoj a zavřela za ním dveře.

Pak se konečně převlékla i ona.
     Jen co ale ze své kanceláře vyšla, tak se potkala na chodbě se studentkami. Na které samozřejmě také zapomněla. Věnovala se jim jak jen mohla, ale protože nebyla v nemocnici přítomná vrchní sestra, šlo všechno na Tamaru.
Jedinou volnou chvilku měla na oběd a pak už zase lítala všude možně.
K hrnku kávy si sedla až po druhé hodině.
 ,,Dneska toho máte dost, co?” podíval se na ní Pavel, který seděl u počítače a snažil se tam vykoukat výsledky krevního obrazu.
 ,,Jo. Není tady vrchní ani primář a tak jsem tu na to sama,” řekla a napila se kávy. Naráz vypila téměř půlku.
   ,,No, jen se neutop,” řekl doktor Čápek, který měl Pavla na starosti, a který se k nim právě připojil.
 ,,Jé, Martine. Tebe jsem ještě dnes neviděla,” řekla a zbytek kafe si dopila.
 ,,Lítáš tu dnes jako hadr na koštěti,” řekl a opřel se ramenem o zeď.
Doktor Martin Čápek byl jednak výborný lékař a jednak i skvělý přítel. Člověk se na něj mohl vždy spolehnout, říct mu cokoliv od největších životních tajemství až po naprostou blbost a on si to vždy nechal jen pro sebe. I když jeho vzhled, černé vlasy po ramena, tmavé oči, vždy perfektně upravené vousy a postava, kvůli které se kdejaká žena otočí a povzdychne si, tomu nenasvědčovala. Pod jeho pohledem se už podlomila kolena nejedné sestřičce, lékařce i pacientce a za to ho hodně lidí odsuzovalo.
 ,,Díky, to bylo milý,” řekla Tamara na Martinovu poznámku a pípnul jí v kapse mobil. Vyndala ho a přečetla si sms zprávu od Roberta, která zněla: Ester má průjem. Kup banány a mlíko.
 ,,Tamarko, však ty víš, jak jsem to myslel,” řekl Martin a mrkl na Tamaru jedním okem. Ona se jen pousmála a odešla do své kanceláře napsat objednávku léků.

Z jejího původního plánu zůstat v práci déle a nahradit si tak pozdní příchod selhalo a tak v půl třetí odcházela, jako vždy.
     Zaparkovala v podzemní garáži obchodního centra a podívala se do peněženky, má-li minci do vozíku. Tamařina peněženka nevedla drobné, a tak prohledala auto. Měla Robertovo ravku a on vždy, když mu zbyly drobné, tak je házel do přihrádky pod rádiem. Našla pětikorunu, která ležela na lístečku s nějakým telefonním číslem. Tamařina zvědavost se nedala ovládnout a tak si lístek přečetla. Ze telefonním číslem bylo napsáno Marcela K.
Tamaře se začaly v hlavě okamžitě honit myšlenky na to, kdo je Marcela K. Podnítilo jí to k zevrubnému prohledání auta, ale nic jiného ani o Marcele K. ani o nikom jiném nenašla. Vzala tedy minci, vystoupila z auta a šla na nákup.
Kromě banánů a mléka toho samozřejmě koupila víc. Patřila k tomu i marcipánová čokoláda na její nervy, kterou snědla cestou domu.
          ,,Ahoj. Kdepak je moje beruška?” přišla Tamara do obýváku, kde ležela Ester.
 ,,Máma!” řekla Ester a skočila ji kolem krku.
 ,,Copak je ti zlatíčko? Bolí tě bříško?”
 ,,Jo.”
 ,,A byla jsi kakat?”
 ,,Hodně.”
 ,,Tak si tady hezky hajni, já ti udělám čajíček a něco dobrého k papání, co ti uleví, ano?”
 ,,Hmm,” broukla Ester a zase si lehla.
     ,,Ahoj,” pozdravila Roberta, když přišla do kuchyně.
 ,,Ahoj. Kde jsi tak dlouho?” zeptal se a nechal si dát od Tamary polibek. Pouze na tvář.
 ,,No, byla jsem na tom nákupu.”
 ,,Takovou dobu? Co jsi to zase všechno koupila?” protočil oči, když postavila tašku na linku.
 ,,Právě, že jsem toho moc nekoupila. Co Esterka? Dával jsi jí něco?”
 ,,Ne.”
 ,,Kolikrát už byla na stolici?”
 ,,Jo, ehm, asi čtyřikrát. Ve školce prý byla dvakrát.”
 ,,Tak to ještě není tak hrozný. Udělám jí rýžovou polévku. Kde je Lukášek?”
 ,,V pokoji. Dívá se na pohádky.”
 ,,Dobře. Vyndáš ten nákup?”
 ,,Rád bych, ale kluci už na mě čekají,” řekl Robert a prošel opatrně kolem Tamary.
 ,,Jací kluci?”
 ,,No, chlapi z práce. Jdeme na poker, ale tak za dvě hodiny jsem zpět. Hm? Pa,” dal jí pusu na líčko a odcházel. Za chvilku už bylo slyšet jen zabouchnutí dveří.
          Tamara by si nejradši zanadávala, ale raději se šla podívat na děti. Esterka usnula a Lukáš si hrál v pokojíčku. Sice to tam vypadlo, jakoby se pokojem přehnal orkán, ale dokud byl hodný, nechtěla ho nutit do uklízení.
Sama si nákup z tašky vyndala, naházela barevné prádlo do pračky a dala se do vaření rýžové polévky pro Ester.
Esterka se probudila a jak nejrychleji mohla pospíchala na záchod.
 ,,Esterko?” přiběhla za ní Tamara. Dál už se ptát nemusela, protože viděla i cítila co se stalo. ,,Zlatíčko, to nevadí,” řekla Esterce, která se pokálela a brečela z toho. Zavedla jí do sprchy, kde jí omyla, dala čípek proti průjmu, převlékla jí rovnou do pyžama a uložila do postele. Pustila jí Zpívánky, které měla na DVD a cestou do kuchyně nakoukla na Lukáše. Ten v pokoji ale nebyl.
Slyšela ho z kuchyně, jak říká: ,,Hrnečku dost! Hrnečku dost! Hrnečku dost!” Tamara přiběhla do kuchyně a viděla Lukáše, jak stojí u kamen a snaží se těmito slovy ukončit přetékání polévky z hrnce. Rychle otočila knoflíkem a vypnula tak přísun plynu.
 ,,Už to přestalo. Proč už si nehraješ?” zeptala se ho a houbičkou na nádobí stírala z kamen vodu, která z hrnce přetekla.
 ,,Já mám hlad,” řekl Lukáš a očima se snažil hypnotizovat hrnec.
 ,,Hlad máš? Velký a nebo ještě není tak velký a chvilku počkáš?”
 ,,Je moc velký maminko.”
 ,,Moc velký? No, tak s tím něco uděláme,” řekla a pootevřela lednici tak, aby tam Lukáš neviděl. ,,Pamatuješ si ještě to zaklínadlo?” zeptala se  synka a on hned ožil, protože věděl, co z ledničky vyndá.
 ,,Abrakadabrá!” zvolal nadšeně a dostal za to mléčný řez. Chtěl utéct, ale Tamara ho chytila za gumu u tepláčků.
 ,,Jak se říká?”
 ,,Děkuju,” řekl a chtěl opět utéct.
 ,,Neříkej to Esterce. Bolí jí bříško,” řekla mu Tamara a pustila ho. Sledovala ho, zda nepůjde Ester provokovat, ale zaplul do pokoje a tam byl naprostý klid.
Tamara dodělala polévku.
     ,,Esterko, papej, to ti udělá dobře,” přemlouvala dcerku.
 ,,Ne. Mě bolí bžíško.”
 ,,Dej si trošku, to ti pomůže,” nacpala jí do pusy jednu lžíci, ale Ester jen začala brečet a jíst už nechtěla. ,,No, tak jo. Dám ti sirup, aby tě to bříško bolet přestalo,” řekla Tamara a sáhla po sáčku Smecty, která buď Ester pomůže a zbaví jí průjmu i bolení bříška a nebo se z toho Ester pozvrací. Změřila jí i teplotu, ale ta byla v normálu.
Se Smectou Ester bojovala, ale Tamaře se povedlo jí do Ester dopravit a udržet. Pak jí uložila do postele, uvařila čaj a počkala až usne. Když se vrátila do kuchyně, tak Lukáš seděl na židličce a tvářil se jakoby nic.
   ,,Lukášku? Copak jsi udělal?” zeptala se ho Tamara, protože za tím jeho nevinným pohledem tušila nějakou čertovinu. On jen sjel pohledem na misku, ze které jedla Ester polévku a pak zpět na Tamaru. Tamara se nad misku naklonila a viděla, že je úplně prázdná. ,,Chutnalo ti to?”
 ,,Jo. Dáš mi?”
 ,,Chceš ještě?”
 ,,Jo,” řekl a popadl do ruky lžíci. Tamara se ale nehnula. ,,Prosím,” dodal Lukáš šibalsky. Tamara se usmála a lípnula Lukášovi políbení na čelíčko.

          Byla jedna hodina v noci. Celý byt u Skřivánků se nořil do tmy. Všichni spali klidným spánkem.
,,Sie sagen zu mir schliess auf diese Tür , die Neugier wird zum Schrei, was wohl dahinter sein, hinter dieser Tür steht ein Klavier.” Tato slova od kapely Rammstein se rozezněly po celé ložnici. Byl to Tamařin vyzváněcí tón na mobilu.
 ,,Haló?” přijala ještě v polospánku hovor.
 ,,Tam, p-přijeď pro mě,” ozval se v mobilu Robert.
 ,,Co se stalo?” vyděsila se.
 ,,Je mi b-blbě a nezvládnu dojít d-domu,” říkal a bylo poznat, že je opilý.
 ,,Teď? Zbláznil jsi se? Je jedna ráno,” podívala se rychle na hodiny. ,,Kam asi dám děti?”
 ,,Já to sám ne-nezvládnu. Musíš pro mě přijet.”
 ,,Kde jsi?!”
 ,,U kasina. Naproti kinu. P-pospěš si,” řekl a ukončil hovor.
Vstala, natáhla si kalhoty, přes noční košili si navlékla domácí svetr a vyšla z ložnice. Nakoukla do dětského pokoje. Dvojčata klidně spala.
Otevřela dveře od bytu a přeběhla rychle k protějším dveřím, k sousedce Jiránkové. Zaklepala a pak raději zazvonila. Chvilku po tom se otevřely dveře a tam se objevil syn paní Jiránkové.
 ,,Dobrý den, no, noc, moc se omlouvám, že vás takhle budím, ale manžel se dostal do nějakého problému a musím pro něj zajet. Myslíte, že by mi mohla Vaše maminka pohlídat dvojčata?” dívala se pohledem štěněte na toho urostlého mladíka před sebou.
 ,,Já se jí zeptám,” řekl hromovým hlasem a odkráčel.
Za chvilku už přiběhla paní Jiránková a zavazovala si župan: ,,Paní Skřivánková, co se děje?” zeptala se a Tamara jí řekla to samé, co jejímu synovi. ,,Samozřejmě, že je pohlídám. Spinkají?” zeptala se a nazula si pantofle.
 ,,Jo. Jen na ně občas mrkněte. Já tu budu hned. Děkuju,” řekla, obula se, vzala si kabát jen do ruky a spěchala k autu.
          ,,To se ti řekne, Kasino naproti kinu. Jenže po Praze jich je milion. Kasin i kin!” nadávala Tamara cestou pro Roberta.
Nakonec ho našla, jak sedí úplně na mol opilý na kraji chodníku, nohy do silnice.
 ,,Roberte!” zakřičela na něj.
 ,,Ty už jsi t-tady? Tamarko?” podíval se na ní jako na svatý obrázek.
 ,,Jo. Dělej, vstávej!”
 ,,A kde máš děti? Mohli jsme si udělat procházku,” řekl Robert a podíval se k nebi, kde svítil měsíc.
 ,,Dělej! Nastup!” řekla povelem a on poslechl. Sice ho musela podpírat a do auta nacpat, ale podařilo se jí to.
 ,,Ty jsi moje Tatarka,” řekl a lehl si jí na rameno. ,,Budu zvracet!” řekl a rychle se narovnal.
 ,,Mě je to jedno, to je tvoje auto. Ty ho budeš mít poblitý,” řekla a pohledem zavadila o lísteček s číslem a jménem Marcela K. ,,Kdo je to Marcela?”
 ,,Moc hezká holka,” řekl a otevřel si okénko. Celou cestu pak jel s hlavou ven, jako pes.

          ,,Je u nás paní Jiránková. Snaž se být slušný,” řekla mu a otevřela dveře od bytu, když ho tam po schodech dotáhla. Robert vrávoravě vešel dovnitř.
 ,,Paní Skřivánková?” přišla sousedka se podívat, je-li vše v pořádku.
 ,,Dobrý den, paní Příšero,” řekl Robert sousedce, dal jí pusu na tvář a odešel kolem ní do ložnice. Tam padl na postel a usnul.
 ,,Moc se omlouvám,” řekla Tamara.
 ,,Přebral co? Nic se neděje.”
 ,,Co děti?”
 ,,Ani jednou se neprobudily.”
 ,,Děkuju moc a přeju dobrou noc,” řekla a sousedku vyprovodila.
     Z Roberta pak stáhla bundu, boty, kalhoty, uložila ho na pravý bok.

Ona sama si šla lehnout do obýváku. Pro jistotu.