K mužům přístup zakázán! - Kapitola sedmá

Anotace: Po necelém měsíci přidávám další kapitolu. Půlku kapitoly jsem psala ten necelý měsíc a ten zbytek sepsala během dvou hodin :D Tak snad se bude líbit a budu ráda za Vaše názory. Přeji pěkné čtení! :)

 

Tentokrát přidávám i další songy do playlistu, buď to jsou písně, které se mi k tomu zrovna hodí a nebo ty, které poslouchám při psaní :)

 

S další kapitolou a jejím vydáním raději nebudu polemizovat, protože jak se znám, málo kdy dodržím tu dobu či dokonce datum :D

 

Přeji Vám pěkné čtení!

Vaše Klaný

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potřetí je to kouzlo

 

 

Stojím před galerií a v tichosti pohlížím na to, jak Charlieho nakládají do sanitky. Všude kolem postávají i další lidé a zvědavě přihlíží a ptají se, co se stalo. Co se stalo…

„Bude v pořádku,“ ujistí mě Ryan, když přistoupí vedle mne.

„Co mu teda bylo?“ optám se otázkou, která padla za tuto hodinu už nespočet krát.

„Podle jeho zorniček bych řekl, že se předávkoval. Byl sjetej.“

„To jako, že byl na drogách?“ překvapí mě.

„Jo.“ hlesne Ryan a pak jeho pohled spočine na mě. „Nechceš jít dovnitř? Je zima. Nebo tě můžu hodit domů, co ty na to?“

„Spíše tu ještě zůstanu s ostatními,“ odpovím a teprve až se sanitka odlepí od obrubníku a vyjede vstříc nemocnici, ztěžka vydechnu a povolím všechny svaly, které jsem měla napjatou situací sevřené. Zbytek kapely se vydá v dodávce za ním a s nimi i Macy. Ještě než nastoupila do vozu, pohlédla na mne a ukázala jakési gesto, které mělo zřejmě znamenat, že mi ještě zavolá. Krátce jsem ji zamávala a pak se dívala i na jejich mizící vůz.

„Jestli chceš, můžu ti dělat společnost,“ promluví Ryan po úcty hodné odmlce a já si uvědomím, že se chovám neslušně vůči jemu.

„Budu moc ráda,“ odpovím s mírným úsměvem a otočím se, abychom mohli zajít zpět dovnitř galerie. Nabídne mi rámě a já se do něj bez menšího otálení zaháknu.

 

 

 

„No a jak je možné že ses zrovna tady objevil? Za Boha bych tě tu nečekala.“ Otáži se ho nad další sklenkou Pimm´s a uvolněnější atmosférou.

„Procházel jsem tu kolem galerie už včera, když jsem šel z konference a viděl navštívenku vylepenou na ulici. Všiml jsem si jména tvého otce a bylo mi jasné, že je to příležitost pro to, abych tě mohl znova vidět,“ dá na vysvětlenou a přitom si mezi prsty pohrává se sklenkou vody.

„A proč si mi nebral mobil? Volala jsem ti předevčírem,“ promluví za mne zpříma ta trocha alkoholu. Má otázka ho zaskočila.

„Opravdu jsi mi volala?“ opáčí otázkou a já mu na ni okamžitě přikývnu. „Jakmile jsme přiletěli do Londýna a rozdělili se, vydal jsem se hned na první konferenci v centru. Nechtěl jsem si brát taxi, tak jsem jel metrem. No a to se mi vymstilo. Měl jsem takovou černou brašnu a v tom peněženku, doklady, zápisník s diářem, mobil a nějaké další věci. Tu brašnu mi při mé nevědomosti rozřízli a samozřejmě ukradli mobil a peněženku. Aspoň, že mi ty doklady zůstali.“

„Tudíž si nemohl vzít ten mobil.“

„Jo, přesně. A zavolat jsem taky nemohl, jelikož jsem neměl tvoje číslo. Což byla škoda…“ utrousí a já se na něj usměji. „Ale myslel jsem na tebe,“ dodá o poznání tišeji. Přitom se mne lehce dotkne na ruce, kterou mám položenou na desce stolu blízko něj.

Bříšky jeho prstů mě začne zlehka hladit na kůži mé ruky a já o poznání více znervózním. Pohlédnu do těch jeho očí, barvy trávy za jara a ne a ne se odtrhnout. Mravenčení mě postihne po celém těle. Možná se o něco více nakloní ke mně, aby mne políbil, ovšem výrazné vyzvánění v mé kabelce převede pozornost z něj na mobil, vibrující někde v útrobách koženky mé kabelky. Okamžitě ucuknu a začnu hledat mobil s tím příslibem, že se dozvím něco více o Charliem. Jestli je v pořádku. Jestli žije.

„Jo?“ houknu do mobilu přespříliš na hlas a odvrátím se od netečného výrazu Ryana.

„Tak Charlie už je v pořádku,“ ujistí mě Macy a já si úlevným výdechem ulehčím plíce.

„To jsem ráda!“

„Jo to já taky. Teď tvrdě spí, byl velmi vyčerpaný po tom, co mu doktoři vyplachovali žaludek. Byl zfetovaný. Měl v sobě extázi, alkohol a nějaké prášky na deprese. Prostě se předávkoval a jeho tělo to neuneslo. No věřila bys tomu?“ vypoví Macy zaraženě a na její otázku si odpovím jen v duchu.

„Tak ale hlavně, že už je v pořádku. Všichni tady měli o něj velký strach,“ hlavně já jsem měla strach „A ty už jedeš domů, nebo jak?“ převedu téma na ni.

„Já jsem ještě v nemocnici s kluky. Odvezou mě domů, takže na mě nemusíš čekat. Sejdeme se tam.“

„Dobře tak jo. Zatím ahoj,“ rozloučím se s ní a i po její odezvě rozloučení hovor vypnu. Mobil zpátky strčím do kabelky a krátce pohlédnu na Ryana. Se zájmem co asi říkala Macy, mě pozoroval a čekal na verdikt.

„Charlie byl opravdu na drogách. K tomu to zapíjel alkoholem a měl v sobě prášky na depresi,“ utrousím a slezu z barové židličky u kamenného mini baru. Upravím si sukni kolem boků a pak uchopím kabelku opřenou o židličku do rukou.

„Z toho se vyleží, jen aby v tomto nepokračoval, jinak se může klidně zabít,“ řekne Ryan a též se zvedne, pak na mne pohlédne jakým si, pro mě, neznámým výrazem a opět mi nabídne rámě.

„Můžu tě odvézt domů?“ nabídne s úsměvem.

„Ne díky Ryane. Jsi moc hodný a ráda bych ti znova poděkovala za záchranu Charlieho, ale já chci jet teď domů, sama.“

„Oh, no dobře, nevadí,“ odpoví poněkud zklamán a rozejde se se mnou k východu z galerie. Zajdu ještě za tátou, který zrovna diskutuje z nějakým mužem u jednoho obrazu. Osvětlím mu stav Charlieho a pak se rozloučím a popřeji dobrou noc.

 

 

Když vyjdeme před galerii, opět mi britský vítr dá nepřátelskou ledovou facku. Tělo se mi zavine do husí kůže a já pocítím chtíč se někam schovat do tepla a spát. Spát a spát.

„Moc rád jsem tě viděl Emmo,“ usměje se Ryan, tentokrát mírným úsměvem a podá mi zdvořile svou dlaň na rozloučenou. Vtisknu mou dlaň do té jeho a zlehka s ní potřepu. Pak se odtáhnu a ještě mu krátce zamávám. Beze slova, bez jediného pohledu. Nastoupím do jednoho taxíku v celé černé koloně aut a odjedu vstříc domů. Jakmile zabočíme za roh a já vím, že mám galerii už daleko za zády, postihne mě strach, zmatení a také slzy, které se z nepochopitelných důvodů lámou na okraji mých očí.

 

( http://www.youtube.com/watch?v=JF8BRvqGCNs&list=FLIsUXrHePo5jYffxaPRC02Q )

 

 

Jsem tak blbá! Blbá a pitomá!

 

Tiše popotáhnu slzy zpátky dovnitř a nenápadně mrknu po zpětném zrcátku řidiče, jestli jsem u něj nevzbudila žádné podezření, že mu na zadním sedadle sedí ubrečená ženská.

Pohlédnu z okénka a opřu si hlavu o vypolstrovaný povrch za malým okénkem vedle mne. Dívám se, jak se kolem mne mihotají oranžová světla pouličních lamp a sem tam někoho zahlédnu na ulici.

Cítila jsem se strašně. Kvůli Ryanovi. Kvůli Charliemu. Kvůli sobě. Proklínala jsem toho, kdo vymyslel Zákon schválnosti a taky schválnost jako takovou. Bylo to jak naschvál.

Charlie mě přitahuje samotným pohledem. I když jsem ho neznala a ani s ním nevedla žádnou duchaplnou konverzaci, přirovnala bych ho třeba k pohádce. Pohádka je krásná, ušlechtilá, zábavná a i plná vášně, zároveň má proti sobě nějaké to zlo, které se muselo porazit. Pohádka.

 

Jsem ještě pitomější, než jsem si myslela, když můžu přirovnat úžasného sexy chlapa k pohádce!

 

A Ryan. Ryan. Muž se vším všudy. Je pěkný, vtipný, pozorný, zajímavý, ale chybí u něj TO NĚCO, co mě k němu netáhne, ale k Charliemu ano. Nějaký ten magnet.

 

„Jsme tady slečno,“ usopí řidič, když auto cukne, jak najedeme na chodník před naší ulicí. Dám řidiči peníze a pak vystoupím do chladné podzimní noci. Mé lodičky nepříjemně vržou a dřou po písku a štěrku naší příjezdové cesty a tak můj krok uspíším. Ledový vzduch mi chladí rudé tváře od návalu rozhořčení a také smutku a samotný nedbalý vítr mi podbírá sukni.

Když už se přiblížím k domu, světlo na verandě se rozsvítí. Zamžourám do světla a uvidím mezi dveřmi stát Jima, jak netrpělivě vyhlíží ven.

„Ahoj!“ houknu na něj, jakmile si všimnu, že zaregistroval moji existenci na příjezdové cestě.

„Čau, to kráčíš takhle tmou sama?“ udiví se a vyleze ven na kamennou dlažbu. Jeho nedbalý rozházený účes a pomačkaná tvář svědčí o tom, že zřejmě ještě před chvílí spal.

„Jo, taxík mě vyhodil dole u silnice,“ odpovím s úsměvem a vystoupám po dřevěných schodech, které zlehka zaskřípou.

 

„A kde je Macy?“ zeptá se na svou budoucí manželku.

„Je v nemocnici, ale neboj! Nic se jí nestalo.“ Ujistím ho ihned, jakmile se začal nadechovat do úplného zděšení. Zajdeme dovnitř a já mu začnu osvětlovat celou dnešní situaci a udání se v galerii.

I když bylo krátce před půlnocí, dala jsem nám vařit vodu na čaj.

 

 

 

„Aha a Macy jela s tím známým, s nimi jo?“ měří si mě podezřele, když sypu usušený čaj do konvičky.

„Jo,“ hlesnu jen.

„A kdy se míní vrátit?“ cekne podrážděně.

„Jime!“ napomenu ho a odvrátím se od přípravy čaje, která je stejně důležitá jako zalévání, či podávání čaje. „Macy je dospělá žena, která tě miluje a čeká tvoje dítě. Neudělá nic neuváženého!“ ujistím ho zcela vážně.

„Už to víš? Že čekáme miminko,“ zeptá se klidnějším tónem a na jeho tváři se vyskytne mírný úsměv naplněný něčím radostným.

„Ano, řekla mi to. Mimochodem blahopřeji,“ mrknu na něj.

„Děkuji,“ přikývne a po krátké odmlce se nakonec posadí na židličku u jídelního pultu.

V té tichosti a uvolněnější domácí spokojenosti si rázem vzpomenu, náš rozhovor s Macy o jejím názoru na dítě a taky ty její pohledy na toho kytaristu ze skupiny. Pak zaženu negativní myšlenky o mé sestře a podám Jimovi šálek čaje.

„Ty stejně umíš podávat ten nejlepší čaj,“ zasměje se Jim a já se hrdě napřímím a poděkuji.

 

 

 

 

Ráno mě vzbudí hluk a něčí hlasy. Nijak zvlášť nad tím nepřemýšlím, dokud neuslyším řinčení skla a náležité nadávky a křik. Vylétnu z postele a vyběhnu ven z pokoje. Vydám se chodbou do zadní části domu a už podle křiku poznám, že se jedná o Macy a Jima. Když se zastavím před jejich dveřmi, které byly otevřené dokořán, uvidím totální spoušť místo jejich ložnice – hnízdečka lásky. Macy stojí u okna a v ruce drží skleněnou modrou vázu a něco nesrozumitelného křičí na Jima, který stojí v bojovném postoji u postele a je připravený snad na cokoliv.

„Co to sakra děláte?!“ přehlučím jejich zběsilou hádku a pohlédnu na zmáčené tváře Macy a také na její šaty, které měla na sobě včera večer. To přišla teprve teď domů?

„Nepleť se do toho Emmo!“ houkne po mě Jim a nevraživě přešlapuje u čela postele. Vstoupím do pokoje a stoupnu si mezi ty dva.

„Ať se děje cokoliv, neznamená to, že máte zbourat celý barák. Zbláznili jste se?!“

„Přišla až teď ráno, je půl osmé ráno a ona přišla až teď!“ křikne po mně Jim a ukáže prstem na rozbrečenou Macy, která je s emocemi lehce v kýblu. Podívám se na ni a vázu, kterou drží pevně v rukou, sklopí k zemi.

„Jenom jsem byla pryč s kapelou…“ osočí se, jako kdyby to měla být omluva.

„Bůh ví, co jsi s nimi dělala, že jo! Uvědomuješ si, že nosíš naše dítě uvnitř sebe! Už nemůžeš jen tak zmizet, jít někam pařit a tahat se se všemi chlapy, když se budeme brát!“ rozječí se vztekle Jim na Macy a já do něj musí drcnout pěstí, aby se uklidnil.

„Ale já to dítě nechci!“ oboří se též vztekle Macy a Jima tato novina zcela zaskočí.

„Cože?“ zmůže se jen na pouhou otázku a já si uvědomím, že bych tu neměla právě teď vůbec být.

„Nechci tvoje dítě. Nechci žádnou svatbu. Nechci být s tebou!“ vysloví pomalu v zápalu breku Macy a Jim stojí naproti ní, jak opařený.

„Macy!“ křiknu na její slova, ovšem než stačím vykročit k ní, hodí po nás dvou modrou vázu, kterou držela v rukou. Váza se roztříští o čelo postele a její střepy zasáhnou jak mě, tak i Jima. Pak zabude ticho.

 

 

„Zbláznila ses?!“ vyštěknu na ni a ona hned utrousí „Promiň, promiň,“ jako kdyby si to v tu chvíli uvědomila, co to udělala. Jim se otočí na patě a ráznými kroky odejde pryč z domu, až hlavní dveře, málem vypadnou z pantu, jak s nimi třísknul.

Já pocítím teplo na loktu, a když se na něj podívám, čůrky krve mi stékají dolů po celé paži. Měla jsem tam dvě řezné rány od skla a ta jedna nevypadala vůbec hezky.

„Asi budeme muset jet do nemocnice,“ pípne Macy, když spatří mou ruku a já začnu pochybovat o jejím duševním zdraví.

Ovšem jakmile se naskytne otázka, kdo bude řídit, přenechám řízení psychicky labilní Macy, jelikož se mi začne dělat špatně z té hordy krve, která se začala prodírat i bavlněnou utěrkou z kuchyně.

 

„Promiň mi to Em! Já nechtěla! To jsou ty hormony, zatracený hormony, které mě ovlivňují, když jsem těhotná. Odpustíš mi to? Prosím?!“ mele celou cestu do nemocnice a já jen zaraženě mlčím a cítím horké návaly na hrudi.

 

Když vystoupím z auta, musí mě Macy podebrat, jelikož se mi začne dělat mdlo. Zavolá tak pomoc, aby ji někdo se mnou pomohl.

 

 

„A jak se vám to stalo slečno Wexlerová?“ zeptá se ošetřující doktor, když mi zrovna zašívá tu horší ránu na ruce.

„Měli jsme doma menší Itálii. Ale nemusíte se bát, žádná vražda, či pokus o vraždu to nebyl,“ syknu a naštvaně pohlédnu na Macy, která šokovaně sedí na křesle u zdi a sleduje doktorovo šití mé ruky.

„Takže co mám napsat do záznamu?“ zeptá se pobaveně.

 

 

( http://www.youtube.com/watch?v=5zn5vtxMLUc&list=FLIsUXrHePo5jYffxaPRC02Q )

 

 

Když vyjdeme z ambulančního oddělení, na chvilku se posadím a lehce si promnu zafačovanou ruku obvazem. Pomalu, ale jistě začíná přicházet k sobě a zlehka zaúpím, když ji chci jen zvednout.

„Chceš koupit kafe, nebo horkou čokoládu? Pomůže ti to na tlak a nebude ti tak špatně,“ nabídne Macy a já se zmůžu jen na chabé přikývnutí, protože furt jsem na ni naštvaná. Odcupitá na druhý konec chodby k automatům a já se ocitnu na chvíli sama. Pozoruji lidi procházející kolem mne a dumám nad tím, kvůli čemu tu asi jsou. Jsou nemocní, mají zrazení, jsou stejně na hlavu jako Macy, nebo hledají naději v životě, stejně jako já?

„Ahoj,“ ozve se najednou po mém boku a lavička se zlehka prohne, když se vedle mne někdo usadí. Stočím pohled napravo a pohlédnu na Charlieho. V obličeji byl moc bílý, a jeho ruka byla napíchnutá na kapačku, která visela na „vozítku“ pro kapačky, jejíž tyč pevně Charlie držel v ruce.

„Ahoj,“ utrousím jen. V jeho unavené tváři se zlehka povolí svaly a on se usměje do jakého si pobaveného úšklebku. Odvrátím od něj pohled.

„Co se ti stalo?“ zeptá se se zájmem a hlavou lehce kývne k mé bolavé ruce.

„To je na dlouhý příběh,“ odpovím jen a zase na něj pohlédnu. „A co se stalo tobě?“ řeknu naschvál a přitom se usměji.

„Ále…potkal jsem jednu moc pěknou ženskou,“ usměje se též a já si v tu chvíli byla opravdu jistá, že jsem se zakoukala. Ne-li zamilovala.