Nadvážný příběh, kapitola 1.

Anotace: Hluboce duchaplný příběh jedné velice citlivé duše zkoušené osudem. Dokáže Jaromír najít štěstí i přes to, že je odlišný jak duší, tak tělem?

Sbírka: Nadvážný příběh

Zdravím Vás, milí čtenáři. Doufám, že se Vám moje nejspíš jediné dílo zde na literu bude líbit. A když ne... no, snažil jsem se. Vlastně ani moc ne. Klidně mi napiště, co si o tom myslíte. Pokud uvidíte gramatickou chybu, klidně mi ji napiště, opravím. Kdo by se na ti chibi ďýval, že? :)

 

Zatím Vás mohu zásobovat obrázky dvou postav - hlavní hrdina Jaromír. Prosím buďte k němu schovívaví. :) Každý si zaslouží trochu štěstí. Foto zde.

 

Dále tu máme nepřející domovnici Bertu. 

 

Prozatím vše. Připraveni? Tak jedem :)

 

 

=======================

 

 

Byl to tehdy zvláštní, magický den. Slunce se ve vší ospalosti kutálelo za obzor a okouzlující vůně noci pomalu začala prostupovat městem jako parfém té nejlíbeznější ženy. Červánky, které jen na chvíli uchvátily oblohu, se vytratily jako prchává léta mládí, marnivá a navždy ztracená.

 

Zbyly jen domy. Ošklivé, šedé a mdlé i ve dne. Hranaté kvádry bez života stejně jako všichni ti lidé uvnitř. Těla bez duší.

 

Silnice. Ošklivé, šedé a mdlé i ve dne. Úkaz jediné nekonečné lidské vlastnosti – nudy.

 

Možná proto je Jaromír tak nesnášel. Možná proto raději trávil volné chvíle v nezkrotných hlubinách luhů a hájů, kde nespoutaný život ještě nevyhasl. Kde skřivani pěli ódy na neutuchající koloběh přírody, kde ryby skotačily v šumících řekách plujících skrz srdcem lesa. Kde si člověk mohl jen tak lehnout mezi onu blahodárnou zeleň, nechat se obklopit nezměrným pocitem slasti a spát v těch nejnačechranějších peřinách.

 

Jaromír si na světě připadal opuštěný. Trosečník na pustém ostrově, kterému se všechny lodě vyhýbaly obloukem. Asi za to mohla jeho odlišnost. Jeho romantická duše toužící po pravé lásce.

 

Nebo fakt, že byl černé pleti? To přeci v dnešní době nehrálo roli. Ale co fakt, že byl plešatý a trochu tělnatý? Fakt, že měl podbradek větší než obličej? Velký jako Měsíc? Co na tom, láska přeci porazí vše. Alespoň si to myslel. Otázkou však bylo, jestli se rčení opravdu shodovalo s realitou.

 

Jaromír bloudil. Jeho pocity vřely v zaslepené naději. Věřil, zatímco křižoval chmurnými ulicemi a potkával jen ztracené a zatoulané tvory. Lidi bez domovů, s nimiž soucítil, nebo opilce, kterým se vyhýbal.

 

Sám nevěděl, proč byl vlastně venku. Proč brázdil temnotou, doufající a zoufající? Vždyť by se ukázalo, že to byla noc jako každá jiná. Nikoho by nikdy nepotkal. Takovým lidem jako on láska nebyla souzena. Při tomto pocitu se mu začaly drát slzy do tváře.

 

„Och ty živote, proč jsi tak krutý?“ povzdechl si sám pro sebe a zahnul za nejbližším rohem. Jeho nos dráždil zatuchlý pach z hospod a jeho oči pohltil hustý cigaretový dým. Svižným pohybem se vymanil z onoho dekadentního sevření, které z něj vysálo poslední kapky naděje.

 

Jenže vtom se na něj usmálo štěstí.

 

Žena jeho snů zrovna přešla ulici a blížila se k němu. Žena, po které vždy toužil. Žena, kterou znal již jako dívku. Jako spolužačku ze školy. Krásná slečna, z níž vyrostla ještě krásnější dáma. Její oči se třpytily jako dvě perly. Její sněhovou tvář zdobil dokonalý úsměv. Vlasy byly jako nezkrotné zlaté peřeje, které se vlnily s každým ladným krokem na podpatcích. Měla na sobě sytě rudé šaty, což však kvůli tmě nepoznal, ale i tak vypadala jako princezna. Omyl. Byla to princezna. Nic míň přeci tato dokonalá žena nemohla být. Princezna Veronika.

 

Srdce se mu rozbušilo a ruce nekontrolovaně třásly. Nedokázal ovládnout ten pocit euforie. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby bývali nikdy nevyšli ze školy. Jaké by to bylo, kdyby si býval troufnul ji oslovit. Kdyby ji chytil za ruku a ona řekla ano. Kdyby se jeho rty přiblížily k jejím a...

 

Zničehonic přistoupila ke dveřím, kolem kterých šla. Vsunula klíč do zámku, popadla kliku a otevřela.

 

Rázem ho polil studený pot. Všimla si ho vůbec? Proč ho osud tolik trýznil? Proč mu jako hladovému psu předhodil kost, aby ji rychle schoval?

 

Mizela ve dveřích. Srdce se mu rozbušilo ještě víc.

 

Chtěl se za ní rozběhnout a vykřiknout její jméno. Zareagovala by?

 

Neměl odvahu.

 

Začala zavírat... ale než zmizela, její zrak se setkal s jeho a usmála se.