Nadvážný příběh, kapitola 7.

Anotace: :)

Sbírka: Nadvážný příběh

Skončil na zemi, ale rychle se vyškrábal zpět na nohy. To už na něj ze všech stran mířili policisté. Místnost byla nacpaná bednami a harampádím. To nebyl únikový východ, došlo mu. Nastražili to na něj.

 

Lapal po dechu, cítil, že ho píchá v bocích, ale tváří v tvář smrti vše ignoroval. Jenže jak ven z nesnází? Kde byla Holešovská výzva?

 

Berta jej konečně dostihla. Narozdíl od něj nebyla ani trochu zadýchaná. Pod sešlým a vrásčitým zevnějškem se totiž skrývala vitální stařenka, která prošla válkou ve Vietnamu a invazí do Iráku. Těžko říci, co mohlo udělat z hrdinné veteránky šílence lačnícího po světovládě. Byla to krutost, kterou za tu dobu zažila? Pravá lidská krutost a nenávist? Zlomilo jí to a zaselo v ní zrnko toho, co z ní bylo teď?

 

Samozřejmě že ne. Prohrála v bingu -- to byl kámen úrazu. Nebylo však divu, taková věc by zaručeně naštvala každého.

 

„Už dost šarád!“ vyjekla. Přikročila k němu a bodavým pohledem ho změřila od hlavy až k patě. „Stačí jediný špatný pohyb a garantuji ti, že ti z tvojí zadnice upletu svetr.“

 

 Nastalo hrobové ticho. On, zalitý potem, nebyl schopen ani mrknout. Ona, běsnící bůh pomsty, na něj hněvivě zírala. A potom se škodolibě usmála.

 

„Víš, co je tohleto?“ zeptala se ho, zatímco z kapsy vytáhla lentilku.

 

Jaromír své pudy nemohl zapřít. Prostě už byl takový. Při pohledu na čokoládu začal slintat jako pes se vzteklinou. Jen stěží odolával pokušení silnějšímu než heroin, které bylo přímo před ním. Mávala jím kolem jeho hlavy. Provokovala ho.

 

„Tak víš?“ zopakovala.

 

Otevíral ústa. Představoval si, jak mu pocit slasti tancuje na jazyce. Zavřel oči a nechal se unášet na vlnách v oceánu sladkostí. Jenže dopadl tvrdě zpátky, když ho praštila válečkem po obličeji.

 

„To je mimozemský superduperturboovladatel. Ukradli jsme jej marťanům, když přiletěli podepsat smlouvu s Piřím Jaroubkem. Stačí naše makroelektrolobotomizéry infuzorovátorovat tímto zařízením a celý vesmír bude můj! Iontovokvantovodifuzní spoje ve flotilách mimozemšťanů budou mé a já je tak budu moct ovládat a dobýt vesmír!“

 

Ten plán zněl tak dokonale, až ho děsil. Tak propracovaně, až na moment zapomenul na čokoládu.

 

Jenže pak se ozval výbuch. Rázová vlna je srazila k zemi.

 

„Co to sakra!“ zaklela Berta. „Další houbaři?!“

 

„To nejsou houbaři!“ zvolal jeden z policistů.

 

A opravdu. Stačil jediný pohled vzhůru. Strop byl roztrhaný, jako by snad byl z papíru, a nad ním se vznášela mateřská loď vetřelců. Gigantický kruh, z nějž čněly zatočené trny, které metaly energetické kvarkoleptonové střely do všech stran. Útok to byl ničivý. Vše, co stálo v cestě, se v mžiku rozpadlo v prach.

 

Jaromíra něco tlačilo v hrdle. V tom chaosu si nikdo neuvědomil, že Berta mu lentilku omylem zarazila do chřtánu. Polkl a blokáda skončila až v žaludku.

 

Mohutná zelená záře jej zachvátila zničehonic. Slyšel křik zdola, běsnící Bertu a střelbu. Jenže nemohl vůbec hnout tělem. Zíral na město, které kdysi znal. Bylo v troskách. Jen doutnající sutiny zbyly. I přesto v něm zuřila bitva o planetu Zemi. O přežití lidstva.

 

V tom hluku ani nestihl registrovat, co se dělo. Duněly bomby. Řvaly motory. Jaromíra obklopovaly exploze a on si připadal jako v centru ohňostroje.

 

Náhle spatřil dvě stíhačky, které se prodraly z nepřátelského sevření mimozemských kluzáků připomínajících létající lívance. Vypustily torpéda, která zasáhla kulovitou věc vyčnívající zpod mateřské lodě -- zdroj paprsku zdvihajícího Jaromíra.

 

Jak byl široký, tak měli mimozemšťané problémy ho vytáhnout nahoru. Povedlo se jim ho vyzvednout do dvou metrů, nyní ale dopadl do psího lejna uprostřed parku bez jediného stromu.

 

Za burácivých tónů nepřátelských laserů a štěkání kulometů se vyškrábal na nohy. Viděl, že obdélník zeleně byl obklopen chodníkem, ten silnicí a za ní byly zříceniny. Omítka, beton, sklo, zdivo. Všechno na jedné hromadě. Byl to neskutečný labyrint, nad nímž se skláněla rudá obloha, na níž řádily mimozemské lodě sesílající dolů samotné peklo.

 

Býval by tam ležel bezvládně klidně i den, jenže si všiml díry v zemi, ze které se drali policisté. Jeho srdce se rozbušilo v alarm a on konečně vstal. Nedaleko od něj dělostřelectvo roztrhalo zeď na kusy. Stěží si stihl zakrýt obličej před úlomky.

 

Rozběhl se do kdysi majestátné ulice plné obchůdků -- nyní hada lemovaného sutinami. Všude kolem něj řádila střelba. Spatřil mrtvolu vojáka a vedle něj samopal. Bez zastavení a jen s menším úklonem jej popadl a pokračoval dál.

 

Ocitl se na náměstí obsypaném troskami domů. Skupinky vojáků krytých za polorozpadlou zdí v dálce útočilo na postupující zelené mužíčky ve skafandrech, kteří palbu opětovali ze svých laserových pušek.

 

Jaromír to chtěl otočit, jenže v zádech měl vetřelce. Jen o vlásek unikl jejich kropení a utíkal střemhlav, částečně schován za hromadami sutin, které míjel. Občasně namířil za sebe a vystřelil, aby své pronásledovatele odradil.

 

Další dělostřelecký granát dopadla nedaleko od něj. Zbytky radnice zhruba uprostřed náměstí se rozlétly do všech stran.

 

Jaromír se z boku blížil k mimozemšťanům, kteří tlačili na vojáky za zdí. Měl je přímo ve výhledu a nemohl před nimi kamkoliv utéct. Stiskl spoušť a držel. Zbraň se mu snažila nadskakovat v rukách, ale on ji pevně tlačil dolů. Všechny je poslal do nebes, pokud mimozemšťané nějaké měli.

 

S posledních sil doběhl ke zdi a schoval se za ni. K jeho překvapení byla celá jednotka mrtvá, tedy až na jednoho člena. Sípal v agónii, jeho maskáčová uniforma byla promáčená krví.

 

Formace stíhaček nad ním prosvištěla, pronásledována houfem lívanců. Jedna z nich schytala zásah a utrhlo se jí levé křídlo. Zanechávajíc za sebou hustou černou čáru dýmu, snesla se k zemi a zaryla se do nejbližších sutin. Exploze otřásla náměstím, div z ní Jaromír neohluchnul.

 

Situace se zhoršovala. Rozzuření mimozemšťané pochodovali k jeho úkrytu. Vykouknul ze škvíry a kropil je hlava nehlava. Jenže jich bylo strašně moc. Cesta za ním, rozrytá a plná betonových úlomků, byla jeho jedinou šancí. Rozběhl se.

 

Nad sebou spatřil silné zelené záblesky. Stříleli po něm.

 

Hromada sešrotovaných aut mu zablokovala průchod. Chtěl je přeskočit, ale jeho váha mu to nedovolila. Vyšplhal se na ně, uklouznul a skutálel se na druhou stranu. Tukové polštářky utlumily jeho pád, ale zároveň mu ztížily vstávání.

 

Vetřelci ho doháněli. Sotva popadal dech. Bolelo ho celé tělo a před očima se mu dělaly mžitky, ale on musel pokračovat. Musel ignorovat peklo všude kolem. Jenže nemohl odolávat věčně.

 

Upadl.

 

Bylo mu to jedno. Smířil se s osudem. Zemřel by jako bojovník, ne jako zbabělec. Zelení mužíčci se kolem něj sběhli, ale nezaútočili. Nechápal to.

 

Nebyl čas na žádné chápání. I přes krvavou oblohu ho najednou obklopil stín. Snášela se nad ním mateřská loď. Tažný paprsek se ho zmocnil jako jestřáb myši. Tentokrát byl silnější a vtáhl ho do útrob korábu během okamžiku.