Tajemství stříbrné růže, 24. kapitola

Tajemství stříbrné růže, 24. kapitola

Anotace: bude svatba? :)

Znovu jsem se dostala do nálady, kdy se mi zastesklo po romantice a snění a s tím přišla i další chuť psát.

Děkuju všem, kteří přečetli předchozích 23. kapitol a komentovali, psali připomínky a tipovali. Moc si toho vážím.
Doufám, že se další kapitola bude líbit a že se příběh ještě neupadl v hlubokou propast zapomnění. :)
Na další kapitolce už pilně pracuji a přeji příjemné čtení. Díky :)

 

 

 

 

 

 

 

Jeho plán zatím vycházel skvěle, tu malou holku už brzy nebude potřebovat. Těšil se na okamžik, až jí prořízne hrdlo.

„Ano, milá Abigail, a ty se na to budeš dívat..“ zašeptal a tvář mu zkřivil škodolibý úšklebek. Loraine už splnila svoji roli v jeho ďábelském plánu, dokonce lépe než původně očekával. Teď jen stačí zjistit, kam ji ukryla. A pak, až ji najde, vychutná si ten pocit, kdy jí a toho spratka připraví o všechno. V mysli mu vířily představy, jak se oba budou tvářit, až skončí na ulici. Bez peněz, bez domova, bez té rusovlasé holky. Jakmile jí vezme její zbytečný život, ublíží oběma a tak si to zaslouží. Čekal tak dlouho a čas nadcházející ppomsty se krátil.

„Kdybys věděl milý Norberte.. Jen kdybys viděl jak jsem prohlédl tvoje intriky..“ smaál se muž a zvesela upíjel zlatavou whisky.

 

 

 

 

„Matko, ty ses narpsoto zbláznila!“ Roderick nevěřil svým uším.

„Je to jediná možnost jak ji z toho dostat. A ty budeš mít konečně ženu a ussadíš se. Nemládneš synu, musíš mít někoho, kdo se o tebe ude starat.“ Argumentovala Abigail.

„Já si tu vražedkyni nevezmu. Nechci jí, rozumíš?!“

„Před chvílí jsem viděla něco jiného.“

„Jen jsem na okamžik podlehl kouzlu vzpomínek. Nehodlám si jí vzít, rozhodně ne.“

„Vzpomínek? Takže to byla ona, se kterou ses zapletl po Norbertově smrti?“

„Proboha matko! Copak nechápeš, že o ní vím víc než ty? Byla to milenka mého nevlastního otce a tvého manžela! Nehodlám si vzít někoho jako je ona!“ Roderick zuřil.

Abigail se hlasitě zasmála.

„To nemyslíš vážně. Norbert tu dívku miloval, ano, ale rozhodně ne způsobem, který se mi tu snažíš namluvit. A proč nevěříš, že by to mohla být jeho dcera? Jeremy je o tom přesvědčen.“

„Nevěřím ničemu, v čem máš prsty ty nebo ten darebák. Velmi rád bych věděl, odkud vy dva se znáte. Co víš o jeho úmyslech? Proč to vlastně dělá.“

Abigail se zamračila a její zralou, ale stále ještě pohlednou tvář zhyzdily vrásky.

„Není ten správný čas, synu. Teď ještě ne. Ale musíš mi věřit, všechno co dělám, je pro dobro Loraine a tvoje. Pokud se s ní oženíš, dokážeš jí ochránit. A jakmile bude v bezpečí, budu i já. Pak už nebude nebezpečné vědět pravdu. Ale zatím synu, zatím ti nemohu nic říct. Tíží mě to, ale nemohu. A jen tě prosím, věř mi. Jednou v životě mi věř.“

Roderick se podíval do matčiných očí, ale nevěděl, zda mluví pravdu, nebo se jenom snaží vehnat ho znovu do svých intrik. V mylsi mu prolétla vzpomínka z dětsví, jak matka zúročila svoje schopnosti a vehnala Norberta Blacka do sňatku. Ta myšlenka se objevila náhle, skoro už zapomněl, jak to bylo. Už je to tolik let. Tenkrát také matka použila svého tenkrát 10 letého syna k tomu, aby se výhodně vdala. Letmá vzpomínka mu vykouzlila úsměv na tváři.

„Ne matko, nemohu ti věřit. Nikdy jsem nemohl a proto si tu couru prostě nevezmu. Vrať se do Londýna, ona se se mnou vrátí na panství a na svoje místo, které nikdy neměla opouštět. Jediné, co ti mohu slíbit, že tě budu informovat hned, jakmile by si vzpomněla nebo se stalo něco nezvyklého. Dám na ní pozor, zůstanu tu, ale za manželku ji nechci. A to je moje poslední slovo.“

Abigail posmutněla. Jeho návrh zněl logicky, nemohla být na venkově déle než u ní bývalo obvyklé. Musela se vrátit do Londýna, navštívit své přátelé. Jedině tím může teď Loraine ochránit před obviněními, která proti ní byla vznesena. Dokud si je nikdo nespojí, je dívenka v bezpečí.

„Máš pravdu, dej mi ještě pár dní, nechci ji opustit dokud si nebudu jistá, že je opravdu zdravá. Alespoň po těle, její duši vyléčí jen čas.“

Roderick kývnul a odešel.

 

Loraine sledovala rozhovor z okna svého pokoje. Neslyšela, o čem mluví, ale toužila vědět, co se děje. Roderick divoce máchal rukama a Abigail se zdála smutnější než kdy dřív Loraine viděla. Dychtila běžet dolů a obejmout ji, utěšit, ale zároveň ji psalovala nesnesitelná touha rozběnout se za Roderickem a rozloučit se. Ale stud vítězil, cudně si přidržovala šál kolem ramen a tváře jí pálily ruměncem.

„Co se děje slečno?“ Rose byla vždy na blízku, došla k onku a velmi rychle zhodnotila situaci.

„Pán už odjíždí? Měla byste se s ním rozloučit.“ Mrkla na Loraine spiklenecky.

Dívka se usmála. Za dobu, kterou strávila s Rose se z nich staly docela dobré přítelkyně. Loriane jí věřila a věděla, že se na ni může spolehnout. A nyní měla znovu Rose pravdu. Loraine se otočila a rychle utíkala za mizícím Roderickovým stínem.

 

 

Abigail došla do Lorainina pokoje a postavila se k oknu vedle Rose.

„Souhlasil madam?“

„Ne, ale ona si ho získá. Věř mi, nepřestanu bojovt, dokud nebude v bezpečí.“ Prohlásila pevně a sevřela v ruce malý stříbrný medailonek, který nosila na krku a pečlivě ho skrývala přede všemi.

 

 

„Pane!“

Roderick se nezastavil ani když za sebou uslyšel ten známý zvonivý hlas. Nechtěl se na ní podívat, nechtěl ji poslouchat, nechtěl být v její blízkosti a zároveň.... Zároveň tak moc chtěl. Nedokázal se vyznat ve svých pocitech, nechtěl se nechat ovládat divokou krásou, kterou vládla. Usilovně se snažil, aby jeho úsudek a zdravý rozum přehlušil všechno, co vysílalo jeho srdce a tělo. Kdykoli jí svíral v náručí, byly všechny problémy pryč. Všechno zlé jakoby se rozplynulo v mlze. Jenže nemohl podléhat jejím omamným kouzlům, musel si zachovat chladnou hlavu, protože problémy a starosti, které je obklopovaly, nezmizely. Snažil se sám sebe přesvědčit, že ho ovládá jenom chtíč. Žádné city, jenom pouhá tělesná žádost. Ano, usmál se, je to pouze pobláznění, protože ji nemůžu mít. Zastavil se.

„Co chceš?“ obroukl se a jakmile se na dívku otočil, zalitoval svého hrubého tonu.

Stála tam zase bosa, urousaná, rozcuchaná a usilovně se snažila skrávat svůj dekolt, který divoce vystupoval z živůtku při každém nadechnutí. Stála tam. Před ním, tváře planoucí, s pohledem, který nedokázal určit.

„Proč jste na mě tak zlý pane?“

„Co chceš?“ zopakoval, ignorujíc její otázku. Nedokázal se na ní zlobit, ne když vypadala takhle. Tolik roztomilé krásy ještě u žádné ženy neviděl. Ani u Lucy.....

Má na rukou její krev....

Zabila jí....

„Já... chtěla jsem se rozloučit.“

Roderik byl překvapen.

„Rozloučit?“

Kývla a sklopila oči k zemi.

„Ale já se pro tebe vrátím. Matka pojede zpátky do Londýna a ty se mnou na panství. Nevím, co všechno si pamatuješ, ale kdysi jsi tam pracovala. Jako komorná. Víš snad co jsi v Londýně provedla.“

„Ano..“ špitla.

„Takže dokud se to všechno nevysvětlí, pojedeš se mnou a budeš dělat to co dřív.“

Loraine znovu kývla a stále pozorovala drobné kamínky na cestě.

„Tak se měj. Za pár dní tě vyzvednu.“

„Pane?“

„Co je zase?“ otočil se znovu.

„Děkuju.“

„Prosím?“

„Děkuju. Já... nevím proč to pro mě s paní děláte, ale i tak vám děkuju.“

Roderick nevěřil svým uším. Ta dívka, kterou Loraine bývala, takto pokorně nikdy nemluvila. Nevěděl, co jí říct. Stáli proti sobě, a mlčky si pohledem měřili jeden druhého. Po chvilce se Loraine rozběhla a lípla Roderikovi lehké políbení na tvář. Překvapením oněměl a díval se na siluetu dívky, která rychle utíkala do zadní části zahrady a její rozpuštěné kudrny se při každém pohybu smyslně leskly v zapadajícím slunci.

 

Autor helenka, 04.09.2013
Přečteno 332x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

prosíííííím moc o pokračovani až do konce prosim prosim mocinky

10.11.2013 20:56:06 | Alimrajka

sice nevim jestli to někdo čte ale ja jo a vždy čekam kdy bude další dil i když tu nepišu tak se mi to moc libi protože je to moc fajn a jsem rada že někdo umi psat takove romany moc rada bych rada aby bylo pokračovani

04.11.2013 12:44:21 | Alimrajka

chtěla jsem se zeptat jestli bude pokračovani

24.10.2013 12:17:47 | Alimrajka

nebyl žádný ohlas, tak po pravdě ani nevím jestli má smysl pokračovat :)

01.11.2013 13:45:28 | helenka

jééé tak já taky prosím lo pokračování ..peknej přiběh :D

11.11.2013 00:23:56 | drew

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter