Nardy 1/2

Anotace: Pokračování první kapitoly, první setkání. Pokud si najdete chvilku, uvítala bych nějaký komentář. :-)

Sbírka: Nardy

Část druhá:

 

„To bude všechno, vaše veličenstvo, děkuji.“ Švadlena opatrně sundávala různě nabranou látku, která snad jednou bude večerní róbou. Všude v tom bylo plno špendlíků, občas se jí některý bolestivě zaryl do kůže, ale Anna se snažila tvářit statečně. Nechtěla tu chudinku děsit, už takhle vypadala dost vystrašeně. Nikdy před tím jí neviděla, takže asi ve svém místě nebyla příliš dlouho. Anna seskočila ze stoličky, aby jí komorná mohla obléknout. Bylo krátce po večeři a řekla si, že se ještě projde, než půjde spát, nebo se o to alespoň pokusit. Nikdy příliš kvalitní spánek neměla, ale co se začala řešit ta záležitost s jejím sňatkem, nespala skoro vůbec.

 

„Vaše veličenstvo, ještě budou zapotřebí asi dvě zkoušky a samozřejmě ta poslední, den před svatbou.“

 

„Samozřejmě.“ Hlavní švadlena a její dvě pomocnice se uctivě poklonily, Anna jim věnovala zdvořilý úsměv a vyrazila přes přijímací pokoj, kde jí komorná oblékla teplý plášť, chodbami hradu až do zahrad. V těsném závěsu následovaná strážemi.

 

Někdo by si myslel, že zahrady v zimě nebo na sklonku zimu budou nudným místem, ale opak byl pravdou. Anna tu nalézala klid. Dámy ode dvora byly příliš zhýčkané, aby vycházely do zimy, a muži se obvykle věnovali jiným činnostem, než procházkám. Konečně byla sama, tedy alespoň, tak jak to u urozené dámy bylo možné. Nikdy v životě ve skutečnosti sama nebyla.

 

Prošla kolem starého jilmu a vzpomněla si na otce. Když byla ještě malé děvče, několikrát ho tu našla, jak sedí v jeho stínu a pokuřuje dýmku. On sice tvrdil, že sem chodí přemýšlet, ale byla přesvědčená, že ve skutečnosti sem utíkal před matkou. Sedával tu dlouhé hodiny, oči měl přivřené, občas si rukou prohrábl plnovous nebo se poškrábal za uchem. Ráda ho pozorovala, přikrčená v keřích čekala, až jí zahlédne. Potom mu usedala na klín a přitisknutá k jeho širokým prsům naslouchala hlubokému hlasu a tlukotu jeho srdce. Buďto jí vyprávěl o vzdálených zemích nebo naopak o tom, co událo v nejbližší vesnici.

 

Za jezírkem zahnula do leva ke starému altánu. Na jeho střeše dosud ulpívaly zbytky mokrého sněhu. Rukou ometla lavičku a posadila se tak, aby měla výhled na vzdálený jablečný sad, který nechal otec vysázet. Byl to dárek k jejím šestým narozeninám. Měla tenkrát totiž pocit, že hrozně nutně potřebuje jablečný sad. Ani neměla jablka moc v lásce. Když o tom tak přemýšlela, asi byla rozmazlené dítě, matka si s ní musela zkusit svoje. Ostatně její chůva Kateřina taky. Při vzpomínce na ní, se pousmála. Bude se za ní muset zastavit, mohla by to udělat hned zítra. Anna se otřásla chladem, přitáhla si kabát blíž k tělu a vyrazila zpět.

 

V ložnici bylo příjemné teplo. V křesle u krbu se rozvalovala Marie a upíjela čaj, který služebná připravila pro Annu.

 

„Tebe bych tu nečekala.“ Přesunula se za paravan, aby se převlékla z vlhkých šatů.

 

„A kde bych měla být?“

 

„Většinou míváš po večerech jiný program, než mne navštěvovat.“ Usadila se na lenošku naproti přítelkyni a služebnictvo poslala pryč. Nemuseli být u všeho. Stačilo, že stejně budou poslouchat za dveřmi. Marie se trpce usmála.

 

„To by tu musel být někdo, s kým by se večer dal trávit. Jenže přes zimu je tu vždycky taková nuda, že všichni odjeli.“ Pokud to měla být výčitka, tak Anna jí ignorovala. „Už se nemůžu dočkat slavností!“ Anna jí věnovala zlostný pohled. „Copak ty se vůbec netěšíš?“

 

„Ne.“ Raději si usrkla horkého čaje a doufala, že se toto téma nebude dál rozvíjet.

 

„Vážně? To já bych nedočkavostí nemohla spát.“ Marie ožila.

 

„To tedy nevím proč.“

 

„Psala jsem jedné své přítelkyni, která momentálně pobývá na dvoře tvé matky, a …“

 

„Marie, já to nechci poslouchat.“ Mladá žena naproti na to ovšem reagovala jen mávnutím rukou.

 

„Ale jistě, že chceš. Takže …“

 

„Marie, …“

 

„Anno, proč se tomu tak bráníš? Proč jsi tedy s tou svatbou souhlasila, když jsi to nechtěla?“ Anna odpověď na její otázky neznala.

 

„A co mi zbývalo jiného?“ Marie si přisedla vedle ní a vzala její ruce do svých.

 

„Drahoušku, manželství není zase tak špatné. Jedno jsem úspěšně přestála.“ Anna údivem vykulila oči.

 

„Tvůj manžel po půl roce zemřel!“

 

„Vždyť to říkám, úspěšně jsem ho přestála.“ Po tváři se jí rozlil nevinný úsměv. „Ale vážně, muži nejsou tak špatní, jen musíš vědět jak na ně.“

 

„Právě! Já to nevím.“

 

„Od toho máš přeci mě!“ Marie jí pohladila po vlasech. Anna položila hlavu na její rameno, Marie byla  jediným člověkem, kterému mohla důvěřovat natolik, že si takovou důvěrnost dovolila.

 

„Drahoušku, ničeho se neboj. Podle mých informací to nebude tak zlé.“ Držela ji v náručí a dlouhými pěstěnými prsty jí hladila po vlasech. „Je prý poněkud prchlivý, ale to nemusí být nutně na škodu.“ Na chvíli se odmlčela, jakoby se zasnila. „Není moc společenský, takže v tom si budete rozumět.“ Anna si nevšímala poznámky, že není společenská.

 

„Pochybuji, že si budeme v něčem rozumět.“ Marie to ignorovala.

 

„Ale je to prý docela fešák. Což je samozřejmě individuální, ale dá se předpokládat, že pohled na něj bude snesitelný.“ Pustila jí ze svého sevření a místo toho jí dloubla do žeber. „Plnění manželských povinností je vcelku příjemné.“ Upřela na svou přítelkyni – královnu vědoucí pohled.

 

„O tom mi ani nemluv!“ Anna hlasitě zaúpěla, při té představě se jí udělalo nevolno.

 

„Proč? Mě můžeš věřit! Uvidíš, že to bude v pořádku. Už se tím netrap, stejně se tím nic nevyřeší.“

„Asi máš pravdu. Jsem jen nervózní z toho, že nevím, co mě čeká.“

 

„Tak se s tím netrap, za měsíc a něco už budeš vědět, na čem jsi a pak se uvidí. Já osobně se nemůžu dočkat.“ Anna se neubránila jejímu veselí. Znala Marii dost dlouho, aby věděla, co má za lubem. Ne nadarmo se o ní Oberon vyjadřoval, jako o té příšerné ženské. Byla prostě trochu do větru.

 

Dlouho do noci si ještě povídaly. Marie jí informovala o novinkách, co se dozvěděla, nových šatech, přípravách na slavnosti. Anna byla ráda, když se konečně dostala do postele. Už dlouho se nevyspala tak, jako tuto noc.

 

Anna se probrala notně rozlámaná, asi z přemíry spánku. Po její ložnici už běhaly služebné a připravovaly všechno potřebné na cestu. Na malý okamžik zapomněla, co jí dneska čeká a cítila se skvěle, teď, když jí to došlo, posmutněla. Jedna z dam si všimla, že je vzhůru a hned přispěchala, aby jí pomohla do županu. Anna protáhla pravou ruku rukávem a hned si jí přiložila k ústům, aby zakryla zívnutí.

 

Rozhlížela se po krajině, v rukou navlečených v rukavičkách z hovězí kůže třímala otěže a jezdecký bičík, na hlavě měla klobouček krémové barvy, aby ladil s jezdeckým oblečením, co měla na sobě. Anna zahýbala rameny, aby se trochu protáhla, ráno se probudila notně rozlámaná, asi z toho dlouhého spaní. Služky celé ráno lamentovaly, jak to všechno stihnou, protože zaspala, což se jí samozřejmě nikdo neodvážil říct. Otočila se na Marii, která jela za ní a živě diskutovala s jedním členem rady, ti dědci samozřejmě museli jet taky, jak jinak. Po její levici jel Selech a znuděně si pohvizdoval. Všude kolem permanentně někdo projížděl, dopředu a zpět, měla o tom dobrý přehled, protože jela přibližně uprostřed celého procesí. Dostatečně chráněná, aby se k ní jen tak někdo nedostal.

 

„Už tam budeme?“ Hlavou uhnula na stranu, aby do ní nenarazila prolétající včela.

 

„Za kopcem. Nemůžeš se dočkat?“ Otráveně si odfrkla, tohle jí vážně ani nestálo za odpověď.

Připojil se k nim na statném hnědákovi, od vidění ho znala, ale jméno si nezapamatovala. Úklonou hlavy jí pozdravil a otočil se k Selechovi.

 

„Vše je připraveno, pane. Její výsost je na místě a čeká na královnin příjezd.“ Nahlásil situaci a zase se odpojil. Bylo totiž naprosto nemyslitelné, aby Anna na místo setkání dorazila jako první.

 

Každý rok v době letních slavností královna matka přijížděla a Hidden a Anna jí jezdila v ústrety, jako projev dobré vůle. Ona sama to spíš chápala jako nutnost ukázat se lidu, že přes zimu nezhynula bídnou smrtí a je stále na živu. Nicméně se na předem určeném místě setkaly, daly si „svačinu na stojáka“ a vydaly se na cestu k hradu, kde proběhlo oficiální uvítání a hostina. Byla to tradice.

 

Její kůň šplhal do kopce, na jehož druhé straně jí čekalo setkání s matkou, která si neodpustí jedinou jedovatou připomínku a s mužem, kterého si bude muset vzít. Netěšila se ani na jednoho z nich.

 

„Těšíš se na setkání s otcem?“ Zeptala se jen, aby ho trochu potrápila. Tentokrát se on zatvářil ublíženě. Ještě pořád ho nejspíš trápilo, že to byl jeho otec, kdo porušil vdovin smutek, začal se jí dvořit a ona se tomu nebránila. Annu to ani moc nepřekvapilo, tedy tím měla na mysli matčino chování, ne generálovo. „Alespoň v něčem jsme zajedno.“ Ještě chvíli a bude moct nahlédnout do údolí, kde už duněly trubky oznamující její příjezd. „Nehneš se ode mě na krok, je to jasné? Nemám zájem být s někým z nich o samotě.“ Tím bylo samozřejmě myšleno pouze v přítomnosti dam. Zvedla ruku nad hlavu a lehce jí zamávala, tím dala Marii najevo, že se k ní má připojit. Ta již byla seznámena, že se od ní nemá hnout, stejně jako Selech.

 

Selech jí pomohl galantně sesednout z koně a Marie jí urovnala šaty a uvolněný pramen vlasů. Letmým pohledem do zrcátka se ubezpečila, že je vše tak, jak má být a vyrazila matce v ústrety, uličkou vytvořenou dvořany. Vysoké jezdecké boty se jí bořily do mechu nasáklého vodou. Cítila, jak jí do kloboučku sem tam udeřila kapka, která sklouzla z větve. Selech s Marií po boku jí následovali, za nimi šly její dámy a postupně zbytek družiny.

 

Matka měla na sobě šaty v módní fialové barvě a jen zářila, byla obklopená dvorními dámami a samozřejmě nechyběl ani generál. V prokvetlých vlasech měla jakousi květinovou ozdobu. Anna došla až k ní a pokoušela se udržet nezaujatý výraz.

 

„Vaše veličenstvo.“ Matka se jí uklonila a zároveň tak všichni přítomní. Anna k ní natáhla ruce, aby jí sevřela v chladném objetí a vtiskla jí polibek na tvář. Zase jí přibilo pár vrásek, ale stále to byla velmi krásná žena.

 

„Matko.“ Otočila se ke generálovi a na malou chvíli zaváhala, jestli mu má vůbec co říct. „Generále.“

 

„Vaše veličenstvo.“ Hluboce se jí poklonil. Jeho syn, který stál za ní a zrovna v sobě dusil všechny ty pocity, se kterými byla seznámena, mu byl až neskutečně podobný. Obrátila se zpět na matku.

 

„Jaká byla cesta?“

 

„Snesitelná.“ Rukou si urovnala účes. Anna matčiny zlaté vlasy nezdědila, byla téměř černovlasá po otci. „Jak vidím, u tebe se mnoho věcí nezměnilo.“ Ta poznámka samozřejmě patřila Marii, která byla matce trnem v oku. Annina důvěrnice jí obdařila širokým úsměvem a poklonou, ze které vyzařovala veškerá arogance, které byla Marie schopná.

 

„V jistých věcech nemám ráda změny.“ Soustředěně si stáhla rukavice, dala tím najevo, že hodlá vstoupit do stanu. „Jaké je jaro v Tallinu?“ Zeptala se, když matka ustoupila stranou, aby její dcera měla volnou cestu, poté se zařadila vedle ní.

 

„Vážně se teď chceš bavit o počasí?“

 

„Proč ne, vždycky jsi mi vyčítala, že se o Tallin málo zajímám.“ Zadívala se matce do očí, byly chladné jako vždy. Před Annou se rozevřela těžká látka, která kryla vstup do stanu. Několikrát zamrkala, než si přivykla na příšeří, které tam panovalo. Byla to akorát ta chvíle, kdy se jí všichni uctivě uklonili. „A když se zajímám, taky ti to není vhod. Měla by sis rozmyslet, co vlastně chceš, matko.“ Dál si jí nevšímala, jelikož se přítomní nemohli dočkat, až se jim začne věnovat. Pozdravila se s několika šlechtici z matčiny družiny a jejich rodinami. Byla mezi nimi jedna dospívající dívka, která se jí celkem zalíbila, měla v očích takovou zvláštní jiskru, možná by jí mohla pozvat ke dvoru, ale jejího otce neměla příliš v lásce, takže si to později nejspíš rozmyslí. Postupně došla až k Alcyonskému vyslanci, byl by to celkem příjemný čtyřicátník, nebýt země, které sloužil. Věnoval jí hlubokou poklonu a poté jí políbil ruku. Všimla si, jak se vedle ní matka ještě víc narovnala, jakoby to ještě bylo možné. Dělala to pokaždé, když se cítila nesvá.

 

„Vaše veličenstvo, jsem velmi šťasten, že se znovu setkáváme, při takto radostné příležitosti.“ Anna sepjala ruce a volně je položila na vzdouvající sukně. Stále na sobě měla plášť a začínalo jí být trochu horko, i vyslanec se potil, nejspíš nervozitou. „Jsem neskonale rád, že mohu být nápomocen stvrzení smíru mezi našimi zeměmi, na které jsme až dosud marně čekali.“ Otřel si čelo hedvábným kapesníkem. „Věřím, že Alcyon a Nardy čeká zářná společná budoucnost.“ Matka se vedle ní nervózně ošila. „A nyní mi dovolte, abych vám představil, Jeho Výsost, prince Alcarnarma Waggana.“ Široce pohodil rukou, čímž ukázal na skupinu několika mužů. Všichni byli oblečení do černé a na  červených pláštích měli vyšitého lva, až na jednoho. Nikdy sice staršího syna Teonasse neviděla, ale ten arogantní výraz by si nespletla. Velice ráda by si vzdychla, ale to samozřejmě nebylo možné. Pohnul se k ní a teprve dva kroky od ní se jí lehce uklonil, i ona mu věnovala lehkou poklonu.

 

„Vaše veličenstvo, je mi ctí.“ Vložila ruku do té jeho a on jí lehce políbil. Poté se narovnal do celé své výšky, ta byla úctyhodná. Nebyl nejvyšší z přítomných, ale Anna mu byla sotva po ramena, jelikož sama byla velmi drobná.

 

„Pane.“ Zadívala se do těch modrozelených očí a musela se přemáhat, aby neuhnula. „Doufám, že vám zima tady na severu nebyla příliš dlouhá a krutá.“

 

„Krátil jsem si chvíle čekání myšlenky na vás a samozřejmě návštěvami rozsáhlé tallinské knihovny.“ Jak galantní! Anně neušel jeho pobavený úšklebek.

 

„Pokud by váš stesk po tallinské knihovně byl nesnesitelný, má matka vás na svém dvoře jistě uvítá s otevřenou náručí.“ Podívala se na matku, která si hlasitě odkašlala. Na spočítání dopisů, kde si matka stěžovala na příkoří, kterému byla vystavena ve formě jeho dlouhodobé návštěvy, by Anně nestačily obě ruce.

 

„Lady Lavynia byla opravdu nepřekonatelnou hostitelkou a patří jí jen slova díků, ale jsem si jist, že i Hidden bude zdrojem mnoha zábav, který mi dají na Tallin rychle zapomenout.“ V širokém úsměvu odhalil téměř dokonalý chrup a kolem očí se mu utvořily vějířky vrásek. Byl o hodně starší, než jeho mladší bratr, a o poznání bystřejší.

 

„Na to nespoléhejte.“ Otočila se k matce, která se lehce červenala rozrušením. „Nyní pojďme, ať těm nebohým lokajům neupadnou ruce.“ Usmála se na Selecha a přijala nabízené rámě, společně se přesunuli do druhé části stanu, kde čekalo občerstvení.

 

Usadila se do dřevěného křesla a napila se vína z poháru, který si před malou chvílí vzala od služebné, po její levici se usadila matka, po pravici Selech. Anna seděla v čele a pozorovala lidi kolem sebe, jejich nerušený hovor. Marie seděla naproti jejímu nastávajícímu a vedle muže, který očividně patřil k jeho družině, zrovna se smála něčemu, co řekl. Marie nebyla jen Annina přítelkyně, ale i výzvědná služba a svou práci dělala skvěle. Alcarnarmo se nudil, nebo se tak alespoň tvářil a po očku sledoval Marii. Anna neuhnula, když se jejich pohledy střetli, ale zároveň v něm nesetrvávala příliš dlouho, aby to nebral jako záminku k rozhovoru. Selecha, který jí něco vysvětloval, poslouchala na půl ucha.

 

Mnoho lidí nesedělo, většina se bavila ve stoje a skladba pokrmů tomu byla přizpůsobena. Anna si občas něco uzobla, ale nepřeháněla to, jednak neměla hlad a také jí večer čekala hostina na počest prince, kde bude muset chtě nechtě ze všech chodů alespoň ochutnat.

 

„Takže, generále, jak spravujete své panství, když tolik času trávíte na Tallinu?“ Postarší muž se na ní podíval, nevšímaje si jejího nepříjemného tónu. Matka se zamračila. Anna využila té chvíle, kdy se Selech odpojil k navázání rozhovoru s jeho otcem.

 

„Má dcera, Lady Elinor, naneštěstí ovdověla, takže se o vše nezbytné stará ona a pravidelně mne informuje. Služba královské rodině je mi samozřejmě přednější, než mé vlastní povinnosti.“ Tak služba, pche!

 

„Je tedy vhodné, abyste jí našel odpovídajícího muže.“ Nechala si přinést vodu, víno neměla moc v oblibě a dobře ho nesnášela, nepotřebovala, aby se jí do tváří valilo horko.

 

„Elinor se znovu vdát nechce a já jí to přislíbil. Pokud si to ovšem, Vaše Veličenstvo bude přát, jistě se vašemu přání ochotně podrobí.“ Dodal blahosklonně, jako to umí jen muži jeho věku.

 

„Jistěže. O tom si s ní promluvím sama, zcela jistě se zúčastní svatebních oslav.“ Zdál se zaskočen, ale to Anně bylo jedno, věděla, že bude muset poslechnout. Zvedla se od stolu, což bylo znamení, že svačina skončila a třeba se připravit na cestu. V první části stanu se nechala obléci do pláště a odešla dřív, než stačil přijít její nastávající.

 

Její družina již byla připravená a ostatní se pomalu chystali na cestu. Bylo jich tolik, že bude trvat nejméně hodinu, než všichni opustí tento improvizovaný tábor, jen Alcarnarmo měl sebou nejméně sto lidí. V dálce zahlédla matčin kočár, do kterého byli právě zapřaháni koně. Selech jí pomohl do sedla a Anna s osobní gardou vyrazila zpět k Hiddenu.

 

 

Narmo se nemohl zbavit pocitu, že udělal strašlivou chybu, když souhlasil s tímto sňatkem. Připadalo mu, že tato žena nemá nic společného s dívkou, kterou si pamatoval ze své návštěvy Hiddenu. Jistě, bylo to dvanáct let a za takovou dobu se lidé prostě změní, obzvlášť nedospělé dívky, ale tato chladná žena s tou dívenkou plnou života a jiskrami v očích neměla nic společného. Vyhoupl se do sedla a podíval se na Amrase, dostatečně zoufale, aby si toho přítel všiml.

 

„Představoval sis to jinak, co?“ Mrzutě přikývl a pobídl koně. „Třeba časem roztaje. Budeš se o to muset usilovně snažit.“ Spiklenecky na něj mrkl. Narmo neměl tyhle poznámky rád, ale tentokrát mu musel dát za pravdu. Opravdu se bude muset snažit. „Viděls tu malou, co se bavila s Evanem? Najednou jsem dostal chuť se znova oženit.“ Pokračoval vesele, nevšímaje si princovi chmurné nálady.

 

„Taky jsem si všiml, jak jí královna bedlivě sleduje, takže bych řekl, že to není nic pro tebe, ani pro Evana.“ Za jízdy si natáhl rukavice, protože mu začali tuhnout prsty.

 

„No, třeba bych ti mohl umést cestičku.“ Nenechal se odradit Amras.

 

„Na to zapomeň.“  Prohrábl si krátké vlasy. „Nerad bych, aby ta její kočička vyzvěděla něco, co má drahá choť nepotřebuje vědět.“ Ušklíbl se na Amrase, protože moc dobře věděl, jak se rád předvádí, před dámami.

 

„Jak myslíš, ostatně, kde je královna, jsou dvorní dámy, takže se jistě vhodná zábava najde.“ Narmo nad ním jen zakroutil hlavou a dál si ho nevšímal. Měl dost vlastních myšlenek, které se mu honili hlavou. Popravdě, byl trochu zklamaný, ona ho zklamala. Ne, že by se mu nelíbila, byla jistě krásná, ale měla chladné lhostejné oči bez života, jakoby byla jen loutka v rukou někoho jiného a to mu vadilo. Dokonce ho napadlo, že jí ovládá ten muž, co se kolem ní pořád motal, ale díval se na ní jako hladový pes, takže tuhle možnost zavrhl. Matka nad ní žádnou faktickou moc také neměla, takže tu musel být někdo další. Bude muset zjistit, kdo, a bude se toho člověka muset zbavit. Samozřejmě, že toužil po moci, konečně mu byla Nardy na dosah a rozhodně se nehodlal o ní nechat připravit, ale zároveň neměl chuť mít za manželku takovou bezduchou osobu.

 

 

Anna seděla v křesle před zrcadlem zabalená v teplém plášti, protože venku nepěkně vymrzla, a nechávala si od zkušené služebné stvořit účes na večerní oslavu, vůbec se jí tam nechtělo, ale bez její účasti by se to asi neobešlo. Na lenošce za jejímu zády seděla Marie, již připravená, zatím ovšem v obyčejných šatech, mnohé z jejích dam chyběli, nejspíš byli ve svých komnatách v plném proudu příprav. Marie oždibovala koláček, respektive mandle z něj a na tváři jí pohrával lehký úsměv. Anna se napila horkého čaje a dál trpělivě vyčkávala, než bude připravena. Před chvílí jí jiná služebná přinesla vybrat šperky, Anna na podobné cinkrlata nikdy nebyla, takže si nakonec vybrala jen ozdobu do vlasů, byla to krásná stříbrná spona zdobená zelenými drahokamy po její prababičce.

 

„Závidím ti tvojí dobrou náladu.“ Přes odraz v zrcadle se zadívala na svou přítelkyni, ta k ní zvedla hlavu a strčila si další mandli do úst.

 

„Nemáš důvod být zachmuřená, konečně se tu začalo něco dít a jak jsem si tak prohlížela tvého nastávajícího, mohlo to být mnohem horší, to ti povím.“ Olízla si rty. „A ta jeho družina, to ti povím, no.“ Roztouženě si povzdychla a jedna z dam, které se motaly kolem, se k ní přidala. Chvíli tak spolu probírali, kterýže pán se jim líbí nejvíc, než je Anna přerušila. Nebránila se tomuhle tlachání, ale momentálně na to neměla náladu. Popravdě, cítila se unavená a nejraději by si šla lehnout. Navíc jí namysli stále neodbytněji dotírala myšlenka, že už ho někde viděla.

 

„Nesmíš být tak negativní!“ Vyložila si Marie její výraz po svém. „Snaž se na tom hledat, to pozitivní.“

 

„Například?“ Marie se zatvářila rozpačitě, všechny důvody, které jí napadaly, by asi Anně nepřipadaly dostatečné, znala dost dobře její názor na manželství.

 

„Například dědic?“ Ozvala se nečekaně Lady Elvíra, která většinu času mlčela, neshledávala totiž službu královně za příjemnou, nejraději by se odebrala na Tallos za její matkou, které byla celé roky oddanou společnicí.

 

„No jistě, jak bych jen mohla zapomenout. Kdybych nepovila dědice, nejspíš by se svět zbořil.“ Anna byla jedovatá, ale dávno hrany svých názorů otupila. Už si uměla představit, že se stane matkou, jen ten manžel jí v tom pořád neseděl. Ještě před pár lety si myslela, že by mohla vládu jednou předat potencionálním dětem svého bratra, ale nyní už nebyla naděje, že nějaké děti zplodil. Žádná z jeho milenek, s ohledem na nemoc, která ho sužovala, nebyla schopná porodit živé dítě. Navíc předat vládu bastardovi, to by rada asi neskousla.