Turn off the dark XIV (Safe & Sound)

Anotace: Šťastný nový rok modráskové. Nechť vás provází síla :D

Amelie:

 

Později odpoledne si mně Isabel vzala do parády. Cestou ze studia mě vytáhla do velkého nákupního centra. Všude byla spousta obchodů a tolik lidí. Chodily jsme od jednoho k druhému a téměř v každém mi přes veškeré protesty něco koupila. Byla jsem ověšená taškami z obchodů se spodním prádlem, kosmetikou, přes džíny a šaty až k novým converskám, které se mi houpaly v tašce na malíčku. Iz byla naprosto ve svém živlu. Pobíhala od stojanu ke stojanu a v očích měla nadšení.

„Iz… ale kdo to všechno zaplatí?“ Zaskučela jsem pod tíhou všeho oblečení.

„Nestarej se drahá. Všechno jde z kreditky, kterou jsem dostala od svého drahého.“ Uculila se a políbila zlatou platební kartu.

Večer se oblékla do nových šatů a odešla na schůzku se svým přítelem. Já se také oblékla do nového a vydala se na pátrání po nové práci. Zoufale jsem obcházela bary a kavárny, ale z každé mě vyhodili. Buď výpomoc nehledali, nebo jsem neměla dostatečné zkušenosti. Jediné, co jsem uměla, bylo tančit a zpívat a ne obsluhovat kávovar.

Už jsem byla zoufalá, když ani po týdnu hledání jsem nenašla místo. V divadle jsem byla zadarmo, protože mé peníze stále proudily na Alexův účet a z toho, co ostatní v divadle říkali, jsem usoudila, že nejspíš není o co stát. Mohla bych odejít...

Ale nešlo to. Divadlo jsem milovala. Byl to pro mě domov. Raději jsem tam byla zadarmo, než vůbec.

Byl to stereotyp. Zastavilo metro k Alexovi, pak prosvištělo druhé, a pak zastavilo třetí na Broadway. Zoufalé pokusy probudit náš muzikál k životu. Večer jsem obíhala bary a Iz randila se svým přítelem. Bylo to ubíjející.

Další večer... další bar a další odmítnutí. Zdrceně jsem odcházela od baru, když mi někdo zastoupil cestu. Vysoká zrzka s povýšeným úsměvem.

„Amelie?“ Zvedla obočí, když mě sjela pohledem.

„Rebecco?“ Kývla jsem jí na pozdrav a snažila se zmizet co nejrychleji. Jenže ona se rádoby ledabyle vydala za mnou.

„Sháníš práci?“ Dohnala mě a srovnala semnou krok. Měla jsem chuť zacpat si uši a utéct. „Možná bych ti mohla pomoct.“ Zastavila jsem tak prudce, že do mě málem vrazila. Kolem probíhala nějaká oslava. Lidé se smáli a tančili a Rebecca měla v ruce skleničku vína.

„Proč bys mi měla pomáhat?“ Snažila jsem se z jejího výrazu přečíst, co to na mě hraje. Ale nasadila dokonalou masku.

„Chápu to. Divadlu nějak vyschl pramen a odnášíme to my. Takže rozumím, že potřebuješ peníze.“ Začala se přehrabovat v minikabelce až našla vizitku a s úsměvem mi ji podala. „Patří to strejdovi, třeba tam rozjedeš kariéru.“ Mrkla na mě a zmizela v davu. Vyšla jsem z baru a pod lampou si vizitku prohlédla. Stálo na ni U Sama, a pak už jen adresa. Zkontrolovala jsem si čas a rozhodla se, že se k Samovi ještě zajdu zeptat.

Bylo to jen pár bloků od místa, kde jsem se nacházela, a tak jsem šla pěšky. Sotva jsem zahnula do ulice, kde bar sídlil, došlo mi, že Rebecca opět potvrdila svou pověst mrchy. Do tmy svítil velký neonový nápis U Sama a hned vedle velká neonová sklenička, ve které se koupala dívka. Všechno to potvrdil menší nápis Night-club. Posadila jsem se na lavičku a civěla na vchod do klubu. Na jednu stranu jsem byla znechucená a na druhou stranu jsem nad tím přemýšlela. Co můžu ztratit? Soudnost? Tu už nemám. Zvedla jsem se z lavičky a vydala se na cestu domů. Roztrhanou vizitku jsem hodila do koše a šla na metro.

V noci jsem nemohla spát. Částečně proto, že mě budilo Izino kýchání, kašel a smrkání a částečně proto, že jsem stále přemýšlela, že se k Samovi znovu vydám. Po hodině převalování jsem vstala a uvařila tomu chudákovi čaj a podala jí prášek. Vděčně něco zamumlala a spala dál.
Nad ránem se mi podařilo na chvíli usnout. Zdál se mi sen o Reevovi. Znovu jsem ho viděla podřezávat si žíly a znovu jsem cítila, jak mě svírají Gregorijovy paže. Probudila jsem se celá propocená a roztřesená. Jako mátoha jsem si dala rychlou sprchu a vydala se na metro.

Stála jsem ve stanici a přemýšlela, jaký má můj život smysl. Nemám práci, nemám nikoho komu by na mně záleželo. Uvnitř jsem mrtvá. Zastavilo metro, které jelo ke starému bytu. K Alexovi. Do pekla. Polkla jsem knedlík v krku. Jsem k ničemu. Můj život je prázdný a nikomu chybět nebudu. Metro odjelo a já udělala krok vpřed. Málokdo si všimne, že už tu nebudu. Udělala jsem další krok blíže k okraji. Nemohla jsem si sama sebe vážit. Alex můj život prodal za 250 000$. Udělala jsem další krok k žluté čáře s nápisem “Nevstupovat“. Jednou v životě budu rebel a vstoupím. To, že už nikdy nevystoupím, už bylo jedno.

Zavřela jsem oči. Slyšela jsem hučení metra. Blížilo se rychle a ze zkušenosti jsem věděla, že rychlost nesníží. První vedlo do pekla, třetí do mého ráje, ale kam mě zavede tohle druhé? Už to brzy zjistím.

Chtěla jsem udělat další krok, ale někdo mi položil dlaň přes zavřená víčka. Nějaký pitomec, který si mě beztak s někým spletl, mi to zkazil.

„Kdo je to?“ Zamumlala jsem bezvýrazně. Stál tak blízko. Cítila jsem jeho přítomnost v zádech. Přiblížil se tak, že jsem na krku a uchu ucítila jeho teplý dech, až jsem se lehce zachvěla.

„Peter Parker.“ Zašeptal mi do ucha známý hlas. Zatočila se mi hlava a třes mi projel od konečků prstů na rukou až k prstům na nohou. Srdce v hrudi začalo šílet. Rozbušilo se tak rychle a tak silně, až to bolelo. Měla jsem pocit, že omdlím. Tohle musel být sen. Možná, že jsem pod to metro opravdu skočila a teď jsem v nebi.

Zvedla jsem ruce a dotkla se dlaně, která mi stále zakrývala oči. Ještě chvíli jsem si užívala ten moment, než jsem sevřela jeho prsty a stáhla si ji z očí. Otáčela jsem se pomalu, protože čas zmedovatěl. Byl najednou hustý a vláčný a já se v něm nořila, dokud mně neukotvily jeho oči. Vypadal... strašně. Byl pobledlý, pod očima měl temné stíny a dokonce mi připadal pohublý. Jeho tváře porostlé strništěm byly mírně vpadlé, ale přesto to byl ten nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy viděla.

Pozoroval mě ostražitým pohledem, jako kdyby odhadoval moji reakci... jako kdyby se bál.

„Vrátil ses.“ Bylo to tišší než zašeptání. Vyslovily to jen mé rty a ne můj hlas. Zlomil by se mi. Roztříštil by se o stěny nástupiště. Stanicí prosvištělo metro, pod kterým jsem chtěla umřít.

„Amelie.“ I když burácel vítr, slyšela jsem ho, jak mazlivě vyslovuje mé jméno.

„Ty ses vrátil.“ Zašeptala jsem silněji. Do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo to štěstí, že je zpět. A taky šílená úleva. Kdyby přišel jen o tři minuty později...

„Samozřejmě, že jsem se vrátil.“ Dotkl se opatrně mé tváře. Zavřela jsem oči a přitiskla si jeho dlaň blíž. „Musel jsem se vrátit k tobě.“ I jeho hlas se chvěl. Posunul svou dlaň zezadu na můj krk a přitáhl si mě do náruče. Bylo to měkké a teplé a tolik bezpečné. Zabořila jsem tvář do záhybů jeho tmavé mikiny a rozvzlykala se.

„Už neodcházej.“ Sevřela jsem ten příjemný materiál prosycený jeho vůní křečovitě do pěstí a nechtěla ho už nikdy pustit.

„Neodejdu... ne bez tebe.“ Zamumlal a políbil mě do vlasů.

Cítila jsem, jak moje ztuhlé srdce začíná opět pracovat. Že nepracuje jen tak ze setrvačnosti, ale že pracuje silně a tluče pro něj. Pumpovalo mi teploučkou krev do všech tepen, žil a vlásečnic a byl to tak příjemný pocit.

Odtáhl mě od sebe a zadíval se mi starostlivě do očí.

„No tak, je to dobrý.“ Setřel mi slzy a povzbudivě se usmál.

Milovala jsem Broadway. Její barvy, světla a zář. Milovala jsem stát na jevišti, když mi do tváře svítili reflektory a potlesk. Ale to všechno bledlo. Bylo to fádní a nudné. Nahradila to zář Reevových očí.

„Teď už bude.“

Nepotřebovala jsem vědět, kde byl. Hlavní bylo, že se vrátil.

Vzal mě za ruku a usmál se. Kolena se mi proměnila v tvaroh, když se mu na tváři udělal dolíček.

„Jedeme do divadla?“

Nejeli jsme metrem, ale jeho autem. Venku bylo nádherně a auto bylo bez střechy. Nechala jsem si vítr prokluzovat mezi prsty, zatím co jsme projížděli ulicemi. Řídil jen jednou rukou. Tou druhou svíral mou dlaň, jako kdyby se bál, že když se pustíme, znovu se ztratíme.

Před divadlem mi zastrčil pramen vlasů a jemně se dotkl mého spánku.

„Běž napřed, musím zajít za Foxem a všechno mu vysvětlit.“ Při jméně Fox jsem sebou cukla a sevřela jeho ruku pevněji. Hlavou mi ale blesklo, že určitě jde za starým panem Foxem a ne za Alexem.

„Spěchej.“ Řekla jsem jen a odešla do sálu.

Rebecca se opírala o parapet a s falešným úsměvem na mě zamávala.

„Tak jak šel včera konkurz?“ Zašveholila protivným hlasem. Ráno bylo tak vzdálené, natož včerejší večer. Všechno najednou bylo jinak. Všechno najednou dostalo barvy a zvuky. Usmála jsem se na ni a zavrtěla hlavou.

„Copak? Není ti to dost dobré?“ Vydala se ke mně s opovržlivým výrazem. „Ale vlastně je to dobře. Stejně by tě nevzali.“ Byla vyšší, takže se nade mnou tyčila jako nějaká bohyně pomsty, ale mě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Nemohla mi ublížit.

„Přiznej si, že...“ Větu nedokončila. Viděla jsem, jak se její pohled zasekl někde za mým ramenem a docela zkameněla. „To snad?!“

Reeve kolem nás prošel. Nenápadně mi přejel prstem po zápěstí a přešel až k oknu.

„Ahoj Becco.“ Pronesl jakoby nic.

Všichni zůstali stát jako sochy a jen na něj civěli. Jake dokonce otevíral a zavíral pusu jako kapr na souši.
Reeve se opřel o stěnu a všechny přejel pohledem. O trochu delší chvíli se střetl s mým pohledem. Byl to jen kratičký okamžik, ale rozbušil mi srdce a vehnal krev do tváří.

„Zaprvé se vám všem chci omluvit. Věci se mi trochu vymkly a tak jsem potřeboval trochu času, abych si vše srovnal. Teď už vím, co chci. A zadruhé...“ Sklonil se a vytáhl ze své tašky štos papírů. „Dopsal jsem hudbu. Kapele jsem to odmailoval už minulý týden, takže od pondělka můžeme naplno začít zkoušet.“

Chvíli bylo hrobové ticho. Na maličký okamžik jsem se bála, že mu to neodpustí. Že to všechno bylo zbytečné. Trvalo jim dlouhých pět vteřin, než začali jásat a skákat. Jake se na Reeva vrhnul a začal ho se smíchem tlouct. Smáli se, dokud Jake nezvážněl. „Kámo, co je?“

Ztuhla jsem a vyhledala ho očima. Reeve stál v předklonu a tvář měl pobledlou a staženou bolestí.

„Nic, jsem v pohodě.“ Zasmál se křečovitě a poplácal Jakea po zádech. „Jen po mně neskákej. Nejsem už nejmladší.“ Zbytek zkoušky už jsme jen proseděli na zemi a povídali si. Lidi z divadla vyprávěli o tom, jak to vypadalo s muzikálem bídně. Že je málo peněz a jak jsme nevěděli co dělat. Pro mě to bylo víceméně také nové, protože jsem zkoušky skoro nevnímala.

Když se všichni vydali domů, ztratil se mi Reeve z očí. Našla jsem ho až na jevišti. Stál tam a díval se na plošinu přidělanou na balkonku.

„Všichni už odešli.“ Promluvila jsem na něj tiše, protože se zdál úplně ponořený do sebe.

„Už... Jen jsem si to tu prohlížel.“ Otočil se na mě s něžným úsměvem.

Žmoulala jsem si rukáv košile a sledovala špičky svých bot.

„Co se děje?“ Zvážněl a došel až ke mně a jemně sevřel mé paže. Snažila jsem se polknout ten knedlík v krku.

„Bylo to... bylo to tady tak těžké.“ Povzdychla jsem si a stěží zadržovala slzy.

„Hej, no tak...“ Chytil mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí. Opatrně se dotkl nachového šrámu, který mi velmi pomalu mizel z čela. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Jeho hlas mi rezonoval v hrudníku. Tak moc blízko byl.

„Slibuješ?“ Broukla jsem plačtivě.

„Slibuju.“ Zašeptal. Jeho tvář byla tak blízko té mojí, že jsem cítila to slovo na rtech. Položil mi dlaň na tvář a v jeho očích jsem viděla něco, co jsem snad nikdy nezažila. Byl fascinovaný. To, co viděl, se mu líbilo. Já jsem se mu líbila. A to, co jsem cítila já, bylo vzájemné.

„Hrozně jsi mi chyběla.“ Přitáhl si mě ještě blíž a konečně mě políbil. Cítila jsem jeho tělo na svém tak těsně, jako kdybychom byli jeden. Jeho rty byly horké a naléhavé. Po tom všem, co jsem zažila, byl jako lék. Hojil všechny rány na duši, které jsem měla. Dotkla jsem se jeho tváře a do konečků prstů mě škrábalo strniště.

Odtáhl se a opřel si čelo v důlku mezi mým ramenem a krkem.

„Pojď dnes večer ke mně.“ Jeho dech mě zalechtal na klíční kosti. Ztuhla jsem a trochu mě píchlo u srdce. I přes to všechno, co jsem k Reevovi cítila, jsem na tohle ještě nebyla připravená a mrzelo mě, že si o mně myslel, že bych šla. Ruce mi ochable sklouzly z jeho ramen.

„Oh bože, Amelie... tak jsem to nemyslel.“ Vjel si rukama do vlasů v zoufalém gestu. „To ne... já jen... sakra!“ Zanadával a kousek ode mě poodešel. Dlaně mě svrběly, jak byly najednou prázdné. „Teď si musíš myslet, že jsem naprostý idiot.“ Posadil se na okraj jeviště a složil hlavu do dlaní. Přišel mi tak strašně rozkošný, když byl takhle v rozpacích. Došla jsem pomalu k němu a dotkla se jeho ramene. Sevřel moji ruku a vtiskl mi do dlaně polibek. Jeho výraz byl zoufalý.

„Jen chci být dnes v noci s tebou.“

Vzala jsem jeho tvář do dlaní a políbila ho.

„A já s tebou.“

 

Vyšli jsme ruku v ruce před divadlo. Tváře jsem měla ještě horké a určitě vybarvené pěkně do ruda. Reeve si nasadil sluneční brýle a ohlédl se po mně.

„Musím to říct Iz. Měla by strach.“

„Bydlíš s Iz?“ Podivil se a otevřel mi dveře auta.

„Dlouhý příběh.“ Mávla jsem nad tím rukou a nastoupila. Navigovala jsem ho až k Irskému pubu, kde jsme vystoupili.

„Jak jsi mě vůbec našel?“ Vrátila jsem se k situaci v metru. Vzal mě majetnicky kolem ramen a usmál se. „Jel jsem kolem a zahlédl tě, jak scházíš do metra.“ Líbnul mě do vlasů.

Vystoupali jsme po schodech, kde jsem opatrně odemkla dveře. Iz zrovna s mokrým obkladem vycházela z koupelny. Zarazila se u dveří s nevěřícným výrazem. Reeve se opíral o futra a mávnul na ni.

„Nazdárek Izzie.“

„Reeve?“ Vysoukala ze sebe překvapeně.

Byla to vteřina. Isabelina pěst prolétla vzduchem těsně kolem mé hlavy a s odporným lupnutím vrazila Reevovi do nosu.

„ISABEL!!“ Vykřikla jsem a zaštítila šokovaného Reeva vlastním tělem.

„Kdes sakra byl???“ Zakřičela a mrskla po něm mokrou utěrkou, kterou si doteď tiskla k čelu.

„Chakra Ich.“ Zahuhlal svírajíc si nos. Mezi prsty mu protékala krev. „Fchem chem che omchuvil“

„Že co?“ Zavrčela a mnula si si zarudlé klouby na ruce.

„Řekl, že se všem omluvil.“ Popadla jsem ji pod paží, protože ve dveřích vrávorala. Oči se jí leskly horečkou a ve tváři byla pobledlá. Zatlačila jsem Iz do postele a uvařila ji další várku čaje. Reeve mezitím nadával v koupelně. Našla jsem ho sedět na vaně s Iziným provizorním obkladem u nosu. Krev měl rozmazanou po celé tváři a pár kapek přistálo i na tričku.

„Vafloudil fem fi to.“

„Nezasloužil.“ Odtáhla jsem mu opatrně utěrku od tváře a prohlédla si to nadělení. „Zlomený ho nemáš.“ Políbila jsem ho na čelo a opatrně mu setřela krev z tváře.

„Nebylo by to poprvé.“ Mávl nad tím rukou a vyplivl do umyvadla krvavý chuchvalec.

 

 

 

 

Těžce jsem polkla, když Reeve vyšel z koupelny. Na sobě si nechal jen kalhoty. Byl bez trička a z konečků vlasů mu sem tam ukápla kapka vody.

Byl pro mě dokonalý.

Byl štíhlý a přirozeně osvalený. Na obou pažích měl tetování. Na jedné koráb, na druhé nějakou hrací kartu a u lokte podkovu. Seděla jsem na gauči a očima putovala po jeho těle. Po nepatrné cestičce chloupků ztrácející se pod knoflíčkem kalhot. Těžce jsem polkla a nadávala si do bláznů.

„Copak je?“ Usmál se na mě, ale v jeho očích jsem viděla pobavený výraz. Načapal mě, jak ho pozoruju.

„Nic.“ Zasýpala jsem ztěžka a sklouzla pohledem jinam.

„Sluší ti, když jsi v rozpacích.“ Zašeptal mi do ucha. Jeho vlhké vlasy mě polechtaly na tváři. Přitáhla jsem si ho blíž a přitiskla rty na jeho. Uniklo mu zasmání a přitáhl si mě za pas ještě blíž k sobě. Rukama jsem mu klouzala po ramenech až k pasu a přes něj na záda. Prsty levé ruky jsem nahmatala jemně zvrásněnou kůži. Odtáhla jsem se od něj a přes protesty hledala, co jsem to nahmatala. Od levého boku až dozadu skoro k páteři se mu táhla dlouhá čerstvá rána. Vypadala, jako kdyby mu teprve nedávno vytáhli stehy.

„Bože můj!“ Zalapala jsem po dechu.

„Vyboural jsem se. Konec příběhu.“ Zakoulel očima a znovu se chystal mě políbit.

Zatlačila jsem mu rukou proti hrudi. „S tímhle přeci nemůžeš zkoušet.“

„Jsem v pohodě Am. Vím, co zvládnu.“ Pohladil mě po tváři. „Nedělej si starosti.“

Šla jsem si tedy s reptáním dát sprchu. Reeve mi půjčil své tričko s obrázkem Radiohead a trenýrky. Osprchovaná a oblečená jsem ležela vedle něj v posteli a užívala si, že je zpět. Povídali jsme si o všem možném. Vyprávěl mi o Kalifornii a o tom, jak tam napsal všechny písničky. Měla jsem ale pocit, že mi neříká vše. Že je nějaké tajemství, které tam nechal a nechtěl se k němu vracet. Stejně jako já mu vyprávěla téměř smyšlený příběh o tom, co se dělo tady. Obalila jsem to tak, že jsem sice mluvila, ale neřekla nic.

Usínala jsem mu v náručí s pocitem naprostého bezpečí. S pocitem, že tohle je místo, kde mám být. Že my dva patříme k sobě, děj se co děj.

„Kdybys jen věděla, jaký je to pro mě pocit smět se tě konečně dotknout.“ Zašeptal mi těsně před tím, než usnul.

„Vím, jaké to je.“ Přivinula jsem se k němu ještě těsněji a usnula.