Nardy - kapitola 1/5

Anotace: Neočekávaný výlet.

Sbírka: Nardy

Komorník se tvářil překvapeně ještě když vcházel do pokoje svého pána. Nějak se s tou informací, kterou mu sdělila Jeho milost Oberon, nedokázal vyrovnat. Bylo skoro jedenáct, jeho pán se chystal ke spánku a on přijde s takovým požadavkem.

 

„Co je? Nevidíš, že chci ulehnout?“ Obořil se na něj. Dnes měl obzvlášť špatnou náladu, Evan měl za to, že za tím byly dvě věci, a to ty listiny, které byly princi dnes předloženy a také příjezd krále Teonasse.

 

„Promiňte mi, pane, ale Její veličenstvo královna Anna si vás žádá ve svých pokojích.“ Teď, když to vyslovil nahlas, znělo to ještě divněji, než když si to sumíroval v hlavě. „Jeho milost vás čeká v předpokoji, aby vás doprovodil.“ Chvíli to vypadalo, že je víc zaskočený než Evan, ale rychle se vzpamatoval.

 

„Podej mi vestu.“ Narmo už byl napůl svlečený, takže se začal zase upravovat. Mohl tam sice nakráčet s rozhalenou košilí, ale vážně pochyboval, že je to ten druh pozvání. To by ho nečekal ten starý písař, ale pravděpodobně Marie, která by se na něj koketně usmívala a jistě by cestou prohodila i něco dvojsmyslného. Překontroloval se v zrcadle, jestli vypadá dostatečně důstojně a vyrazil na tu vzácnou návštěvu.

 

Oberon se celou dobu tvářil, že je to celé ohromná nespravedlnost a obtěžování starého muže, tohle noční courání po hradě, takže se ho Narmo ani neodvážil na nic zeptat. Starý muž bez zaklepání vstoupil do královnina předpokoje, kde už na ně čekali dva plně ozbrojení muži.

 

„Tak dobrou noc.“ Kmet za sebou práskl dveřmi.

 

Na zlomek vteřiny ho napadlo, že je to jeho konec, ale vzápětí si uvědomil, že ona, ani její lidé nejsou tak hloupí, aby se ho pokusili zavraždit v jejích komnatách. Nejspíš by to nastražili jako nehodu někde na lovu. I přesto sebou lehce trhl, když se jeden pohnul jeho směrem.

 

„Pane.“ Mírně se mu uklonil a podával mu plášť. Narmo ho zmateně přijal a už se nadechoval k protestu, když se s vrznutím otevřeli dveře na pravé straně a v nich se objevila Anna následovaná mladou dívkou, kterou Narmo viděl poprvé v životě. Obě dvě byly v cestovním, nebo jak jinak nazvat fakt, že na sobě měly kalhoty a dlouhé černé pláště. Anně to velmi slušelo, ale to nebylo něco, čím by se měl zabývat.

 

„Pokud budete tak laskav a oblečete se, místo abyste tu na mě zíral, věc se tím výrazně zrychlí.“ Prohodila nevrle a otočila se k tomu druhému.

 

„Připraveni?“ Mezitím si upravovala rukavice.

 

„Jistě madam.“ Odpověděl muž a Narmo v něm poznal velitele její osobní stráže, až když prošel těsně kolem něho a upřel na něj ty azurově modré oči. Poslušně se oblékl, aby netrhal partu. V tom černém plášti s kápí, šátkem přes pusu a rukavicích si připadal jako nájemný vrah.

 

„Pokud mou chladnoucí mrtvolu pohodíte někde ve stoce, tak vás musím varovat, budou mě hledat.“ Prones rozverně, jeho rozmrzelost se pomalu měnila ve zvědavost.

 

„Nechte si ty žerty a pojďte.“ Otočila se na něj ve dveřích a mírně se zamračila. Očividně z tohoto nočního výletu neměla radost. Mlčky došli do stájí a neuniklo mu, jak kličkují mezi strážemi na hlídkách. U osedlaných koní postával další voják a odrostlejší chlapec, podle oblečení vesničan. Narmo tomu přestával rozumět.

 

Velitel Máno pomohl Anně a té druhé dívce do sedel, Narmo si pomohl sám a vyrazili, velmi tiše a nenápadně. Tak trochu mu to připadalo jako útěk, ale v tom případě nechápal, co tu dělal. Dovedl si představit, že by utekla, ale rozhodně ne s ním, to by totiž postrádalo význam. Děvče ani chlapec příliš jezdit neuměli, jak zkušeným okem poznal během prvních okamžiků, takže žádná stálá skupina na tajných výpravách. Všichni tři ozbrojenci byli z Anniny gardy, skoro mu tu chyběl ten zrzek, nějak mu nepasovalo, že tu není. Normálně se od Anny nehne na krok a na půlnoční výlet ho nevezme? Narmo usilovně zaměstnával mozkové závity, že si málem nevšiml, když s ním Anna srovnala krok. Podíval se na ní, ale přes tu kápi a tmu jí do obličeje stejně neviděl.

 

„Výlet?“ Zeptal se přes šátek a vzápětí si ho shrnul na krk, protože si uvědomil, jak špatně je mu rozumět.

 

„Tak něco.“ Z jejího postoje poznal, že je nervózní, přestože hlas měla klidný. Na obzoru před nimi se rýsovala černá hradba lesa. „Víte něco o historii Nardy?“

 

„Něco.“ Věděl dost, ale čekal, co se z její otázky vyklube.

 

„Například, proč byl postaven Hidden?“ Narmo se doposud zajímal jen o to, jak se do Hiddenu dostat, proto odmítavě zavrtěl hlavou.

 

Anna neměla náladu na jízlivé poznámky, a tak raději plynule pokračovala, protože netoužila po ničem jiném, než mít celou tuhle anabázi za sebou. K Černoboru se dvanáct let nepřiblížila, ač ho měla za branami, a nervozita v ní sílila s každým krokem, který její kůň udělal. „Hidden slouží a vždycky sloužil jako obrana, ovšem nikoliv severu, přestože leží v úpatí Zelených hor, ale Černoboru a toho, co ten les ukrývá.“ Překvapivě jí poslouchal, čekala, že bude mít kupu hloupých poznámek, ale ne. „Černobor je ještě odpornější, než se povídá. Žijí v něm věci, které si ani neumíte představit.“ Před očima jí proběhlo všechno, co tenkrát v temnotě zahlédla a ještě teď jí z toho naskočila husí kůže. „Ti tvorové, stvoření, jsou nebezpečnější než všechny nestvůry světa. Nevychází ven a nikdo se neodváží dovnitř a pokud ano, už ho nikdo nikdy neuvidí. Nikdo nezná jejich podobu, protože oni o to nestojí, nepomohou vám, prostě nechají les, aby se postaral. Klidně se budou dívat, jak vám jsou rvány vnitřnosti z těla, a nebo to udělají sami.“ Bolestný výraz v obličeji dával najevo, že mluví z vlastní zkušenosti.

 

„Před mnoha sty lety souhlasili, že se lidé mohou usadit v blízkosti lesa. Výměnou požadovali, aby bylo u kořenů Černoboru zbudováno nejsilnější město, jaké kdy člověk stvořil, a říše, která vznikne s ním, bude chránit les a všechno v něm, do poslední duše.“ Anna mu neviděla do tváře, ale nezdálo se, že by se jí chystal vysmát, naopak, zdálo se, že ho zaujala. „Právě z jejich moci pochází všechna síla Nardy.“

 

„Jak víte, že tam stále jsou?“ Střetla se s jeho očima, ale nedokázala z nich nic vyčíst.

 

„Vím to, protože k nim právě jedeme.“ Ukázala na chlapce před nimi. „On byl poslán, aby nás přivedl.“ Narmo se nadechl, ale nestačil nic říct. „Je to kluk z vesnice pod kopcem. Mám pocit, že svítání se nedožije.“ Anně při těch slovech vyschlo v krku.

 

„A ona?“ Oba se podívali na dívku.

 

„Řekněme, že k její rodině chovám důvěru, ona je tu kvůli mně.“ Neslušelo se, aby jela jen se samými muži, kdyby je přeci jen někdo viděl, Klára byla taková pojistka. Byla to ona, kdo jí tenkrát na kraji lesa našel, ještě jako malé děvče a její rodina nikdy nevyzradila, co všechno viděla, proto požívali jistých privilegií.

 

„A oni jsou pro případ, že by se něco zvrtlo?“

 

„Jako ochrana na cestě. Před hněvem Černoboru by nás neochránila ani armáda.“  Narmo uvažoval o tom, co mu právě řekla. Pokud se v tom lese opravdu skrývají takové hrůzy, proč by ho měl někdo chránit? Nikdo do něj dobrovolně nevstoupí a nic zjevně nevychází z něj.

 

„Jsme tu, má paní.“ Ani si nevšimla. Zastavila koně a počkala, až Máno seskočí, aby jí pomohl. Dřív než to mohl udělat, ucítila na sobě jiné dvě ruce. Rukou se opřela do ramene svého nastávajícího a s jeho pomocí seskočila z koně. Znovu se ocitla v jeho blízkosti, ale tentokrát to bylo spíš příjemné, než ohrožující, jako dopoledne. Lesa se bála víc, než deseti takových, jako byl on.

 

Chlapec je vedl kousek podél lesa na místo setkání. Naprosto omámeně nakonec vstoupil mezi stromy. Jeden z vojáků pro něj chtěl jít, ale Anna ho zastavila a sevřela Klářinu ruku ještě pevněji, děvče proti tomu neprotestovalo. Anna čekala se zatajeným dechem, kdy uslyší výkřik, ale slyšela jen šustění větví.

 

„Něco tam je.“ Zašeptal Narmo směrem k Mánovi a litoval, že si nevzal nějakou zbraň, cítil se bez meče zranitelný.

 

„Taky to vidím.“ Máno se díval stejným směrem. Anně neunikl zvuk meče vytahovaného z pochvy.

 

„Zase to zastrč, človíčku.“ Pronesl temný stín mezi stromy.

 

„Buď vítána, královno, i ty Alcarnarmo Waggane.“ Stín se pohnul, ale jen tak, aby jeho rysy nebyly rozpoznatelné. „Následujte mě.“ Anna s největším sebezapřením udělala krok vpřed a za ní všichni ostatní. „Ne!“ Z toho hlasu jí tuhly útroby, zněl syčivě, jakoby patřil obrovskému hadu, ale ta silueta byla lidská. „Vy zůstaňte zde, pokud se chcete dožít rána.“ Z jeho tónu čišelo pobavení. Pustila Klářinu ruku a lehce se dotkla Mána, aby ho zastavila.

 

„To je v pořádku, počkejte tady.“ Ani nevěděla, proč šeptala a rozhodně si nebyla jistá, že je to v pořádku, ale nechtěla je ohrozit. Pokud se jí dnes v noci mělo něco stát, nikdo tomu nezabrání.

 

„Hodný, človíčku.“ Mluvil s ním, jako s neposlušným psem. „Tudy.“ Ještě si nestačila přivyknout na tmu všude kolem, ale to už jí sevřela silná ruka a táhla jí za sebou, musela téměř běžet, aby mu stačila. Tohle už jednou zažila. Podle praskání větví byl Narmo hned za ní.

 

Došli na malou mýtinu, dopadalo sem slabé světlo měsíce a Anna slyšela vodu, pravděpodobně z potoka, který tu protékal. Černobor byl potoky a bažinami doslova prolezlý. Uprostřed stály tři postavy, Anna poznala, že dvě z nich jsou ženy, až když stála sotva tři metry od nich. A nyní viděla, že vzezření toho muže, který jí před dvanácti lety zachránil život, nebyla žádná anomálie, skutečně tak vypadali. Byli vysocí, i ty ženy převyšovaly Narma skoro o půl hlavy a šlachovití, alabastrová kůže a bledé vlasy, ale co bylo hlavní, kovově šedé oči, které se ve tmě leskly jako ta nejkvalitnější ocel. Narmo si je ohromeně a zvědavě prohlížel.

 

Anna u krok ustoupila, když se jedna z žen zastavila těsně u ní a sklonila k ní svou bledou tvář. Silnou ruku jí obtočila kolem krku. „Nevypadáš překvapeně.“ Řekla spíš zaujatě, než rozzlobeně. „Takže je to pravda, už jsi někoho z našeho rodu viděla.“ Anna měla pocit, že se jí vrtá v hlavě a na prázdno polkla. Tenkrát se zapřísáhla, že jeho totožnost nikomu neprozradí, přestože udělal, co udělal. Bez něj by nežila. „Řekni kdo.“ Zavrčela.

 

„Ne.“ Zasípala, jak jí to jen nedostávající se vzduch dovoloval.

 

„Řekni.“

 

„Nemůžu.“ Přiznala. Narmo celý výjev sledoval a jako právě zažil deja vu. Takové schopnosti už viděl, i když ne v takovém měřítku. Anně na čele vyrazily první kapky potu, což byl impuls, který nemohl ignorovat.

 

„Tak to by stačilo.“ Narmo do té ženy strčil a musel do toho dát dost síly, protože málem upadla, a postavil se před Annu, aby jí chránil. Vzápětí byl sražen takovou rychlostí, že vůbec nepostřehla, jak se na tu zem dostal. Klečel na něm ten muž a na prsou mu držel hrot zahnuté dýky, jejíž tvar byl Anně důvěrně známý.

 

„Jak se odvažuješ!“ Vrčel a cenil na něj zuby. Anna se nezmohla na slovo.

 

Přistoupila k nim ta vyšší z žen, která se dosud držela stranou a Anna si všimla, že má pod pláštěm světlou dlouhou róbu.

 

„Nenechme se unášet prchlivostí.“ Usmála se a vlastně byla velice krásná, tím zvláštním nebezpečným způsobem. Natáhla k princi štíhlou ruku, aby mu pomohla na nohy, muž z něj mezitím slezl. „Tolik odhodlání.“ Dlouhými nehty mu přejela po tváři. Anna měla pocit, že nevnímá nic jiného, než její hypnotizující oči. Druhou ruku mu položila na spánek, dívala se na něj z bezprostřední blízkosti, jakoby ho chtěla políbit. „Tolik vášně. Kdo by to byl řekl, že se v tom vašem podřadném rodě najde takový jedinec.“ Sjela níž, k oblasti pupku a přidržela tam ruku s roztaženými prsty, jakoby na něco čekala. „Ach, ty jsi se setkal s nimi, velice zajímavé.“ Trhla sebou, jakoby se právě probudila z ošklivého snu a neurčitě se usmála. „Nu dobrá, Annu jsme si vybrali pro její soucit, …“ Musela ho škrábnout, protože mu po krku stékal pramínek krve. Žena si olízla prst. „ … tvoje sveřepost bude výzva. Snad nezničí vše, co bylo dosud zbudováno.“ Anna přemýšlela o tom, co řekla a najednou jí na mysli vytanulo něco jiného. Jakoby se to celou dobu dralo na povrch a teď, když polevila v soustředění, se na malý okamžik zjevila myšlenka na to jméno. Žena se k ní otočila, na rtech jí pohrával pobavený úsměv. „Děkuji ti.“ Přešla k ní a pohladila jí po vlasech. „Tvé tajemství uchovám. Věz, že mi na něm záleží víc, než si umíš představit.“ Zašeptala jí do ucha a v jejím hlase byla znát starostlivost a uspokojení. Anna se trochu odtáhla, protože jí očichávala, jako to udělal tenkrát Morco, jen teď v tom nebyla všechna ta sexualita. „Ještě ho z tebe cítím.“ Zašeptala a vrátila se na své původní místo.

 

„Nu dobrá, staneš se králem, my si to přejeme.“ Anna měla pocit, že kdyby si to nepřáli, princ už by nedýchal. „Jděte a nevracejte se, jinak se les postará.“

 

Byli odtaženi na kraj lesa, kde nervózně přešlapoval jejich doprovod. Annu pekelně bolela hlava a princ, soudě podle jeho výrazu, na tom byl stejně. Beze slova se vyhoupla do sedla a vyrazila k hradu. To setkání jí vyčerpalo víc, než by se mohlo zdát. Nikdo nemluvil, za celou cestu jen Klára dvakrát zašeptala, že je ráda.