2) Na jednom koni

Anotace: 2. kapitola mé westernové, romanticky a humorně zabarvené knihy...

Ráno na svou sázku pochopitelně zapomněli. Mary Gubrianová se z probdělé noci cítila unavená, malátná, až opilá a potácela se z jednoho místa bezmyšlenkovitě do druhého, byť v sobě žádný alkohol neměla. Kromě toho hořela touhou s ním hovořit; chtěla slyšet jeho skvostný hlas, to zvučné hlaholení plné citu, až srdce pukalo rozkoší. O samotě by byla celou noc prolévala kaluže slz nebo by rozsvěcela lampu a věnovala se kloudnějším věcem než bezúčelnému polehávání v posteli; zde však bylo tohle chlapisko a ona mu nechtěla znemožnit noc. Když nemůže spát ona, a to v jeho přítomnosti fakt nejde, ať se vyspí on z celodenního putování, a i ten jeho hafík ať si hajá v klídku pro nabytí sil k zítřejší túře.
Willy byl zvyklý vstávat brzy; proto opustil pelest okamžik poté, co začala roztápět v kamnech. Vyšel ze srubu - zřejmě na toaletu. A pak se probudil i „ten jeho hafík" a hladově vyslal do srubu svůj dýmek. Měl z nich hlad asi největší a teď chudák zahanběně kroutil oháňkou, že se omlouvá za své břicho.
Žena odběhla se smíchem od pánve a pohladila nebohého psa po hlavě. Vděčně jí olízl ruku. Byl neskonale rád, že to dobře dopadlo - a že se na něj Mary nezlobí.
V cuku letu byla zpět u pánve a míchajíc zuřivě jejím obsahem, sledovala, jak se Willy prodírá dveřmi. Hodil po ní svůj neodolatelný úsměv - a ona se na něj usmála rovněž.
„Dáte si čaj, nebo kakao?"
,,Rex si dá vodu a já čaj."
Přinesla mu šálek ovocného čaje a svůj naplnila kakaem.
„Račte si sednout," řekla, „Rex snad odpustí, že s námi stolovat nebude. Zřejmě by se mu na židli špatně sedělo - obsloužím ho na zemi."
„Když tedy nemůže stolovat on s námi, můžeme stolovat my s ním, ne?"
Tohle může vymyslet fakt jenom on. Co mu na to však říci?
„Ale jistě - vlastně proč ne," řekla a nalila psovi vodu. „Prostřu na zemi; vykašlu se na všechny mravy, etiketu a tak - vždyť jsme v divočině. Čert vem společenské chování!"
„Dobrá řeč; tady v divočině jsme si všichni rovni - a je fuk, že jsme biologicky jiní - pes nebo člověk - přítel ten i ten."
Spokojeně se složil na podlahu a prohrábl psovi šedou kožešinu. „Viď, Rexi, kamaráde." Zvíře mu souhlasně olízlo ruku.
A to už Mary nesla talíře v rukách a položila před každého z hostů porci míchaných vajíček - a nakonec před sebe.
„Tak dobrou chuť," řekla a přisedla si k nim.
„Děkujeme, paní hostitelko."
Bylo zajímavé sledovat je, jak napodobují Rexe. Každopádně s ním stolovali - ehm, pardon - podlahovali - a mohli si to zkrátka dovolit. Jejich mlaskání prostě musel slyšet i ten nejnahluchlejší chroust v Americe.
Jediné, v čem ho odmítli parodovat, bylo hltání. Zde vynikal každý svým osobitým stylem; pes do sebe jídlo naházel v několika vteřinách, aniž by dal zubům příležitost si hryznout - prostě to zhluboka zhltnul a závěrem všeho si říhnul, což vyvolalo v lidech hurónský smích. Mary žvýkala sousta o poznání lépe, byť zběsile, alespoň párkrát si hlodla, než v ní sousto nadobro zmizelo. Absolutním protipólem obou byl Willy - ten si svým hlemýždím tempem vše skutečně maximálně užil a vychutnal do nejmenší mrtě.
„Sluší nám to spolu takhle na podlaze, že ano?" usmála se na něj Mary ve snaze přimět ho znovu k hovoru. Že je to kompliment hlavně pro něho, jí pověděly až jitřní červánky, co se jí rozlily po tváři.
,,Jistěže vám to náramně sekne, vám i Rexovi," odvětil Willy skromně. ,,Co víc si přát, než vidět dvě pěkné bytosti hodující u jednoho... podlaholu."
No, to jsem mu zase řekla věc. Zahnal mě do úzkých. Ač to na sobě nedal znát, zaimponovala jsem mu, a teď nevím, jak se z toho vykroutit.
„Vím, že to teď vypadá, že jsem si vám řekla o kompliment," zarděla se mladá žena. „Já to ale myslela jinak. Chtěla jsem říci, že je to velice milý obrázek, vidět nás tady všechny na zemi."
To je ještě horší, ty káčo, zanadávala si v duchu. Řekla jsem NÁS, a do toho je zahrnut i ON. Čili druhý kompliment.
„Jistě, je pěkné, jedí-li všichni přítomní společně."
Ač mu neopatrně vyřčený kompliment z Mariiných úst nemohl ujít, vyšel z toho pohotově. Jak ona mu záviděla, že umí všechno slovně zaonačit a nestát se obětí rozpravy!
Tohle téma rozhovoru jí nebylo ani trochu příjemné, a tak se rozhodla změnit předmět diskuse. V tomhle směru jí bylo šuma fuk, že před ním vypadá jak trouba. Na ničem jí nezáleželo tolik jako na tom, aby mohla slyšet jeho bas, a proto se nemínila vzdát příležitosti mluvit s ním.
„Vypadá to na pěkný podzimní den," řekla s očima u okna.
„Bude pařák jako kráva," neodpustil si. „Nebudu se v tom počasí hnát po svejch."
„, Myslím, že vám nerozumím."
„Pojedeme na koni," vysvětlil.
„Máme jen jednoho," pokusila se namítnout. Představa, že se s ním bude dělit o jedno sedlo, byla nesnesitelná. Věděla, že by nad sebou ztratila kontrolu, a to nemohla dopustit v přítomnosti muže, jehož neznala.
„Dva lidé se vejdou na jednoho koně, nemám pravdu?" Obočí mu lehce povyskočilo, když se neznatelně usmál. Již nebylo úniku.
„Hm. Nemůžu popřít, že by se tam můj přebujelý zadek nevešel,“ rezignovala nervózně. ,,Zas tak tlustá nejsem.“ Musela říct ano. Co jiného? Nevymyslela další argument.
,,Tlustá?" řekl udiveně. „To pusťte z hlavy," dodal zamítavě. „Jste hubenější, než si myslíte."
„O tom bychom se mohli dlouze přít. Teď je však po snídani a kůň neosedlaný."
„Osedlal jsem ho už."
Jaký to byl bezva chlap, když se napřed postará o druhé a potom teprve o sebe! Nebylo pochyb o tom, že za ryzákem zašel už před snídaní a spojil to s cestou na toaletu. Na jazyku se jí zachytila slova uznání, ale spolkla je spolu se slinou. Komplimentů bylo už dost. Omezila se na pouhé přikývnutí a rychle se zvedla. Když sklidila inventář, začala je mít v teplé vodě.
„Mohu vám pomoci?" nabídl se.
Nejen můžeš, ty mně dokonce MUSÍŠ helpnout, jinak mi to bude trvat dvě hodiny. Ale když budeš u mně, rozechvění z tebe mě přeřadí na vyšší rychlost.
„ Myslela jsem, že muži nádobí nemyjí."
„Já ano." V ruce sevřel suchý hadřík, jejž mu podala.
Když měli umyto, zamkla dveře na petlici. Kůň byl již vyveden ze stáje a čekal jen na příchod jezdců. Pomohl jí do sedla a vyhoupl se za ní. Chytla otěže a vyjeli.



,,Proč vlastně nosíte tu směšnou čapku?" Mariina otázka přerušila ticho, které panovalo u Yellow Rocku, v malebné oblasti Žlutých skal.
Klusali travnatým porostem prérie, rozkládajícím se tři míle od Fox Creeku. V pozadí impozantní skály pokryté žlutí, skrz na skrz prorosté bory. Žluté skály se jim říkalo proto, že jejich povrch byl poset jemnými nuggety. Neodvažovali se jich dotknout ani největší vyvrhelové, protože věřili, že jsou prokleté a nedají člověku možnost úniku. Podle jedné legendy se to kdysi stalo jednomu kovkopovi a neznámá síla prý způsobila, že se od skály neodtrhl. Jeho komplic byl nakonec nucen přihlížet, jak ho ohlodává divoká zvěř; a nemohl mu pomoci, protože už neměl ani jednu kulku. Na obranu svého druha vystřílel celý zásobník a když už neměl projektil, nedalo se zabránit konci.
,,Směšnou? No dovolte. To je naopak velice exkluzivní dekorace mojí makovice."
„Kdybyste měl na té makovici zrnko máku, to bych ještě pochopila. Ale proč na sobě vláčíte tu beranici, to mi rozum nebere."
„Protože mě chrání proti klimatu. V létě před sluncem, v zimě před mrazem. A když prší, tak před deštěm."
„A to si ji nemůžete sundat ani jednou? Vždyť ani nevím, jak vypadáte doopravdy."
Božsky, ale něco jsem musela říct, abys opět promluvil. Poslouchat tvůj medový hlas bych mohla do smrti.
„Nebuďte drzá. Taky po vás nechci, abyste se svlékla jen proto, že nevím, jak vypadáte nahá. "
Jen počkej, sprosťáku! Teď ti to natřu!
„Poslyšte, vy v tom svém mundúru vypadáte opravdu jako datel!"
„Proto mi říkají Willy Woodpecker."
To jsem mu to moc nenatřela. „Není to tedy vaše pravé jméno?"
„Není."
Tak to máš. Máš to, jaký's to chtěla. Jedeš na koni s psancem, jenž prchá před zákonem. Proč by se jinak skrýval za pseudonymem?
Borovice šuměly mezi skalami; datlové knížecí kroužili vzrušeně nad jejich korunami, švitoříce své utopické ódy. Zrníčka zlata se třpytila v dopoledním slunci.
Nebudu se ho vyptávat na jeho pravé jméno. Až bude chtít, řekne mi ho sám. A neuteču před ním, protože mě dovede za bratry. A protože mně může odbouchnout. Nebo něco jiného.
Odvrátila pohled od spolujezdce a namířila jej na spolujezdcova psa. Aljašský malamut, až dosud vedle nich svorně klusající, se zastavil a zastříhal ušima.
„Co je mu?" zeptala se s pohledem na cizince.
„Obávám se, že začíná být neposlušný," zněla nevrlá odpověď. Okřikl psa, ten ho však ignoroval. Ani po druhém zavolání pes nereagoval. Až když na něho muž zařval, doběhl je.
,,Možná je unavený," zastala se ho. „Jedeme už půl hodiny bez přestávky, sice jen klusem, ale ten pes toho má až dost."
Zamračil se. „Než se mi zaběh' můj mustang, dovedl takhle běžet dvě hodiny, aniž si odpočinul."
Mary se zatvářila neodbytně. ,,Willy, zastavme. Myslím to vážně. S tím psem je něco v nepořádku." Přitáhla otěže a seskočili.
A tu oba zpozorovali neklid v malamutově duši; aljašský pes definitivně ztratil zájem o současné dění, naklonil hlavu k nebeské báni, uši znepokojeně našpicované a oči soustředěně vyjevené, očima vrhl krátký pozdrav svému pánu a uposlechnuv pud, jenž se ho zmocnil, zmizel za klenbami skal.
„Rexi!" Willy překvapeně chytil svou společnici za rameno. „Vidíte, Mary?" zvolal vzrušeně. „Tohle přesně udělal i můj hřebec, když včera pláchnul. Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat!?"
Mariino tělo se pod jeho dotekem rozechvělo. Ostře to harmonovalo s mužem, jenž se taky chvěl - avšak který se třásl přičiněním něčeho jiného - svého vzrušení. Ona byla sice též vzrušená z jeho rukou, ale on byl rozrušen svým psem a tím, že si dovoluje mu utéci. Proto ho ani nepřekvapilo, že se třesou oba; její chvění pokládal za důsledek stejného duševního rozpoložení, jako měl on sám, a nezaobíral se tím.
„Vím, co vás činí neschopnou odpovědi; vaše překvapení nabylo stejných rozměrů jako moje - ba dokonce ještě větších, když jste přišla o řeč."
„Já... An-no, jsem děs-ně pře-kvappená," koktala Mary ve snaze nezkazit jeho úžasnou domněnku.
A pak se stalo něco příšerného. Ruka, jež spočívala na jejím rameni, se vrátila na své původní místo. Oba se tím sice uklidnili, ale spokojeni nebyli. Okamžik, kdy její rámě bylo obsazeno jeho paží, se totiž líbil OBĚMA.
„Nuže, pokračujme v cestě k vašim bratrům. Rex se buď vrátí, nebo si ho najdu. Takže - kupředu!"
Nemělo smysl Rexe hledat, z předchozí zkušenosti s mustangem si byl jist, že je v tahu.
„Ne, musíme za tím psem," odporovala s jistotou.
„Je bůhvíkde."
„Jde za svým instinktem."
,,Poslyšte, vy nemáte žádného psa a nevíte..."
„Dost!" namířila na něj pistoli. „Jedeme."
„Ať je tedy po vašem."
Sledoval ji, jak zasunuje kolt zpátky za opasek, a pomohl jí na koně.
Ta se teda vyzná!
Bez řečí se vyhoupl za ní. Vyjeli rychlým cvalem v Rexovy šlépěje. Museli se přiblížit Žlutým skalám, mezi něž se vklenul, a bez fyzického kontaktu proplout mezi nuggety tolik vybízejícími k doteku.
„Poslyšte - vy věříte těm pohádkám?"
„Jakým pohádkám, Williame?"
Budu ho nazývat celým jménem, i když je falešné. Žádné něžnosti k němu chovat nebudu.
„O tom slavném gambusinovi, jehož touha po nuggetech připlácla k těm valounkům a odmítala ho pustit ze svých pěstí. Jak dětinské!"
„Já tomu věřím, Datle!"
„Pak zastavte a já vás přesvědčím!"
Mary, sehnutá v sedle, četla stopy v zemině a ostře k němu vzhlédla. „To neudělám, Williame!"
Provlekla je labyrintem skalisek a vyvedla je z Yellow Rocku na opačném konci, kde stopa pokračovala. Jen se zde objevila jiná pláň s jinými trsy trávy a jinými stébly, jejichž stav určoval směr další jízdy. Ten se téměř neměnil. Ubíral se pořád stejně - na sever. Yellow Rocks jim brzy zmizely z očí a vystřídal je řídce porostlý křovinatý pás přecházející v roklinu, po jejímž úpatí se vinula řeka Green bears river. Dvě hodiny jeli s jejím proudem; teprve před polednem zastavili k obědu. Seděli mlčky a nehnutě nad ohněm, v jehož žáru se opékalo sušené maso z Fox Creeku, zahleděni do plamenů.
„Co jste vlastně zač?" Mariina otázka vyletěla jako střela ještě dřív, než stačila zvážit, kam dopadne. Když k ní nechápavě vzhlédl, upřesnila: „Čím se živíte?"
„To má být policejní výslech, kočko?" Willova ústa se roztáhla do pobaveného úsměšku.
Neříkej mi kočko, kocourku.
„Můžete to tak brát."
Tak. Teď mě odpraví. Dozvěděl se, že jsem od Kanadské jízdní, a bude se chtít zachránit. Zabije mě, abych ho neudala, až se dozvím, co provedl.
Cizincovy rty se rozšířily ještě víc. „Tak vy jste policajtová - moje čest. To bychom si mohli rozumět, protože já jsem zločinec."
Proboha, řekni, že to nemyslíš vážně, odvolej ten hloupej vtip.
,,Jsem štvanec a není to jen tak pro nic za nic. A jsem nebezpečný. Krádež nebylo to poslední, čeho jsem se dopustil na ranči, kde jsem pracoval. Ale co jsem proved' předtím! Krásná slečno, já jsem..."
„Ticho!" Mary zprudka vyskočila tasíc revolver. „Nehýbejte se."
Pistolí mířila na cizince, ruku na spoušti. Napětím se mu zatajil dech.
Je možné, že mě ta fešanda zabije?
Srdce mu bilo na poplach, když zaostřila. „Přestaňte se vrtět a zklidněte se," řekla výstražně, nepouštějíc střelnou zbraň z ruky.
Sotva znatelně postřehl, že i jí se v očích zračí strach. Přesto nepochyboval o tom, že ho odpráskne. Tak proč jí to k čertu tak trvá? Co ji nutí tak dlouho váhat? Jak dlouho ještě potrvá, než stiskne tu zatracenou spoušť?
„Tak už to skončete," vybídl ji psanec. Vystřelila.




,,Co jste mi to ksakru provedla..." zasténal Willy Woodpecker, oči přivíraje. Pravicí svíral levé rameno, z něhož probleskovala krev.
„ Neměl jste se hýbat," odvětila. „Kulka by vás nezasáhla."
„Tak proč jste na mě k čertu mířila? A proč jste mě vlastně nezabila?"
„A proč bych to měla dělat?"
Zůstal na ni zaraženě zírat. „Protože jsem zločinec a nic jiného si nezasloužím."
„Musíte mě dovést k Joeovi a Oakovi."
Začal sebou divoce škubat a víčka se mu sevřela horečkou. Vkrádala se do něj se svou vtíravostí a rozlila se mu po celém těle jako dynamický důsledek poranění, jež bylo vážného charakteru. Prudce se ho zmocňovaly mdloby. Upadal do bezvědomí, nic dobrého nevěstícího. Vytrvale krvácející rameno bylo třeba převázat. V divočině neexistují žádná obinadla. A ze srubu je nevzala v domnění, že je s ním v bezpečí. Rychle mu strhla rukáv na levém rameni, hrozivě prosáklý krví. Zakrvácený cár košile odtrhla a čistým kusem látky mu omotala zranění. Úzký pás látky byl ovšem vzápětí promočen, a tak ze sebe strhla koženou blůzku, nedbajíc, že nebude mít co na sebe. Přiložila ji na mužovo silně krvácející rámě a několika kvapnými, ale důkladnými pohyby mu jej obtočila. Ze sedlové brašny sňala láhev s vodou a pleskla proud do psancova obličeje.
„Vzbuďte se! No tak!" naléhala. Strachem se jí sevřelo srdce. Flanelová blůzka na jeho rameni byla promočena, a tak strhla druhý kus svého oděvu - kalhoty s třásněmi. Opakovala tutéž operaci jako předtím, než na něj vylila vodu.
Začala ho zuřivě pleskat po tvářích. „No tak! Proberte se, prosím vás." Zmocňovalo se jí zoufalství. V jeho obličeji se nepohl jediný nerv. Musela přejít ke krajnímu řešení: Sehnula se k němu a políbila ho lehce na ústa.
,,Willy," vzlykala mezi jednotlivými polibky. „Řekněte, že žijete. Nevyčítala si, že líbá muže, jehož poznala teprve včera. Ten muž měl na krajíčku, je možné, že už by to nikdy nemusela udělat. Zároveň své chování omlouvala tím, že i princ v pohádce O Šípkové Růžence provedl stejnou operaci. Ovšem ten ji neznal pouhý den.
Její polibky byly plné vášně a neskrývaného zoufalství. „Řekněte, že žijete," prosila sklíčeně. „Řekněte to!" řvala hystericky.
Ve Willyho tváři cosi zacukalo. „Žiju," odvětil chraplavě. Zahleděl se na ni s nic neskrývajícím pohledem. Něco v jeho kalhotách se silně vzpružilo, když spatřil její silně vyvinuté poprsí skryté v podprsence.
Narovnala se a její úsměv prozrazoval potěšení. „Už je vám líp?"
„S vámi ano."
„Půjdu se trochu obléci." Vzdálila se.
„A do čeho?" zavolal na ni jemně. Zrakem zavadil o její kalhotky.
„Něco se jistě najde."
,,Můžu vám půjčit svoji košili," řekl bezbarvě. ,,Sejměte ji ze mně. A kalhoty si taky vemte. Až mě zastřelíte, nebudu je už potřebovat."
,,Nezabiju vás!" řekla prudce. „A svůj oděv si nechte, vezmu si kožich z toho medvěda."
„Medvěda???" Willy sebou polekaně trhl.
„Zůstaňte v klidu ležet, jste zraněný," pravila naprosto klidně. Ani se to k ní nehodilo, nikdy ještě nebyla klidná.
Přesto se s obtížemi posadil a rozhlédl se okolo sebe. Za ním se hnědala mrtvola medvěda grizzlyho.
„Vy... Vy jste ho zastřelila?" vyhrkl překvapeně.
„A mohl to schytat jenom on, kdybyste mě poslechl a nevrtěl se," vyčetla mu.
„Mohla jste říct, že je za mnou medvěd."
„Otočil byste se a on by vás roztrhal."
Nechápavě ji přelétl očima. „Mary, ale vy jste mi přece zachránila život."
„A co je na tom špatného?"
„Jsem zločinec."
„A já vás chci živého."