Turn off the dark XIX (Born to die)

Anotace: Miláčkové žijete? Čte to ještě vůbec někdo? Když necháte komentík, budu ráda (Trošku to potřebuju :D )

Amelie:

Ráno jsem se probudila zamotaná do prostěradla, pod kterým jsme spávali, protože noci byly ještě teplé. Reevovo místo bylo prázdné. Byt byl plný ranního slunce a lenosti. Protáhla jsem rozbolavělé tělo a zamžourala na levé předloktí. Reeve mi na něj nakreslil srdce, zatím co jsem spala. Usmála jsem se a natáhla na sebe jedno z jeho triček, co leželo přehozené přes pelest postele. Stál na balkóně a kouřil. Přistoupila jsem k němu zezadu a objala ho kolem pasu. Tvář jsem mu opřela mezi lopatky a spokojeně vydechla.

To byla jedna z posledních chvil, kdy jsem byla klidná.

 

Situace se měla logicky vyvíjet k lepšímu, jenže se tak nedělo. Z lásky se totiž člověk nenají a nám začaly docházet peníze. V baru to sice šlo skvěle, ale ne dost na to, abych za to zaplatila nájem Reevova bytu, jídlo pro nás dva, a ještě se složila za nás za oba do hromadného fondu. Založili jsme ho s ostatními účinkujícími, a platil se z něj materiál pro Terryho a kostymérky. Reeve byl zoufalý. Těžce nesl, že jsem ho víceméně živila, protože z divadla nepřicházela ani koruna, a dny plynuly.

Pak přišel jeden, kdy jsme spolu leželi v posteli. Měl hlavu složenou na mém břiše a spal. Prstem jsem mu obtahovala nové tetování, které měl na srdci.

 I love you as certain dark things are to be loved, in secret, between the shadow and the soul, stálo na jeho světlé kůži ozdobným písmem. Nechal si ho udělat kvůli mně. Jeden z jeho přátel mu dlužil službičku a byl tatér, tak si to vybral takhle. Imponovalo mi, že chtěl mít něco svázaného se mnou. Navždy. Přejela jsem inkoustově černé linky ještě jednou prstem se zasněným úsměvem. Jenže najednou mi zakručelo v břiše a ta kouzelná chvíle byla pryč. Reeve otevřel oči, jakoby ani nespal, a v jeho pohledu jsem viděla tolik trápení, až jsem se zachvěla. Oba dva jsme věděli, že lednička i naše peněženky jsou prázdné.

„To nic,“ zazmatkovala jsem. Zvedl se z postele a oblékl si tričko. „Reeve, prosím,“ vyhrkla jsem a chtěla ho chytit za ruku, ale byl rychlejší. Vzal svou kytaru a odešel.

Vrátil se o dvě hodiny později. Bez kytary, s dvěma taškami jídla, a v jeho očích bylo vidět, že pomalu ztrácí iluze.

„Pojď se najíst,“ brouknul na mě a trochu se usmál.

Chtělo se mi brečet. Tak strašně moc jsem ho chtěla obejmout a zhroutit se, ale nemohla jsem. Musela jsem být silná i kvůli němu, a také jsem musela udělat jednu věc, které jsem se příšerně děsila. Navštívit Alexe.

***

„„...Say it now, I wish I could say it now
Say to me the words I need to hear...“

Cítila jsem, že hlas mám přiškrcený a naprosto falešný. Od rána jsem byla celá ztuhlá jako uzlíček nervů. Bylo mi zle od žaludku už jen z toho pomyšlení, kam se po zkoušce chystám. Reeve si mě vzal o pauze stranou a zadíval se mi do očí.

„Jsi v pořádku?“ prohlédl si mě starostlivě a položil mi dlaň na čelo. „Nejsi nemocná?“
„Je mi dobře,“ zalhala jsem a objala ho kolem pasu. Potřebovala jsem si dodat sílu.

Po zkoušce jsem se osprchovala, převlékla a zamířila do druhé části divadla, kde byly kanceláře. Šla jsem pomalu, několikrát jsem se otočila a vydala se zpět, ale vzpomínka na Reevův výraz, když prodal kytaru, abychom měli co jíst, mě donutila otočit se a pokračovat.

Stanula jsem před dveřmi s cedulkou ALEX FOX – GENERAL MANAGER. Sevřela jsem třesoucí ruce v pěst a zaklepala. Teď už nebylo cesty zpět.

„Dále!“ ozval se zevnitř hlas. Instinktivně jsem sebou trhla a přikrčila se. Připadala jsem si jako zvíře v pasti. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela. Alex seděl za stolem a pracoval na svém notebooku.

„Amelie!“ pronesl vítězoslavně, a pohodlně se ve své židli rozvalil. „Už tě přestal bavit tvůj nový život?“ Usmíval se na mě ďábelsky. Musela jsem pevně zavřít oči, abych smazala tu představu zubatého úsměvu a žhnoucích očí. Byl tak sebejistý.

„Chci svoje peníze!“ vyhrkla jsem na něj odhodlaně. Musíš být silná. Nedávej najevo strach!

„Copak? Tvůj milenec tě nedokáže zaopatřit?“ vysmíval se mi a užíval si to. Vstal ze židle a začal se ke mně blížit jako šelma. Pomalu ukrajoval vzdálenost mezi námi. „Najednou tě nepřitahuje jeho bohémský život?“ Natáhl ruku a dotkl se mé tváře. Ucukla jsem před ním a couvla, jenže jsem zády narazila na stěnu. Sevřel mé zápěstí a prohlédl si kůži na předloktí, kde bylo ještě nakreslené srdce od Reeva. Občas, když vstal dřív než já, mi na ruku nakreslil srdce, a nebo napsal krátký vzkaz. Alex ho přejel prstem a zadíval se na mě jako na hloupé dítě. „Vážně? Kvůli tomuhle jsi odešla?“

„Nemáš právo…,“ začala jsem, ale umlčel mě drsným polibkem. Proti Reevovi to bylo jako vrazit tváří do zdi. Vpáčila jsem mezi nás ruce a snažila se ho od sebe odstrčit. „Pusť!“ Sebrala jsem veškerou sílu, kousla ho do rtu a zatlačila proti jeho tělu. Vysmál se mi a otřel si krev z koutku.

„Vrať se ke mně, Amelie.“

„Zbláznil ses? Nemůžeš mi už udělat nic horšího. Nebojím se tě,“ zavrčela jsem na něj zhnuseně. Lhala jsem. Měla jsem z něj příšerný strach.
Jen se uchechtl a vytáhl naditou peněženku. Okázalým gestem vytáhl bankovku a zasunul mi ji do výstřihu. „To bych se vsadil.“ Pohladil mě po tváři a vrátil se za svůj pracovní stůl.

Z jeho kanceláře jsem utíkala. Zavřela jsem se na nejbližší toaletě a zhluboka rozdýchávala ten svíravý pocit v hrudi. Moc dobře věděl, jakou má nade mnou moc. Že stačí jeden polibek a zhroutím se. Potřebovala jsem svou kotvu a tou byl Reeve. Věděla jsem totiž, že ať se stane cokoliv, tak to bude on, kdo mě zachrání. 

Zpod trička jsem vytáhla stodolarovou bankovku a s kamenným výrazem jsem ji schovala do kapsy. Byla bych hloupá, kdybych si ji nevzala. Kdysi by mi to nedovolila hrdost, ale teď už jsem žádnou neměla.

Reeva jsem našla před divadlem. Povídal si s Jakem a kouřil. Vsunula jsem mu dlaň do jeho. Ještě pořád se mi chvěla a byla studená jako led. Starostlivě si mě prohlédl přes sluneční brýle.

„Jdeme domů?“ Stiskl mi ruku.

Přikývla jsem.

Sotva jsme vešli do dveří, přitáhla jsem si ho za tričko k hladovému polibku. Překvapeně vydechl a sevřel mě v pase. Prudce jsem mu tričko stáhla a odhodila ho stranou. Dlouho se nebránil a natlačil mě na stěnu. Líbal mě tvrdě a hladově. Prsty jsem mu přejela po celé délce jeho zad a zastavila se na lemu kalhot. Nervózně jsem přejela po drsné látce. Sebrala jsem odvahu a stáhla mu kalhoty jen ke kolenům.

„Ameli?“ zašeptal roztřeseně mé jméno v tiché otázce.

„Prosím!“ vydechla jsem. Chytil mě pevně za stehna a zvedl si mě do náruče. V tu chvíli byl všude. Srdce mi divoce bušilo a z hrdla se mi dralo sténání, které tlumil svými rty. Otevřela jsem oči a uvědomila jsem si, že se na mě dívá. Můj Reeve. Zadýchaný, vzrušený a nádherný. I když byl v mém životě teprve chvíli, stal se jeho nejpevnějším bodem. Majetnicky mě drtil v objetí a náš zrychlený dech naplnil prostor chodbičky. Objala jsem ho pevněji kolem krku. Zabořil mi tvář do prohlubně mezi krkem a ramenem a zasténal. Bylo to rychlé a zoufalé. Chvíli jsem se musela kousat do rtu, abych nevzlykala. Alex mě tak příšerně vyděsil. Tohle jsem potřebovala. Ten pocit bezpečí v Reevově náruči.

„Reeve!“
Když jsem vydechla jeho jméno, přitiskl tvář k mojí a jeho pohyby přitvrdily. Zvuky v jeho hrudi sílily. Zasténal a pevněji stiskl má stehna.

Vzala jsem jeho tvář do dlaní a pevně se mu podívala do očí. „Miluju tě! Nezapomeň na to, ať se stane cokoliv.“

Zorničky měl rozšířené, tváře zarudlé a na čele se mu perlil pot. Vypadal zmateně, ale kývl. To mi stačilo.

***

„Nedívej se,“ zašeptal mi do ucha a sotva potlačoval smích.

Vedl mě chodbami divadla a zakrýval mi oči. Držela jsem ho za zápěstí a nervozitou se mi svíral žaludek. Ale bylo to takové to příjemné svírání, které jsem jako malá cítila v den svých narozenin. Byla to ta vzrušující zvědavost.

„Tadá!“ vykřikl. Jeho dlaně zmizely. Chvíli jsem jen mžourala, jak mi světlo náhle přišlo moc ostré. Zamrkala jsem a zaostřila na dveře, před kterými jsem stála. Byla na nich nalepená stříbrná hvězda s mým jménem. AMELIE GREEN – MARY JANE

„Panebože!“ Do očí mi vyhrkly slzy. „Já mám šatnu?“ 

„Přesně tak.“

Byla malinká, v rohu byla plíseň a zrcadlo bylo naprasklé, ale byla moje. Přejela jsem prsty po poličce a na špičkách mi ulpěl prach. Než si sem donesu své věci, budu tu muset trochu uklidit.

Reeve stál opřený ve dveřích s rukama založenýma na hrudi, a usmíval se.

Byl to prchavý okamžik absolutního štěstí. V tu chvíli, když jsem tam stála ve své šatně, dívala se mu do očí, jsem se cítila šťastná.

„Připravená na zkoušku?“ Políbil mě do vlasů a ruku v ruce jsme se vydali na podium. Měli jsme dnes zkoušet scénu, kdy se Reeve zhoupne na plošinu na balkoně v hledišti, přímo nad hlavami diváků.

Stáhla jsem si vlasy do drdolu, zatímco si připevňoval popruh. Díky tomu, že jsme to už několikrát zkoušeli, se přestal tak strachovat. Nerad mi to přiznal, ale bál se výšek, což bylo velmi vtipné, vzhledem k tomu, že hrál Spidermana.

„Můžeme?“ mávl na nás Sebastian a usměrňoval tanečníky. Jake a Rob seděli se zbytkem herců na sedačkách v hledišti a zubili se na nás. Reeve kývl a chytil mě za ruce.

„Say it now, say it now
Explain to me
Why this happens to me every time“ začala jsem zpívat a dotkla se Reevovy tváře, jak mi to předepisoval scénář.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že to bude trvat už jen pár týdnů a budeme tady stát tak jako teď a ty stovky sedaček budou plné lidí. A stovky očí budou upřeny na nás. Světla reflektorů všechno zalijí září a třpytem Broadwaye.

Už nebudu ve stínu někoho jiného.
Nebudu tančit vzadu, takže mě nikdo neuvidí.
Nebudu mít na hlavě směšnou maketu Empire State Building.
Nebudu směšná!

„Cause I just can´t walk away...“ dozpíval Reeve, udělal několik kroků a odrazil se.

Lana se napjala.

Jako blesk z čistého nebe... bylo to... děsivé... jako když šlehne bič...

 ...Jedno z lan prasklo...

Bylo pozdě to všechno zastavit. Druhé lano Reeva vymrštilo a táhlo ho vzduchem přesně tak, jak by mělo. Nekoordinovaně letěl nad hledištěm a snažil se zoufale zachránit situaci.

Panebože... zachránit sebe...

Vykřikla jsem a za mnou se ozvalo téměř sborové zalapání po dechu.

Viděla jsem to dříve, než se to stalo. I druhé lano začalo praskat. Všechno bylo najednou tak pomalé. Upínala jsem se s nadějí k plošině na balkóně. Už jen kousek a Reeve na ni bezpečně přistane. Pak už klidně lano může prasknout. On bude v bezpečí a z celé té hrůzy se stane jen vzrušující historka pro novináře, a ne tragédie.

Jen ať se dostane na ten balkon. Byl už tak blízko...

A druhé lano prasklo.

Avšak díky setrvačnosti a rychlosti, kterou Reeve nabral, dokázal zázrakem na plošině přistát.

Plošina se děsivě naklonila. Nebyla ukotvená. Kdoví z jakého důvodu byla ta hloupá dřevěná deska na zábradlí jen položená.

Nezabezpečená.

Nebezpečná.

Ozval se jen Reevův výkřik, když se spolu s deskou zřítil z balkónu dolů.

Zoufale jsem se zhroutila na kolena a obklopila mě tma.