Prolog

Anotace: povídka zatím bez názvu.. zkouška jestli příběh zaujme :)

   Věděla, že je konec. Ležela na tvrdé zemi a drobný štěrk se jí zarýval do kůže. Slyšela dunění koňských kopyt kolem, ale nedokázala se pohnout. Dostali mě, honilo se jí hlavou a jakýsi poslední pud sebezáchovy jí stále našeptával, aby to ještě zkusila. Naposledy. Poslední pokus o záchranu holého života. Otevřela oči. Zahlédla několik mužů v tmavých pláštích, jak krouží kolem na svalnatých koních, kterým se leskla těla potem. Neměla šanci. S posledním vypětím sil otočila hlavu a podívala se na nebe. Odhrnula vlasy slepené prachem, potem a vlastní krví a vydechla. Hvězdy na temné obloze jasně zářily a najednou pocítila klid. Byla smířená. Se svým životem, se svou smrtí. Lehce se usmála a v tu chvíli jí hvězdnou oblohu překryl tmavý stín. Snažila se zachytit pohledem totožnost vysokého muže, který se nad ní tyčil. Ale muž jen něco rychle zamumlal a najednou pocítila velkou bolest a pak už se jen propadala do hlubiny bezvědomí.


    „Ceano! Poběž, honem!“ Otočila se a spatřila rozzářený úsměv svojí malé sestřičky. Neváhala ani na chvilku a rychle se rozběhla milovanému kudrnatému andílkovi naproti. Čím víc ale běžela, tím víc se jí ten dětský radostný smích vzdaloval. Snažila se běžet rychleji, ale nohy nechtěly poslouchat. Zakopla. Spadla na kolena a se slzami v očích se dívala, jak se malá postava vzdaluje.
„Rutho!“ zašeptala vzlykavě a natáhla ruce v zoufalém gestu před sebe. Byla pryč. Najednou bylo ticho, neslyšela žádný hlas, žádný smích. Jen zběsilý tlukot vlastního srdce.


  „Ticho!“
  Ostrý hlas jí přivedl k vědomí. Ceana otevřela oči a zamžourala do tmy. Netušila kde je. Prudce se posadila, ale řezavá bolest jí proletěla celým tělem. Hlava se jí nepříjemně motala, ale pokusila se vstát.
  „Zůstaň kde jsi!“
  Stejný pronikavý hlas se ozval znovu. Ceana pod vlivem bolesti ztěžka dosedla na impovizované lůžko, které sestávalo z hromady špinavých hadrů. Zhluboka oddychovala. Bolelo jí celé tělo. V ústěch cítila měděnou pachuť krve a v očích jí pálil slaný pot. Celé tělo mělo pokryté špínou, prachem a oděrky a tržné rány jí divoce tepaly.
  „Kde... to... jsem...“ Vysoukala ze sebe směrem k rohu místnosti, odkud se ozýval nepříjemný hlas.
  „Mlč a spi.“
  Ceana mžourala ke slabému světlu, které přicházelo z prostějšího rohu, stejně jako hlas. Ale bolest hlavy jí ochromovala. Poslušně si tedy znovu lehla a zavřela oči. Snažila se vybavit si, co se stalo. Nedokázala si vzpomenout na nic od chvíle, kdy jí ti muži chytili. Usilovně přemýšlela, ale únava byla silnější.


  Probudila jí vůně moře. Ceana okamžitě vyskočila a během chvilky zjistila, že se nachází v podpalubí lodi. Příjemné pohupování jí v tom jen ujistilo. Rychle se rozhlédla kolem sebe. Spatřila ještě několik cizích lidí, kteří byli v tak zuboženém stavu, že se jí do očí draly slzy. Vztekle si otřela tvář a pomalým krokem se vydala ke schodům vedoucím na palubu. Tupá bolest hlavy jí stále zpomalovala, ale za tu dobu, co se protloukala životem sama a utíkala, byla zvyklá na leccos. Pomalu se plížila, krůček po krůčku tiše našlapovala, a snažila se nevnímat tiché sténání, které naplňovalo prostor. Schod po schodu se blížila k poklopu. Potřebovala ven. Uzavřené prostory ji děsily. Zhluboka dýchala, aby zahnala nával paniky, který jí zlehounka prostupoval celým tělem. Cítila jak jí těžknou nohy a každý další schod zdolávala obtížněji. Vzduch byl prosycen zápachem moči, potu a špíny. Chtěla ven, nadechnout se, uniknout z té kobky, ve které se ocitla.
Najednou jí oslepilo prudké světlo.
  „A hele ji. Kampak myslíš, že utečeš?“
  Pobavený hlas ji přibil k podlaze. Zvedla hlavu a rukou si zastínila oči tak, aby co nejlépe viděla. Starší muž v hnědé kožené vestě, s dlouhými vlasy spletenými do copu, ji pobaveně pozoroval.
Ceana se nemohla pohnout. Ztuhlá strachy jen vyplašeně zírala na muže před sebou.
  „Hele, ta malá špinavá zlodějka má sakra tuhej kořínek!“ Zavolal muž na někoho za sebou. Vzápětí se ozval smích.
  „Tak pojď, holka, vylez se ukázat.“ Muž ji popadl za ruku a vytáhl jí na palubu. Ceana přivřela oči, aby si lépe přivykly dennímu světlu a poplašeně se rozhlížela. Nebylo úniku. Opravdu stála na lodi. Kolem voda, všude voda. Jemný svěží závan větru jí probudil a Ceana se zhluboka nadechla. Panika byla rázem pryč. Pevně se postavila na nohy a zvedla hlavu.
  „A hele, panenka je odvážná.“ Muž ji stále pevně svíral ruku a stále si ji pobaveně prohlížel.
  „Pojď, ať si tě Luag může prohlédnout.“
  Vedl ji směrem ke kapitánskému můstku. Muži, kteří do teď pracovali, všeho nechali a zvídavě se po ní ohlíželi. Ceana byla zvyklá být neustále ve střehu, takže i teď jí oči těkaly po všem, co by v případě útěku, mohlo být důležité. Loď se zdála velká, vlhká paluba byla pokryta kartáči a vědry s vodou. Po stranách byly naskládány krabice, které měly pevně přibitá víka. Co ji však zaujalo nejvíce, byly samotní námořníci. Nevypadali jako ti, které vídávala v přístavu na obchodních lodích. Marně se snažila vybavit si, co je na této lodi jiného. Čím víc se přibližovali k můstku, tím více jí docházelo, kde vlastně je. Muži neměli košile, ani ostříhané a upravené vlasy. Šklebili se na ní a ukazovali tak prořídlé zuby. Někteří měli šátky uvázané kolem hlavy, někteří měli zapletené copy z vousů.
  „Klekni si!“ Přikázal jí muž, co jí vedl a pustil jí ruku. Instinktivně si chytila místo, kde jí držel a začala si třít vznikající podlitinu.
  „Řekl jsem kleknout!“ Zvýšil hlas a nevybíravým způsoben do Ceany strčil. Ta pod silou úderu ztěžka spadla na kolena a bolestivě sykla.     Nenávistně se na muže podívala, ten se však jenom smál a díval se směrem k můstku.
Ceana zvedla oči, které byly stále plné hněvu, stejným směrem a při pohledu, který se jí naskytl na sucho polkla. Na kapitánském můstku stál muž, měl dlouhé sivé vlasy spletené do dlouhého copu, tvář mu pokrývaly hluboké vrásky, úzké rty byly semknuté do tenké linky a ty ledové oči jí propalovaly až na dno její duše. Ceana se mimoděk zachvěla. Jeho chladné modré oči ji děsily. Hlavou jí bleskla myšlenka, která se zdála být tak krutě pravdivá. Jsou to PIRÁTI!
  „Kde jste tu špindíru našli?“ promluvil kapitán.
  „Je to zlodějka, kradla v přístavu, měla jít na šibenici, tak jsme jí koupili a vzali sebou.“ Odpověděl muž po Ceanině pravici.
  „A k čemu nám bude ženská na palubě?“ Pokračoval kapitán zlostným tonem.
  „Čeká nás dlouhá plavba, Luagu. Mysleli jsme, že by chlapi potřebovali nějaké to zpestření a pobavení.“
  V Ceaně zatrnulo. Znovu ten záchvat paniky, pomyslela si a snažila se ho potlačit.
Luag sešel k Ceaně a beze slova si jí bedlivě prohlížel.
  „Pobavení? S takovou?“ Pronesl nakonec opovržlivě.
  Ceana zpupně zvedla hlavu. Luag ji chytil za ruku a pomohl jí vstát. Jeho stisk byl o poznání jemnější. Podívala se mu do očí ale znovu pocítila nepříjemné mrazení.
  „Jak se jmenuješ?“ zeptal se kapitán.
  Ceana sklopila oči a mlčela. Kapitán poodstoupil o pár kroků a stále si dívku prohlížel.
  „Neslyšelas kapitána? Ptal se tě, jak se jmenuješ! Tak sakra odpověz!“ Ceana ucítila ránu do zad a znovu spadla na odřená kolena. Tentokrát pevně sevřela rty a nevydala žádné bolestivé syknutí. Nezlomí jí!
  „Ale no tak Guaire!“ Okřiknul muže kapitán.
  „Však ona odpoví. Odveď ji zpátky dolů. Já už jí přivedu k řeči.“ Ušklíbl se Luag.
Guaire dívku znovu surově popadl a vlek jí zpátky do podpalubí. Ceana se snažila bránit, ale námořník byl silnější a vlekl jí za sebou až jí paluba drásala nohy do krve.
  „A nezapomeň jí přivázat, ať nám tu zas nechce pobíhat bez dozoru!“