Jednou dokola 5

Anotace: ...

Sbírka: Jednou dokola

Rozhlédla jsem se po třídě. Všechny ty obličeje mi byly důvěrně známé a stejně jsem se nemohla rozhodnout, jestli jsou mi spíš ukradení nebo mě jejich budoucnost skutečně zajímá. Většina z nich se tvářila otráveně. „Máte na to dvacet minut, překvapte mě svým ostrovtipem.“ Přesunula jsem se na své místo. „Doufám, že alespoň těch pět, kteří budou maturovat z historie, se dostane nad padesát procent.“ Úderem do obrazovky jsem jim rozeslala připravené testy a už se těšila na stížnosti rodičů, kteří budou křičet, že ty jejich drahoušky přetěžuji. Jenže já na tom neviděla nic špatného. Všechno, co v tom testu bylo, se dalo najít v učebnici, která byla mimořádně špatná, ale to bylo na jinou diskuzi. A to, že jsem ze zásady nedávala ty křížkovací hrůzy, které by dokázala vyplnit i cvičená opice, bylo jen pro jejich dobro. Trocha té snahy je nezabije.

„Samostatně, prosím.“ Opřela jsem se na židli a znovu se rozhlédla. Dalo by se najít pár, kteří se tvářili, že se alespoň u každé druhé otázky chytají, ale zbytek měl beznadějně tupé výrazy.

„Raději by ses měla věnovat tomu testu.“ Ta holka byla za trest. Něco jako ztělesněná noční můra, která se právě prohlížela v zrcátku.

„A k čemu mi tohle jako bude?“ Ukázala na monitor před sebou. Skutečně, to byla otázka, na kterou jsem neznala odpověď.

„Tvá slibná kariéra sekretářky se bez těchto znalostí jistě obejde, ale neznamená to, že tě nenechám propadnout, když neprojevíš alespoň trochu snahy.“ Pohoršeně si odfrkla a zaklapla zrcátko. Pochybovala jsem, že jí to vydrží, ale pro tuhle chvíli to bylo nejvíc, co jsem mohla čekat. Pokud jsem si někoho dokázala představit, jak ho pod stolem kouří svému šéfovi v rámci kariérního postupu, byla to tahle holka. Její rodiče by za tu zpackanou výchovu zasloužili pár facek.

 

Vracela jsem se pozdě večer, unavená a s nepříjemným podezřením, že nám to Otmar moc nežere. Celý den kolem mě brousil jako dravec, sice jsme spolu mluvili asi jen pět minut, ale i to stačilo, abych nabyla dojmu, že čuje zradu. Profesor tvrdil, že přeháním, ale já jsem ho znala moc dlouho na to, abych se nechala tak snadno uchlácholit.

Hned v předsíni se na mě vrhl nedočkavý Martin. „Konečně jsi tady!“

„Taky ti přeju hezký večer.“ Pokračovala jsem v rozvazování tkaniček.

„Celej den jsem musel odpovídat na nějaký otázky, už z toho mám hlavu jako balón.“ Významně se chytil za hlavu.

„Vítej v klubu. Ty na to máš alespoň kvalifikaci, já se zasekla už u sporáku.“ Včera u toho vaření to byl docela trapas. Ukázalo se, že je velmi obratný s noži, což mě trochu vyvedlo z míry, ale ne tolik, jako dotaz, jak funguje mikrovlnka, myčka a sporák.

„Nakonec jsem ho naučil ovládat tablet a wikipedii.“ Dodal vítězně.

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ Mě to rozhodně jako dobrej nápad nepřipadalo a významně jsem se na něj zamračila.

„To nevím, ale každopádně už je od něj tři hodiny klid. Pevně doufám, že mu zabráníš, aby si na můj účet kupoval zakázaný věci na ebay. Teď mě omluv, musím letět, mám totiž rande.“ Natáhl si tenisky, bundu vzal do podpaží a vystřelil jako raketa, ani jsem se s ním nestačila rozloučit.

„Dobrý večer.“ Strčila jsem hlavu do obývacího pokoje.

„Dobrý večer.“ Zvedl hlavu od tabletu, ale hned jí zase sklonil. Seděl na zemi mezi sedačkou a konferenčním stolkem, byla to jediná věta, kterou mi za celý večer řekl.

 

Po uplynutí stanoveného času se všechny testy uložily a odeslaly do mého počítače. Opět mě čekal příjemný večer. Ve zbylém čase jsem se jim pokusila přiblížit události krachu na burze, a pak je rozpustila. Byla to jejich poslední hodina a stejně byli duchem mimo.

Ani bych si nevšimla, že ve třídě někdo zůstal, kdyby mě neoslovil. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do těch nepříjemně pichlavých očí.

„Ano?“ Jedno děvče sedělo v lavici a další tři kluci nervózně přešlapovali na místě. Bylo to oněch pět.

„Chtěli jsme se vás zeptat, no, jestli byste nám nepomohla s přípravou na přijímačky a maturu, teda maturitu.“ Podrbal se na hlavě. „Koukali jsme na vzorový testy a zjistili jsme …“

„ … že jsme v prdeli.“ Dodal vysoký blonďák, který vypadal sice jako kulturista roku, ale byl to až překvapivě chytrý kluk, který shodou nešťastných náhod skončil na téhle škole. Neubránila jsem se tichému zasmání.

„A jak byste si to představovali?“ Byla to dost nesourodá skupinka, ti tři, včetně blonďáka chtěli na vojenskou akademii, zrzek měl v plánu stát se učitelem, Bůh ho ochraňuj, a slečinka chtěla studovat historii, jako jediná.

 

Stejně to pokračovalo do čtvrtka. Fungovala jsem jen jako uklízečka a kuchařka. A když jsem někdy v úterý neobezřetně na položenou otázku odpověděla: Vygoolete si to, nebavil se se mnou už vůbec. Ani jsem nevěděla, jestli vůbec spal, protože když jsem v noci ulehala, tak zíral do tabletu, a když jsem vstávala, tak taky.

Kolem osmé večer jsem se vypotácela z koupelny v pyžamu, vyměnila jsem to růžové pyžamo za serióznější model, a mokrými vlasy sčesanými do týla. K mému neskonalému úžasu odložil ten malý kousek moderní technologie na stolek. Už jsem začínala mít obavy, že tam zkameněl.

„Už jste se dozvěděl všechno, co se dalo?“ Zeptala jsem se uštěpačně.

„Spíš jsem zjistil, jak málo toho vím.“ Chtěla jsem mu říct něco povzbudivého, ale on pokračoval. „A taky, že jste velice chytrá žena. A pořád se myjete.“ Vesele se zašklebil.

„Velice chytrá, to bych zrovna neřekla.“ Odfrkla jsem si. „Ale většina považuje za slušné se alespoň jednou za den umýt.“ Taky by ti to neuškodilo.

„To jsem se tady, v …“ Podíval se na tablet. „ … magazínu pro ženy, dočetl. A taky, že bych si měl čistit zuby po každém jídle. Ovšem zdá se, že část populace s tím nesouhlasí.“ Hlasitě jsem se zasmála. Takže on četl i diskuze!

„To nesmíte brát všechno vážně. Hlavně magazíny pro ženy, ale to čištění zubů byste mohl vyzkoušet, nerozbalený kartáček tam na vás čeká už prakticky celý týden.“ Dodala jsem trochu vyčítavě. „A jestli se mi právě pokusíte říct, že jste se dočetl, že správný chlap by měl smrdět, mít pupek a pleš, tak po vás něco hodím.“ Zarazila jsem jeho snahu, protože se opět natahoval po tabletu. Pobaveně se zasmál.

„Pochopil jsem, že ten názor nesdílíte.“

„Ne.“

„Pokusím se na tom zapracovat.“

„To by bylo skvělé.“ Na důkaz svých slov se odebral do koupelny. Já jsem se unaveně sesunula na sedačku a pustila televizi. S největší pravděpodobností tam nedávali nic, co bych potřebovala vidět. To se mi potvrdilo, jen co jsem projela prvních dvacet kanálů. Otráveně jsem změnila nastavení na playlist a spustila jsem přehrávání hudby.

Měla jsem mizernou náladu, což znamenalo dát si skleničku. Vytáhla jsem víno, které jsem doma měla hrozně dlouho. Vždycky mi bylo líto ho načínat, protože jsem věděla, že sama to nevypiju. No, teď když jsem měla návštěvu, jsem si to mohla dovolit.

Chvíli jsem zápasila s vývrtkou, ale nakonec se dobrá věc podařila. Jako levákovi mi někdy ty nejzákladnější věci dělaly problémy. Vzala jsem dvě skleničky a vrátila se na původní místo. Nohy jsem složila pod sebe a bokem se opřela o záda pohovky. Pomalu jsem zavířila zlatou tekutinou ve skle a opatrně se napila, bylo docela dobré. Jedno z těch, po kterém ráno nebolí hlava, taky za ty peníze.

Z přemýšlení mě probral pohyb vedle mě, otevřela jsem oči. Zrovna se uvelebil naproti mně, z vlasů mu ještě kapala voda. Napadlo mě, čím se asi tak zase oholil.

„Dáte si?“ Trochu jsem nadzvedla skleničku, aby nebylo pochyb, o čem mluvím. Přikývl a sám si nalil. „Tak na zdraví.“ Lehce jsem cinkla sklem o sklo a napila se, zjevně mu to přišlo zábavné.

Dlouho dobu ani jeden nepromluvil. Přivírala jsem oči, částečně únavou a taky jsem poslouchala hudbu linoucí se kolem, už mi bylo jedno, že si mě prohlíží, posledních několik dní to dělal často a já si na to zvykla. Byla jsem s ním zavřená už pět dní v tomhle mrňavém bytě, nemohla jsem se pořád ostražitě rozhlížet kolem sebe.

„Emo?“

„Ano?“ Musela jsem se usmát, chvíle klidu právě skončila.

„Díky.“ Překvapeně jsem zamrkala.

„A za co?“

„Že jste mě tu nechala, a že jste, jaká jste.“ Určitě jsem byla celá rudá.

„A jaká jsem?“

„Nu, nikdy jsem nepoznal někoho jako vy.“

„Myslíte ženu jako já.“ Rýpla jsem si, protože už jsem věděla, že pro něj je v tom rozdíl.

„Člověka jako vy.“ Sáhla jsem si na tvář, celá jsem hořela. Nebyla jsem zvyklá na chválu nebo lichotky, v práci jsem se něčeho takového nedočkala a jinak vlastně taky ne, už to bylo dávno, co jsem slyšela něco hezkého, naposledy od Dušana, ale na to jsem myslet nechtěla. To, jak náš vztah skončil, nestálo za vzpomínání. „Jste ten nejlaskavější člověk, co jsem poznal.“ Jestli je to dobře, to už neřekl. Dost často jsem měla pocit, že kdybych byla větší potvora, měla bych to snazší.

„Tak už toho nechte, budu se kvůli vám červenat.“ Mávla jsem rukou a raději se hned napila.

„Emo?“

„Hm?“ Zamumlala jsem se skleničkou u rtů.

„Proč žijete sama?“ Setřela jsem si kapku z brady. Takže teď se budeme ubírat tímhle směrem?

„Není to moje volba.“ Nebyla to ta nejchytřejší věc, která ze mě mohla vypadnout po takové době přemýšlení. „Tak nějak to vyplynulo.“

„Nerozumím tomu, copak tady ženy nechtějí rodinu? Děti a manžela?“ Mezi obočím měl hlubokou vrásku, čelist se mu sama sevřela, možná si ani neuvědomil, jak napjatě vypadá.

„Spoustu žen zajímá víc kariéra a postavení ve společnosti, než děti.“ Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že je za to odsuzuji, protože tak to nebylo. Bylo to jejich svobodné rozhodnutí, dokázala jsem pochopit důvody, které je k tomu vedly. Spousta jich ani žádné děti mít nemohla, ale to jsem nechtěla rozebírat.

„A vy ne, nejste jedna z těch moderních žen?“ Asi mu budu muset zablokovat ty ženské magazíny nebo z toho úplně zblbne. Hlasitě jsem se zasmála.

„Ne, já jsem v tomhle ohledu staromódní, dalo by se říct. Jen jsem ještě nenašla toho pravého.“ Dodala jsem vesele, ale nic veselého na tom nebylo. Už jsem se pomalu připravovala na možnost, že si jednou pořídím dítě bez muže. Takový problém to nebyl a nechtěla jsem zůstat úplně sama.

„A jak by ten pravý měl vypadat?“ Hledala jsem v jeho výrazu posměch, ale žádný jsem nenacházela, což mi znemožňovalo odpověď převést ve vtip.

„To si s dovolením nechám pro sebe.“ Odpověděla jsem naprosto sucharsky. Zároveň mě napadlo, že kdyby byl trochu jako on, vůbec by to nevadilo. Bylo na něm totiž něco velice přitažlivého, už tím hrdým postojem se lišil od dnešních mužů tak, že se to nedalo přehlédnout.

„Třeba jako Otmar?“

„Jak vás to napadlo?“ Překvapením mi vylétlo obočí.

„Přišlo mi, že jste se celá napnula, když se o něm profesor zmínil. Tak jsem si řekl, že ho znáte důvěrně, ale že je v tom ještě něco dalšího.“ Úplný Sherlock. I když, odhadl to docela dobře.

„Otmar je můj bratr. Máme spolu … komplikované vztahy.“ Dodala jsem po chvíli zaváhání.

„Aha.“

„A proč vy nemáte rodinu?“ teď jsem byla na řadě s výslechem já. Moc dobře jsem si pamatovala, jak mě v té restauraci odbyl.

„Měl jsem. Moje žena zemřela při porodu i s dítětem.“ Natočil hlavu a na malý moment se zadíval do zdi.

„Mrzí mě to, nechtěla jsem …“ Naprosto mě tím zaskočil. Něco takového se tu nedělo, naše medicína by na takové úrovni, že už ženy při porodech prostě neumírali, v 99%.

„Už je to dávno.“ Upřel na mě smutný úsměv. „Potom už jsem nepotkal žádnou, která by mi za to stála.“ Dodal veseleji. Nejspíš proto, že jsem pořád měla ten tragický výraz.

„To musí ovšem děvčata ve vašem okolí mrzet.“

„Pochybuji, většina si asi myslí, že jsem divný patron.“ Obličej, který u toho udělal, mě rozesmál. „Vy si to nemyslíte?“

„Ne.“ Vyrazila jsem ze sebe bublavě, protože se mi hrudník pořád ještě otřásal potlačovaným smíchem. „Jsou všichni u vás, jako vy?“ Místo odpovědi se na mě zamračil. V obraném gestu jsem zvedla ruce a málem se u toho polila.

„Mimochodem, co dělá očkování?“ Vzpomněla jsem si na ty vražedné pohledy, které si dneska se sestrou opět vyměňovali.

„Emo, vy nemáte žádnou úctu!“ Dodal pohoršeně, ale koutky mu u toho cukaly.

„K vašemu zadku? Ne, to opravdu nemám.“ Uraženě se ode mě odvrátil.

„Za tohle byste zasloužila pořádně nařezat.“ Zavrčel výhružně a mě na malou chvíli napadlo, že by to skutečně udělal, pak jsem tu myšlenku zaplašila, od té věci ve výtahu se mě ani nedotkl, neměla jsem důvod, myslet si, že je nějaký surovec.

„Můžete si o tom mrzkém ženském pokolení o víkendu popovídat s Martinem, já totiž zítra odjíždím.“ Překvapeně se na mě otočil a v jeho výrazu nebylo nic z předchozí uraženosti.

„Odjíždíte?“

„Jedu k rodičům, budete mít dva dny jen pro sebe.“ Udělal na mě stejný obličej, jako v pondělí Martin.

„Copak, nepadli jste si do oka?“

„Má dost názorů, se kterými se příliš neztotožňuji.“ Ten kyselý výraz ho neopouštěl.

„Například?“

„To není nic pro ženské uši.“ Aha, něco takového jsem čekala.