Jednou dokola 6

Anotace: ...

Sbírka: Jednou dokola

Cestou domů jsem měla velmi neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. V metru, v tramvaji, až do naší ulice a rozhodně jsem byla přesvědčená, že to není jen výplod mého chorého mozku. Pospíchala jsem a nebylo to jen proto, že jsem měla zpoždění, strach v tom hrál hlavní roli. Dokázala jsem si vzpomenout, jaké to bývalo, být špehovaná na každém kroku, až moc dobře. Něco mi říkalo, že se ta doba vrátila.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, rychle odemkla a zaklapla za sebou dveře. Z útrob se mi vydralo hlasité vydechnutí, jakoby snad jedny domovní dveře byly zárukou bezpečí.

Hodila jsem klíče do misky a zvedla ze země svého syna s čerstvou skvrnou na pyžamu. Dal mi pořádnou pusu.

„Máme špagety.“ Zazubil se vítězně.

„Vidím.“ S dítětem zavěšeným kolem krku jsem se vpotácela do ložnice, kde se moje matka zuřivě balila. Lépe řečeno kontrolovala dva nacpané kufry. „Ahoj.“

„Ahoj, kde jsi tak dlouho?“ Zamračila se, ale hned se vrátila k rozdělané práci.

„Zdržela jsem se. Máš všechno?“ Podle rozměrů zavazadel to vypadalo, že toho má o dost víc, než může normální smrtelník potřebovat.

„Jo, asi jo.“ Konečně zapnula zip a spokojeně si otřela dlaně do kalhot.

„My tě ráno doprovodíme na nádraží.“ Benedikt zuřivě kýval hlavou. Nevynechal jedinou možnost obhlédnout lokomotivy.

„To budete hodní.“ Usmála se. „Co ty, už zase přilepenej na mámě!“ Polochtala ho, takže se ke mně přimáčkl ještě silněji, zatímco se chechtal na plné kolo.

Jako každý rok, si nás přestane všímat v momentě, kdy se na obzoru objeví nějaká její kamarádka. Potom se všechny vrhnou na Benedikta, aby ho olíbaly na rozloučenou, u čehož on se bude, na rozdíl od předchozích let, děsivě šklebit. Zamáváme z perónu a vyrazíme  k domovu. Nebo taky ne, pokud si strýček Roman přestane hrát na uraženého.

Víkend probíral v obvyklém duchu. Matka se mě opakovaně ptala, kdy se dočká vnoučat, několikrát mi naznačila, jak jsem jí zklamala, když jsem se s Dušanem rozešla. Co na tom, že se on rozešel se mnou. Otec to nekomentoval a zdržoval se doma co nejméně. Zbytek času jsem poslouchala chvalozpěvy na bratra a na Elišku. Eliška byla sluníčko, ale teď mi momentálně lezla trochu na nervy. Pokud je to tedy u dvouletého dítěte možné. Asi jsem na ni trochu žárlila, nebo na bráchu, já nevím. Nejspíš jsem mu ji záviděla, protože ten blbec si ji prostě nezasloužil. Vždycky se tvářil, jakoby sežral všechnu moudrost světa.

Uvědomovala jsem si, že rodičům křivdím, ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem je ráda, těšila jsem se na ně, ale pokaždé, když jsem přijela, měla jsem po dvou hodinách chuť odjet pryč.

Přišlo mi, že jim rozumím pořád míň.

A do toho samozřejmě ještě babička, jedna, druhá. V podstatě to bylo pořád dokola, ty jsi zase zhubla, ty jsi trochu přibrala, zřejmě podle toho, jak která měla vyčištěné brýle. Nechceš něco k jídlu? A tak dále a tak dále. Měla jsem je ráda, ale do Vánoc mám určitě vybráno.

Zamávala jsem rodičům na rozloučenou a potom zahnula na křižovatce doprava. Byla neděle odpoledne a já se vydávala na cestu domů. Ano, domů, protože tady už to tak úplně domov nebyl. Zvedla jsem ruku na pozdrav sousedce, která jela naproti mně. Měla jsem před sebou dvě hodiny cesty ve své malém autíčku, které si to pomalu hrkalo kupředu.

A po dvou hodinách cesty byt, který už zdaleka není tak prázdný a poklidný, jako před týdnem. Měla jsem tam návštěvu na neurčito, bylo to jako domácí vězení bez soudu. Pořád jsem tam s ním byla zavřená, za chvíli mi z toho hrábne.

Profesor to taky nevylepšil, když mi ráno volal. Prý do uzavření vyšetřování bude práce na projektu přerušena a nikdo do laboratoří nesmí. Jak jsem znala Otmara, tak jsme měli vystaráno na hodně dlouho, bude se v tom šťourat, dokud nepřijde na to, co se před ním snažíme utajit. Přitom by stačilo, kdyby přijel na návštěvu ke mně, jenže to on naštěstí neudělá.

Prudce jsem zabrzdila, protože mé myšlenky odvedli pozornost a málem jsem nabourala auto před sebou. Jeho řidič se na mě pohoršeně podíval ve zpětném zrcátku, věnovala jsem omluvný úsměv, který na něj nezabral, protože se mračil dál. Raději jsem si zapnula rádio.

Cesta utekla rychle, musela jsem za tím volantem vypadat jako pitomec, protože jsem si celou dobu zpívala, a rozhodně to nebylo žádné pobrukování, ale řev na celé kolo.

Zavřela jsem kufr a tašku si přehodila přes rameno, zamknula jsem a kartu zastrčila do kapsy kabátu. Pozdravila jsem se sousedem a po chvíli už odemykala dveře u svého bytu. Interiérem duněla nepovědomá hudba, pokud se to tak vůbec dalo nazvat.

„Ahoj, vy dva.“ Nevycházela jsem z údivu, seděli na pohovce, popíjeli pivo a čile o něčem diskutovali, dokonce to vypadalo, že si mě ani nevšimli.

„Ahoj!“ Martin se natáhl po ovladači a ztlumil zvuk.

„Co tak dobrá nálada?“ Začala jsem vytahovat svoje věci z tašky a skládat je na stůl. Spiklenecky se na sebe podívali.

„Ale no tak! Jestli jste mi tu někde ukryli mrtvolu, tak si mě nepřejte!“ Agnar se tvářil nechápavě a Martin se začal smát.

„Neboj, vzal jsem ho sebou na trénink. Trochu jsme si užili.“

„Cože jsi?“ Vyhrkla jsem překvapeně. „Jakej trénink?“ Vyzvídala jsem dál

„Drahoušku, kdyby ses trochu zajímala o dění kolem, věděla bys, že se věnuju sportovnímu šermu.“ Opřel se žoviálně o knihovnu. „Tak jsem ho vzal sebou. Musím říct, že nám všem nakopal zadek.“ Přešel do předsíně. „Ale teď mě omluv, musím jít.“ Zaklaply se za ním dveře a já zůstala zírat na místě.

S pusou pootevřenou jsem se otočila na svého hosta, pořád jsem u toho ukazovala na dveře. „Najednou jste kamarádi?“

„To bych neřekl.“ Prohodil jen tak mimochodem.

„Nakopal jste jim zadky, hm?“ Uklidila jsem všechny vybalené věci, nalila si limonádu a sedla si na konferenční stolek naproti němu.

„Tohle, bylo to zábavné, celkem.“ Napil se z plechovky.

„Tak zábavné, dobře.“

„Máte divné zvyky, víte? Bojovat pro zábavu.“

„Většina lidí chodí do posilovny nebo běhá. Šermujou jenom blázni, jako je Martin.“ Shrnula jsem lakonicky.

„Moc mu to nejde.“

„Kdežto vám jo.“ Ušklíbla jsem se.

„Slečno, v mém světě je to nezbytnost, bez které nepřežijete, není to zábava.“ Najednou zvážněl.

„V tom případě mám štěstí, že znám vás, abyste mě ochránil.“ Dodala jsem vesele. Ne, že bych se tam někdy chtěla vydat.

„Vskutku.“ Trochu jsem se odtáhla, když se ke mně naklonil.

„Koukám, že jste si tu uspořádali večírek beze mě.“ Rozhlídla jsem se potom nepořádku kolem a raději se hned pustila do úklidu. To je tak, když necháte dva chlapy o víkendu samotný doma.

Ráno mě máma vzbudila, a zatímco si ještě jednou kontrolovala věci, udělala jsem všem snídani a Benedikt se oblékl. Natáhl si svoje oblíbené tričko a já se s ním budu muset hádat, aby se převlékl, až si ho pobryndá u jídla, ale to bylo jedno, nechtěla jsem ho sekýrovat dřív, než nám vůbec začaly prázdniny.

„Jez pořádně.“ Napomenula jsem ho a pohladila ho po hlavě cestou na chodbu, potřebovala jsem si do tašky dát věci a taky se obléct.

„Mami, máš všechno?“ Zeptala jsem se znovu.

„To víš, že jo.“ Usmála se a přinesla svému vnukovi čisté bílé triko, přesně jak jsem čekala.

„Nepotřebuješ nějaký peníze?“ Ne, že bych měla na rozdávání, ale nechtěla jsem, aby se tam musela nějak omezovat, přeci jen, dovolenou si taky zasloužila.

„Ne, nedělej si starosti.“ Nandala jsem nádobí do myčky a mohli jsme vyrazit. „Benedikte, ještě svetr, bude ti zima.“

„Nebude.“ Odsekl během soustředění na smyčku na botě.

„Neodmlouvej!“

„No jo.“ Zavázal si i druhou botu a přes hlavu si přetáhl svetr. Pokusila jsem se mu uhladit  kučeravé vlasy, ale to byl marný boj. Popadla jsem větší z kufrů a odebrala se přivolat výtah. To byla jedna z mála věcí, která zůstávala neměnná, opět nejel. Překontrolovala jsem, že mám všechny klíče a doklady, abych se nemusela vracet a vyrazila po schodech. Ben s mámou cestou o něčem debatovali, ale já se snažila být co nejrychleji dole.

V noci jsem se opět probudila na zemi, dost zmatená, protože jsem si nepamatovala, co se mi zdálo. Měla jsem pocit, že to bylo něco hodně nepříjemného, ale nepamatovala jsem si co. Sebrala jsem peřinu ze země a hodila ji na postel. Drbala jsem se na hlavě a přemýšlela, jestli mám jít znovu spát, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Emo?“

„Jsem v pohodě, jenom se mi zase něco zdálo.“ Tentokrát už jsem se nebála otevřít a vzala jsem za kliku. Stál na prahu jen v trenýrkách, co jsem mu koupila. Konečně začali topit a dost vydatně, takže mu asi bylo horko. V tom šeru jsem jen zahlédla, jak se mu oči stáhli do úzkých štěrbin.

„Teče vám krev.“

„Fakt? Kde?“

„Z nosu.“ Ruka mi automaticky vylétla vzhůru, opravdu mi na prstech ulpělo pár kapek krve.

„Asi jsem se o něco praštila.“ Zaklonila jsem hlavu a dlaň přitiskla k nosu, abych si to tu všechno nezaneřádila.

„Sedněte si na postel, něco donesu.“ Poslušně jsem se usadila a snažila se vzpamatovat, protože na chodbě rozsvítil světlo, které mě oslnilo, a já právě nic neviděla.

Polekaně jsem vyhekla, když mi na zátylku přistál mokrý ručník a k nosu mi přitiskl chumáč ubrousků. „Dík.“ Do nosní dírky jsem si po chvíli nacpala vatu, kterou mi vnutil.

„Máte takhle divoké sny vždycky?“ Posadil se vedle mě.

„Občas.“ Ani jsem vlastně nevěděla. Docela jsem trpěla na noční můry, ale většinou jsem nepadala z postele. „Nechtěla jsem vás vzbudit.“

„Stejně jsem nespal.“ Očima jsem zalétla k hodinám, dvě ráno.

„Nemůžete spát? Mohl jste se zmínit, řekla bych doktorce, aby vám dala něco na spaní.“ Musela jsem vypadat opravdu krásně, s vatou v nose, držíc si ručník na krku, pyžamo od krve. Velká paráda.

„To nestojí za řeč. Spíš mi chybí pohyb.“ Poplácal se po břiše, ale neviděla jsem žádné špeky nebo pivní břich. „Nejsem unavený a tak nemůžu spát.“

„Pokusím se něco vymyslet.“ Nevěděla jsem co, venku byl buď sníh, nebo bláto, podle toho, jaká byla zrovna teplota, takže venku asi nic, a z představy, že bude chodit do posilovny a já tam budu muset chodit s ním, se mi dělalo zle. Potom mě něco napadlo.

„Umíte plavat?“ To by snad šlo, já jsem vždycky plavala docela ráda. A teď mám spoustu času, vzhledem k tomu, že můj drahý bratr neskončil.

„Ne.“ Odpověděl tak, že jsem si nebyla jistá, že by měl zájem se to učit. Chtěla jsem se ho zeptat, co by si teda představoval, ale co člověk jako on, mohl asi dělat. Nejspíš někde máchal tím svým mečem a jezdil na koni. To opravdu nemůžu sloužit.

„A chtěl byste se to naučit?“ Pokrčil rameny. „Víte co, necháme to na ráno, ještě bych se natáhla.“ Vzal si ode mě ručník a špinavé ubrousky a zavřel za sebou dveře. Svlékla jsem si špinavé oblečení a zalezla pod peřinu.