Jednou dokola 7

Anotace: Rodiče! :-)

Sbírka: Jednou dokola

Probrala jsem se o osm hodin později, lépe řečeno, probral mě zvonek u dveří. Už jsem brala za kliku, když jsem si uvědomila, že jsem nahá. Rychle jsem ze skříně vytáhla triko a tepláky.

Otevřela jsem dveře, ale nikdo za nimi nestál, musel to být zvonek dole. Zvedla jsem sluchátko domovního telefonu.

„Haló?“

„No to je dost, pojď nám otevřít, prosím tě. Ty snad ještě spíš!“ Nejspíš se mi v obličeji vystřídala celá barevná paleta. Agnar vyšel ze svého pokoje a překvapeně se na mě díval.

„Stalo se něco?“

„Jo, stalo.“ Soukala jsem se do pantoflí a mikiny. „Rodiče. Jsou dole.“ Otevřela jsem dveře na chodbu. „Něco si oblečte a chovejte se … normálně.“ Práskla jsem za sebou dveřmi. Tohle bude děsný průser. Co tu sakra dělali? Vždyť jsem tam byla před čtrnácti dny, tak proč měli najednou touhu mě vidět a ani mi nezavolali!

Sjela jsem do přízemí a nasadila škrobený úsměv, když jsem odemykala. „To je dost.“ Pronesla maminka a vzápětí mě objala.

„Co tady děláte?“ Pokusila jsem se, aby to znělo jako řečnická otázka a ne záchvat paniky.

„To je uvítání, co?“ Otočila se na mého otce, ten jen pokrčil rameny. „Neboj se, nebudeme tě zdržovat. Jedeme za Eliškou a tak jsme si říkali, že se na tebe podíváme, když už jsme tu.“ Vrazila mi tašku do ruky a hrnula se k výtahu.

„Ale mě přeci nezdržujete. Jen mě to překvapilo.“ Poslouchala jsem hučení výtahu a přemýšlela jsem, jak tohle setkání asi tak bude probíhat.

Tatík si ode mě vzal tašku, abych mohla odemknout. Nakopala jsem pantofle do kouta. „Tak pojďte dál.“ Pronesla jsem dostatečně nahlas a vyběhla omrknout situaci, než si rodiče odloží.

„Nic neříkejte a tvařte se mile. Ničemu se nedivte.“ Zasyčela jsem na něj, když jsem ho nachytala postávat v kuchyni. Alespoň už se oblékl. Možná jsem ho prostě mohla ukrýt na balkón, ale zase kdo ví, jak dlouho tu budou. Vrátila jsem se na chodbu.

„Tak pojďte dál.“ Táta šel první, matička hned za ním.

„Dobrý den.“ Pozdravil otec a s maminkou si vyměnili významné pohledy.

„Dobrý den.“ Protáhla jsem se mezi nimi a cítila se u toho jako školačka přistižená při krádeži bonbonů.

„Mami, tati, tohle je … Adam.“ Nahradila jsem jeho podezřelé jméno běžným. „Tohle jsou moji rodiče.“

„Těší mě.“ Táta mu podal ruku a celé to nesl statečně chlapsky, mamka ho napodobila, ale upírala na mě ten pohled, že tohle si spolu ještě vyřídíme.

„Tak si sedněte.“ Když už jste tady.

„My asi raději půjdeme.“

„Kam byste chodili! Sedněte si, já udělám nějaký kafe nebo čaj. Máte hlad?“ Zatlačila jsem je do židlí a Agnara (Adama) táhla za sebou do kuchyně.

Načerpala jsem do konvice vodu a postavila ji do stojanu, začala syčet. „Adam?“ Naklonil se ke mně, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Všechno vám potom vysvětlím. O práci, ani o tom, odkud jste, ani muk, dobře? Chovejte se, jako kdybychom spolu něco měli, dobře?“ Vytáhla jsem z trouby bábovku, kterou jsem včera udělala, asi nějaký záchvat prozřetelnosti, a odnesla ji na stůl. Agnar mezitím do hrnků nasypal kafe. Za ty tři týdny, už z něj byl zdatný kuchyňský pomocník.

„Proč jsi nám neřekla, že někoho máš?“ Spustila maminka dotčeně.

„Neptali jste se.“ Sice se ptala, ale to jsem ještě netušila, že se uskuteční tahle přepadovka.

„Doufám, že to není jedna z těch známostí na jednu noc!“ Dodala pohoršeně a já protočila oči.

„Nikdy jsem známost na jednu noc neměla, tak nevím, proč říkáš jedna z těch.“

„Já jen aby.“ S nasupeným výrazem jsem se vrátila do kuchyně a popadla dva hrnky naplněné až po okraj, on vzal dva zbylé.

„Takže za Eliškou, jo?“ Pokusila jsem se změnit téma.

„Už jsme jí tak dlouho neviděli. A mladí něco večer mají, tak budeme hlídat.“ Vrkala. „Vy máte nějaké děti, Adame?“ Zaútočila nečekaně. Poplašeně jsem zamrkala.

„Mami!“

„Nemám.“ Dodal klidně.

„Co? Jen jsem se zeptala!“ Bránila se urputně. Otec se nerušeně cpal bábovkou. „A co děláte, jestli se teda smím zeptat?“ Upřela na mě vyčítavý pohled. „Musíte nás omluvit, kdyby se totiž tady naše dcera obtěžovala svým rodičům sdělit, že s někým žije, jistě bychom se ohlásili předem.“ Pokračovala nerušeně.

„Myslím, že se nic nestalo. Ema má teď hodně práce, jinak by se určitě zmínila.“ Poklepal mě po ruce a přátelsky se na matku usmál. Raději jsem upila ze šálku, abych nemusela křičet.

„Ta proklatá firma. Otmar taky pořád pracuje! Měl byste jí domluvit, jinak se těch vnoučat nedočkám!“ Poklepala prsty na stůl.

„Mami!“ Tohle už vážně bylo moc.

„Liduško.“ Ozval se otec spíš, aby se neřeklo.

„Co? Alespoň se zajímám, tobě je to všechno jedno!“ Otec začal hledat něco po kapsách.

„Ale to víš, že mi to není jedno.“ Vytáhl krabičku cigaret. Jak jen to dělal, když kouření bylo už skoro tři roky zakázané! „Dáte si se mnou?“ Obrátil se na mého druha, ten přikývl, takže se spolu odebrali na balkón.

„Je to suchar.“ Pronesla do ticha.

„Cože?“

„Je to suchar, nevydrží vám to.“ A bylo to tu zas. Vždycky po pěti minutách věděla, co a jak.

„Mám ti připomenout, jak dopadl tvůj poslední odhad?“ Dodala jsem, protože jsem věděla, že ji to rozčílí.

„Kdyby ses trochu snažila, mohlo to dopadnout jinak. Jak jsi k tomuhle vůbec přišla?“ Ukázala za svá záda. Jako slepej k houslím, maminko.

„Prostě přišla.“ Nehodlala jsem to dál rozebírat.

„No.“ Upila kávy a dál to nekomentovala, jen se nesouhlasně tvářila.

Zadívala jsem se na balkón, Agnar právě mému otci něco živě vykládal. Modlila jsem se, aby nic neplácl. Z obou u toho vycházel dým nezpůsobený mrazem.

„Ani se k tobě nehodí!“

„A na tohle jsi přišla jak?“

„To matka pozná!“ Založila si ruce na hrudi. „Je pro tebe moc starý.“

„Ještě mu není ani čtyřicet.“ Jakoby na tom záleželo.

„Tobě není ještě třicet.“ Opřela jsem se v židli, pevně rozhodnutá s ní dál nediskutovat. Takhle to bylo vždycky, když jsem udělala něco, s čím nesouhlasila. Například, když jsem se rozhodla, že budu studovat architekturu a ne, třeba ekonomii, jak si představovala.

Vraceli se jako nejlepší kamarádi, táta ho dokonce plácal po zádech, oba pusy od ucha k uchu. Máma se na svého muže nesouhlasně zamračila.

„Tak si představ, Liduško, že tady Adam je učitel šermu!“ Pokračoval pobaveně a jejího výrazu si nevšímal. Málem jsem se plácla do čela, větší kravina ho opravdu napadnout nemohla! „To mi někdy budeš muset ukázat.“

„A tím se dá uživit?“ Uštěpačně se na něj usmála.

„Jasně, že jo, jinak by to nedělal, že jo?“ Bránil svého nového spojence tatík. Raději jsem neříkala vůbec nic.

„Nemůžu si stěžovat.“ Ještě aby, celou dobu jsem ho živila já ze svých úspor.

„Drahoušku, jestli to chceme stihnout na oběd, tak bychom měli vyrazit.“

„Už jedete?“ Opravdu jsem se snažila, aby to znělo zklamaně.

„Zítra se vrátíme v podvečer a na jih pojedeme ráno.“ Oznamoval mi tatík.

„No, asi pojedeme zítra rovnou domů, když …“ Dodala matka a já věděla, co musím v rámci dobrých vztahů udělat.

„Zítra přijeďte, to přec není žádný problém.“ Vykouzlila jsem bezstarostný úsměv. Mezitím jsme se všichni přesunuli na chodbu.

„No dobře.“ Řekla maminka, než mi málem přivřela prsty do dveří auta. Škrobeně jsem jim zamávala a vrátila se nahoru.

„Myslím, že jsem se jim líbil.“ Oznámil mi se škodolibým úsměvem, opírajíc se stěnu v předsíni.

„Řekla o vás, že jste suchar.“ Pronesla jsem jen tak mezi řečí.

„To není tak špatné.“ Zasmál se a já se k němu přidala, už jen pro to, jak komicky u toho vypadal. Koutky měl přirozeně svěšené dolů, takže když se usmál, vypadalo to zvláštně, obzvlášť v tom širokém úsměvu, kdy se mu téměř ztrácely oči ve vějíři vrásek.

„On vás ten humor přejde.“

„Proč mě? Já tady nelžu o svém osobním životě.“ Zaútočil a zastihl mě nepřipravenou.

„Tohle nebylo moc fér.“ Ublíženě jsem se na něj podívala, protože mě to vážně ranilo. Netěšilo mě lhát svým vlastním rodičům, ale co jiného jsem měla dělat? Hned mezi dveřma jim oznámit, že tu mám chlapa z jiného světa, v komoře mám jeho meč, a kdyby neměl v hlavě implantát, nerozuměli by mu ani slovo? Ještě bych k tomu mohla dodat, že díky vlastnímu bratrovi budu nejspíš velice brzo bez práce, možná mě dokonce zavřou? To by se jim určitě líbilo. A kdybych se jim pokusila namluvit, že tu jen tak přespává, stejně by mi to nevěřili.

„Chápu, že se vám to příčí, ale já dělám, co můžu, abych vás udržela v bezpečí a relativním pohodlí. Kvůli vám.“

„Neděláte to spíš kvůli sobě, Emo?“ Překvapeně jsem sebou trhla. Jak se jen opovažuje? „Bojíte se, co by se stalo, kdyby někdo důležitý přišel na to, že jste udělali chybu. Proto to děláte, nesnažíte se chránit mě, ale sebe, profesora a celý ten váš spolek, protože jste to všechno pěkně podělali, a já tu kvůli vám musím trčet, i když bych …“ Z rozčilení, díky kterému na mě křičel, najednou přešel téměř do šepotu, ta změna mě vyvedla z míry. Chtěla jsem mu odseknout, ale teď, když jsem viděla jeho utrápený výraz, mi všechny ty promyšlené věty uvázly v krku.

„Samozřejmě.“ Hlas mi přeskakoval. „Můžu si tu vylhat plíce, abych chránila všechny, na kterých mi záleží!“ Rozhodila jsem rukama. „Pokaždé, když vytáhnete paty z tohohle baráku, hrozí, že na vás přijdou a někdo na to šeredně doplatí. Sama vím, že to pravděpodobně budu já, protože nejsem důležitá. Proč bych se měla stydět za to, že se je snažím chránit?“ Řekla jsem, co už mě delší čas trápilo, ale nebyla v tom žádná úleva. Zvláštní, myslela jsem si, že když to vyslovím nahlas, tu beznaděj, vlastní zbytečnost, kterou jsem cítila, uleví se mi, ale ne. Bylo to, jako kopnout vozíčkáře do holeně. „Takže tu prostě zůstanete, jak dlouho bude potřeba.“ A budete dělat, co budu chtít já. „Štve vás to? Fajn. Strčte si to někam.“

„Dokážete mě tu udržet?“ Vytrčil bojovně bradu. Upřela jsem na něj unavený výraz.

„Ne.“ Ovšemže ne, jak bych mohla. „To víme oba, ale pořád jste tu.“

„Ano.“ Nevěděla jsem, co si o tom pohledu myslet.

„Tak je asi všechno v pořádku.“ Típla jsem telefon, který se mi rozdrnčel v kapse. Nejspíš to byl profesor, protože jsem ještě neposlala tu zprávu, ale na to jsem teď neměla náladu. „Teď mě omluvte, mám práci.“