A život jde přece dál, díl 2.

A život jde přece dál, díl 2.

Anotace: Tak a přidávám další dílek:)

Probudím se na Nikově černobílé, pohodlné posteli. Zašmátrám kolem sebe rukou, jenže Nik vedle mě není. Zaposlouchám se. No jasně, ranní ptáče se sprchuje. Zatímco já jsem zvyklá vstávat kolem 11 ráno, Nik už je v 7 vyspaný. Nechápu ho.

Obleču si jeho pruhovanou košili a jdu si do koupelny za ním vyčistit zuby. Jenže nemám kartáček, takže mi bude muset stačit prst.
Nik mě asi neslyší, protože si dál vesele prozpěvuje. Když se dosprchuje, vyjde ze sprchy a překvapeně zůstane stát.

"Hmm, hezký tělo." Poškádlím ho a opřu se o bílou skříňku vedle sebe. Nik si mě prohlédne od hlavy až k patě a zpátky a bez úsměvu přistoupí až těsně ke mně. Přitiskne svá ústa k mým a celý se na mě nalepí.
"Jsi mokrý." Zkusím se od něho odtáhnout, ale proti jeho síle nemám žádnou šanci. Místo abych se od něho odpoutala, si mě přitáhne ještě blíž a svleče mi mokrou košili přes hlavu...
---------------------------------------------------------------------------
"Pojedeš dnes se mnou k našim?", zeptám se Nika, když dosnídáme a já mu ustelu postel," moc rádi by tě viděli." Nik se doobléká a překvapeně se na mě otočí.
"Ale vždyť jsem ti říkal, že mám dneska zápas. Hrajeme se Švédskem. Na našem území, v Liberci. Je to dost důležitý zápas!" Nik zdůrazní svou poslední větu a nakrčí pusu. Tohle není moc dobré.

Chytnu se za hlavu. Co teď? Nik mě tam bude určitě chtít mít, už kdysi mi řekl, že mu přináším štěstí. Ale mamka má dneska přece narozeniny!
"Ale mamka dneska dělá tu oslavu. Má 55, bude tam celá velká rodina, tohle jí přece nemůžu odříct." Posmutním. Co teď mám udělat? Úplně jsem na ten jeho zápas zapomněla. Už jsme se jednou dostali do podobné situace, ale to se mi podařilo na poslední chvíli schůzku odříct a jít na Nikův zápas. Jenže to ta schůze ani nebyla nějak obzvlášť důležitá. Akorát vím, že i tak byl na mě naštvaný. No, ale tentokrát mě bude muset prostě oželet.

"Takže to tam se mnou jako nepůjdeš?" Nik se ke mně přiblíží a zaboří své hnědé oči do mých.
"Mrzí mě to, ale dneska to opravdu nepůjde. Ty to zvládneš i beze mě. Věřím ti." Zkusím to trochu nadlehčit, usměju se a pohladím ho po jeho krásné tváři.
Jenže on mi ruku zase oddělá a vztekle odejde do kuchyně, kde se opře o kuchyňskou linku. Jdu za ním. Musím.

"Snad se tak moc nestane, když tam jednou nebudu, ne?" Ou, to jsem neměla říkat. Píchnu přesně do středu vosího hnízda.
"Nestane?! Co tomu řeknou naši, hokejisti a hlavně novináři a televize? To bude téma přesně pro ně. Že ty se chceš pořád takhle zviditelňovat! A já ti navíc řekl, že tě potřebuju. Mám tě rád, kruci! A ty mi dodáváš sílu. Pojď tam, prosím. Máma to nebude řešit a pochopí to, uvidíš." Chytne mě za ruce a políbí na ústa. A pak mi tváří přejíždí o mou. Sakra - ví, co na mě platí.
Už už se nechám strhnout, když se mi před očima vybaví mamčin zklamaný obličej. Ne. Půjdu k rodičům na oslavu.
"Nemůžu, Niku. Prostě to nejde." Sklopím oči před jeho dotčeným výrazem. Asi si myslel, že mě má úplně omotanou kolem prstu. Ale až tak jsem zatím neklesla nikdy a u nikoho. A nikdy ani nechci.
"Nemáš mě ráda." Otočí se jako umíněné děcko. Chce se mi strašně smát, ale tohle mu neudělám. Ranilo by ho to na nejvyšší míru.
"Jasně, že tě mám ráda. Ale.." Nedořeknu a Nik se naštvaně a se zúženými zornicemi otočí.
"Ne, nemáš. A běž, maminka čeká. No tak, co tu ještě děláš? JDI!!" Poslední slovo skoro vykřikne. Docela dost se zarazím. Takovýhle na mě ještě nikdy nebyl! Co se to jen děje? Že bych ho neznala zas až tak moc, jak se na první pohled zdá? Každopádně mě to ohromně urazí, takže si opravdu vezmu kabelku a bez rozloučení odejdu. Takhle se mnou teda jednat nebude. Tohle si jako dokonalý vztah teda nepředstavuju.

Rozhodnu se jít pěšky, i když to mám asi 2 a půl km. Procházka mi neuškodí. Tak nějak taky čekám, že za mnou Nik ještě vyběhne, nicméně se toho nedočkám. Asi jsem fakt naivní.

Rychle doběhnu domů, kde se naobědvám a padnu do postele. Unavená a zničená. Tohle mi Nik dělat neměl, tohle ne. Jsem si stoprocentně jistá, že já jsem v právu. Já se mu omlouvat nebudu.
---------------------------------------------------------------------------
Předám mamce dárek, který jsem vybírala společně s Nikem. Je to ultrarychlá a snadně ovladatelná domácí pekárna, tak doufám, že se jí bude líbit.
Mamka je samozřejmě strašně dojatá, stále dokola opakuje, že tak drahý dárek ode mě nechtěla, ale pak mi poraženě padne kolem krku a se slzami v očích poděkuje. A to je asi tak nejzajímavější okamžik z celé oslavy. Pokud teda neopominu to, že se o mě znovu pokoušel můj nevlastní bratránek z asi třetího kolene. Adam. Nebyl by vzhledově špatný, ale jak tak říkajíc...je to debil. Totální. Je mu asi 25 - tudíž o dva roky starší, než já, ale ještě pořád dokáže prosedět celý den u stříleček na počítači. Se vůbec divím, že dorazil na tuhle oslavu, že se vůbec od toho počítače odpoutal. Snad nikdy v životě neměl holku a taky se snad o žádnou ani nesnažil. S vyjímkou mě. A to jsme – připomínám – rodina!

"A jak ty to máš vůbec s tím hokejistou...Nikolas, že?" Zeptá se mě, když spolu tančíme na ploužák. Bylo mi blbé ho odmítnout. Nechtěla bych zklamat mamku.
"Jo, ještě jsme stále spolu, jestli se ptáš na tohle. Nebo jsi taky jeden z těch, co nám dávali maximálně 14 dní?" Ironicky se zasměju, ale mu to asi nedojde.
"No, já vám dávám maximálně ještě týden. Protože jestli se do mě dneska už konečně nezamiluješ, tak bych musel být fakt jelen. Cítím, že se ti taky líbím." Mrkne na mě a prudce se mnou zatočí.
Zvednu obočí a chci se začít smát. Jenže on mě ani k tomuhle kroku nepustí, mluví si dál sám pro sebe.
"Akorát doufám, že mě ten tvůj Nik pak nepůjde zmlátit, je to docela korba.."
Tak teď už to fakt nevydržím a normálně mu poprskám sako. Co si to o sobě myslí? Tak tohle je ten nejnaivnější člověk, kterého jsem zatím potkala. Odtančím s ním posledních útrpných 20 sekund písničky a konečně si jdu sednout. Proč jsem si sakra brala tak vysoké podpatky? Zítra nebudu moct vůbec chodit. A to mám vysílat! Skvělé. A s Tomášem. Ještě lepší!

"Ty se tady nebavíš?" Sedne si vedle mě mamka s lehce zářícíma očkama. Ale je na tom ještě dobře, to na tátovi to jde poznat už z 20 metrů. Skoro ani nemůže chodit.
"Jo bavím, mami. Vymyslela jsi to vážně skvěle, ale děsně mě bolí nohy a..." Nedopovím. Mamka mě předběhne.
"To kvůli Nikovi, že? Měla jsi na ten jeho zápas jít, já bych to nějak překousla." Mamka se na mě statečně podívá a pohladí mě po vlasech. Někdy se až divím, že já můžu být její dcera. Ona je povahou přesný opak mě. To já jsem ta horší.
"Tak to teda ne, mami. Nik bude mít ještě spoustu zápasů, ale ty máš 55 jen jednou za život. A rodina je pro mě vždycky nejdůležitější. A navíc - nebudu skákat, jak on si píská. To není můj styl." Povzdychnu si. Vážně mě ty nohy dost bolí.
"Vím, ty jsi měla vždycky svou hlavu. Ale toho si na tobě musí snad každý vážit. Pojď sem." Mamka mě obejme, jenže pak mi ji zase vezmou nějací strýčkové, kteří si s ní chtějí znovu připít. A já zase zůstanu sama se svými myšlenkami. Ach jo…
Autor Janča, 06.07.2014
Přečteno 179x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: misulevals
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Ahoj Jančo, změna kategorie byla žádoucí, nebo to byl jen překlik?? Jinak si myslím, že to bude v průběhu docela zajímavé, určitě to tam Tomáš trochu rozdmýchá a zamíchá a tak. Možná bych ocenila, kdyby byl text rozčleněný do odstavců, ta dělící čára a jednolitý text bije do očí. Určitě si ale na další díl počkám..

06.07.2014 13:22:31 | Lůcareagovat

Ano, byl to překlik, děkuju za upozornění:) Zkusím to příště teda nějak spravit:)

06.07.2014 15:16:38 | Jančareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter