Jednou dokola 14

Anotace: Tak, léto skoro za námi, nejvyšší čas něco dělat.

O víkendu jsem musela do práce, oba dny, ale pokaždé jsem se z toho depresivního prostředí vracela do jeho hřejivé náruče a mohla si jen vyčítat, že jsem to neudělala dávno. O kolik mohlo být naše soužití příjemnější minimálně v posledním týdnu, kdy už jsme k tomu stejně neomylně směřovali? Jenže to bych nesměla být já, vždycky vymýšlející výmluvy a argumenty, proč něco nejde, místo, abych se do věcí vrhla po hlavě. A můj největší důvod, že by to tak moc bolelo, teď byl úplně scestný, protože už teď mě bolel žaludek jako bych měla každou chvíli vypustit duši.

„Dobré ráno.“ Bílé pokrývky vedle mě se zavrtěly a vykoukla z nich kučeravá hlava a vlasy přeleženými na všechny možné strany.

„Dobré.“ Pohladila jsem ho po dvoudenním strništi. Vypadalo to roztomile, protože mu vousy pod nosem rostly rychleji než na zbytku tváře, takže to vypadalo, jako kdyby si nechával narůst knír.

„Myslel jsem, že budeš ještě spát.“ Povedlo se mi mu vysvětlit, že by neměl vykat, když jsme spolu spali, což byl asi můj největší úspěch. Ukázalo se, že mě často pozoroval, když jsem spala, což ve mně vyvolávalo obavy, jestli ze sna neslintám nebo něco podobně ostudného, ale asi ne.

„Musíme vstávat.“ Budík vedle mě dával dost jasně najevo, že je nejvyšší čas.

Agnar se posunul těsně ke mně a chtěl se milovat, ale já nemohla. Nedokázala bych se s tím vypořádat a tvářit se, že se nic neděje. Za tři hodiny o něj přijdu a už ho nikdy v životě neuvidím, už takhle jsem měla obavy, jestli se budu schopná chovat alespoň trochu důstojně.

„Jsi krásná.“ Pohladil mě po tváři a políbil. „Nikdy jsem nepotkal nikoho jako ty.“ Zamrkala jsme, abych rozehnala rozpaky. „A i teď se červenáš.“ Usmál se, ale v očích jsem viděla ten smutek. Ty moje určitě byly zarudlé od potlačovaného pláče.

„Udělám ti snídani.“ Vysoukala jsem se zpod něho, natáhla na sebe triko, které se válelo na podlaze, a zmizela v kuchyni. Dala jsem vařit vodu a dost neopatrně nakopla jednu ze skříněk za hlasité zaklení. Život byl někdy tak nespravedlivej!

Všechno jsem naskládala na stůl, sobě jsem udělala jen čaj, protože bych stejně nebyla schopná nic pozřít a šla se přichystat na cestu. Agnar se zavřel ve svém pokoji a vynořil se, až v době, kdy jsem byla skoro oblečená. Měl na sobě svoje staré oblečení, které se mi podařilo uvést do nositelného stavu a pod ním můj vánoční dárek. Udělalo mi to trochu radost. Přetáhla jsem si tričko přes hlavu a pokoušela se tvářit odhodlaně a připraveně na cokoliv.

„Nikdy mi nepřišlo, že to tak škrábe.“ Sáhl si za límec, kde ho nechránilo spodní oblečení a trochu ho odtáhl od krku. Jo, hochu, bavlna je bavlna. Usmála jsem se a trochu ho upravila. Byla to taková změna vidět ho v tomhle, najednou vypadal tak cize.

„Emo, pojď se mnou, postarám se o tebe.“ Sevřel mi hlavu v rukách, abych se mu nemohla vykroutit, ale musel tušit, co mu odpovím, i já to věděla už v momentě, kdy to vyslovil. Ta nevědomost a obavy z toho, co by mě tam čekalo, byly příliš velké.

„Já nemůžu.“ Možná, kdybych neměla znalosti o středověké kultuře, snad bych mohla souhlasit, ale takhle ne. Neměla jsem ani jistotu, že on zůstane ve svém přirozeném prostředí stejným člověkem jako teď. „Promiň, já to nedokážu.“ Měla jsem rodinu, kolegy, kteří by před systémem nedokázali obhájit, že jsem jen tak zmizela a už vůbec ne před mou matkou. Nebyla jsem na takové rozhodnutí připravená.

Odtáhl se a jeho výraz se změnil, sevřel čelist a oči mu ztvrdly. Pokusila jsem se ho dotknout, ale odehnal mě. Nevěřícně jsem zůstala zírat a už se o nic nepokoušela. Nepromluvil na mě už ani slovo, ani v autě ne.

 

Teď dva měsíce po tom, co jsem tomu chlapovi podala ruku na souhlas, jsem toho hořce litovala. Doufala jsem totiž, že se normálně vrátím domů a budu fungovat jako externí pracovník, místo toho mě převezli někam za město, kam přesunuli veškeré vybavení a doplnili ho kvanty nového, a domů jsem se mohla vrátit jen jednou. Benedikt ani máma doma nebyli. Směla jsem si vzít jen svoje poznámky a nenechat žádný vzkaz. Přesto se mi to alespoň částečně podařilo. Napsala jsem krátkou říkanku do synkovi oblíbené knížky a doufala jsem, že její význam pochopí. Od té doby jsem byla tady.

Co hůř, nějaký pošahaný psycholog došel k závěru, že bez mé účasti to nepůjde. Bránila jsem se dlouho a tvrdě, ale stejně tvrdě mi bylo dáno najevo, že o tom nebudeme diskutovat. Měla jsem jít na druhou stranu, hledat Agnara. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Osud měl zvláštní smysl pro humor.

„Já vám říkám, že to je imbecilní nápad!“ Seděla jsem v zasedací místnosti a rozčilovala se, protože jsem konečně zjistila, proč tam tak strašně chtějí. Historik na druhé straně oválného stolu na mě upřel jeden ze svých pohledů a nebyl sám. „Nemůžeme takhle narušovat jejich přirozený vývoj! Víte, jaké by z toho mohli být důsledky?“ A já husa si myslela, že tam budeme hledat nějaký všelék na skomírající civilizaci.

„Bude se jednat o izolovanou kolonii, budeme absolutně soběstační.“

„Podle mě je to proveditelné.“ Ozval se virolog, jehož jméno jsem si za Boha nemohla zapamatovat.

„Vážně?“ Opřela jsem se v křesle. „Takže tam založíme kolonii, budeme se v klidu dívat, jak je kosí mor a tehdy obvyklé choroby, aniž bychom hnuli prstem, zatímco mi se budeme rozrůstat a zabírat jejich území.“

„Ani nevíte, jestli takový problém mají a jakého stupně dosáhli. Sama jste řekla, že jste to nedokázala určit, protože jeho vybavení tak úplně neodpovídalo našim historickým znalostem.“ Prohrábl si tmavé vlasy.

„To je jen o důvod víc.“

„Doktorko,“ Antonín Osička na mě upřel svůj žraločí pohled, „to není předmětem naší diskuze, to je holí fakt. Vzhledem k probíhající válce a možnostem, jaké se nám naskýtají, bylo rozhodnuto, že do toho světa budeme expandovat. Vy všichni jste tady, abyste vymysleli způsob, jak to udělat mírovou cestou.“

„Chcete říct, že je budete kolonizovat klidně násilně?“ Moje zděšení nabírala obludných rozměrů.

„V krajním případě, ano. Naše technologie je neoddiskutovatelně přesahuje, pokud to bude nezbytné, použijeme ji ke zlomení odporu.“

„S klidným hlasem nám tu sdělujete, že na nich klidně spácháte genocidu?“ Nebyla jsem jediná, pro koho to byla novinka.

„Xenoxidu řekla bych, jejich genetický kód se od našeho liší.“ Doktorka Marková byl beznadějný případ žijící ve vlastním světě, takže mě ani nepřekvapilo, že ji dosah jeho slov nedošel.

„Jak jsem řekl, jste tu od toho, aby se to nestalo. Zejména vy.“

„Je tam příliš pokud, pokud ho najdeme, pokud bude chtít spolupracovat, pokud bude mít vliv, aby přesvědčil ty správné lidi. Co jim chcete nabídnout tak neodolatelného?“ Tloukla jsem elektronickou tužkou do desky stolu.

„Pokročilou medicínu, vzdělání, technologie, zemědělství například.“ Historik se tvářil znuděně, nesnášela jsem toho chlapa.

„Časem, možná, pokud o to budou stát, i když si stále nemyslím, že je to dobrý nápad, ale pochybuju, že uvažování bude v tom prvním momentě schopné posoudit hodnotu takové nabídky.“

„Řekla jste, že plnil nějaký úkol, protože jejich panovník byl vážně nemocný, nabídneme jim jeho léčbu.“ Doktorka se probrala k životu.

„Ten už může být na pravdě boží.“ Zaskřípal virolog.

„Přesně tak, je to dost pravděpodobné. Kdyby ne, nemusíme to umět vyléčit.“ Zašklebila jsem se na ni.

„To je nepravděpodobné. Na dýmějový mor a jeho odnože zabírají běžná antibiotika, když budu vycházet z naší historie, tyfus, cholera, neštovice, zápal plic, pohlavní choroby, nic z toho pro nás není problém. Účinné látky na rakovinu jsou v takové fázi, že je můžeme použít a jejich imunitní systém naše léčiva snáší dobře, jak bylo zjištěno na subjektu.“ Ta se teda rozvášnila. Osička tázavě zvedl obočí a já si založila ruce na prsou. Pořád jsem měla dost argumentů proti, ale nikdo by mě neposlouchal. Nejvíc mi na tom vadilo, že si mysleli, že pro mě bude mít Agnar slabost, nijak je nezajímalo, že jsme se rozešli ve zlém. Major Kovak, který se účastnil porad, ale nikdy nemluvil, si mě prohlížel. Byl stejně málo nadšený z mojí účasti na cestě na druhou stranu, jako já.

 

Stála jsem v profesorově kanceláři v rohu a dívala se na přítomné. Doktorka mu pokládala tuny otázek a s ní se normálně bavil, motalo se tam dost lidí a se všemi celkem běžně komunikoval. Všichni měli radost, že se toho problému zbaví a podávali to tak, že i on se měl těšit domů. Těšil se a já mu to neměla za zlé, asi bych se taky chtěla vrátit, ale tohle bylo jako tortura. Raději jsem se dívala z okna, abych nemusela sledovat ten vyčítavý pohled.

„Stalo se něco?“ Profesor si stoupl vedle mě a já si toho ani nevšimla.

„Všechno je absolutně v pořádku.“ Hlas mi přeskočil a já si otřela osamělou slzu, která mi stekla po tváři.

„Emo.“ Podíval se na mě a na Agnara. „Řekni, že to není pravda.“ Znělo to jako zhrozené vzdychnutí.

„Není to pravda.“ Vytáhla jsem z kapsy kapesník a hlasitě se vysmrkala.

„Máme ještě asi deset minut, potom musíme jít a ty už tam nesmíš, to víš.“ Do místnosti s tím přístrojem mohl jen malý okruh lidí a já k nim nepatřila, takže jsem ještě na vlastní oči neviděla, jak to funguje. „Nechám vás o samotě, abyste mohli …“

„To je dobrý profesore, on se mnou stejně nemluví.“ Otřela jsem si nos a upřela na něj odhodlaný výraz nebo jsem o něj alespoň pokusila.

„Stejně vás nechám.“ S nějakou důmyslnou výmluvou všechny vyhnal a zavřel za sebou dveře. Sebrala jsem veškeré zbylé odhodlání a podívala se na něj, ale jeho výraz se vůbec nezměnil. Na krku měl přilepený malý monitor na sledování životních funkcí a ten v pravidelných intervalech pípal.

„Chceš se opravdu rozloučit takhle?“ Založila jsem si ruce na prsou a byla ve mně malá dušička a minimum síly.

„Nechci se loučit vůbec.“ Odsekl a strhl si to z krku, až mu tam zůstal červený flek. Prohlížela si jeho profil, dlouhý obličej a rovný nos a bylo mi jasné, že v životě už nikoho takového nepotkám. Jeho světlé oči uměly být tak hřejivé i nebezpečně chladné, když chtěl, jako právě teď.

Došla jsem k němu a pohladila ho po hlavě, uhnul stranou. Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Tváří se tiskl k mému břichu a já v dlaních držela jeho hlavu. Takhle nás našel profesor. Tiše za sebou zavřel dveře a nervózně si odkašlal.

„Je čas.“

„Dávej na sebe pozor.“ Naposledy jsem se dotkla jeho krásné tváře a zmizela z místnosti, z budovy, z ulice.

Později, když už jsem byla doma a pokoušela se nebrečet a nerozbíjet věci kolem sebe, mi přišla zpráva od profesora - Prošel v pořádku.

 

Dřela jsem v posilovně, po večerech studovala všechno, co by se mohlo hodit, podstupovala lékařská vyšetření, hádala se s Osičkou, nechala si implantovat překladač, abych jim rozuměla, žadonila, abych mohla alespoň jednou vidět Benedikta. Nedovolil to a to jsme zítra ráno měli jít. Poslední den, věci byly připravené a já měla volno. Naposledy jsem překontrolovala dokumenty a odeslala je k notáři. Bez toho jsem odejít nemohla, protože jsem skutečně nevěřila, že se někdy vrátíme jinak, než v igelitových pytlích, pokud vůbec.

Na vyzvání se otevřely dveře. „Už je tady, v zasedačce číslo pět.“ Vymrštila jsem se na nohy a trochu se upravila.

Prohnala jsem se chodbou, ve které tohle všechno začalo, a vrazila do dveří. Bála jsem se toho setkání, ale když jsem uviděla ten úsměv a dobrácký obličej, všechno to ze mě spadlo. Nabídl mi svou mohutnou náruč a já ji ochotně přijala.

„Vypadáš jinak.“ Pohladil mě po krátkých vlasech a pozorně si mě prohlédl. Měsíce intenzivního tréninku se na mě projevily a ty vlasy, no myslela jsem si, že to tak bude pohodlnější. Alespoň jedno pozitivum to mělo, můj nahý odraz v zrcadle byl hned o trochu snesitelnější. „Sluší ti to.“ Dodal hned, abych se snad neurazila.

„Tobě taky.“ Měl na sobě svůj typický černý oblek a bílou košili, nejspíš ho vyzvedli rovnou z práce. Trochu se naklonil a já se vytáhla na špičky, abych ho mohla políbit.

„Bylo peklo se k tobě dostat.“ Byla jsem neskonale šťastná, že se o to vůbec pokoušel. Když jsem požadovala bezpečnostní prověrku alespoň pro Romana, Osička se šklebil, trousil hloupé poznámky, ale nakonec souhlasil, prý se ho stejně nemůžou zbavit, tak alespoň bude mít klid.

„Jak se má Benedikt a máma?“ Trochu ztuhnul, ale nakonec přikývl.

„Dobře, řekli jsme mu, že máš moc důležitou práci a tvoje matka se mu snaží vtloukat do hlavy, jak skvělá škola ho čeká. Asi jí to moc nevěří, ale už si trochu zvyknul, že budeš nějakou chvilku pryč.“ Sklopila jsem hlavu a pokoušela se nebrečet.

„Děkuju, že se o ně staráš. Nikdy ti za to nebudu moct být dost vděčná.“ Sedla jsem si a Roman naproti mně.

„Emo, co se to děje? Tohle je přeci šílený, ze dne na den odejít. Málem jsem umřel strachy, než se mi alespoň podařilo zjistit, že tě neunesl nějaký šílenec.“ Sevřela jsem jeho dlaně.

„Víš, jak jsem ti říkala o té minulé práci?“ Přikývl. „Má to s tím souvislost, na nějaký čas budu muset odejít, ale víc ti říct nemůžu.“ Věděla jsem, že nás sledují a nechtěla jsem ho zbytečně ohrožovat.

„Na jak dlouho?“

„Já fakt nevím, doufám, že ne na moc dlouho.“ Musel poznat, že mu lžu. Opřel se na židli a chvíli mě jen tak pozoroval. Neviděli jsme se tak dlouho a bylo toho hodně, co jsme si chtěly říct, ale čas byl omezený a bylo důležité filtrovat otázky a odpovědi.

„Co bude s námi?“

„Doufala jsem, že bys mohl počkat.“ Upřela jsem na něj psí oči a on se usmál. Nevím, čeho se bál, ale moje odpověď ho potěšila. Přitáhl si mě na klín a dlouze políbil. Vědomí, že nás můžou kdykoliv přerušit, mě donutilo se z jeho sevření vykroutit. „Romane, já nemám moc času, tak mě prosím poslouchej. Poslala jsem ti kontakt na notáře, jsou u něj uložený nějaký dokumenty, snad všechno, co by kdy mohlo být potřeba, kdyby, kdyby bylo potřeba. Prosím nepřerušuj mě.“ Zvedla jsem ruku, abych ho umlčela. „Vím, že to po tobě nemůžu chtít, ale nikoho jiného nemám a máma je, no, však víš. Stačí, když to podepíšeš. Prosím, postarej se o Benedikta, než se vrátím. Z tý jeho školy umírám strachy.“ Ukončila jsem svůj monolog a zadívala se do jeho smutné tváře. Nejradši bych s ním prostě odešla domů.

„Postarám se o něj, nemusíš se bát. Udělám všechno, co budu moct, aby se měl dobře.“

„Děkuju.“ Rozbrečela jsem se a pověsila se mu kolem krku. A to jsem si říkala, že brečet nebudu.

„Taková dojemná scéna!“ Vykřikl Osička teatrálně a otevřel dokořán dveře. „Nerad ruším, ale budeme muset jít.“ Romanova zrzavá hlava zbrunátněla.

„Už jdu.“ Sekla jsem přes rameno.

„Dávej na sebe pozor, brzy se uvidíme.“ Pohladil mě po tváři a výhružně se zadíval na Osičku, ale asi věděl, s kým má tu čest, a tak nic neřekl.

„Jsi můj anděl strážný.“ Zašeptala jsem mu do ucha a odešla s Osičkou. Raději už jsem se neohlížela, protože by to bylo ještě horší.