Vlčí Hůrka- 5

Anotace: Pátý, zámecký díl, kde maličko přituhne a něco málo se naťukne a poodhalí :) Doufám, že se dílek bude líbit :)

5.

               Přes noc napadla spousta sněhu a Sylvie netoužila po ničem jiném, než po projížďce na koni zasněženou krajinou. Byla rozhodnutá kvůli tomu vynechat i svůj každodenní trénink. Potichu prošla bytem tak, aby nevzbudila svou matku, v koupelně se opláchla, oblékla a vyběhla ven. Proběhla tunelem a zamířila přímo do stáje ke svému oblíbenému koni. Nejdříve se s ním přivítala, dala mu kus mrkve a pak ho začala strojit. Otočila se, že si vezme sedlo, když za ní stál jeden z členů komunity.

 ,,Áh, lekla jsem se vás. Máte službu u koní?” zeptala se Sylvie.
 ,,Ne,” řekl a Sylvie ho poznala. Byl to ten, kterého Štěpán vyrazil včera večer z kanceláře. Najednou se otočil a ze stáje odešel. Sylvii přeběhl mráz po zádech, ale dál nad tím myslet nechtěla. Osedlala si koně a vyrazila na cestu.
     ,,Dobrý den,” pozdravila Sylvie Štěpána, když odcházela ze stájí.
 ,,Dobrý den, vy jste se byla v tomhle počasí projíždět?” vytřeštil na ní oči.
 ,,To se nesmí?”
 ,,Smí, ale je strašná zima, sněží a vy jste celá promočená.”
 ,,Já bych to s tou péčí moc nepřeháněla. Kdo měl dnes ráno službu ve stáji?”
 ,,Dnes ráno? Martina. Proč?” zeptal se Štěpán a Sylvie zachytila pohled klienta, kterého potkala ráno.
 ,,Jen tak. Jdu se převléct. Začíná to studit,” řekla a odcházela.
     ,,Kde jsi byla?” vychrlila ze sebe Marta, která se povalovala na kanapi jen v lehké noční košilce a saténovém župánku.
 ,,Projet se na koni,” řekla Sylvie, přešla k topení a stáhla ho jen na polovinu.
 ,,Co děláš? Vždyť tu bude zima?” nelíbilo se Sylviině matce.
 ,,Tak se oblíkni. Tady na tebe stejně není nikdo zvědavý,” řekla Sylvie a protáhla se mezi matkou a stolem.
 ,,Fuj, Sylvinko, smrdíš jako zvíře.”
 ,,Možná proto, že jsem teď na jednom jela. Jdu se umýt a ty se zatím oblíkni. Odpoledne mi pomůžeš.”
 ,,S čím?” ,vyděsila se Marta.
 ,,Nech se překvapit, matko,” řekla Sylvie a zmizela v koupelně.
          ,,Je tu někde nějaká klinika?” ptala se Marta v podvečer.
 ,,Cože?”
 ,,Zadřela jsem si o to starý koště třísku!”
 ,,Bože mami, na třísku nepotřebuješ kliniku. Ukaž,” řekla a chytila ji za ruku, kde měla Marta třísku.
 ,,Bože, to je ale bebíčko,” zašišlala na ní Sylvie jako na malé dítě. ,,V ložnici mám šití, vezmi si jehlu a pižlej. Zítra pokračujeme.”
 ,,Jak pokračujeme? Já už nemůžu. Mám namožený svaly,” řekla Marta z ložnice, odkud si přinášela tu největší jehlu jako v košíčku s šitím našla.
 ,,Mami, vytřela jsi jednu chodbu!”
 ,,Ale hodně dlouhou. Au, píchla jsem se!” řekla ukázala Sylvii, jak jí teče krev z prstu.
 ,,Na to se neumírá. Dej si tam náplast. Víš mami, já se vůbec nedivím, že táta s tebou nevydržel. Naopak, divím se, že s tebou vydržel přes dva roky v jednom manželství.”
 ,,Sylvie! Nebuď drzá!”
 ,,Mami, nezapomínej, že jsi teď u mě doma. Pokud se ti to tu nelíbí, tak proč se nevrátíš do Francie? Ten tvůj tenista se na tebe určitě celý klepe.”
 ,,Byl to golfista.”
 ,,To je jedno.”
 ,,A našel si nějakou plavkyni. Dvacetiletou.”
 ,,Ach tak, proto jsi si vzpomněla, že máš dceru. Tak už to chápu. Jdu spát,” řekla a odešla do své ložnice.

V noci ji vzbudil telefon. Bylo to nepříjemné drnčení. Sylvie vstala a šla po zvuku až do obýváku. Než tam došla, tak drnčení přestalo, protože klasický telefon se sluchátkem vzala Marta.
 ,,Předám,” řekla a natáhla k Sylvii ruku se sluchátkem.
 ,,Kdo je to?” zeptala se Sylvie šeptem, ale Marta jen pokrčila rameny a vrazila jí do ruky sluchátko a vracela se do postele.
,,Halo?” zeptala se opatrně Sylvie.
 ,,Sylvie? Tady Štěpán. Omlouvám se, že ruším, ale je tu problém s koňmi. Tedy s koněm. Asi tomu jednomu něco je. Je divný.”
 ,,Divný?”
 ,,No, válí se po boxu, je celý mokrý, neklidný, kope do stěn a je hodně divný.”
 ,,Hned jsem tam,” řekla a sluchátko položila. Rozsvítila, nasoukala se do kalhot, noční košili si do nich zastrčila a přes ní natáhla tlustý svetr, vzala si klíče a rychle sbíhala schody z věže. Ve stáji byli snad úplně všichni z léčebny a vyděšeně se dívali na koně.
     ,,Co se děje?” prodrala se Sylvie až k boxu.
 ,,Takhle už nějakou dobu vyvádí. Vzbudily nás rány, jak kope do těch stěn,” řekl Štěpán a Sylvie se dívala na propoceného koně se suchými pysky, jak se svíjí na zemi, pak vstává a zase si lehá, snaží se kousat si do břicha a kolem něj je hodně hromádek pro koně netypického trusu.
 ,,Jdu k němu,” řekla a už otevírala box, ale Štěpán ji pevně chytil za paži a stáhl zpět.
 ,,Zbláznila jste se? Ukope vás!” řekl důrazně.
 ,,Je tu ve vsi nějaký veterinář?” zeptala se Sylvie.
 ,,V Hůrce je doktor Adamec,” řekla jedna z klientek.
 ,,Zavolám mu, dejte mi na něj číslo,” řekla a šla s klientkou do domu.
     ,,Adamec,” uslyšela Sylvie v telefonu hluboký hlas.
 ,,Dobrý večer, omlouvám se, že vás takhle pozdě v noci budím. Jsem Sylvie Novotná ze zámku a máme tady problém s koněm,” řekla Sylvie.
 ,,Jaký problém?” zeptal se s Sylvie mu koňovo chování popsala.
,,Nechte ho tak, jak je, pokud možno nechoďte k němu, zamezte mu přístup k potravě i vodě, nesmí teď nic sežrat, ani podestýlku. Pokud se válí, tak zkuste nějak zamezit aby se poranil a já jsem za chvíli u vás,” řekl veterinář a zavěsil. Sylvie tedy běžela zpět do stáje, ale na chodbě se střetla zase s tím klientem z rána. Divně se na ní podíval a Sylvii zase přeběhl mráz po zádech. Obešla ho obloukem a pokračovala zpět.
     ,,Adamec, těší mě,” podal Sylvii ruku hned jak si jí všiml.
 ,,Novotná, děkuju, že jste tak rychle přijel,” říkala a vedla ho do stáje, i když cestu tam znal očividně sám.
 ,,Dobrý skoro ráno, nazdar Štěpáne,” pozdravil ostatní.
 ,,Čau Kamile, podívej se co ten kůň vyvádí,” řekl Štěpán.
 ,,Nazdar bělouši,” promluvil veterinář na koně a opatrně vešel k němu do boxu, kde ho prohlédl.
 ,,Tak jak to vypadá?” zeptala se Sylvie po chvilce.
 ,,No, je to nejspíš kolika. Na pár dní si ho vezmu k sobě, pokud souhlasíte,” zeptal se veterinář. Sylvie se Štěpánem na sebe pohlédli a pak oba přikývli na souhlas.
     Když byl kůň ošetřený a zajištěný, tak doktor Adamec vyšel ze stáje a telefonoval.
 ,,Pane doktore, co s ním bude?” zeptala se Sylvie.
 ,,Vezmu ho k sobě, budu tišit příznaky a hned jak zjistím, čím to bylo, tak začnu efektně léčit. Je mnoho druhů koliky. Může to být ze špatného krmiva, může to být porucha střev, nebo třeba jen obyčejná zácpa. Až bude v pořádku, zase ho budete mít rychle tady,” řekl a podíval se na ní svýma čokoládovýma očima.
 ,,Dobře. Co jsem dlužná za to, že jsem vás vytáhla takhle v noci z postele? Vaší rodině se to asi určitě nelíbilo.”
 ,,Ženu nemám a děti spí jako zabité, takže žádnou apokalypsu jste nezpůsobila.”
 ,,Ale přeci jen. Co jsem dlužná?”
 ,,Tak se mnou pojďte na večeři,” navrhl a usmál se.
 ,,Já ale mám přítele.”
 ,,Však vás zvu jen na večeři. Nežádám vás o ruku.”
 ,,Tak dobrá. Ale až bude kůň v pořádku?”
 ,,Souhlasím,” řekl a věnoval se vozu, který přijel. Koně naložili, rozloučil se a odjeli.

               ,,Štěpáne!” zavolala Sylvie, když ho viděla druhý den odpoledne na dvoře.
 ,,Dobrý den!” mávl na pozdrav.
 ,,Telefonovala jsem s doktorem Adamcem,” řekla a šla k němu.
 ,,Jak to vypadá s naším koněm?”
 ,,No, ehm, doktor říkal, že byl otrávený.”
 ,,Cože?”
 ,,Jo, mám prověřit krmení a zkontrolovat jestli nejsou zapařené podestýlky,” řekla a rozhlédla se kolem. Nechápala, proč po ní přeběhl mráz vždy, když viděla toho nového člena komunity, stejně jako teď, když se na ní podíval před tím, než vešel do domu.
 ,,Určitě to uděláme. Hned tam někoho pošlu. Ví Adamec co ho otrávilo?”
 ,,Pesticidy.”
 ,,Pesticidy? Ty jsou zamknuté ve stodole. K těm se kůň dostat nemohl.”
 ,,Tak to mohl pak být jedině člověk.”
 ,,Nechcete snad říct, že někdo od nás by toho koně cíleně otrávil?” zeptal se a bylo poznat, že si to vzal osobně.
 ,,No, vlastně jsem,” chtěla mu Sylvie říct, že ve stájích viděla toho nového, ale ten se na ně díval z okna. Probodával Sylvii velmi nepříjemným a možná i nebezpečným pohledem. ,,Chtěla jsem říct, že to mohlo být třeba náhodou. Už se to určitě nestane. Jen jsem chtěla, abyste to věděl,” řekla, otočila se a odešla.
     ,,Copak se děje?” ptala se Marta, když se Sylvie vrátila domů.
 ,,Nic,” zavrčela a zmizela ve své ložnici. Marta v klidu vyndavala nákup, který pořídily ve vzdálenějším městě. Pak kolem ní prošla s baletníma piškotama a hudebním přehrávačem v ruce, vzala si klíč od Velkého sálu a odcházela pryč.
Po tvrdém, dvouhodinovém tréninku se vracela do věže zbitá jako pes. Dala si sprchu a zamířila rovnou do postele.

               ,,Drž to pořádně,” vrčela Sylvie na Martu, když se dopoledne vracely z lesa a nesly plný pytel větviček z jehličnanů.
 ,,Je to těžké,” stěžovala si Marta.,,Navíc je zima na ruce.”
 ,,Měla jsi si vzít rukavice.”
 ,,Do těch se s mými nehty nedostanu.”
 ,,To je tvůj problém, tak mě tím prosím neobtěžuj.”
 ,,Můžeš mi říct, kdy se z tebe stal kus ledu!” zeptala se Marta a zastavila. Sylvie byla nucená taky zastavit.
 ,,Od té doby, co je z tebe rozmazlená panička. Jo, sice teď bydlíš u mě na zámku, ale nejsi žádná zámecká paní, aby tě tu lidi obskakovali. Pokud to tak chceš, tak se vrať do Francie, nebo kde jsi to byla a pokud tu chceš zůstat, tak si holt budeš muset trošku máknou!”
 ,,Sylvie Novotná! Jsem tvoje matka, nemáš žádné právo mluvit se mnou takhle!”
 ,,Právo ne, ale důvod třeba ano,” řekla a pytel táhla sama za sebou.
 ,,Vždyť už je to strašně dlouho! To už je promlčené.”
 ,,Ne, to nikdy nebude promlčené. Jsou věci, které nebudou promlčené nikdy. Tohle mezi ně patří,” řekla a pokračovala v cestě sama. Marta šla tak dva metry za ní.
     ,,Sylvie, nesu ti čaj,” řekla Marta smířlivým tónem, když za Sylvií přišla v deset hodin na hlavní schodiště v zámku.
 ,,Dík, ale já bych si pro něj došla,” řekla Sylvie.
 ,,Ušetřila jsem ti cestu. Chceš pomoct?”nabídla se Marta dobrovolně.
 ,,Nebojíš se, že bys si zlomila nehet?”
 ,,Pokud to nebude prst, tak to snad nebude tak moc vadit.”
 ,,No, tak si vezmi větev a přivaž ji na zábradlí. Tak aby mezi nimi nebyly vidět mezery.”
 ,,Chceš si vánočně vyzdobit celý zámek?”
 ,,Možná. Miluju Vánoce a tu atmosféru.”
 ,,Já to vím,” řekla Marta a přivázala druhou větev. ,,Jsem tu, protože mě Jean opustil. Našel si mladší ženu.”
 ,,To se dá pochopit. Byl skoro stejně starý jako já.”
 ,,Tak jsem si myslela, že je pravý čas se udobřit. Proč nemůžeme mít vztah jako máma s dcerou?”
 ,,Protože to mezi námi takhle prostě nefunguje. Já to od tebe beru jako zradu a to se vrátit nedá.”
 ,,Co ode mě bereš jako zradu? To, že jsem ti neřekla o dědovi a tomhle zámku?”
 ,,To by se do toho dalo zahrnout také. Ale nejvíc jsi mi ublížila s Jasonem. To ti neodpustím asi nikdy. Do toho vztahu jsi mě postrkovala. Podporovala jsi mě. No a pak jsi udělala to, co jsi udělala. To se nedá odpustit. Jak by ti bylo, kdybych to udělala já?”
 ,,Víš co? Asi bude lepší, když si půjdu lehnout,” řekla Marta, všeho nechala a odešla.

Na to, že Sylvie zdobila schodiště v zámku do pozdních nočních hodin, i když někdo by to mohl nazval do brzkých ranních hodni, tak v osm ráno si už sedlala koně. Venku chumelilo a Sylvie si potřebovala pročistit hlavu. Stála zády k dvířkům do boxu, když ji najednou někdo chytil za vlasy a prudce s ní škubl dozadu.

               ,,Co tady zase slídíš?” zeptal se jí nepříjemný hlas.
 ,,Já si tu můžu slídit jak chci. Jsem tu majitelka, na rozdíl od tebe,” zavrčela na něj jak jen mohla.
 ,,To se mi vůbec nelíbí. Pořád se mi pleteš pod nohy. Co jsi si to minule tak vášnivě povídala s tím tvým kámošem Štěpánem? Chtěla jsi mu říct, že jsi mě tu viděla, co?” řekl a zacloumal s ní.
 ,,Nevím o čem mluvíš,” procedila skrz zuby.
 ,,To bych ti radil. Pokud cekneš, tak ten tvůj zámek shoří na popel, tím si buď jistá,” prudce jí od sebe odhodil, až upadla a odešel.
Sylvie plány na projížďku zrušila a vrátila se do bytu ve věži.
          Tu noc jí i Martu opět probudil telefon od Štěpána.
 ,,Sylvie, Váš kůň. On má asi taky koliku,” řekl do telefonu a Sylvie beze slova vrátila sluchátko do vidlice, oblékla se a spěchala do stájí.
Tam bylo zvláštní ticho.
     ,,Co se stalo?” zeptala se, ale nikdo nepromluvil. Podívala se do boxu a tam ležel kůň, na kterém často jezdila na zemi. Nehýbal se, byl úplně bezvládný, nevydával žádné zvuky, nic. Sylvie sáhla na petlici, kterou byl box uzavřený.
 ,,Sylvie, nedělejte to,” řekl Štěpán a chytil jí za ramena.
 ,,Nechte mě!” vyštěkla na něj, setřásla jeho ruce ze sebe a do boxu vešla. Koně pohladila. Bylo jí jasné, že už se na něm nikdy neprojde, že už jí nikdy nebude dělat společnost a naslouchat jejím starostem během toulání se přírodou.
     ,,Jsem tu, co se stalo?” přiběhl tam doktor Adamec.
 ,,Co se stalo?” zeptala se i Sylvie a podívala se na Štěpána.
 ,,Byl v podobném stavu, jako bělouš, jen bylo všechno horší.”
 ,,Štěpáne, co se tu děje?” zeptal se ho veterinář a vcházel do boxu.
 ,,To netuším. V noci nás vždycky vzbudí hluk odtud, běžíme sem a najdeme tady koně s kolikou.”
 ,,Jestli zjistím, že byl i tenhle kůň otrávený pesticidy, tak to budu muset nahlásit na příslušné orgány! Teď potřebuju plachtu a několik chlapů. Zabalíme ho a naložíme,” řekl doktor Adamec. Všichni mužští, kteří ve stájích byli, tak veterináři pomáhali až na jednoho. Ten když si všiml, že se na něj Sylvie dívá, tak se na ní zlověstně zašklebil a několikrát škrtl zapalovačem, aby viděla plamen, který vydává.
     ,,Pane doktore, co jsem dlužná dnes?” zeptala se Sylvie, když veterinář nastupoval do svého jeepu.
 ,,Slečno Novotná, ušetřím vás toho, protože jestli i v tomhle koni najdu pesticidy, tak z toho budou docela nepříjemné opletačky i pro vás, jakožto majitelku zvířete. Ale bělouš už je téměř v pořádku, pokud chcete, zastavte se zítra.”
 ,,A kde vás v Hůrce najdu?”
 ,,Mám malý statek na kraji vesnice. Jestli víte, kde je krámek, tak pořád dozadu. Dobrou noc,” řekl zavřel za sebou dveře od auta a odjížděl i s mrtvým zvířetem.