Vlčí Hůrka- 14.

Anotace: Že by konečně?? ;)

14.

               ,,Tak co ti řekli?” vyptával se Štěpán, když Sylvie na nádvoří dotelefonovala.
 ,,Že jim je to líto, že jsem zraněná, ale že v tom případě nemají zájem a tu roli dají někomu jinému. Někomu, na koho nemusejí třeba měsíc čekat,” řekla Sylvie zklamaně a položila telefon vedle sebe.
 ,,To mě mrzí. Jsou neuvěřitelně hloupí. Nevědí o jaký talent přišli.”
 ,,Štěpáne, stejně mě vzali jen proto, že mám dobrý reference z Londýna. Byla jsem z těch holek nejstarší. Mají zájem jen o mladé, já už jsem za zenitem.”
 ,,Cože? Děláš si srandu? Vždyť jsi mladá! Dvacet pět přeci není vůbec žádný věk!”
 ,,Dvacet sedm, Štěpáne,” řekla a
 ,,No, ani dvacet sedm přeci není žádný věk! Co mám říkat já? Já už bych byl se svými dvaatřiceti v baletním důchodu, nebo co?”
 ,,Možná v rakvi,” řekla a vytáhla Štěpánovi ze zadní kapsy kalhot papírové kapesníčky, které mu z ní vyčuhovaly, jeden si vzala a vysmrkala se.
 ,,Smrkáš jako jelen v říji,” řekl Štěpán.
 ,,Nech toho, nemůžu se smát, ani pořádně smrkat.”
 ,,Ber to pozitivně, až tu budeš mít každou hodinu zástup návštěvníků, tak na balet ani nepomyslíš. Do toho jsem si něco před tím neuvědomil,” řekl a Sylvie se na něj podívala a nakrčila čelo. ,,No, že když tu nebudou žádní klienti, tak nebude žádná pracovní skupina, tedy žádná pracovní síla a budeme tu všechno dělat my dva.”
 ,,To je pravda. Co všechno dělala ta tvá skupina?”
 ,,Starost o zvířata, zahradu, oprava výběhů, při sklizni sad, prořezávání stromů a tak, malé opravy na zámku a tak podobně.”
 ,,Dobře. Jdeš do toho se mnou, nebo mám jako majitelka zámku všechno dělat sama?”
 ,,Samozřejmě, že jdu do toho s tebou. Ale záhonky nepleji,” upozornil.
 ,,Fajn, můžeš si vzít třeba starost o stromy a jiné chlapské práce.”
 ,,Dobře. Příští měsíc je potřeba ostříhat ovce.”
 ,,Aha. Umíš to?”
 ,,Já? Ne, na to se volá firma.”
 ,,Podívám se do kouzelného notýsku po dědovi, má tam spoust zajímavých telefonních čísel.”
 ,,Super. Chceš abych i dnes u tebe spal?”
 ,,Ne, dnes to zvládnu sama,” řekla, zašklebila se na něj a šla do zámku.
   ,,Štěpáne?!” zavolala na něj ze dveří.
 ,,Rozmyslela jsi si to?”
 ,,Ne, ale chtěla jsem se zeptat, jestli by ti vadilo, kdyby se tu procházeli pávi.”
 ,,No, já nevím. Ale asi ne,” řekl a Sylvie kývla hlavou a odcházela k sobě do věže.

               Péče o zámek a jeho okolí zabírala Sylvii veškerý čas, takže na to, že baletní střevíčky pověsila na hřebík neměla ani čas si vzpomenout a smutnit nad tím.
Bylo právě slunečné květnové ráno a Sylvie ho strávila v lese trháním borůvek. Chtěla je ukořistit dříve, než se tam sjedou česači borůvek s hřebeny, oškubou celý keřík a pak budou úlovky prodávat u silnice za nekřesťanské peníze.
Seděla tichounce u keříčku a trhala borůvky na svůj a možná i Štěpánovo oběd, pokud bude hodný.
Když měla svůj kilový kyblíček od gumových medvídků plný, tak se vydala procházkou zpátky k zámku, ale vzala to kolem rybníku, který brázdily kachny a přes sad, kde nebyl jeden jediný strom, který by nebyl obdařen bujnými květy. Jak přes něj Sylvie procházela, tak si užívala tu omamnou vůni, která ze všech těch rozkvetlých stromů pocházela.
     Když došla na nádvoří, tak se zastavila a zaposlouchala. Štěpán měl totiž ve svém nově předělaném bytě otevřená okna dokořán, puštěnou hudbu a maloval zdi, u toho si zpíval a svíjel se do rytmu hudby. Tedy, alespoň se o to pokoušel.
Sylvie ho chvíli tiše pozorovala a poslouchala, ale po chvilce se začala smát.
 ,,Co tu proboha provádíš? Jsi jak Travolta v Horečce sobotní noci,” říkala Sylvie Štěpánovi.
 ,,Jak dlouho mě tu sleduješ?”
 ,,Dost dlouho na to, abych měla od smíchu namožené břicho. Chvilku jsem sice přemýšlela, jestli třeba nemáš epileptický záchvat, ale když jsem tě pak slyšela vyluzovat i různé zvuky, tak mi došlo, že to epi záchvat nebude,” říkala a stále se smála.
 ,,Ty se mi ještě směješ? No víš co? Za to tě stihne trest!”
 ,,No, já jsem si říkala, že bych tě mohla pozvat na oběd, ale jsi drzý,” řekla a dala si volnou ruku v bok.
 ,,Oběd? Budeš vařit? A co?”
 ,,Borůvkové knedlíky.”
 ,,No, ty bych si dal. Pokud poznáš borůvky od rulíku.”
 ,,No, pokud chceš, přesvědč se sám,” řekla a ukázala mu kyblík plný tmavě fialových plodů.
 ,,Hmm, tady byl někdo pilný,” řekla a vzal si pár borůvek. ,,Hmm, jsi dobrá. Fakt to jsou borůvky. To ovšem nemůžu tvé pozvání odmítnout.”
 ,,Tak se vrať ke svému tanci plodnosti, ty Travolto!” zahihňala se Sylvie a odcházela domů.

     ,,No, ty jsou skvělé,” říkal Štěpán a oblizoval se.
 ,,Chutnají?”
 ,,Jsou úžasný. Klidně bys se mohla vdávat,” řekl a vzal si ještě jeden knedlík, na něj si nandal bohatou vrstvu nastrouhaného tvarohu a cukru a polil si to rozehřátým máslem.
 ,,Což o to, já bych se klidně vdávala, ale není s kým,” řekla a zadívala se z okna.
 ,,On už by se někdo určitě našel,” řekl Štěpán a olízl si i prst, který si nechtěně namočil do talíře.
   ,,Otevřu okno, jo? Přejedl jsem se a je mi horko,” řekl Štěpán, když ještě dožvykoval poslední sousto, otevřel okno a koukl se z něj.
 ,,A sakra,” řekl a v rychlosti se přitiskl ke zdi.
 ,,Co se děje?” zeptala se Sylvie.
 ,,Rodiče. Moje. Přijeli,” zasekával se Štěpán.
 ,,To je nějaký problém?”
 ,,Když o tom nevím, tak to problém docela je. Nenávidím přepadovky,” řekl a začal se škrábat na bradě. Vždy, když to začal dělat, tak Sylvie už věděla, že přemýšlí, ale výsledek za nic stát nebude.
 ,,Co kdybys šel dolu a pozdravil je?” navrhla a jedla zbytek borůvek, které se nevešly do knedlíků.
 ,,Hm, to bych mohl.”
 ,,Hlavně se uklidni, nebo se na schodech přerazíš!” zavolala za ním a dala si do pusy zbytek borůvek a pak začala skládat nádobí do dřezu.
          Za pár minut přiběhl Štěpán celý udýchaný zpět do věže:,,Musíš jít se mnou,” řekl a snažil se popadnout dech.
 ,,Cože? Proč?”
 ,,Neptej se a pojď,” chytl jí za ruku a táhl z bytu. Sylvie jen stihla chytit utěrku, utřít si pusu a utěrku pak odhodit.
 ,,O co jde?” ptala se cestou.
 ,,Nesmíš mě v tom nechat. V těchto situacích máma zapomíná na své vysokoškolské vzdělání a táta se snaží být vtipný,” řekl Štěpán.
 ,,V jakých situacích?” zeptala se Sylvie, ale to už byli venku a naproti nim stál vysoký šedovlasý muž s menší nadváhou a středně vysoká žena s hnědými kudrnatými vlasy, jako měl Štěpán.
     ,,Tak to je ona? Tvá přítelkyně?” zeptala se Štěpánova matka a Sylvie byla na pomezí stavu úplného zhroucení a úplného zešílení.
 ,,Ano mami, tohle je Sylvie. Sylvi, má matka a otec,” řekl Štěpán a dal Sylvii ruku kolem ramen a nenápadně jí štípl do paže.
 ,,Sylvie Novotná, dobrý den,” řekla a podala ruku Štěpánově matce a pak otci, který ji ruku políbil.
 ,,Já jsem Marika, moc ráda vás poznávám,” říkala Štěpánova matka.
 ,,No, já moc děkuju,” řekla Sylvie velmi rozpačitě.
 ,,Teda kluku, já věděl, že si jednou najdeš pořádnou kočku!” poplácal otec svého syna po rameni a Sylvie se jen usmála. Pak si uvědomila, že jedla borůvky a tudíž bude mít zabarvené zuby a tak ze širokého úsměvu s modrými zuby se omezila jen na lehký úsměv bez odhalených zubů.
 ,,No, mami, tati, jak dlouho tu budete?” zeptal se Štěpán.
 ,,Jen chvilku. Jedeme za tetou Boženou, tak jsme si řekli, že se tu zastavíme,” řekl Sylviin nový tchán.
 ,,No a když jsme se stavěli dole v obchůdku u té milé paní, abychom se zeptali na cestu, tak jsme se od jednoho sympatického muže dozvěděli, že tu jsi se svou přítelkyní,” říkala nadšeně Marika. Sylvie se podívala na Štěpána, ale když viděl, že chce něco říct, tak jí políbil na spánek a vzal tím Sylvii vítr z plachet.
 ,,No a to víš. Tvá máma hned chtěla vědět, po kom budou její vnoučata,” řekl Štěpánův otec.
 ,,A nemáte po té cestě třeba hlad? Nebo žízeň?” zeptal se Štěpán svých rodičů, kteří místo pití a jídla vyslovili přání prohlédnout si zámek zevnitř. Sylvii nezbývalo nic jiného, než souhlasit.

     ,,Zbláznil jsi se?” zeptala se Sylvie tiše Štěpána, když čekali před obrazárnou, kde si jeho rodiče prohlíželi obrazy.
 ,,Co jsem měl asi dělat? Zapřít tě?”
 ,,Klidně jsi mohl říct, že je to výmysl. Pochybuji, že by jeli zpět a tomu sympatickému chlapovi to šli říct.”
 ,,Buď hlavně v klidu, jo? Zvládáš to hrát před Kamilem, tak teď to zvládneš taky.”
 ,,To je trochu něco jiného, ne?”
 ,,Proč myslíš?”
 ,,Kamil třeba nemluví o vnoučatech.”
 ,,Máma se zmínila jen jednou.”
 ,,Třikrát! Za tohle zaplatíš, je ti to jasné?”
 ,,Rozkaz, madam,” řekl, sklonil se k ní a dal jí pusu na rty. ,,Dívají se,” pošeptal pak Sylvii do ucha.
   ,,Jste tak krásný pár!” rozplývala se Marika.
 ,,Hele, Štěpáne, jak to teď bude s tou tvou léčebnou?” zeptal se jeho otec a vzal si Štěpána stranou. Marika chytla Sylvii pod křídlem a šli spolu do dalšího patra zámku.
 ,,Je na vás Štěpán hodný?”
 ,,Moc hodný,” usmívala se Sylvie.
 ,,To je dobře. Jsem moc ráda, že se rozhodl pro soukromou praxi. Ta léčebna neměla prosperitu. Štěpánek s nimi bydlel na hromádce, to muselo být strašné, že?”
 ,,P-prosim?” nechápala Sylvie.
 ,,Neměli jste vůbec žádné soukromí.”
 ,,Ale ano, měli. Štěpánovo klienti do zámku nesměli.”
 ,,Tak v tom případě jste to měli dobře zařízené. Sylvinko, odkud vůbec jste?”
 ,,Jsem odtud z Čech, ale žila jsem dlouho v Londýně, kde jsem i studovala.”
 ,,Práva?”
 ,,Balet.”
 ,,Vy jste baletka?!” vykřikla překvapeně tak nahlas, až se to od zámeckých zdí odráželo.
 ,,Je v tom problém?” zarazila se Sylvie.
 ,,Ne, vůbec ne. To je skvělé. Miluji balet. Ukážete nám něco?” zeptala se dychtivě Sylviina tchyně.
 ,,Bohužel neukáže. Je po těžkém úrazu,” zasáhl Štěpán.
 ,,To je ale škoda,” řekla zklamaně Marika.

     ,,Jsi šťastný?” ptala se Štěpána jeho matka, když po nekonečně se táhnoucích třech hodinách byli připravení k odjezdu.
 ,,Samozřejmě, že jsem,” řekl Štěpán a podíval se, kde je Sylvie. Zjistil, že je dost blízko na to, aby ho slyšela, i když dělala, že je duchem úplně mimo a zajímá ji knížka psychiatrie, kterou napsal jeho otec a právě jí Sylvii ukazoval.
 ,,Sylvie je žena, po které jsem vždy toužil. Je něžná, ale když se naštve, z očí jí lítají plameny. Je tou pravou, se kterou bych chtěl být celý život.”
 ,,Tak to je moc dobře.”
 ,,Když tančí na špičkách, nebo si dá nohu až za krk, tak se mi strašně špatně polyká a nemůžu z ní odtrhnout zrak.”
 ,,Jsem ráda, že jsi konečně přišel k rozumu, odhodil tu šílenou léčebnu a našel si ženu na zbytek života,” řekla Marika a na Sylvii zamávala z okénka auta, ve kterém už seděla.
 ,,JO, tak pozdravujte tetu Božku,” řekl Štěpán.
 ,,Budeme. Fando! Nech už Sylvinku! Musíme jet!” okřikla svého manžela. Ten Sylvii políbil opět hřbet ruky, poplácal Štěpána po zádech a pak nasedl do auta, až se trošku zhouplo. Štěpán došel k Sylvii a vzal jí kolem ramen a projíždějícím rodičům oba dva zamávali.
          ,,Jestli o tu ruku nechceš přijít, tak jí ze mě sundej,” zavrčela Sylvie, když byli na nádvoří opět sami.
 ,,Omlouvám se, ale moc ti děkuju,” řekl Štěpán.
 ,,Na, určitě tam bude něco o tom, že z rodičů a sousedek si člověk nemá dělat blázny!” zvyšovala Sylvie pomalu hlas a na hrudník mu připlácla knihu psychiatrie od jeho otce a odešla do zámku.
 ,,Sylvi, já se omlouvám. Zpanikařil jsem. Kdyby se na tebe neptali místo pozdravu, vůbec bych tě nepředstavil,” říkal, když šel za ní.
 ,,Sylvi, no tak!” řekl a otevřel dveře. Zůstal stát jako to první ráno, když za Sylvií přišel. Stála proti němu a mířila na něj kuší.
,,Už zase? Nemůžeš si vzít třeba meč?” zeptal se otráveně.
 ,,Raději tě zastřelím, než abych to musela všechno opakovat až se tady zastaví na zpáteční cestě!”
 ,,Sylví, ty jsi mě slyšela, když jsem mluvil s mámou, že jo?”
 ,,Jo a proč?”
 ,,Co když jsem jí nelhal?” zeptal se a šel pomalu směrem k ní. ,,Co když bych chtěl, aby to byla pravda? Co když tě opravdu mám rád?” ptal se a Sylvie stála na místě jako přikovaná a zírala na něj.
Nevěděla, jestli si z ní dělá blázny, nebo mluví pravdu. V poslední době se k ní choval jinak a polibky, které od něj dostávala, když potkali Kamila jí přišly pravé. Takové, do kterých vkládal Štěpán kus sebe. Na druhou stranu si zase říkala, že kdyby to tak bylo, proč by jí jednak od sebe odehnal na Štědrý den, když ho políbila a nebo proč by jí to všechno neřekl už dřív, zvlášť když jsou téměř pořád spolu. Byla z toho zmatená.
Štěpán mezitím došel až k ní, kuši jí vzal z ruky a odložil stranou. Divil se, že Sylvie neřekla ani slovo, ale využil toho. Stál velmi těsně u ní a jedním rychlým pohybem ji chytil za krkem a v pase, zaklonil jí hlavu, sklonil se k ní a políbil jí tak vášnivě, jak ještě nikdy nikoho nepolíbil.