Legie Zla 1/24

Anotace: Mé zrození

Mé zrození

 

Psal se rok 1708, žila jsem na krásném panství ve velkém měste jménem Lille.

Nádherné město, už za těch dob. Všude jste mohly vidět trhy,

farmy nádhernou přírodu a náš dům.

Můj otec byl vysoce postavený, dejme tomu že politik. S

pravoval vše co se hnulo ve městě přez vybírání daní až po vyhazování ,,spodiny,, za brány města.

Nenáviděla jsem ho za to, tolik jsem milovala kejklíře,kouzelníky,

věštkyně a všechny ty obyčejné lidi, které otec tak nenáviděl.

Myslel si že jeho město není hodno takové spodiny.

Několikrát jsem chtěla utéct a odjet s nimi, poznávat svět, hlavně už být pryč od něj.

Moje maminka zemřela když jsem se narodila, lidi říkávaly jak moc jsem jí byla podobná,

jak vzhledem tak povahou.

Měla jsem krásné dlouhé zrzavé vlasy, které se od půlky své délky vlnily.

Moje oči, byly čokoládově hnědé. Kdokoliv koho jsem potkala mi říkal jak jsem krásná,

ale já si tak nepřipadala, ani jsem taková nechtěla být, protože otec ve mně viděl jen peníze,

mou krásu chtěl prodat. Chtěl prodat mě...

Provdat za kohokoliv, hlavně, že nabídne co nejvyšší částku.

Hnusil se mi, čekala jsem až budu starší a chystala jsem se utéct,

jedno kam, jedno jak daleko, hlavně co nejdál od něj.

Jednou, když jsem se snim pohádala, zase za mnou přijely ti jeho nápadníci,

já jim říkala kupci, už mě nebavilo pořád na sebe navlíkat všelijaké šaty, líčit se,

česat se jen abych byla prodejnější, když za mnou přišel do pokoje,

prostě jsem utekla z jeho dosahu.

Utekla jsem nahoru na naší střechu, tam jsem byla volná,

mohla jsem tam být jak dlouho se mi zachtělo,

koukat se na západ slunce a pak na krásný svítící měsíc.

Tam jsem to byla já, né ta napudrovaná princezna, kterou ze mě chtěl udělat.

Když už všichni spali,

ano nehledal mě veděl kde jsem a že se vrátím jako už mnohokrát předtím,

chodívala jsem se tam schovávat už od mala, když jsem byla smutná, měla jsem strach,

vždy to bylo moje útočistě.

Někdy v tu dobu jsem začala přemýšlet, že opravdu uteču.

Ani jsem to moc nemusela plánovat, ten plán byl jasný a jednoduchý.

Nikdo mě nehlídal. Otec měl za to, že jsem neschopná a neodvážím se utéct,

či mu jen odporovat. Jak se mílil.

Jednoho krásného dne, když už jsem měla po krk těch parád,

a po krk všech,

jsem zmizela do města, tam jsem mohla v klidu přemýšlet.

Oblékla jsem si ty nejjednoduší šaty, bylo léto,

vždycky se mi příčily korzety a vůbec móda tehdejší doby.

A tak jsem vyrazila oblečená jen do červených lehkých šatů,

na trh.

Okouzlovala mě jednoduchost žití obyčejných lidí, jejich běžné starosti,

krásné látky a jednoduché šperky.

Když jsem se procházela po trhu, tehdy jsem to poprvé cítila

...JEHO...někdo mě pozoroval.

 

 

Byla jsem na to zvyklá, že si mě lidé prohlížely,

ale jeho pohled byl úplně jiný.

Ani jsem na něj pořádně neviděla, ale věděla jsem že tam byl, v temné uličce,

tam kde nedopadalo denní světlo. Jeho oči, jako kdyby mě volaly.

Chvilku jsem tam jen stála a přemýšlela, jsem od přírody zvědavá a ničeho se nebojím,

ale on mi naháněl strach, jeho oči, byly tak temné.

Toužila jsem zjistit, proč mě tak pozoruje, kamkoliv jsem šla jeho oči mě sledovaly,

jako kořist.

I tak jsem ho chtěla poznat, vidět ho z blízka.

Šla jsem tedy za ním do té uličky kam nesvítilo světlo, strach? ten už jsem neměla.

Čím blíž jsem mu byla, tím víc mě strach opouštěl, něco mi říkalo, že se ho nemusím bát.

 

Byl to muž,

to už jsem viděla z bližšího pohledu,

byl zahalený v tmavém plášti jako kdyby se před něčím chránil.

Ale jeho kapuce, či plášt, nemohly skrýt vše.

Když jsem přicházela pořád blíž, zdálo se že je překvapený a trochu se stáhnul,

pak ale zůstál stát a nechal mě ať se přiblížím.

Musela jsem uznat, že byl vyšší než já a to o dost, byl taky asi starší, né o moc,

ale v jeho tváři jsem viděla že už toho má hodně za sebou.

 

Když jsem přišla asi na metr daleko,

všimla jsem si něčeho co jsem u žádného člověka ještě neviděla, jeho oči,

ty které mě k sobě volaly, byly krvavě rudé.

I přes to všechno byl neuvěřitelně krásný, jeho tvář byla jako socha, tak hladká,

sváděla k tomu se jí dotknout.

Natáhla jsem ruku a chtěla se té krásné tváře dotknout, ale stáhnul se.

Jakoby se bál.

Ani nevím proč mě to napadlo, dotknout se ho,

byl to úplně cizí člověk.

Jen mě strašně přitahoval, ta jeho tvář, jeho rudé oči.

Jako by mě ovládala nějaká síla kterou jsem já neovládala, síla která se ho chtěla dotknout,

pohladit ho po tváři, vědět zblízka jaký je.

Jako kdybych to nebyla ani já.

 

Neřekl ani slovo,

vypadal jako kdyby ten pocit,

to setkání bylo pro něj stejně nové a nečekané jako pro mě.

Prohlížel si mě, a jeho oči projížděly mnou jako nože,

měla jsem pocit že mi vidí až do duše,

že ví co si myslím, co chci a nad čím přemýšlím.

Nevím kolik uběhlo času, ale všimla jsem si že slunce už zachází,

on si toho všiml také.

V jednu chvíly jsme se oba podívaly na zapadající slunce. Byl to nepopsatelný pocit.

Pak se podíval na mě a přiblížil se.

Stála jsem tak jako přikovaná, jen jsem se dívala do jeho očí,

nemohla jsem ty svoje od něj odtrhnout.

Byl tak děsivý, ale zároveň jsem veděla, že mi od něj žádné nebezpečí nehrozí.

Když byl u mě tak blízko, že jsem mohla cítit jeho dech,

tehdy poprvé promluvil a já jsem nebyla schopná slova,

protože ten pohled který se mi naskytl, když otevrěl ústa,

mě přimrazil k zemi.

Měl obrovské špičáky, což znamenalo jediné.

Byl to upír.

Ani jsem nevnímala co říkal, jen jsem zírala na ty obrovské zuby.

Z babských povídaček jsem věděla co jsou upíři zač a hlavně čím se živý.

 

,,Slyšíš mě?,, poprvé jsem opravdu zaregistrovala jeho hlas.

Byl jako samet, tiché a jemné pohlazení, ikdyž zněl naléhavě.

,,A-Ano,, vykoktala jsem ze sebe odpověd.

,,Už jsem myslel že mě neslyšíš, omlouvám se že jsem na tebe tak zíral, obvykle to nedělám,

ale tvá krása,,nestihl ani dopovědět větu.

,,Počkat co? Já a krásná? Nespletl jste se?,,

řekla jsem trochu překvapená ze své ironické odpovědi.

,,Né, určitě jsem se nespletl, všiml jsem si tě už dřív,

jen ty jsi byla tak zamyšlená, že jsi si mě nevšimla,,

dodal jako kdyby to bylo uplně normální sledovat lidi.

,,No chodím sem dost často, jmenuji se Beatrisie de Vagio,

jsem dcera toho člověka co bydlí támhle vtom domě,,

ukázala jsem mu směrem k našemu domu.

,,omlouvám se, že jsem se ještě nepředstavil,

mé jméno je Rolland Teribillis. Můj dům vám bohužel nemůžu ukázat,

bydlím dost daleko,,

To bylo to co jsem chtěla,

nějak jsem zapoměla na to čím je a vyšlo ze mě jen,, Vemte mě tam,,

když jsem to řekla uvědomila jsem si pár skutečností,

je to upír a já jsem mu právě řekla aby mě vzal k sobě domů.

Blázen, pomyslel by si každý, ale já jsem toho nelitovala,ani tehdy ani teť.

Díval se na mě trochu překvapeně, asi nedostával takové nabídky každý den,

ale asi mu to nevadilo, protože jen přikývl a vzal mě za ruku.

,,Bel, mohu-li vám tak řikat, jistě jste si všimla, že nejsem obyčejný člověk,,.

No to se nedalo přehlédnout, hlavně když mluvil,

zuby se leskly ve svitu měsíce a ve mně vyvolávaly divný pocit,

ale ne strach spíš touhu poznat jeho svět.

,,,Ano to jsem si všimla,, řekla jsem jako kdyby to bylo úplně normální.

,,Musím vám předem říct, že se ode mě nemusíte obávat žádného nebezpečí,,

Viděla jsem jak mu to dělá starosti, bál se, že z něj budu mít strach.

Ten jsem ale neměla, a neuměla jsem si to vysvětlit,

a v tu chvíly jsem nad tím ani moc nepřemýšlela.

Šli jsme celkem dlouho, nic jsme neříkali a přitom jsem měla tolik otázek,

svým způsobem mě ten krásný upír fascinoval.

Nechtěla jsem ale narušit tenhle okamžik.

Asi po dvou hodinách cesty mě už dost bolely nohy,

on jako kdyby to vycítil, řekl

,, už jsme tady,, a ukázal na zámek v lese.

Byl obrovský, větší něž ten náš a to ,že na něm ležela noc ho ještě zvětšovalo.

Stěny byly z hrubého kamene a vypadaly dost staře, přesto udržovaně.

Zavedl mě dovnitř, všude svítily svíčky, a vypadalo to tam čistě oproti venkovnímu vzhledu.

Stěny byly pokryty obrazy a na podlaze byl červený krásný koberec.

Okna měla těžké vínové závěsy, aby sem ani za denního světla neproniklo slunce.

Vypadalo to velice krásně.

Nechal mě ať se porozhlédnu a mlčky mě sledoval.

Stál tam a já cítila jak sleduje každý můj krok, pozoroval mě, zase, jako svou kořist.

Když jsem stála u jednoho obrazu,

přikradl se ke mně a ze zadu ke mně promluvil.

,,Tohle jsem já a můj bratr, ještě když jsme se stýkali, teť už ho tak často nevídám,

žije hodně daleko odtud,občas si napíšeme , ale hodně jsme se odcizili.

Hledá někoho komu bude moci sloužit, aby se nemusel starat sám,

hledá klan na sever odtud.

,,On je to co já,,

Jeho oči při tom vypadaly tak smutně, bylo vidět že mu bratr chybí.

 

Jeho dech mě chladil na krku, musela jsem se k němu otočit čelem.

Najednou byl ke mně tak moc blízko že sme se skoro dotýkaly.

,,Bel, sledoval jsem tě dlouho, tvá krása, čistota, to dobro v tvém srdci a duši.

Je to pro mě něco nepopsatelného, tolik mě to přitahuje. Chápu, nic o mě nevíš, neznáš mě,

ale já ti nabízím můj život, dovol mi ukázat ti můj svět,

dovol mi udělat z tebe to co jsem já. Bel, miluji tě od okamžiku co jsem tě spatřil,

nedokážu si to vysvětlit, žiju už dlouho a tohle jsem ještě nikdy nezažil,

to jak jsi mě okouzlila,

chci s tebou být navždy,,.

Nevěděla jsem co mu na to mám odpovědět.

Nesmtelný život s tímhle upírem mně lákal,

ale co ti bezbraní lidé které zabíjí jen aby přežil?

,,Rollande, nevím jestli chci takový život, živit se na bezbraných lidech jen proto abych přezila já,,

řekla jsem a smutně se na něj podívala.

,,Neživím se na lidech, lovím vlkodlaky, ani nevíš kolik jich tu je

představují pro náš druh hrozbu, nikdy bych se nedokázal živit na lidech,,

Viděla jsem jak touží být se mnou, a to mě sotva poznal.

Ale já cítila to samé, nikdy jsem nepotkala nikoho s kým jsem toužila být víc než s ním.

Bylo to divné vzhledem k tomu,že jsem vubec netušila ským mám tu čest,

nic jsem o něm nevěděla, možná to bylo jeho upířím kouzlem a možná tím jak se na mě díval.

Ale tehdy jsem se rozhodla žít s ním, rozhodla jsem se kývnout na to, aby ze mě udělal upíra,

abych s ním mohla lovit vlkodlaky, a být po jeho boku celou věčnost.

 

,,Ano, udělej to i já s tebou chci být navždy,,.

 

Možná to bylo v tu chvíly špatné rozhodnutí, možná to vždy bylo špatné rozhodnutí,

ale já toho nikdy nelitovala. Tenhle život se mi neskutečně líbí, jako kdybych se narodila proto být upírem.

Bohužel osud tomu chtěl jinak a můj život s Rollandem neměl trvat dlouho.

 

Když slyšel že chci být s ním, a že cítím to samé jako on,

byl neskutečně štastný. Bál se že ho odmítnu.

Jak ale jde odmítnout takovou nabídku?

Chtěla jsem pryč od otce, a Rolland jako kdyby přišel ve správný čas.

A být nesmrtelná? Kdo by to nechtěl.

,,Bel budu te muset zranit a vypít většinu tvé krve, pak se budeš muset napít ty mé,

aby ses promněnila,,.

Měl obavy, bylo to na něm vidět. Co když nedokáže přestat pít? Co když mě zabije?

Hlavou se mi teť honilo tolik otázek. Ale z nějakého důvodu jsem mu věřila.

,,To nevadí, podstoupím co bude potřeba, věřím ti,, pohladila jsem ho po tváři.

Při tom doteku zavřel oči a užíval si ten pocit mé teplé dlaně na jeho chladné tváři.

Se zavřenýma očima mě políbil do dlaně, byl to tak zvláštní pocit, jeho rty byly chladné,

až mnou otřásla zima. Vycítil to a přitáhl si mě do náruče.

Byl silný, až mi to pomalu vyrazilo dech, pak objetí povolil a podíval se mi do očí.

Jako kdyby se mě němně ptal jestli mě může políbit.

Očima jsem mu dala svolení a pak mě políbil.

Úžasný upíří polibek, nechtěla jsem aby to kdy zkončilo. Jeho rty byly tak dokonalé,

něžné, to s jakou lehkostí mě líbal. Přesouval své rty pořád níž po mém krku až našel co hledal.

Mou tepnu. Pevně mně sevřel ve své náruči a já věděla co příjde,

nejdřív mě políbil a naposledy se mi podíval do mých čokoládových očí.

Už brzy se měly změnit na temně rudé jako měl on.

 

A pak se to stalo, jeho špičáky pronikly mou kůží až našli tepnu,

ve které tekla má teplá krev.

Slyšela jsem a cítila jsem jak ztěžka polknul a pak už se mi jen vzdaloval,

jak ze mě ubýval život. Cítila jsem jak mě pevně drží,

ale už jsem moc nevnímala svět kolem sebe , jen jeho dech,a když skončil,

slyšela jsem ho říct.

,,Pij,,.....

Skoro jsem o sobě nevěděla, tak mi své zápěstí dal přímo ke rtům,

a já jakoby reflexně jsem se zakousla a pila jsem jeho krev,

cítla jsem jak se mu napnuly skoro všechny svaly v těle.

Jeho krev byla, no ano byla dobrá,

nevím jestli to bylo tím, že už jsem začínala mít upíří chuť,

ale jeho krev byla jako nejlepší víno, bylo to něco nepopsatelného,

byl jen můj a já mohla pít jeho krev.

 

Spánek.....