Legie Zla 2/24

Anotace: Znovu zrození

Znovu zrození

 

Probuzení nebylo zrovna idilické, mé smysly se zbláznili.

Byla jsem jako lovec uprostřed honu na kořist.

Mé hrdlo spaloval žár o milionech stupňů.

Celé tělo mi brnělo a byla jsem až k smrti unavená,

ale zároveň jsem chtěla vše prozkoumat, zjistit co vše dokážu, jak silná jsem.

Ach, moje hrdlo, mám strašlivou žízeň,

ale věděla jsem že i kdybych vypila litry vody, tak by moje žízeň neutichla.

Potřebovala jsem ji, tu rudou tekutinu, která proudí tělem smrtelníků.

Volala mě, zpívala mi, lákala mě k sobě. Ta šílená píseň mi trhala uši.

Otevřela jsem oči.

Celý svět se koupal ve světle, detaily které mi předtím unikaly,

vystupovaly z každé věci na kterou jsem se podívala.

Najednou byl svět tak ostrý jako nikdy předtím, viděla jsem i nejjemnější detaily na dece,

prostěradle, závěsech i podlaze.

Slyšela jsem sovy houkat někde daleko odtud, a přesto jako kdyby byly za oknem.

Svět byl tak krásný, a já měla celou věčnost na to abych vše poznala.

 

Pak jsem uslyšela něčí hlas v mé hlavě. ,,Pojď za mnou dolů,,

Vyděsilo mě to, bylo to strašidelné.

Jak bylo možné, že jsem slyšela hlas v hlavě?

Přišla jsem snad o rozum?

Ale rozhodla jsem se ten hlas poslechnout,

moc dobře jsem věděla komu patřil. Jemu, tomu nejkrásnějšímu upírovi jakého jsem kdy poznala,

až na to že jsem zatím poznala jen jeho.

Usmála jsem se a pomalu jsem vylezla z postele, do které ani nevím jak jsem se dostala.

Byla jsem omámená všemi těmi novými pocity, zvuky,

a tím vším,

šla jsem jako kdybych večer předtím vypila nejmíň dva sudy vína.

Prsty jsem hladila nábytek, cítila jsem každý detail, každý škrábanec na laku,

všechny tyto detaily, které by obyčejný smrtelník jen těžko hledal.

Rukou jsem přejížděla po stěně, obrazech, zkoumala jsem obyčejný prach,

ve kterém jsem teť viděla každou částečku.

,,Pospěš si,, říkal ten hlas v mé hlavě, a já se zase lekla,

na tohle si asi jen tak nezvyknu, pomyslela jsem si, zavrtěla jsem hlavou a vyrazila ze dveří.

Tam dole pod schody na mně už čekal, ten, komu patřil hlas v mé hlavě.

Rolland, to on ze mě udělal tohle stvoření, to on mi otevřel brány do krásného světa,

do krásného světa s ním, už navěky.

Usmíval se,krásným spokojeným úsměvem,

byl to přesně ten úsměv, ano povedla jsi se mi.

Pomalu jsem sestupovala ze schodů a nezpouštěla jsem z něj oči, byl tak dokonalý,

jeho mramorovou kůži jsem teť vnímala ještě silněji než předtím,

viděla jsem každou drobnou vrásku na jeho obličeji,

každý detail mi byl neskutečně blízký.

Když jsem sešla z posledního schodu zadíval se na mě, hlavou mi běželo tolik myšlenek,

nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem tam jen stála a dívala se na něj.

,,Jsi překrásná,, odpověděl na mojí nevyslovenou otázku.

Usmála jsem se, protože mi to přišlo trošku k smíchu, vždyt jsem pořád stejná.

,,Ale přestaň, já a překrásná?,, řekla jsem pobaveně.

,,Ano Bel, podívej!,, S těmi slovy mně zavedl k obrovskému zrcadlu.

Bylo zakryté plachtou, a když jí z něj strhl, všude se zaprášilo.

Pořád jsem si v duchu opakovala, že na mě není nic výjmečného, co ho mohlo tak uchvátit?

A pak jsem se uviděla v zrcadle.

Přede mnou stála nádherná upírka s rudými, po pas dlouhými a jemně vlnitými vlasy.

Její oči, které dřív bývaly čokoládové barvy se změnily na ohnivě rudé.

Stála přede mnou socha nějaké kruté bohyně, nemohla jsem uvěřit že jsem to já.

Moje pleť byla stejně krásná jako Rollandova, mramor,

bílá a chladná, bez jediné chybičky.

Na mém krku byly pořád stopy po kousnutí, dvě malé ranky,

připomínka na den, kdy jsem se stala upírem.

,,Ty ranky se nikdy nezahojí,, řekl Rolland když viděl jak jsem na ně zaměřila svoje oči.

,,Ale i s nimy jsi ta nejkrásnější upírka na celém světě,

tvé oběti tě budou prosit, abys z nich mohla pít, tvé oči, jsou jako drahokamy,

odráží se v nich tolik odstínů červené a rudé,,.

Pak ke mně přistoupil blíž ,,Budeme navždy spolu, bude se o nás mluvit,

založíme ten největší a nejhrozivější klan v okolí,

vlkodlaci se nám budou klanět a bude nám patřit celý svět,,

Dívala jsem se na něj jak vypráví co všechno spolu dokážeme.

Tolik jsem se těšila na život s ním, tohle byl opravdový život.

 

,,Něco pro tebe mám,, pošeptal mi a odešel do vedlejší místnosti.

Když se vrátil nesl balíček.

,,Ty jsou pro tebe, doufám že se ti budou líbit,,.

S těmi slovy balíček otevřel a podal mi nádherné rubínově červené šaty,

s krajkovými detaily a vínovým korzetem. Byly úžasné,

hned jsem si je oblékla abych viděla jak v nich vypadám.

,,Jsou krásné, překrásné, úžasné, moc děkuji,

nemusel jsi mi je kupovat,ale moc ti za ně děkuji.

Vrhla jsem se mu okolo krku a objala ho, už mi nepřišel tak chladný,

teť jsme na tom byly oba stejně, měly jsme stejnou teplotu, a stejné srdce.

,,Miluji tě,, pošeptala jsem mu a cítila jsem jak se pousmál.

,,I já tebe Bel,, odpověděl.

,,Teť ale pojď, musím ti toho ještě spoustu ukázat.

A musíš se napít, musíš se naučit jak lovit.,,

Vypadal u toho pobaveně ,jako kdyby to měla být ohromná sranda.

Taky jsem se usmála, protože jsem se těšila.

Tešila jsem se na to, až poprvé zabiji, a napiji se krve.

Byla hluboká noc, měsíc svítil tak jasně, že bylo vidět jako v poledne.

Nebo alespoň mě to tak připadalo.

Čerstvý lesní vzduch byl tak osvěžující,

vítr si pohrával s mými vlasy a já si užívala ten pobyt venku.

 

Rolland byl šťastný, že konečně může někomu ukázat svůj svět,

někomu se svěřit se svým trápením, a mít někoho, kdo s ním bude putovat věčností.

I já jsem byla ráda za tuhle možnost, strávit zbytek života po jeho boku.

Mlčky jsme postupovaly dál lesem.

Už brzy zabiji svou první oběť, ale necítila jsem žádné výčitky,

byly to přeci vlkodlaci, naši nepřátelé, i oni zabíjeli nám podobné,

aby se nakrmili našim masem, tak proč by jsme jim neměli oplatit stejnou mincí?

Občas jsem ještě ucítila Rollandův pohled na mě, jak se na mě dívá a usmívá se,

v tu dobu to byl snad nejšťastnější upír na zemi.

Byla jsem ráda, že je tak šťastný, byly jsme pro sebe stvořeni,

osud tomu tak chtěl, aby se naše cesty zkřížily a já byla proměněna v upíra.

Když jsme šly už delší dobu, vyprávěl mi o svém životě,

o tom jak ho s bratrem oživily jejich rodiče, tedy upíří rodiče.

Jeho otec a matka, kteří je proměnili, se časem staly jejich pravými rodiči.

Milovaly je jako vlastní, a Rollanda i jeho bratra vycvičili k boji.

,,Můj upíří otec vždy chtěl, abych vládl nejsilnějšímu klanu,

abych to někam dotáhl,viděl ve mně vůdce.

Ale můj bratr se nikdy ani vůdcem stát nechtěl,

říkal že zůstaneme spolu, já budu vládnout a on bude můj stopař a rádce,

pravda je že se nakonec vydal svou vlastní cestou.

Šel hledat štěstí jinam, a od té doby se skoro nevídáme.

Byly jsme bratři i ve smrtelném životě a navždy bratry zůstaneme,

ikdyž jsme každý jiný,,.

Snažil se skrýt svou bolest nad tím jak mu bratr chybí,

ale já jsem to i tak viděla, otočila jsem se k němu čelem a vzala jsem ho za ruce.

,,Slibuji, že tvého bratra najdeme, a pak budeme všichni spolu,,

usmála jsem se a on také.

,,Ale nejdřív se budeš muset naučit lovit, aby ses toho vůbec dožila,,

řekl mi s pobaveným úsměvem a tak jsme vyrazily dál. ,,Už tam skoro budeme,,

dodal když jsme přicházely ke skupince vlkodlaků stojících na cestě.

Nikdy předtím jsem vlkodlaka neviděla.

Byly vyšší než já nebo Rolland,

jejich protáhlé tlamy se špičatými zuby mi naháněly strach.

A pak jsem viděla jejich tělo, anatomicky se podobaly vlkům, ale stály na zadních nohou,

tím postojem se jejich tělo kroutilo, nevypadalo to zrovna hezky.

I s tím nepřirozeně postaveným tělem, byly všichni svalnatí,

předurčeni pro boj.

Brnění se jim leskla v měsíčním světle, a každý z nich měl nějakou zbraň.

První byl černý, velký vlk se stříbrným brněním a dvěma dýkami na zádech,

byl skoro jednou tak velký jako já,

a podle toho jak byly oblečeni ostatní to vypadalo na jejich vůdce.

Čumák měl protáhlý a z tlamy mu trčely špičaté žluté zuby,

oči měl zlatavě oranžové a přez pravé oko velkou jizvu.

Ostatní dva vlci byly menší než první, a oba byly hnědé barvy,

jejich zbroj nebyla ničím výjmečná, byla z kůže,

a jako zbraň měly oba jednoruční meče.

,, Ten velký černý to je Arail, je to vůdce zdejšího klanu, vypadá hrozivě,

ale neměj strach, jeho klan je slabý,

mají špatnou morálku a ani jeden člen není věrný, kromě Araila.

Zabíjí pro svůj klan, když ostatní jsou neschopní, kdyby to nebyli naši nepřátelé,

bylo by mi ho i líto, udělal by pro svůj klan všechno.

Ale na vlastní oči jsem viděl jak zabíjí lidi, děti, ženy a náš druh.

Takže dnes příjde den pomsty za všechny co zemřeli jeho rukou,,

řekl mi a znovu se na něj upřeně podíval.

,,Ale není jich na nás dva nějak moc?,, zeptala jsem se.

Přeci jen byla jsem jen dívka, nejsem žádný bojovník.

,,Tenhle boj není tvůj, ale můj, jen se dívej a uč se, ve skutečnosti jsi mnohem silnější než si myslíš,,

s těmi slovy mě políbil a vyrazil směrem k nim.

 

Jak jako myslel to že jsem silnější než myslím?

A jak může jeden upír porazit tři tak velké vlkodlaky?

 

Skrčila jsem se za keřem a sledovala jak jde k nim.

Když si ho všimly všichni přešli do útočného postoje,

pořád byly jen na dvou zadních ale přikrčily se skoro až k zemi.

Žluté tesáky se leskly v otevřené tlamě, ze které vycházelo vrčení, skoro až řev.

Ten velký černý, Arail,

si připravil tlapy ke svým dýkám na zádech a ti dva hnědí vytasily své meče.

,,Co tu chceš!,,vykřikl na něj Arail.

,,Chci tvou smrt,a smrt tvých poskoků taky,,odpověděl mu s ledovým klidem Rolland.

,,Ty nevidíš, že jsme tři, a ty jsi jen jeden? Jeden malý ubohý upír,

co si chce něco dokázat, jdi zpátky domů, něž tu nalezneš svou smrt!,,

Jeho tón byl tak namyšlený, že se mi chtělo zvednout se a ukázat mu co je náš druh zač.

Jenže jsem to zatím nevěděla ani já, tak mi nezbylo nic jiného než čekat a dívat se.

,,Svou smrt tady naleznete vy za to co jste provedly mému druhu a těm nevinným lidem!,,

křikl na ně a rozběhl se k nim.

,,Hlupáku,,stačil ještě křiknout Arail, vytáhl své dvě dýky a rozběhl se proti němu, ti dva mu byly v patách.

Vypadalo to jako nerovný souboj dobra a zla, ale Rollandovi jsem věřila,

neohrozil by se.

Když se k sobě přiblížily asi na dva metry Rolland vyskočil a dopadl Arailovi na záda,

jedním pohybem rukou mu srazil vaz.

Vlk padnul k zemi a nestihl ani zareagovat.

Taková rychlost, pomyslela jsem si a sledovala jsem co bude dál.

Arailovi poskoci se na sebe podívaly a s zuřivostí vyrazily oba dva najednou, naproti tomu kdo jim zabil vůdce.

Rolland se podíval mím směrem a běžel jim naproti.

Roztáhl obě ruce tak že se do nich vlkodlaci narazily a skácely se na zem,

sebral ze země jejich meče a oboum naráz je zapíchl do hrudi.

A to byl konec. Nemohla jsem uvěřit tomu jakou měl sílu. ,,To i já mám takovou sílu?,,

zeptala jsem se ho když mi pomáhal z mého úkrytu.

,,Ano máš, ale v hradu ti dám něco s čím se ubráníš i silnějším než jsou oni,,podíval se na mě a usmál se.

,,Teť si jednoho z nich vyber a já ti ukážu jak se z nich můžeš napít.,,

Podívala jsem se na něj a pak bez rozmyslu na Araila.

,,Hmmm dobrý výběr,,řekl mi Rolland když viděl na koho se dívám.

,,Tak pojď,,vzal mě za ruku a přivedl k němu. Neskutečně páchl,

jako zmoklý pes,

ale vůně krve od těch dvou co ležely kousek za ním mě tak omámila,

že jsem to dokázala překonat.

,,V podstatě je jedno kam se zakousneš,

hlavní je dávat si pozor ať z něj nevysaješ všechnu krev, mohlo by tě to zabít, řeknu ti kdy skončit neboj se,,

ukázal mi místo na krku kam jsem se měla zakousnout,

ale vlastně mi to ani ukazovat nemusel,

můj upíří smysl mi dal jasně vědět kam a jak to mám udělat.

Přiblížila jsem se k vlkovi a zakousla se mu přímo do krku,

okamžitě mi do pusy vystříkla jeho krev,

polkla jsem a jako kdyby začínala působit nějaká droga, viděla jsem tisíce životů které ukončil,

jeho klan, jeho myšlenky a vzpomínky do mě proudily stejně jako jeho krev.

Byla jsem jako v tranzu, moje smysly se ještě víc probouzely,

můj sluch nabýval takové síly, že jsem slyšela i řeku která odtut byla vzdálená několik kilometrů,

cítila jsem jak sílím.

Pak se jeho vzpomínky začaly zvolna ztrácet a mizet,

tehdy jsem poznala,že už bude konec, i přesto jsem chtěla víc,

ale Rollandova ruka na mém rameni mi říkala že už to stačilo.

Vytáhla jsem z vlka své zuby a znovu se postavila vedle Rollanda.

Podívala jsem se na něj a viděla jsem svůj odraz v jeho očích.

Mé oči byly ještě zářivější, jako krev na kterou svítí slunce.

Mé rty byly rudé od krve, chtěla jsem si je otřít, ale Rolland mě zastavil.

Pohladil mě po tváři a řekl něco o tom že jsem dokonalá,

ale nevnímala jsem ho ztrácela jsem se v jeho očích, chtěla jsem aby mě políbil,

a on jako kdyby mé přání slyšel.

Políbil mě, na mé krvavé rty,

jednou rukou si mě přitáhl blíž k sobě a druhou mi zajel po krku až do vlasů.

Byl to neskutečně nádherný pocit, ještě nikdy mě nikdo takhle nepolíbil,

tak něžně a zárověň s takovou vášní. Možná to způsobovala krev na mých rtech,

a nebo prostě to, že jsme se tolik milovaly.

Poddávala jsem se tomu polibku.

Líbal mě, a pak své rty přesouval pomalu po mém krku,

instinktivně jsem zaklonila hlavu, a svými prsty vjela do jeho vlasů. Věděla jsem,

že se mu to líbí, a pak do mě zabořil své zuby, přímo do krku, na stejné místo,

na kterém jsem předtím pila já z Araila. Vzdechla jsem,

možná překvapením a možná tím co ve mně probouzel.

Zničeho nic se odtáhl, s takovou rychlostí, že jsem to mohla jen stěží postřehnout.

,,Bel, omlouvám se, tohle se nemělo stát!,,

najednou jsem proti sobě měla vyděšeného upíra,

vůbec nevypadal jako ten co před chvílí pobil tři vlkodlaky,

a líbal mě s takovou silou jako kdyby to bylo naposledy.

,,Nic se nestalo, já... líbilo se mi to,, přistoupila jsem blíž k němu, ale on přede mnou couvl.

,,Ne Bel, tohle je nebezpečné, už nikdy se nesmím přestat tak ovládat, mohl jsem tě zabít,,

v jeho očích bylo vidět že to myslí vážně.

,,Ale...,,nestačila jsem ani dokončit větu když mě umlčel.

,,Ticho!,, šeptl mi.

Pak mě chytl za ruku a odvlekl do lesa kde jsme se schovali za stromy.

,,Co se děje?,, zeptala jsem se ho s nechápavým výrazem ve tváři.

,,Někdo tu je,, řekl polohlasem.

V tu chvíly se kousek vedle nás objevili další vlkodlaci,

skoro jsem je nestačila spočítat kolik jich bylo. Musel to být zbytek klanu,

ale né byl to jiný klan, tenhle vedla vlčice, byla skoro stejně velká jako Arail.

Tlamu měla stejně protáhlou a zuby jí z ní trčely stejně jako ostatním, ale něco na ní bylo jiné.

Tahle vlčice byla měděně červená. Její srst svítila, jako mé červené šaty.

Pak jsem si to uvědomila, moje oblečení se vážně nehodilo na skrývání se v lese.

,,Rollande moje....,, než jsem to stačila dopovědět,

rty mi zakryla vlčí tlapa, a táhla mě k místu kde leželi mrtví vlci.

Viděla jsem,že i Rollanda táhli tím stejným směrem jako mě,

ovšem s jeho silou na něj musely být vlci dva aby ho udrželi.

Ovázaly mu kolem rukou provazy a svázaly ho tak že se nemohl ani pohnout.

Já jsem byla tak překvapená, že mě ani nenapadlo se bránit.

,,Položte je tady,,přikázala vlčice a ukázala na místo vedle padlých vlkodlaků.

Svázali mě stejně jako Rollanda, ovázali mi obě ruce a provazy natáhli tak,

že jsem musela mít ruce od těla, každý konec držel jeden vlkodlak.