Legie Zla 7/24

Anotace: Pokus žít

Pokus žít.

 

Pospíchal jsem po schodech dolů do sklepa pro krev, aby se mohla napít.

Už nepotřebovala mojí krev, teť potřebovala jinou, takovou co jí dodá sílu.

Došel jsem k velkým dřevěným dveřím, na kterých byl velký železný zámek. Vytáhl jsem

klíč a odemkl jsem.

Dveře povolily a se skřípotem se otevřely.

Místnost byla malá, a na všech stěnách byly regály s ampulkami krve. Vypadalo to

jako v nějaké vinotéce.

Všechny ampulky byly pečlivě roztříděné, podle datumu, krevní skupiny a tvora kterému patřila.

Ona teť potřebovala lidskou krev. I když se lidmi neživím, pro případ nouze tu pár ampulek s jejich

krví mám.

Sáhl jsem po pěti ampulkách krve AB+ z roku 1908, zamkl jsem sklad a vydal se nahoru.

 

 

 

,,Perun,,pohrávala jsem si s jeho jménem na jazyku.

,,Kdo jsi, Perune, a proč jsi mě zachránil? Proč jsi mě nenechal zemřít?,,

Neslyšně jsem si kladla otázky na které mi mohl odpovědět jen on.

Znovu jsem se podívala po pokoji, oči se mi zastavili na něčem co bylo opřeno

o stěnu. Tvarem to připomínalo meč.Velký meč.

Oči se mi rozzářili, milovala jsem velké zbraně, a obzvlášť meče.

Vždy jsem toužila jeden takový mít.

Vstala jsem chtěla jsem si ho jít prohlédnout, ale s hrůzou jsem zjistila, že na sobě

nemám nic jiného než spodní prádlo.

,,Cože?,, zhrozila jsem se a zabalila se zpět do deky. Bylo mi tak trapně.

Zírala jsem na měč, tolik jsem ho chtěla vidět.

Nakonec jsem usoudila,že už nemám co skrývat, že už viděl stejně dost.

Vykročila jsem tedy z postele..

,,Jak dlouho jsem spala?,, Nohy mně bolely, byla jsem zesláblá, ale i tak jsem pokračovala.

Pomalým krokem jsem se blížila k meči,musela jsem se přidržovat postele,

nohy mně vůbec neposlouchaly.

Po pár minutách jsem konečně dorazila do cíle. Byl skoro stejně velký jako jsem byla já sama.

Celý byl zabalený v papíře a ovázaný lanem.

Rozvázala jsem lano a rozbalila papír.

Jeho krása mně ohromila, byl nádherný. Čepel se leskla v měsíčním světle, neměl ani

nejmenší chybičku.

Všimla jsem si textu na čepely.

,,Spas duši a tělo ty, na kterého míří ruka s tímto mečem,,

Jak výstižné, usmála jsem se.

Rukojeť byla tak měkká, vyrobená snad z té nejjemnější kůže.

Vzpomněla jsem si jak mi Rolland sliboval, že mi opatří ten nejúžasnější meč co kdy

svět viděl.

,,Můj milovaný, kéž bys viděl, jak úžasný měč držím v ruce,, vzdychla jsem.

,,Už ho nikdy neuvidím,, po tváři mi začaly stékat krvavé slzy.

,,Jak si mi to mohl udělat, proč jsi nebojoval?,, nadávala jsem jako kdyby mně mohl slyšet.

Byla jsem zoufalá.

Klesla jsem na podlahu, ale měč jsem nepustila, plakala jsem a moje slzy kapaly na jeho čepel.

Pohltily mně vzpomínky, žal a smutek. Vzpomínala jsem na náš první polibek, to jsem

byla ještě člověk.

,,Budeme spolu navždy,, říkal Rolland.

,,Tak proč jsi to nedodržel? Snažila jsem se, bojovala jsem za nás za oba ,ale tys

mně tady nechal samotnou ve světě o kterém nic nevím,,. řekla jsem napůl zoufalým a napůl

naštvaným tónem.

Nevěděla jsem co mám dělat, nevnímala jsem svět kolem sebe, jen jsem tam seděla na

studené zemi s krvavým mečem na klíně a plakala jsem.

 

 

 

Už jen pár schodů a budu u ní. Měl jsem takovou radost, že se konečně probudila.

Pospíchal jsem určitě už měla hlad.

Zastavil jsem se přede dveřmi do ložnice, zaposlouchal jsem se a slyšel jsem jak pláče.

Už zase, sevřelo se mi hrdlo.

Ale ten pohled, který se mi naskytl, když jsem otevřel dveře, mi roztrhalo srdce na tisíce kousků.

Nebyla v postely, ale seděla na zemi jako nějaké nešťastné klubíčko čeho si,

co pokrývaly krvavé slzy.

Byla opravdu nešťastná, pak jsem si všiml, že v rukou svírá svůj nový meč.

,,Co jsi to udělala,, vzdychl jsem si spíš pro sebe.

,,Ty máš ležet v posteli a né tady trénovat na boj,, pokusil jsem se o vtip, ale

stačil jeden pohled do jejích očí a všechen humor byl pryč.

Při tom pohledu se mi srdce scvrklo na velikost rozinky, tak krutý pohled to byl.

Položil jsem ampulky na stolek, a klekl jsem si vedle ní abych jí pomohl na nohy.

Byla lehká jako list papíru, a tak slabá, že se sotva udržela na nohou.

Přidržoval jsem jí, ale ani to nepomohlo, její kolena se podlomila a ona mi spadla do náruče.

,,Kdo jsi?,,ozvalo se slabým hláskem a její oči se zvedly mým směrem.

,,Perun,už jsem ti to říkal,, odpověděl jsem jí tím nejjemnějším tónem jaký jsem měl.

,,Ach ano vzpomínám jsi,, odpověděla ještě slabším hlasem.

Byla napokraji svých fyzických i psychických sil.

,,Odnesu tě zpět do postele,, oznámil jsem jí a chytil jí pod koleny abych jí mohl zvednout.

Jemně jsem jí položil tam kde předtím ležela a zakryl jsem jí dekou.

Podívala se na mně smutnýma očima a řekla ,,Perune, tolik to bolí nevím co mám dělat,,

,,Teť musíš odpočívat, na vše je čas,, řekl jsem a chtěl jsem dojít pro ampulky.

,,Prosím neodcházej, zůstaň,, naléhala a chytla mně za ruku.

Její dotek mě hřál na kůži.

,,Jen dojdu pro něco ke stolu, hned se vrátím,,řekl jsem jí něžně.

Přikývla a pustila mně.

Rychle jsem vzal ampulky a jednu z nich otevřel. ,,Tohle je lidská krev, dá ti sílu, kterou

teť potřebuješ,, vysvětlil jsem a přiložil jí ampulku ke rtům.

Když obsah vypila zeptala se,, Můžu dostat ještě?,,

Maličko jsem se pousmál, otevřel jsem další a znovu jí ampulku přiložil ke rtům.

,,Zůstaněš tady u mně?,, zeptala se když jsem prázdnou lahvičku pokládal na noční stolek vedle

postele.

,,Ano, byl jsem tady celou dobu co jsi spala, tak tu budu i teť,, odpověděl jsem jí.

Otočil jsem se od lůžka a zvedl jsem meč ze země, byl od krve,

otřel jsem ho papírem ve kterém byl zabalený a opřel ho zpět o stěnu.

Celou dobu mě sledovala a když jsem se chystal sednou si do svého křesla řekla.

,,Mohu tě poprosit ještě o něco?,, její hlas byl plný obav a možná i strachu.

,,Ano má paní?,, přešel jsem zpět k posteli.

,,Mohl bys dnes spát tady vedle mně na posteli? Bojím se a je mi zima.,,

Divil jsem se tomu, ale na druhou stranu jsem byl rád.

,,Ale ano jistě,, odpověděl jsem, obešel jsem postel a lehl si vedle ní.

Bylo to za celou dobu poprvé co mi byla takto blízko z vlastní vůle a né proto, že

by se jinak válela na zemi neschopná vstát.

Oči měla pořád krvavé tak jsem vzal vlhký kapesník a začal jsem jí oči otírat.

Pořád se na mně dívala.

Oči upírala na mou tvář, zkoumala mě, prohlížela si každý detail.

,,Proč jsi mně zachránil?,, zeptala se tiše.

,,Víš, věděl jsem že žiješ, východ slunce se blížil a já jsem nechtěl nechat zemřít dalšího

z mého druhu,, jako odpověď jí to muselo prozatím stačit.

Když jsem jí otřel všechny slzy znovu jsem se musel pozastavit nad jeji krásou.

,,Mohla bych tě poprosit ještě o jednu věc?,, řekla trochu nejistě.

,,Všechno na světě,, ani nevím jak to ze mně vypadlo.

,,Asi to bude znít divně, ale mohl by jsi jít trochu blíž?,, znovu se mi zadívala do očí.

Bylo to jako ve snu, opravdu by mně nenapadlo, že bude chtít zrovna tohle.

Ležel jsem na zádech tak jsem se posunul blíž k ní, ona ležela na boku směrem ke mně,

naše těla se dotýkaly.

,,Děkuji,, šeptla a zavřela oči.

Nemohl jsem spát hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Za závěsy bylo vidět vycházející slunce,

krásný den.

,,Bože je tak blízko,,řekl jsem si pro sebe.

Asi dvě hodiny po tom co usnula se přisunula blíž,

položila si hlavu na mojí hruď a ruku mi obtočila kolem pasu.

Neodvážil jsem se ani pohnout abych jí nevzbudil,

jen jsem si užíval její blízkost a teplo jejího těla.

Po další asi půl hodině už jsem to nemohl vydržet a obejmul jsem jí taky,

přitiskl jsem si jí těsněji k tělu.

Bylo mi tak nádherně, nic se tomu nevyrovná a nevymněnil bych to za nic na světě.

,,Jak se vlastně jmenuješ?,,zeptal jsem se ale nečekal jsem odpověď,

tím víc mně překvapilo když odpověděla.

,,Bel, Beatrisie de Vagio,, řekla a znovu usnula.

Krásné jméno pro krásnou upírku.

Stěmy slovy jsem i já konečně usnul.