Legie Zla 11/24

Anotace: Další upír a jizvy

Další upír a jizvy

 

Chtěl jsem jít za ní a všechno jí vysvětlit, ale musel jsem jít otevřít Raynemu, znal jsem ho byl schopný

tam zůstat až do rozednění.

Na druhou stranu jsem nevěděl jestli chci aby tu byl, byl to Rollandův bratr, nedokázal jsem

posoudit jestli to je, nebo není dobrý napad, nakonec jsem se rozhodl, že ho přeci jen pustím dovnitř.

Když jsem otevřel dveře, vrhl se mi kolem ramen.

,,Ahoj, kamaráde, už jsem myslel, že mi neotevíráš schválně,, řekl s úsměvem a začal si svlékat

promoklý cestovní plášť.

Vůbec se nezměnil, dlouhé černé vlasy měl sepnuté, a oči měl pořád stejně černé jako kdysi.

Jen na tváři se mu zrcadlilo utrpení z bratrovi ztráty a únava z dlouhé cesty.

,,Promiň, že jsem tě nechal čekat, Rayney, ale byl jsem nahoře v koupelně.,, řekl jsem omluvně,

a zavřel jsem těžké dveře. Venku začínalo znovu pršet, a s korunami stromů si pohrával chladný vítr.

,,To vidím, ani košili sis nestačil obléknout co?,, odpověděl mi a změřil si mě černýma očima s povytaženým obočím.

,,No jo, nějak jsem zapoměl, máš pravdu,, a znovu jsem se usmál.

Pověsil cestovní plášť na věšák u dveří a rozhlédl se po hale.

,,Vůbec se to tady nezměnilo, neplánuješ nějakou změnu?,, zeptal se když uviděl velký obraz ženy nad krbem.

Podíval jsem se směrem kam se díval on a s chladným hlasem jsem mu odpověděl.

,,Myslím, že je to dobré tak jak to tu je, Rayney.,,

Zavedl jsem ho ke křeslům, ale nebylo to nutné, kdysy tady trávil skoro stejný čas jako já.

Byly jsme jako bratři. Já a Rayney.

Rollanda jsem nikdy neviděl, měl vždycky hodně práce nebo prostě neměl náladu.

Sedl si do jednoho z křesel a znovu se zadíval na obraz.

,,Už jsem zapoměl, jak krásná byla.,, řekl zasněným tónem a podíval se na mě.

,,Hm, o ní si se ale nepřišel bavit ne?,, odpověděl jsem mu a nabídl mu sklenici s whisky.

Napil se a zadíval se do ohně. Dřevo v něm praskalo, a malé uhlíky hrály s ohněm na honěnou.

,,Ne, to máš pravdu. Jsem tu kvůli tomu co se stalo Rollandovi, slyšel jsi o tom?,,

V jeho hlase bylo slyšet kolik smutku v něm ta zpráva vyvolala.

,,Ano slyšel jsem o tom, víš něco přesnějšího?.,, odpověděl jsem mu a napil jsem se ze sklenice.

,,Skoro nic nevím, jen ke mě přiletěl havran se zprávou, že Rollanda zabili. Proto jsem přijel za tebou, doufal jsem, že mi k tomu budeš moct říct něco víc.,, zadíval se na mě svýma černýma očima.

Chvíli jsem přemýšlel jestli mu mám říct o tom, že Rollandova snoubenka to přežila, ale zatím jsem mu rozhodně nehodlal říct, že je tady u mě. Na to byl ještě čas.

,,Taky jsem o tom jen zaslechl. Jednou když jsem byl ve městě slyšel jsem o tom vyprávět dva

vlkodlaky.,, odpověděl jsem mu.

,,Takže ho zabili vlkodlaci, chápu to dobře? A řekli alespoň něco podrobnějšího? Třeba jak se to stalo? Rolland byl dobrý bojovník, viděl jsem ho hodněkrát bojovat, jeho nebylo snadné porazit.,, jeho hlas zněl ještě zoufaleji.

Vzpoměl jsem si na to co jsem viděl v lese, vždyť on se ale vůbec nebránil. Jako kdyby chtěl aby ho zabili.

Měl jsem mu to říct? Třeba by mi pomohl vyřešit tuhle záhadu. Ale asi by ho to ještě víc rozrušilo,

viděl ve svém bratrovi vzor, byl to jeho učitel, jeho opora.

A já jsem měl všechno zničit? Měl jsem zničit to jak si ho pamatoval? Jako hrdinu, neohroženého válečníka a vůdce?

Ne, to jsem nemohl, teť na to nebyla ta správná chvíle.

,,Víš Rayney o tom, že měl Rolland snoubenku?,, zeptal jsem se ho nakonec.

Vytřeštil na mě oči. ,,Cože?,, řekl a jeho výraz mluvil za vše, opravdu o ní nevěděl.

A já jsem myslel, že se mu Roland svěřil, byl to typ člověka co se rád se vším chlubil a vytahoval, ale o ní

mu nic neřekl? To bylo opravdu divné.

,,No ano, byla s ním ten den co ho zabili, ona to jako jediná přežila, zabila tu vlkodlačici a další dva vlky holýma rukama.,, vyprávěl jsem mu.

Zamračil se.

,,Jakto, že mi nic neřekl? Víš přece jaký byl, rád se se vším chlubil.,, vyslovil nahlas to nad čím jsem já přemýšlel.

Přikývl jsem na souhlas. ,,Ano vím, taky to nechápu. Každopádně, ta vlkodlačiče jí ošklivě poranila.,,

Znovu se zadíval na obraz nad krbem.

,,Chtěl bych jí vidět,, řekl, a nespustil z obrazu oči.

Nechápal jsem. ,,Koho?,, zeptal jsem se.

,,Tu jeho snoubenku přece, chtěl bych to slyšet od někoho kdo tam byl.,,řekl a znovu se podíval na mě.

Oddechl jsem si, už jsem myslel, že chce vidět Vesnu. I když byla už nekolik set let mrtvá, opravdu mě to vyděsilo.

,,Aha, no abych pravdu řekl Rayney, jeho snoubenka je tady v domě.,, řekl jsem a opatrně jsem se na něj podíval.

Znovu vytřeštil oči. ,,Cože? A proč si i to neřekl hned? Kde je, chci s ní mluvit!,,

už se zvedal z křesla, ale já ho zastavil.

Chytl jsem ho za rameno a podíval se mu do očí.

,,Rayney, byla hodně zraněná, několik dní byla v bezvědomí, až teprve včera se probudila. Je ještě slabá, trpí nočnimi můrami, pořád pláče a obviňuje se. Nemyslím, že je zrovna teť vhodná doba na výslech.,,

Polkl, a znovu se posadil do křesla.

,,Dobrá tedy.,, odpověděl, ale vůbec nevypadal spokojeně.

,,Rayney, ona ani neví jak moc byla zraněná, zatím jsem jí to neřekl, a ani neví, že jsi tady a že jsi jeho bratr.,,

řekl jsem mu klidným hlasem.

,,Hodně si toho vytrpěla, proměnil jí teprve nedávno, když jsem jí našel, na krku měla ještě čerstvou ránu po kousnutí.,, pokračoval jsem.

,,Nesmíme na ní tlačit, rozumíš? Všechno má svůj čas. ,, dořekl jsem a napil se ze sklenice.

,, Chápu, neboj se, nejsem tak necitlivý jak si myslíš Perune.,, odpověděl mi už klidnějším hlasem.

,,Hlavně, že alespoň ona přežila.,, pokračoval a pozvednul sklenici k přípitku.

 

 

Seděla jsem opřená o dveře a tiše plakala, ze zdola se ozývaly hlasy a cinkání skla.

No jasně hezky si tam popíjejte, pomyslela jsem si ironicky.

Hlasy dlouhou dobu neutichaly, znala jsem hlas Peruna, ale ten druhý byl drsnější a vůbec né

tak sametový jako ten Perunův.

O něčem se vážně bavili, nerozuměla jsem jim, a ani mě to tolik nezajímalo.

Na Rollanda jsem už nějakou dobu nemyslela, že bych na něj už zapoměla?

Zamračila jsem se sama nad sebou, ale musela jsem si přiznat pravdu.

Perun se mi dostával hluboko pod kůži, trávila jsem s ním čas, a ikdyž jsem ho znala jen krátkou chvíli,

cítila jsem, že je mi s ním dobře.

Tedy až do dnes. Pořád jsem měla před očima jeho výraz, když si uvědomil, co udělal, co jsme udělali.

Ale nemohla jsem mu to vyčítat, já bych se na jeho místě zachovala asi stejně.

Jak to asi vypadalo, já čerstvě zachráněná, měla jsem se trápit nad ztrátou Rollanda, ale já se místo

toho tulila k jinému, a dokonce jsem podlehla tomu aby mě políbil.

A líbilo se mi to!

Byla to opravdu pravda? Byla jsem teť zranitelná a zmatená? Byl to jen omyl? Chvilková chyba?

Hledala jsem snad jen někoho kdo by mě chránil a byl mi oporou?

Zavrtěla jsem hlavou. Ne určitě to tak nebylo.

I když jsem měla výčitky, Rolland byl mrtvý, a já jsem tady zůstala sama.

Nechal mě tady samotnou, nechráněnou. Nevěděla jsem nic o světě upírů.

Proměnil mě, nechal mě abych se do něj zamilovala a pak, se jednoduše nechal zabít.

Měla jsem vztek. Na sebe a na Rollanda.

Vstala jsem a utřela si oči. Takhle přeci nemůžu žít, musím se vzpamatovat.

Usoudila jsem, že si korzet budu muset nějak zavázat sama, nebudu mít po ruce pořád služebnictvo, které mě bude obskakovat. Rozhlédla jsem se po pokoji. V rohu místnosti stálo velké zrcadlo, bylo zakryté dlouhou látkou a celé zaprášené.

,,To mi bude muset stačit,, řekla jsem polohlasem a vyrazila k němu.

Zatáhla jsem za látku a ta sklouzla na podlahu, všude se rozvířil prach.

Zakašlala jsem a podívala se do zrcadla. Sukně byla celá zaprášená a na korzetu ulpívaly částečky prachu.

Vlasy jsem měla pokroucené a rozcuchané a můj obličej.

,,Ach bože!,, chtěla jsem vykřiknout, ale můj hlas mě zradil.

Sáhla jsem si na tvář, jestli je obraz v zrcadle opravdu můj. Divka v zrcadle udělala to samé.

Opravdu jsem to byla já! Všechno ve mě chtělo křičet, schovat se někam před tou zrůdou co se na mě dívala ze zrcadla.

Můj obličej už nebyl jako dřív, hyzdily ho tři obrovské jizvy.

Začala se mi motat hlava a nohy mi vypovídaly službu.

,,To přece nemůže být pravda!,, řekla jsem tichým hlasem.

Pak jsem si vzpoměla na to jak mě vlkodlačice sekla drápy do tváře. Jak jen jsem na to mohla zapomenout?

Jak se vůbec na něco takového dá zapomenout?

,,Asi tak snadno jak jsi zapoměla na Rollanda.,, ozvalo se moje svědomí.

,,Ale proč mi o tom Perun nic neřekl?,, řekla jsem jako kdybych chtěla svému svědomí odpovědět.

Lítost.

To slovo se mi objevilo na jazyku dřív než jsem nad tím začala pořádně přemýšlet.

Znovu se ve mě začala vařit krev. Vztek.

Měla jsem na něj takový vztek!

,,Tak lítost, on mě litoval, byla jsem přece ta chudinka, kterou zranila vlčice.,, řekla jsem ironicky.

Vlna horka se mi rozlévala po zádech a pomalu mi tekla do každé části těla.

Popadla jsem zrcadlo a vší silou jsem ho hodila proti stěně.

Střepy se rozlétly po celé místnosti.

Zhroutila jsem se na zem tam kde jsem stála. Bylo mi jedno že sedím na střepech, bylo mi jedno jestli to někdo uslyší.

Dala jsem si tvář do dlaní, chtěla jsem se schovat před celým světem.