Legie Zla 12/24

Anotace: Zrcadlo a něco víc

Zrcadlo a něco víc

 

,,Co to bylo za ránu?!,, zeptal se Rayney, když se zarazil při pokládání dopité sklenice na stůl.

Vyskočil jsem z křesla. Úplně jsem zapoměl na to staré zrcadlo co jsem měl v ložnici, už celou věčnost bylo

přikryté.

,,Jak jsem na to mohl zapoměnout?,,nadával jsem si pro sebe.

,,Rayney, prosím zůstaň tady.,, řekl jsem omluvně přítelovým směrem. Taky už se zvedl z křesla a položil svou

chladnou ruku na meč.

,,Ale, nemůžu tady jen tak sedět Perune!,, zavolal za mnou.

Byl jsem už u schodů. Otočil jsem se za ním.

,,Budeš muset, tohle není vhodná chvíle na seznamování.,, odbyl jsem ho a v koutku duše jsem doufal, že mě poslechne.

,,Dobře, ale kdyby něco víš, že jsem tady!,,

Slyšel jsem jeho hlas už jen tlumeně, ale i tak jsem mu musel odpovědět.

,,Já vím, ale neboj není nebezpečná,, křikl jsem za ním ještě, než jsem stlačil kliku u dveří do ložnice.

Ještě než jsem otevřel dveře, věděl jsem co se stalo, byl jsem připravený na vše, ale stejně se mi sevřelo

hrdlo když jsem jí viděl sedět na zemi mezi střepy.

,,Bel, co se stalo?,, řekl jsem tím nejklidnějším tónem.

Neodpověděla. Zavřel jsem za sebou dveře, přešel jsem k ní a klekl si.

,,Bel,, promluvil jsem znovu.

Znovu neodpověděla a ani se nepohnula.

Pohladil jsem jí po jejích hebkých vlasech.

Ani tehdy se nepohnula. Vzal jsem jí za ramena. Byla chladná jako led.

Obličej měla schovaný v dlaních, ale dýchala, viděl jsem jak se jí pohybují záda.

,,Bel, jsi v pořádku?,, zeptal jsem se znovu. Začínala se mě zmocňovat panika.

Pomalu zvedla obličej a podívala se mi přímo do očí.

Byla bledší než kdykoliv jindy, na tváři měla stopy po zaschlé krvy z toho jak plakala.

Bylo mi jí tolik líto. Toužil jsem jí stisknout v náručí, říct jí, že je všechno v pořádku.

Ale v jejích očích jsem viděl vztek a nenávist. Nenáviděla mě? zeptal jsem se sám sebe.

,,Proč jsi mi nic neřekl?,, zeptala se tichým, smutným hlasem.

,,Co jsem ti měl říct?,, samozřejmě jsem věděl co měla na mysli, ale neměl jsem odpověď na její otázku.

,,To že jsem zrůda!,, vykřikla a odstrčila mě o sebe.

Měl jsem co dělat, abych neztratil rovnováhu a nespadl po zádech do střepů.

Zrůda. Jak jí tohle mohlo napadnout? Nebyla přeci vůbec ošklivá, právě naopak.

,,Bel, snaž se to prosím pochopit.,, odpověděl jsem jí a znovu si k ní klekl.

,,Nemohl jsem ti to přeci všechno říct v jeden den, pořád jsem čekal na vhodnou chvíli. Já vím udělal jsem chybu a omlouvám se, nechtěl jsem abys na to přišla takhle.,, snažil jsem se mluvit co nejklidněji, ikdyž sám jsem měl ke klidu daleko.

Vztáhl jsem k ní ruku abych jí pohladil po zjizvené tváři. Neodstrčila mě, ale pozorně mě sledovala.

,,Chtěl jsem ti ty rány vyléčit, mám elixír který hojí jizvy, ale ty sama jsi mě zastavila. Nechápal jsem proč, ale časem jsem to pochopil. Chtěla jsi mít vzpomínku na den kdy jsi ho ztratila.,, Ta myšlenka se mi z hlouby duše příčila, ale prostě to tak bylo.

S těmi slovy jsem jí pohladil po jejich jizvách, byly horké, skoro mě až pálily do prstů. Zvláštní, vzhledem k tomu, že její tělo bylo chladné.

Zavřela oči a vychutnávala si ten nový pocit.

,,Jak se na mě můžeš vůbec podívat. Musím se ti hnusit, vždyť se na mě podívej.,, řekla smutným hlasem.

,,Mě ty jizvy přeci vůbec nevadí. Jsou tvojí součástí Bel.,, řekl jsem něžně.

,,Opravdu?,, podivila se a povytáhla obočí.

Byla tak roztomilá, jako smutný psík, který čeká, že mu někdo hodí něco dobrého.

,,Jistě že.,, odpověděl jsem a znovu jí pohladil po tváři.

Zvedl jsem se a natáhl k ní ruce, abych jí pomohl na nohy. Nabízenou pomoc přijala.

Stála naproti mě a rukama si přidržovala korzet. Byla celá od prachu a vlasy měla rozcuchané.

,,Bel, co kdybych ti konečně pomohl s tím korzetem?,, navrh jsem a pokusil se o úsměv.

,,Hm, asi už by bylo na čase.,, odpověděla, ale úsměv mi nevrátila.

Otočila se ke mě zády a já měl zase ten stejný pocit jako předtím dole u krbu.

To, že bych jí měl korzet zavázat, byla ta poslední věc na kterou jsem myslel. Tedy, moje představy korzet zahrnovaly, ale ani jedna se netýkala toho, že bych jí ho zavazoval.

Mám se ovládnout a jen jí zavázat korzet? Nebo mám poslechnout ten hlas co mi napovídal, abych jí znovu začal hladit po nahých zádech, pak jí k sobě otočil a znovu jí políbil?

Chvíli jsem tam jen stál a nedokázal se rozhodnout. ,,Jsi sobec Perune!,, ozvalo se moje svědomí.

To já vím, jenže kdo by tomuhle pokušení odolal? ,,Udělěj to, udělěj to, dotkni se jí, pohlaď jí.,, Volal na mě ten hlas, a já se rozhodl poslechnout.

Pomalu jsem přibližoval ruku k jejím zádům, cítil jsem chladnou kůži, už jsem to nemohl vzít zpět.

Dotkl jsem se jí. Cítil jsem jak sebou cukla. Bála se snad?

Zaváhal jsem.

Otočila hlavu a podívala se na mě stejně smyslným pohledem jako předtím u krbu. Chtěla to, sváděla mě k tomu abych se jí nepřestával dotýkat.

Přistoupil jsem k ní blíž a políbil jí na odhalený kousek krku. Vzdychla a zaklonila hlavu.

Ovládlo mě to. Ten pocit, že se nebránila, že se mi podvolila.

Otočila se ke mě čelem a nechala korzet spadnout na zem.

Dívala se na mě jako nevinná panenka, jako panenka z pekla.

Nemohl jsem to už dál vydržet, stála předemnou polonahá, s rozcuchanými vlasy. Nemohl jsem už dál odolávat

té touze co mě spalovala.

Surově jsem si jí přitáhl do náruče. Jednou rukou jsem jí objal kolem pasu a druhou zajel do vlasů.

Byla tak podmanivá, její měkké tělo mě hřálo. Díval jsem se jí do očí. Čekal jsem snad na svolení?

Stvůra ve mě volala po jejím tělě a její krvi. Chtěl jsem jí vlastnit celou. Nechtěl jsem příliš?

Vymotal jsem ruku z jejich vlasů a palcem jí přejel po rtech. Těch svůdných plných rtech.

Nebránila se, moje ruka putovala dál po jejím krku až za ucho. Přitáhl jsem si její objičej ke svému a políbil jí.

Polibek mi opětovala a prsty si pohrávala s mými vlasy.Líbilo se mi to, tak moc, že jsem zapoměl na Rayneho který čekal v hale a možná šel právě po schodech, aby se podíval jestli je vše v pořádku.

Nic z toho mi teť nedělalo starosti, přemýšlel jsem jak jí dostat na postel a strhnout z ní poslední kousek oblečení.

Aniž bych si to uvědomil, sen se stal skutečností. Pomalu jsme se blížili k posteli, ale nepřestávali se líbat a objímat.

Schodil jsem jí zády na postel, nečekala to a tlumeně vykřikla, ale to už jsem klečel na ní a svými rty jsem jí umlčel.

Chtěl jsem jí líbat celou, od konečků prstů na nohou až po štíhlý dlouhý krk.

Moje ruce jí hladily po těle. Přez krk, prsa, boky až na nohy. Jednu nohu jsem jí pokrčil, a upravil svou polohu tak, že jsem ležel mezi jejima pokrčenýma nohama. Líbal jsem jí na krku a svým tělem se tisknul k tomu jejímu.

Nechal jsem se unášet vášní kterou ve mě svým tělem probudila. Moje ruka znovu zabloudila na její nohu a pomalinku se přesouvala až na vnitří stranu stehna. Vzepřela se proti mému tělu a vydechla.

,,Je všechno v pořádku?,, ozvalo se za dveřmi.

Zapůsobilo to na mě jako ledová sprcha. ,,Sakra,, zaklel jsem do Beliných vlasů.

,,Ano hned příjdu,, odpověděl jsem chraplavým hlasem.

,,Dobře,, řekl ten hlas za dveřmi a pak jsem už jen slyšel vzdalující se kroky.

Podíval jsem se jí do tváře. Usmívala se.

,,Už zase se tak krásně usmíváš, jako to ráno co jsem se probudil a tys byla v mojí náruči.,, zašeptal jsem jí do ucha.

Cítil jsem jak se zachvěla, můj dech jí chladil na krku.

,,Tohle už podruhé nemusí zkončit dobře.,, řekl jsem a podíval se jí do očí.

,,Já vím,, odpověděla mi podmanivým hlasem a políbila mě na krk.

Projela mnou další vlna vzrušení, vzdychl jsem a naposledy se silou přitiskl k jejímu klínu.