Nadpozemsky krásná 1.

Anotace: Přidávám první díl nové prózy Nadpozemsky krásná. Další díl zveřejním 24.6.

Sbírka: Nadpozemsky krásná

1. část – návštěva kartářky

               Vypadalo to tady přesně tak pochybně, jak jsem předpokládala, a to jsem ani nebyla uvnitř. Jsem hloupá. Hloupá Zoe, moc hloupá, takhle se nechat přemluvit. Gabi by měla dělat nějakou, co já vím… ukecávačku nebo zaříkávačku koní nebo možná podomní prodavačku.

               S nechutí jsem se rozhlížela kolem sebe. Stály jsme někde za městem v pochybné čtvrti a co hůř, z pochybných důvodů, protože Gabi sem prostě musela. Věřila, že jí to změní život. Jak asi může návštěva špinavého karavanu změnit život, no jak? Popravdě jsem začínala mít trochu strach. Nesnášela jsem věštkyně, kartářky a falešné kouzelníky. Všichni tihle lidé berou peníze od hloupých lidí, co si myslí, že nějaký odvar z ropuch a kouzelná formule jim přičaruje ženicha nebo peníze. Přesně taková je Gabi.

               „Dělej Zoe! Nestůj tam jak socha a přestaň se šklebit! Myslím, že to bude tenhle přívěs.“

               „Gabi, jsi si jistá, že…“

               „Nebuď takovej srab. Hele jde o moji budoucnost. Já prostě musím vědět, jestli se ke mně Michael vrátí. A chci to vědět hned!“

               „Fajn, tak ať to máme za sebou.“

                Beztak už mám po náladě. Gabi ví jak zničit krásný večer. V tom šeru se dalo špatně odhadnout, jestli to je vážně to pravé místo. Do doby než jsem spatřila ošumělý plakát, který hlásal: Madame Maxima – kartářka, věštkyně, vědma. Má radost, že Gabi to nezaregistrovala, byla předčasná.

               „Zoe, koukni, to je ono! Dělej, jdeme.“

Uhladila si kabát a jako malý generál vkročila na schůdky k přívěsu. Já si raději přitáhla kabelku blíže k tělu, takhle čtvrť je vážně pochybná. Přikradla jsem se za Gabi a čekala. Gabi energicky zaklepala, ale nikdo neotevřel. Málem mi vyšlo z pusy odechnutí úlevy, bohužel když už jsme se měly k odchodu, dveře se malinko pootevřely.

               „Co chcete?“

               „Ehm, dobrý večer. Jsem Gabi Moningová a tohle je kamarádka Zoe. Objednala jsem nás.“

Viděla jsem, že Gabiin úsměv je už hodně křečovitý a ani jsem se nedivila. Zvrásněná stařena co vylezla, byla opravdu děsivá. Kůži měla jako ti pomačkaní psi a na hlavě něco jako dredy.

                „Vstupte.“

                „Noo, tak já na tebe počkám venku, nerada bych vyrušovala.“

                „Ale Zoe!“

                „Ne, vy taky.“

                Madame Maxima vypadala neústupně. Vážně se na mě mračila nebo to byla jen další převislá kůže?

S nelibostí jsem vystoupala pár schodů a vkročila do karavanu.  Bylo to desetkrát horší než mé děsivé představy. Mnoho jsem neviděla a byla jsem za to ráda. Všude byly různé cetky a amulety. Na policích byly vystaveny příšerně zapáchající lahvičky s rostlinami nebo kusy zvířat, nebo co to bylo. Gabi se nezdála vyvedená z míry. Byla ve svém živlu… hned se usadila na stoličce u přeplněného stolku, když se ozvala rána. Madame Maxima třískla dveřmi tak, že se ubohoučký karavan málem rozpadl. Raději sem zalezla do rohu k poličkám a byla zticha.

Madame se usadila naproti Gabi a začala s vykládáním, čtením z ruky a odříkáváním formulí. Po chvíli mě strach přešel a nastala nuda.

               Začala jsem se procházet a prozkoumávat karavan. Přemohla mě zvědavost a nakoukla jsem do police s lahvičkami. Byla tam kupa malých ampulek s extra divnými názvy jako „chytrost, zamilovanost, puchýře, pleš…“ bylo toho hodně. Znovu jsem mrkla na Maximu, nevypadala, že by byla schopná zavřít vlastnost nebo pleš do kelímku. 

Po další chvíli bezcílného bloumání jsem spatřila lehce namodralé světélko, vycházející zpoza ampulek. Maxima měla příliš práce s Gabi. Rozhodla jsem se jednat. Rychlým tahem mé buclaté ruky, jsem světélko držela v ruce. Byla to další ampulka, jen vypadala jinak, zdálo se, že je celá stříbrná. Navíc tekutina uvnitř modře zářila. Nevím jak, ale uchvátilo mě to.

                Ozvala se další rána, tentokrát tříštící se sklo.

               „Našli mě, zachraň krásu a utečtě!“

Nechápala jsem, co Maxima říká, ale i tak sem byla dost zděšená. Něčí ruka se táhla oknem a šmátrala po zámku. Tak Maxima nás zamkla! Někdo další bušil pěstí do dveří, už jsem myslela, že je prorazí. V tom někdo prohodil oknem hořící pochodeň a závěsy vzplály. Gabi zděšeně vykřikla. Já se nevzmohla na nic.

               „Otevřete, jdeme si pro vás!“ Zařval mužský hlas.

Strachy jsem nedýchala. Maxima mě chytila za ruku a strkala do zadní části karavanu. Gabi se mě chytila tak pevně, že mi ruku málem utrhla.

                „Co se to děje? Co budeme dělat a co chtěj ty chlapi!“ Konečně se mi vrátil hlas.

               „Jen zachraňte krásu, já je zdržím, běžte tudy! Kus za karavanem je les a ještě dál je cesta, snad se vám podaří utéct.“

Maxima zrovna moc mých sympatií nepobrala, ale bylo mi líto jí tam nechat. Navíc jsem si byla jistá, že se svou tučnější postavou daleko nedoběhnu a především nebylo kudy utéct.

                 Stalo se však něco neočekávaného, Madame Maxima kopla do polic plných ampulek, až se všechny sesypaly na zem. Potom je strhla ze zdi. Objevily se jakési dveře, které byly předtím zastavěné tím harampádím. Najednou s rachotem někdo vykopl přední dveře. Bylo pozdě. Je konec. Gabi vypadala, že omdlí i já byla sotva na nohou. Maxima nevypadala moc překvapeně. Sotva jsem postřehla, že dala ruku za záda a chytla se té mojí. Snažila sem se nedat nic najevo. Vtiskla mi do ruky, odhadem možná tři ampulky. To už ale neznámí muži byli v přívěsu. Madame se na ně vrhla a já na nic nečekala, chytla nehybnou Gabi a stiskla kliku, kterou má ruka našla. Jakmile jsem zabrala, vypadly jsme ven na trávu. Při pádu mi spadly brýle. Sakra, poslední co potřebuju je vidět čmouhy. Gabi se sebrala a společnými silami se nám podařilo se vzchopit a postavit se na nohy.  Bohužel muži si nás všimli.

                 „Co teď Zoe?“

Muži se k nám snažili přes Maximu prodrat, z nepochopitelného důvodu se jim však nedařilo.

                 „Běž!“ Zařvala jsem a popadla Gabi volnou rukou.

                 Hádám, že zelená čmouha je les. Musíme tudy. Už se neohlížím. Cestou ztrácím lodičky. Gábi odhazuje kabelku.  Nic z toho však muže dusající za námi nezastavuje. Co sakra chtějí!