Nechtěný dar- 12.

Anotace: Omlouvám se za čekání. Snad se Vám bude pokračování příběhu líbit.. Hezké čtení :)

12.

               ,,Slečno, připoutejte se prosím, budeme přistávat,“ budila mě letuška v letadle. Podívala jsem se z okénka a skutečně už jsme byli nad letištěm. Byla to pro mě velká úleva. Nemohla jsem se dočkat, až z letadla vystoupím, pojedu domu a tam si vlezu do vany a všechno ze sebe smyji. Všechno mi to přišlo tak divoké, jakoby se to v normálním životě ani nemohlo stát.
Sotva jsem vstoupila do letištní haly, sevřely mě v náručí dvě silné paže.
     ,,Michale,“ vzdychla jsem překvapeně, ale s úlevou, že je to Michal.
 ,,Jsi v pořádku? Volala mi Denisa, že sháníš letadlo a zníš divně.“
 ,,Nic mi není,“ řekla jsem s ochraptělým hlasem.
 ,,Pojedeme a doma mi všechno povíš,“ řekl a vzal jednou rukou kolem ramen mě a druhou rukou vzal můj kufr. ,,Zituško,“ řekl a sklonil se ke mně:,,políbím tě až v soukromí,“ pošeptal mi do ucha a vedl ven.

   ,,Pane bože,“ řekla jsem, když jsem viděla tu spoušť kolem Michalova auta. Sotva jsme se k němu přiblížili, tak nás obklopil hlouček novinářů a fotografů. Absolutně jsem nevěděla kde mi hlava stojí.

*

               Čekal jsem netrpělivě, zda Zita vůbec letadlem přiletěla. Byl jsem už na cestě na Moravu za rodiči, když mi volala Denisa, jestli nevím co je se Zitou, že jí volala a zněla velmi rozrušeně. Ihned jsem auto otočil a jel na letiště. Nikdy jsem nepochopil jak to ti otravní novináři dělají, ale sotva jsem zaparkoval, obestoupili mi auto. Naštěstí vstup do haly letiště jim ochranka zarazila.
Jakmile jsem Zitu viděl vstoupit do haly, tak jsem jí objal. Šla jako hromádka neštěstí, v obličeji bledá, oči rudé, utrápený výraz. Měl jsem jedno jasné podezření a tím byl ten její šéf, ten Mlha.
     ,,Pane bože,“ řekla Zita, když se k nám seběhli všichni ti fotografové. Všichni si nás fotili a jeden přes druhého se ptali na všechno možné.
 ,,Bez komentáře,“ řekl jsem a držel Zitu pevně kolem ramen a nacpal do auta jí, kufr a nakonec i sebe.
 ,,Byl to Mlha,“ řekla Zita cestou.
 ,,Mlha?“
 ,,To on řekl těm novinářům kdo jsem a řekl jim i o tobě.“
 ,,To nevadí. Stejně by nás dřív nebo později vyhmátli,“ řekl jsem a vzal jsem Zitu za ruku. Byla jak kus ledu.

     Další hlouček novinářů u mého domu jsme zvládli mnohem lépe, neboť jsem vjel rovnou do garáže a z té vešli do domu.
 ,,Zituško,“ řekl jsem, když jsme byly v předsíni a pevně jsem Zitu objal. ,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zpět. Měl jsem celou dobu strašně divný pocit, že se něco stane. Ale už tě mám u sebe,“ řekl jsem a konečně se zmocnil jejích rtů. Polibek to byl neskutečný, i když ze začátku mi to přišlo, že se Zita snad bojí, ale potom to byly takové polibky, jaké mi dávala tu noc, než odletěla.
 ,,Byla jsem pryč jen dva dny.“
 ,,Ale během těch dvou dnů jsem se o tebe pořád bál,“ řekl jsem a pozoroval jí, jak si sundavá kabát. Do teď na to možnost neměla, neboť jsem ji ze svého sevření nepustil.
 ,,Zito! Co je to?!“ všiml jsem si zvláštních podlitin na jejím krku.
 ,,To nic není,“ řekla Zita, ale oči se jí začaly plnit slzami.
 ,,Zituš, jestli se ti tam něco stalo, tak mě to můžeš říct.“
 ,,Slib mi, že nebudeš vyvádět.“
 ,,Já? Já jsem krotký jako beránek,“ řekl jsem a Zita se dala do vyprávění. Byl jsem rád, že v tu chvíli nesedím před zrcadlem, protože můj obličej měl během poslouchání snad všechny možné barvy a výrazy.
Snažil jsem se být klidný, ale vůbec to nešlo.
     ,,Takže nejdřív bych měl Mlhovi poděkovat za to, že tě nechal jít a pak ho zabít za to, že tě málem uškrtil?“ zeptal jsem se Zity tak nejklidněji, jak jen to šlo.
 ,,Míšo,“ povzdychla si.
 ,,Vrátil se s tebou?“
 ,,Ne, zůstal tam. Ale doufám, že se vrátí.“
 ,,Cože?“
 ,,Michale, já jsem zjistila, že největší italská farmaceutická společnost vyrábí efedrin a z něj potom vaří pervitin! Neviděla jsem to, ale určitě toho je spousta. A šéf toho všeho řekl Jakubovi, aby mě odklidil. Co myslíš, že se teď asi tak stane s Mlhou?“
 ,,Odklidí jeho. Alespoň v to doufám, protože nevěřím, že o tom nevěděl.“
 ,,To je blbost.“
 ,,Dozvěděla jsi se, že používají neschválené látky na výrobu léků a pak tě ještě v klidu nechali jim čmuchat v laboratoři s fetem. Zlato, to mají určitě tak zabezpečené, že se tam nikdo jen tak nedostane. Proč si myslíš, že ty jsi se tam dostala. Vsadím se i, že jim Mlha řekl i o tvé schopnosti. Každopádně hned zítra ráno pojedeme na policii.“
 ,,Cože?“ vytřeštila na mě oči.
 ,,Zlato, odkryla jsi drogový mafiány. Nechceš si to nechat pro sebe, že ne?“
 ,,Já, nevím. Policie? Nepřemýšlela jsem o tom.“
 ,,Zlato, víš co? Teď to nechme. Jsi z toho úplně hotová a potřebuješ si odpočinout. Napustím ti vanu a připravím ti něco k jídlu. A žádné protesty,“ řekl jsem a Zita ke mně přišla a objala mě.
 ,,Bez tebe bych to nezvládla,“ řekla a šla se mnou do koupelny.

*

               Všechno jsem řekla na policii. Policista, který se mnou všechno sepisoval nevypadal, že bych mu říkala něco nového, pokud vůbec má slova vnímal. Ubezpečil mě však, že se všechno řádně prošetří a Michala ujistil, že mi tady nebude hrozit žádné nebezpečí.
     ,,Jsi si jistá, že tam chceš jít?“ zeptal se mě Michal, když jsem mu řekla, ať mě odveze ke mně do práce.
 ,,Jo, musím si tam něco vyřídit.“
 ,,Zito?“
 ,,Klidně můžeš jít nahoru se mnou. Budu toho mít možná dost,“ řekla jsem a Michal, ač nevěděl o co přesně jde se tam rozjel.
     ,,Ahoj Zituš, jak jste se v tom Miláně měli?“ ptala se mě Erika sotva jsem strčila nos do dveří. Pak vstala a šla ke mně s rukama rozpřaženýma k objetí. Polekaně jsem ucouvla a narazila do Michala, který šel za mnou.
 ,,Nedělej, že tě to zajímalo. Práskání na kolegyni je zajímavější, viď?“ neodpustila jsem si to.
 ,,Cože? Nevím o čem mluvíš,“ říkala Erika.
 ,,Seděla jsi doma a sledovala televizi, když jsi mě tam viděla. Pak jsi utíkala za Mlhou a společně jste o mě řekli novinářům. Opravdu děkuji,“ řekla jsem. ,,Mlha je už zpátky?“
 ,,Nevím o něm,“ řekla Erika dotčeně, i když bych dotčená měla být spíše já.
 ,,Fajn,“ řekla jsem a šla s Michalem v patách do Jakubovi kanceláře. Tam jsem zapnula počítač a podívala se na Michala.
     ,,Byla jsi pěkně ostrá,“ řekl Michal s překvapením v obličeji.
 ,,To bys do mě neřekl, co?“
 ,,No, už jsem to viděl. Tehdy U Freddyho, pamatuješ?“
 ,,Jasně, ty můj manželi,“ řekla jsem a dala mu pusu.
 ,,Víš, že mě vzrušuješ ještě víc, když jsi takhle ostrá? Už jen bič a jehlové podpatky a splníš moje pubertální sny,“ řekl Michal a dalo mi to hodně práce, abych se nezačala smát. Konečně naběhl počítač a já si k němu sedla, když v tom to přišlo. Hučení v uších, mlha před očima a bodání v hlavě.
 ,,Zituš,“ stisknul mi Michal rameno. ,,Co se stalo? Měla jsi vidinu?“
 ,,Jo, viděla jsem, že Mlha dostane pěstí.“
 ,,Tak alespoň víš, že ho ti mafiáni nesejmuli.“
 ,,Jak to můžeš říct?“
 ,,Jak on ti mohl blížit? Nejdříve kecy o tom, že tě miluje a pak tě div neuškrtí!“říkal dost nahlas a dost naštvaně.
 ,,Pššt, Erika za dveřmi určitě poslouchá.“
 ,,A co tu vůbec děláme?“ zeptal se již tišeji a já stiskla tlačítko Tisk.
 ,,Píšeme mou výpověď,“ řekla jsem a vytisknutou výpověď položila před Michala. Hned jsem jí i podepsala a v tom se dveře do kanceláře otevřeli a v nich stál Mlha. Okamžitě mi došlo, co to bylo za vidinu.
 ,,Ne, Michale, ne,“ řekla jsem, ale Michal mě rudo před očima a Mlha se kácel k zemi s krvácejícím nosem.
 ,,Určitě víš za co to bylo, ty šmejde,“ řekl Michal a Erika přiběhla a pomáhala Jakubovi vstát a utírat mu krev řinoucí se z nosu.
 ,,Michale, to stačí,“ řekla jsem a z kanceláře ho vystrkala. Potom jsem Mlhovi vrazila do ruky propisku a donutila ho podepsat mou výpověď.
     ,,Čekal jsem to,“ řekl Jakub.
 ,,Tu výpověď, nebo tu ránu?“
 ,,Vlastně obojí. Měl bych to osvětlit na pravou míru. O té zakázané látce jsem věděl. Věděl jsem už dopředu, že tahle firma není úplně čistá. Jenže nemohl jsem mávnout rukou nad tím, jak jste přišla s tím toještěm. Takže jsem volal do Itálie a oni mi nakázali, abych tam s vámi přijel. Ta sekretářka nechala schválně, abyste viděla to o tom efedrinu.“
 ,,Takže to všechno bylo na mě navlečené?“
 ,,Přesně tak.“
 ,,Jak můžete vědět, že teď nepoběžím na policii?“
 ,,Vím, že už jste tam byla. Všechno jste to mému bratrovi krásně pověděla.“
 ,,Vy jste takový hajzl. Jsem ráda, že jsem s vámi nikdy nic neměla!“
 ,,Mějte se hezky. Mám vás rád.“
 ,,Sbohem,“ řekla jsem a odešla z kanceláře.
Na recepci jsem si vzala své osobní věci jako hrnek, vlastní nůžky a náhradní oblečení a obutí.
 ,,Zito, ty odcházíš?“ ptala se mě Erika.
 ,,Co bys řekla?“
 ,,Já nechtěla, aby to Mlha říkal novinářům.“
 ,,Jo a já jsem František z Asisi. Nevěřím ti. Mějte se tu spolu hezky,“ řekla jsem a odcházela s Michalem pryč.

          ,,Můžeš mě prosím odvést na adresu Fialová sedmnáct?“ zeptala jsem se Michala, když jsme se dostali přes novináře do auta.
 ,,Co tam?“
 ,,Tam bydlí rodiče. Vůbec jsem jim nedala vědět, že jsem tady.“
 ,,Dobře. Budeš chtít, abych šel s tebou?“
 ,,Děkuji, ale ne. Musím to s nimi vyřídit sama.“
 ,,Budeš u nich i přes Vánoce?“ zeptal se Michal a zastavil na semaforu.
 ,,Ještě nevím. Proč?“
 ,,Byl bych rád, kdybys jela se mnou na Moravu. Sejdeme se cel rodina.“
 ,,A ty mě tam chceš vzít?“
 ,,Zito, jsem do tebe zamilovaný od prvního dne, co jsi vylezla z pod baru U Fredyho s boulí na hlavě. Navíc, je to na Moravě, v malé vesnici, kde tě novináři určitě hledat nebudou. Odpočineš si tam, přijdeš na jiné myšlenky a já tě budu moci seznámit rodině.“
 ,,Ne, Míšo, to nejde. Vždyť jsme spolu strašně krátkou dobu.“
 ,,Ale prošli jsme si toho víc, než kdejaký pár za pět let. Navíc, pokud přežiješ Vánoce s mojí rodinou, jsi pro mě dokonalá partnerka.“
 ,,Kolik lidí tam bude?“
 ,,Kromě mě a případně i tebe táta s mámou, ségra, tu znáš a ta přivede poprvé nového chlapa. Pak druhá ségra s manželem a neteří.“
 ,,Tolik lidí?“
 ,,Neboj, když nebudeš chtít, tak k tobě nepřijde nikdo blíž než na půl metru.“
 ,,Můžu si to rozmyslet?“
 ,,No, můžeš. Ale zítra bych tam už rád jel.“
 ,,Tak fajn. Já si to rozmyslím a dám ti vědět, jo?“
 ,,Jsi zlato. Víš, když jsem s tebou, tak mi to přijde, jako bych tě znal už velkou spoustu let.“
 ,,A ty myslíš, že je to nějaké znamení?“
 ,,Určitě dobré znamení. Kolik jsi říkala? Fialová sedm?“
 ,,Sedmnáct. Ale klidně mi zastav tady, ráda se projdu, když tu nejsou žádní novináři.“
 ,,Neměli by být. Zmizeli jsme jim v té husté křižovatce. Ale stejně si myslím, že bys raději tu procházku měla odložit až na tu Moravu.“
 ,,Tak tedy támhle ten žlutý barák na rohu,“ řekla jsem a Michal spokojeně přikývl.
 ,,Chraň tě ruka páně, abys se pokusil jít domu sama. Bych ti musel dát na zadek,“ řekl Michal a mě to donutilo k výbuchu smíchu.
 ,,No, konečně dnes i úsměv. Líbíš se mi takhle ještě víc.“
 ,,Ale jdi,“ řekla jsem mu a pohladila ho po tváři.
 ,,Až budeš chtít odtud pryč, tak zavolej, nebo napiš,“ řekl a políbil mě. Líbal mě poměrně dlouho, ale zazvonil mi do toho mobil.
 ,,Promiň, to je máma,“ řekla jsem.
 ,,Máte i dar jasnovidectví?“ zeptal se Michal.
 ,,Ne,“ řekla jsem naklonila se tak, abych viděla do okna ve třetím patře, kde jsem viděla stát mou matku u okna s mobilem u ucha. ,,Ale šmírování zřejmě jo,“ řekla jsem a ukázala Michalovi o co jde. ,,Ahoj mami,“ vzala jsem jí hovor.
 ,,Doufám, že se neloučíte a jdete nahoru oba dva.“
 ,,Ne, jen já.“
 ,,V žádném případě. Vědí o vás noviny, tak my, jako tvoji rodiče o vašem vztahu vědět taky. Kdybys mi řekla, že moje jediná dcera chodí s nejlepším operním zpěvákem, nic by se ti nestalo. A teď oba vystupovat a nahoru. Už vaříme vodu na kávu,“ řekla máma a hovor ukončila.
 ,,Copak?“ zeptal se Michal s úsměvem.
 ,,Určitě jsi to slyšel viď?“
 ,,Jen útržky, třeba jako vaříme kávu a nebo, že jsem nejlepší zpěvák.“
 ,,Jsi ješita ješitný, ale i tak tě mám ráda. Takže vystupujeme tedy oba dva,“ řekla jsem a ruku v ruce jsme zamířili po schodech do třetího patra, kde nás čekali moji drazí rodiče.