Pod křídly andělů - 5. kapitola

Kathleena Romány » Romantické

Sluneční paprsky zašimraly Amy na tváři. Ještě v polospánku nakrčila čelo a přetočila se na druhý bok, aby tvář skryla do stínu. Chvíli jen tak ležela a užívala si ten příjemný pocit, že leží v pohodlné posteli s měkkými pokrývkami a je jí dobře. Jak dlouho už se takhle dobře nevyspala? Bylo to tak dávno, že už to snad ani není pravda.

 

Otevřela oči a mžouravě se podívala na budík vedle postele. Ručičky ukazovaly půl deváté. Opatrně se posadila na posteli a protřela si oči a spánky. Naražená žebra ji pořád bolela, ale už to bylo o mnoho lepší, než ze začátku.

 

Vstala z postele a okamžitě si to namířila ke koupelně s myšlenkou na ranní sprchu. Koupelna byla hned vedle pokoje, který Amy předala Ashley se slovy, že je to její bývalý pokoj a ať jí na něj dává pozor. Byl laděn do fialovo-bílé barvy. Na východní straně pokoje bylo francouzské okno s výhledem do zahrady. Díky němu byla místnost skvěle prosvětlená.

 

Amy si užívala pocitu, kdy jí na kůži dopadaly tisíce průzračných kapek vody a uvolňovaly ztuhlé svaly. Vlasy si umyla šamponem s pomerančovou vůní. Když byla umytá a dokonale uvolněná, natáhla se pro bílou osušku a zabalila se do ni. Na hlavě si udělala z ručníku turban a otočila se k umyvadlu. Vyčistila si zuby, usušila a rozčesala vlasy a pak se na svůj odraz zadívala do zrcadla.

 

Tmavé modřiny a ranky z obličeje skoro zmizely, a když použije trochu make-upu, který tam spolu s dalšími líčidly nechala Ashley, nebude po nich ani památky. Řasy si decentně přetřela řasenkou a rty světle růžovým leskem. Vlasy smotala do drdolu a zhodnotila svůj vzhled v zrcadle. Potěšeně se usmála. Poprvé za dlouhou dobu měla pocit, že jí to sluší. Pak jí ale hlavou prolétla myšlenka. Proč se vlastně tak snaží být co nejkrásnější? Jen nad tím pokrčila rameny a zamířila zpět do pokoje k velké skříni z mahagonového dřeva. Z té hromady oblečení nakonec vybrala krémové šaty s květinovými vzory a krátkým rukávem.

 

S pobrukováním nějaké písničky vyběhla z pokoje. Dnes měla nečekaně dobrou náladu, až ji to samotnou překvapilo. Seběhla schody, prošla obývacím pokojem a zamířila rovnou do kuchyně, odkud se domem linula úžasná vůně.

 

U sporáku stál Ryan a něco tam kutil. Na sobě měl tmavé kalhoty a bílé tričko, které perfektně obepínalo jeho vypracované tělo. Kolem nohou se mu motal zlatý retrívr. Amy podrbala psa na hlavě a s úsměvem Ryanovi nakoukla přes rameno.

 

„Palačinky?“ Ta vůně byla tak úžasná, že se jí okamžitě začínaly sbíhat sliny. Ryan se na ni s úsměvem otočil.

 

„Dobré ráno, chceš radši marmeládu nebo javorový sirup?“ ptal se s úsměvem od ucha k uchu a ve vzduchu otočil jednu palačinku.

 

„Dobré,“ odpověděla Amy, „radši javorový sirup,“ řekla po krátkém zaváhání. Pamatovala si na doby, kdy její maminka dělala palačinky s javorovým sirupem. Amy i Sarah se po nich mohly utlouct a tatínek se smál jejich nenasytnosti. S tou vzpomínkou si povzdechla a posadila se ke stolu.

„Sluší ti to,“ zhodnotil Ryan s lehkým úsměvem, když se na Amy pozorněji podíval.

 

„Děkuju,“ trochu jí zrůžověly tváře, „ty taky nejsi k zahození,“ rýpla si a pro sebe se usmála. Ryan se jen hraně ušklíbl a obrátil se k plotně.

 

„Rád vaříš?“ zeptala se po chvíli ticha.

 

„Vaření mě baví, ale když žije člověk sám, není kdo by jeho kuchařské umění ocenil. Raději jsem si vždycky objednal pizzu,“ nandal na talíř několik palačinek a postavil je před Amy. „Ale teď, když jsi tu ty, klidně budu vařit každý den,“ zazubil se a vedle talíře položil láhev s javorovým sirupem

 

„A proč teda nejsi kuchařem?“ zeptala se Amy s plnou pusou.

 

„Otec si přál, abych se stal architektem, stejně jako on. Vaření pro něj bylo moc… obyčejné. Považoval to za ženskou práci,“ na chvíli se zamyslel a svraštil obočí k sobě.

 

„Takže, jsi architekt?“ ptala se dál.

 

„Jo, už to tak bude,“ usmál se a nalil na pánev další těsto. „Chutná ti?“

 

„Je to vynikající,“ cpala se Amy. Připadala si nenasytně, ale palačinky prostě odjakživa milovala. 

 

„Ty dneska nejdeš do práce?“ zeptala se Amy po chvíli.

 

„Ne, pracuju doma,“ odpověděl Ryan, když dosmažil poslední palačinku a s plným talířem se posadil ke stolu.

 

Chvíli jedli mlčky, pak ale Amy prolomila ticho. Věděla, že je nejvyšší čas, aby se Ryan dozvěděl něco o její minulosti. Zapředla rozhovor, i když věděla, že tím zřejmě zkazí příjemnou atmosféru, která v kuchyni panovala. „Víš, asi bych ti měla něco říct,“ začala pomalu. Špatně se jí o tom mluvilo, ale věděla, že Ryan má právo znát její minulost a měla pocit, že dnes je ten správný okamžik. Kromě Tiffany o tom s nikým nemluvila, ale chtěla, aby to Ryan věděl.

 

„O čem?“ zeptal se a v hlase mu zazněla zvědavost.

 

„O mé minulosti. Nechal jsi u sebe bydlet holku, kterou prakticky neznáš, takže… asi máš právo to vědět,“ nervózně si mnula zpocené dlaně.

 

Ryan se mírně napjal. Věděl, že pro Amy jistě není lehké o tom mluvit, protože z jejího chování bylo zřejmé, že neměla na růžích ustláno. Aby jí dodal odvahu, chytil ji za ruku a povzbudivě se usmál.

 

Amy se nadechla a začala vyprávět. „Ještě před rokem jsem měla téměř dokonalý život. Měla jsem milované rodiče a už odmalička jsem věděla, že jsou to ty nejlepší rodiče na světě. Měli jsme úžasný vztah. Nikdy jsem nechápala moje vrstevníky, kteří se s rodiči hádali a utíkali z domova. U nás žádné problémy nebyly. Rodiče byli šťastní a zamilovaní, jako by se brali teprve včera. Otec byl lékař a matka zdravotní sestra. Pracovali spolu v nemocnici.“ Zamyšleně se usmála a podívala se oknem do zahrady.

 

„Ale vloni, šestnáctého července,“ na chvíli se odmlčela a těžce si povzdechla. Pevněji stiskla Ryanovu ruku. „Když jeli z nemocnice domů, měli autonehodu. Nějaký šílenec je vystrčil ze silnice a oni vletěli přímo do stromu. Byli na místě mrtví.“ S poslední větou si uvědomila, že jí po tvářích tečou slzy. Trhaně se nadechla a otřela je hřbetem ruky.

 

„A co ten, co tu autonehodu zavinil?“ zeptal se Ryan. Když viděl, jak Amy trpí, zkřivil tvář do bolestné grimasy. Obešel stůl a stáhnul si dívku do náručí. Posadil se i s ní na židli a kolíbal ji v náručí ze strany na stranu, jako by byla malé dítě. Bylo to tak přirozené. 

 

Amy jeho sevření se vzlykáním přijala. Mísily se v ní všechny pocity. Všechny vzpomínky zase vypluly na povrch. I po roce to bolelo pořád stejně. Když se trochu uklidnila, pokračovala. „Nic se mu nestalo a z místa ujel. Chápeš to? On zabije dva nevinné lidi a v klidu si odjede!“ Hlas jí v rozčilení vyletěl o několik oktáv výš. „Policie ho nikdy nenašla.“

 

„Ta nehoda neměla žádné svědky? Přece tam musel být někdo, kdo to celé viděl. Podle výpovědi svědků, podle popisu auta by ho přece měli najít,“ hledal Ryan nějaké řešení, i když věděl, že Amyiným rodičům to život nevrátí, ale aspoň by ten parchant za jejich smrt pykal.

 

„Svědkové tam byli, ale ani tak nikoho nenašli. Nemůžeš se tomu divit, víš přece, jak jsou policisté neschopní.“ Ryan jen přikývl na souhlas. „A co bylo dál?“

 

„Když mi to oznámili, zhroutil se mi svět. Já a moje malá sestra jsme zůstaly samy.“ 

 

„Co se stalo s tvou sestrou, kde je teď?“ ptal se Ryan a konejšivě hladil Amy po zádech.

 

„Lidé ze sociálky ji umístili do dětského domova v Portlandu. Bylo jí teprve pět let, ale dobře si uvědomovala co se stalo. Zabíjelo mě dívat se na její smutek,“ znovu se trhaně nadechla.

 

„Sarah do dětského domova nechtěla. Když ji tam odváželi, bránila se a plakala. Ale sociální pracovnice tvrdila, že jí tam bude lépe než se mnou. Prý bych nezvládala péči o dítě, když chodím do školy a prostě mi ji vzali. Jezdila jsem za ní na návštěvy, ale pořád byla smutná,“ potlačila pár vzlyků.

 

„Já… musela jsem se nějak živit. Nechala jsem školu a začala si hledat práci, ale nikde mě nechtěli zaměstnat. Pak jsem na pár týdnů sehnala brigádu. Pracovala jsem jako servírka v jednom podniku, ale za nějaký čas mě vyhodili. Už mě nepotřebovali. Neměla jsem peníze, neměla jsem z čeho platit nájem a další účty. Dlužila jsem nájem za několik měsíců a majitel na mě uvalil exekuci. Přišla jsem o všechno. O rodinu, o domov. Těch pár měsíců jsem se živila jak se dalo. Občas jsem sehnala nějakou brigádu, ale nebylo to nic moc. Neměla jsem žádné příbuzné, kteří by mi pomohli. Přespávala jsem u kamarádek, ale ani to nešlo do nekonečna. Tak jsem se dostala na ulici. Až na samé dno a začala jsem dělat prostitutku. Už jsem neměla jinou možnost. Můj život naplňovala jen ta naivní představa, že snad někdy vydělám dost peněz, abych mohla Sarah dostat zpátky. Dělala jsem to kvůli ní. Celý ten rok byl nejhorším obdobím mého života,“ ukončila a se smutkem v očích se zadívala do prázdna. Aniž by si to uvědomovala, pod náporem pocitů žmoulala v ruce lem Ryanova trička.

 

„Tolik mě mrzí, co sis musela vytrpět.“ Sám dobře věděl, co je to ztratit rodiče. Jenom s tím rozdílem, že on neztratil oba najednou, ale v rozmezí dvou let.

 

„Když mi bylo čerstvých dvacet,“ spustil Ryan a podíval se na Amy. Ta ho pokývnutím hlavy vyzvala, aby pokračoval, „mojí matce lékaři diagnostikovali nádor na mozku. Byl malý, ale další vyšetření ukázala, že je maligní. Prognóza ale nebyla špatná a lékaři dokonce předpokládali, že pokud podstoupí těžkou operaci, mohla by se úplně vyléčit. Ale tu operaci nestihla. Její nemoc vzala rychlý spád a ona zemřela. Zjistilo se, že to svinstvo měla rozšířené po celém těle a hlavní nádor nebyl na mozku, ale v plicích,“ na chvíli ztichnul a protřel si unaveně čelo. 

 

„Celou rodinu to hrozně zasáhlo. Ashley se psychicky zhroutila a otec začal pít. Myslel si, že smutek utopí v alkoholu. Říkal, že mu to dovolí na chvíli zapomenout na tu bolest, která ho zabíjela. Takhle vedl život asi rok a půl po matčině smrti. Alkohol ho úplně změnil. Stal se z něho jiný člověk, než jakého jsme s Ashley znali a měli rádi. Jednou, když byl opilý, ve vzteku rozházel celou kuchyň. Rozbil nádobí, zničil nábytek. Byl jako smyslů zbavený. Když vystřízlivěl a viděl co udělal, rozhodl se, že s pitím přestane. Chtěl začít nový život. Pár měsíců mu to vydrželo. Jednoho dne to na něho zase všechno dolehlo a zase se šel opít. Bylo to po Vánocích. Venku bylo mínus patnáct a on v tom mrazu zůstal celou noc venku. Usnul na zemi někde na ulici. Ráno ho nějací lidi našli. Byl mrtvý. Vyhlášený architekt umrznul opilý na ulici jako tulák,“ hořce se ušklíbl a povzdechnul si.

 

„S Ashley jsme zůstali sami. Smrt obou rodičů snášela hodně špatně. Léčila se na psychiatrii a brala antidepresiva. Vlastně byla ještě dítě. Když matka zemřela, bylo jí teprve šestnáct. O dva roky později přišla i o otce.“

 

„Takže jsme na tom podobně,“ konstatovala Amy, když Ryan skončil.

 

„Jo,“ přitakal smutně a ztrápeně zabořil obličej do Amyiných vlasů. Seděli v objetí, každý ponořený do vlastních myšlenek plných hořkosti.

 

„Amy, co se stalo tu noc, kdy jsem tě našel?“ zeptal se Ryan a svraštil obočí.

 

Dívka se mírně napjala. „Zbil mě jeden zákazník, protože jsem s ním nechtěla nic mít. To ho rozčílilo. Zmlátil mě a nechal v té budově ležet na zemi. Netuším, kde jsem v sobě našla sílu a dostala se ven,“ smutně si povzdechla.

 

„Promiň, nechtěl jsem ti to připomínat.“ Pevněji ji objal.

 

„Kdybys chtěla, mohli bychom zítra navštívit Sarah v dětském domově,“ změnil  Ryan po chvíli téma. Chtěl pro Amy něco udělat a tohle mu přišlo jako dobrý nápad. 

 

Amy překvapením vyvalila oči. Pak se jí po tváři roztáhl úsměv od ucha k uchu a její pohled zněžněl. „To bys pro mě udělal?“ zeptala se a cítila, jak ji v očích štípou slzy. Tentokrát byly od radosti. Sarah viděla naposled před půl rokem. Pak už neměla peníze, aby za ní mohla jezdit. Celou tu dobu ji to neuvěřitelně trápilo. 

 

„Samozřejmě,“ přitakal Ryan a oplatil jí úsměv. Chvíli si vzájemně hleděli do očí. Amy se topila v těch modrých studánkách plných laskavosti. Nevědomky Ryana pohladila po tváři. Byla to automatická reakce. Najednou se jeho obličej začal přibližovat. Amy si špičkou jazyka navlhčila rty a konečně zkrátila tu vzdálenost.

 

Jejich rty do sebe zapadly jako dva kousky skládanky. Jako by byly stvořeny právě pro toho druhého. Lehce pohybovali rty, poznávali se navzájem. Pro každého z nich byl ten druhý něčím novým, nepoznaným. Ryan obtočil paže kolem dívčina štíhlého pasu a ona ho na oplátku objala kolem krku. 

 

Pak ale tu úžasnou chvíli přerušilo zapípání telefonu. Ryan jen otráveně protočil oči a neochotně se odtrhl od Amyiných rtů. Občas měl chuť tu otravnou věc rozdupat na kousky a hodit někam do řeky.

 

„Co se děje?“ zeptala se Amy, když si Ryan zprávu přečetl.

 

„To je od Ashley. Jenom ona si vždycky umí vybrat tu nejnevhodnější chvíli,“ mumlal nakvašeně, „ptá se, jestli s ní pozítří půjdeš vybírat svatební šaty.“

 

„Svatební šaty?“ ptala se Amy nechápavě.

 

„Ashley se koncem léta vdává,“ odpověděl Ryan.

 

„To jsem nevěděla. Napiš jí, že půjdu,“ nuceně se usmála, protože nákupy odjakživa  nesnášela, ale nechtěla Ashley zkazit radost.

 

Když Ryan vyťukal zprávu a odeslal ji své otravní sestřičce, podíval se zpět na Amy. Zase se chtěl přiblížit k jejím rtům, ale zarazila ho. „Ryane?“

 

„Ano?“

 

„Děkuju. Za všechno.“ Jen se usmál a znovu se přisál na její rty.