Pod křídly andělů - 6. kapitola

Kathleena Romány » Romantické

 

Tmavě modrý Aston Martin zastavil před dvoupatrovým domem na okraji Portlandu. Dům obklopovala rozlehlá zahrada s okrasnými stromy a dětským hřištěm.

 

„Připravená?“ zeptal se Ryan a vypnul motor. Pak se zadíval na dívku po svém boku a propletl s ní prsty.

 

„Snad ano,“ nejistě přikývla Amy. Těšila se už od včerejška, kdy jí Ryan nabídl, že pojedou Sarah navštívit. Ráno dokonce nemohla dospat. Už o půl páté se v posteli převalovala ze strany na stranu, a když se pokusila znovu usnout, za zavřenými víčky se jí vynořila tvář její sestry a spánek musel jít stranou. Přemluvila Ryana, aby vyjeli hned ráno a celou cestu z Tacomy až do Portlandu poskakovala nedočkavostí. Teď, když se ale ocitli před dětským domovem, znejistěla. Sarah neviděla půl roku. Jak se asi za ten půlrok změnila? Jak na ni bude reagovat? Najednou ji naplnily obavy. Nadechla se a přes sklo pokryté kapkami deště se zadívala na budovu.

 

„Sarah bude nadšená až tě uvidí, věř mi. Nemusíš mít strach,“ uklidňoval ji Ryan.  „Takže jdeme?“ zeptal se a vyčkával na odpověď, která nepřicházela.

 

„Asi… asi ano,“ odpověděla za hodnou chvíli. Jedna její část se nemohla dočkat až to milé děvčátko spatří, ale ta druhá měla stále strach. Jak přijme svou starší sestru po takové době? Bude se zlobit, že za ní tak dlouho nebyla? Co když bude smutná? Tolik se na Sarah těšila a teď…

 

Po chvíli vnitřního boje sebrala Amy všechnu odvahu a zmáčkla kličku na dveřích. Když vystoupila z auta, Ryan znovu chytil její ruku a palcem na ni kreslil uklidňující obrazce. Amy se zhluboka nadechla a vydala se po dlážděné cestičce k domu.

 

Na bílých dveřích z masivního dřeva bylo zlacené klepadlo ve tvaru lví hlavy. Amy jím zaklepala na dveře a s nervozitou, která cloumala každou částí jejího těla, vyčkávala. Ryan nepouštěl její ruku a občas jí věnoval povzbudivý úsměv. 

 

Dveře se s krátkým vrznutím otevřely a do Amy se zabodl zvídavý pohled slečny Wilsonové. Amy si dobře pamatovala její pohrdlivost, kterou měla vepsanou ve tváři vždy, když se na dívku podívala. Netušila, proč ji nemá ráda, vždyť ji ani neznala.

 

Byla to postarší žena s tlustými brýlemi posazenými na špičatém nose a lehce prošedivělými vlasy vyčesanými ve vysokém drdolu. Z jejího postoje vyzařovala autorita a respekt. Když dala dětem nějaký příkaz, nikdo se jí neopovážil odporovat. Byla přesně ten typ ženy, na jejíž tváři nikdy nezahlédnete úsměv ani sebemenší náznak čehokoli pozitivního. Amy si ji pamatovala z dob, kdy ještě svou sestru navštěvovala.

 

„Slečna Collinsová.“ V hlase slečny Wilsonové bylo slyšet překvapení. „Přejete si?“

 

„Dobrý den,“ pozdravila Amy. „Jdeme navštívit Sarah,“ informovala ženu.

 

„To brzy,“ utrousila trpce Wilsonová. „Sarah byla moc smutná, že jste za ní nepřijela dřív.“

 

Amy při těch slovech tvář zkřivila bolestí. Přesně toho se bála. „Já… dřív to nešlo,“ odpověděla nakonec po krátkém zaváhání.

 

„Váš manžel?“ zeptala se žena a přejela Ryana přísným pohledem od hlavy až k patě. 

 

Ryana to oslovení zarazilo a mírně se napjal. Na druhou stranu ho to ale potěšilo. Vypadají s Amy jako pár. „Jsem Amyin přítel,“ odpověděl a věnoval dívce úsměv, který mu okamžitě oplatila.

 

„No,“ znovu oba přejela pohledem Wilsonová, ale víc to nekomentovala. „Pojďte dál,“ vyzvala je nakonec. Když vešli, zabouchla za nimi dveře.

 

Slečna Wilsonová prošla úzkou chodbou až k otevřeným dveřím s nápisem Herna a kývla na Amy s Ryanem, aby ji následovali.

 

Místnost byla útulně zařízená. Podlahu pokrýval pestrobarevný koberec, na němž sedělo několik chlapců a hrálo si s autíčky. O kus dál dvě děvčata rovnala panenky na polici a přitom se hašteřila. Slečna Wilsonová je důrazně okřikla, takže dívky okamžitě zmlkly. Ostatní děti byly různě po pokoji a každý se věnoval nějaké činnosti. Ti menší stavěly věže z kostek, jiné kreslily obrázky barevnými pastelkami.

 

Amy pohledem pátrala mezi dětmi. Její oči spočinuly na děvčátku s blonďatými vlasy svázanými v krátkém copu, které sedělo u červeného stolku pod oknem. Dívka v ruce držela obrázkovou knížku a místo toho, aby si hrála s ostatními dětmi, četla si.

 

Amy k ní přistoupila blíž a chvíli ji pozorovala. Sarah soustředěně hleděla do knihy a lehce krčila čelo. Neměla nejmenší tušení, že její starší sestra stojí vedle ní a pozoruje ji.

 

„Sarah,“ oslovila ji Amy tiše a vyčkávala. 

 

Sarah zvedla pohled od knihy a upřela ho na Amy. V její dětské tváři se nejprve zračilo překvapení, pak se ale její výraz změnil a po tváři se jí roztáhl úsměv.

 

„Amy!“ výskla radostně. Knihu hodila na zem a vrhla se dívce do náručí. „Ty jsi přišla! Tolik se mi po tobě stýskalo, myslela jsem, že už nepřijdeš, že jsi na mě zapomněla!“ pištěla a oči jí zářily štěstím jako dvě světýlka.

 

Amy ji pevněji stiskla v náručí a nemohla se nabažit toho pocitu, že je zase u své sestry. Sarah je jediná, kdo jí zbyl. Všechen strach byl najednou pryč a nahradil ho nepopsatelný pocit úlevy a radosti. Tolik jí chybělo to dětské sevření. 

 

„Samozřejmě, že jsem na tebe nezapomněla, jak bych mohla zapomenout na moji malou sestřičku,“ mluvila konejšivě a stále objímala to drobné tělíčko. „Ale měla jsem nějaké problémy a nemohla jsem přijet. Promiň, moc mě to mrzí,“ sypala si popel na hlavu. „Ale myslela jsem na tebe každý den a už jsem se nemohla dočkat, až tě zase uvidím.“

 

„Jaké problémy?“ zeptala se nevinně Sarah a zase nakrčila čelo. Dělávala to vždy, když nad něčím přemýšlela.

 

„To je jedno,“ odvětila vyhýbavě Amy. Nechtěla Sarah popisovat, co všechno se jí za tu dobu odloučení přihodilo a pochybovala, že by to malé dítě pochopilo. Nechtěla ji tím zatěžovat. „Ale teď už je to v pořádku, jsem u tebe.“

 

Sarah se po chvíli vymanila z objetí a propalovala Ryana zvídavým pohledem. „Kdo jsi?“ zeptala se.

 

Ryan si přidřepl, aby byl ve stejné výšce jako Sarah, a věnoval jí milý úsměv. „Ahoj, já jsem Ryan. Amyin přítel.“ 

 

„Ahoj, jsem Sarah,“ oplatila mu úsměv.

 

„Máš Amy rád?“ překvapila ho otázkou. Ryan si byl víc než jistý svou odpovědí.

 

„Ano, mám.“ Podíval se na dívku po svém boku a usmál se. „A moc,“ dodal, když se zase začal topit v jejích světlých očích.

 

Sarah ho s úsměvem pozorovala. „A budete se brát?“

 

Tentokrát na ni Amy i Ryan vyvalili oči. První se vzpamatovala Amy: „Na to je ještě příliš brzy.“ Ta představa sebe ve svatebních šatech kráčející k oltáři, u něhož by na ni čekal Ryan, ji zaskočila, ale kdoví, třeba někdy v budoucnu... Zavrtěla hlavou, aby ty obrazy vypudila a znovu se usmála na Sarah.

 

To samé se honilo hlavou i Ryanovi. Věděl, že je to moc brzy, ale ta myšlenka nebyla špatná.

 

Sarah je chvíli pozorovala vědoucím pohledem. Bylo zřejmé, že je na svůj věk příliš chytrá. Posadila se zpátky na židli ke stolku.

 

Amy se podívala do tašky, kterou dosud držela v ruce a vytáhla z ní velkou plyšovou opici. „Podívej, co jsme ti přivezli.“ 

 

Sarah chytila opici do drobných ruček a zatočila se s ní dokola. „Ta je krásná! Děkuju!“ Radostí Amy znovu objala. „Bude se mnou spát v posteli,“ prohlásila a Amy i Ryan se rozesmáli.

 

***

 

Amy s Ryanem v dětském domově nakonec zůstali celé odpoledne. Sarah si Ryana oblíbila natolik, že mu dokonce věnovala víc pozornosti než své sestře. Amy jen stála kousek opodál a na tváři měla úsměv. Obdivovala, jak to Ryan umí s dětmi. Sarah propadla jeho kouzlu během chvíle. 

 

Když se Amy před odchodem se Sarah loučila, dívenka posmutněla. Ryan jí slíbil, že zase přijedou. Sarah se po tváři roztáhl úsměv a nadšením začala poskakovat na místě.

 

„Ale přijedete brzy, že ano?“ ujišťovala se.

 

„Samozřejmě, nemusíš mít strach,“ usmála se Amy.

 

„Mám tě ráda,“ objala svou malou sestřičku a ruku v ruce se s Ryanem otočili k odchodu.

 

***

 

„Sarah je úžasná,“ rozplýval se Ryan, když nastartoval motor a auto pomalu začalo nabírat na rychlosti. „Stejně jako její sestra,“ dodal s úsměvem a natáhl se k Amy pro polibek. Amy se usmála a opřela si hlavu o jeho rameno.

 

„Jsem moc ráda, že jsem ji viděla. Jen mě mrzí, že byla celý ten půlrok smutná,“ povzdechla si. Ryan ji konejšivě pohladil po rameni.

 

Chvíli jeli mlčky, pak ale Ryan proťal ticho. „Sarah mě přivedla na takový nápad,“ začal opatrně a podíval se na Amy. Ta zvedla hlavu z jeho ramena a oplatila mu pohled.

 

„Jaký nápad?“ zeptala se nechápavě.

 

„Chtěla bys Sarah adoptovat, že ano?“

 

„Ano, to bych chtěla. Proč?“ stále nechápala kam tím míří.

 

„A dítě ti nedají do péče pokud nejsi vdaná,“ byl tajemný jako hrad v Karpatech a Amy pomalu, ale jistě začínala ztrácet trpělivost.

 

„Ryane, o co jde?“ zeptala se a zpříma se mu podívala do očí.

 

„Když se Sarah zeptala, jestli se budeme brát, napadlo mě, že to není špatný nápad.“ Amy na něho vytřeštila oči, neschopná slova.

 

„Já vím, že je to na tebe moc rychlé,“ spustil hned, když viděl její reakci, „ale, tím by se to přece vyřešilo. Sarah by byla s tebou a obě byste byly šťastné.“

 

„Ryane, tohle po tobě nemůžu chtít,“ začala Amy a razantně zavrtěla hlavou. Připadala si jako praštěná palicí. V hlavě měla chaos a nemohla uvěřit vlastním uším. 

 

„Já vím, zní to šíleně, ale udělal bych to rád.“

 

„Ryane, vždyť se skoro neznáme. To… to je šílenost,“ plácla se do čela. Vůbec nevěděla, co si o tom má myslet. 

 

„Nech si to projít hlavou,“ dodal Ryan a soustředil se na cestu.

 

***

 

Celou cestu domů byla Amy zticha. V hlavě jí lítala jedna myšlenka za druhou a ona si je nedokázala roztřídit. Hádaly se v ní dvě části. Sobecká a racionální. Ta sobecká se svatbou souhlasila. Všechno by se vyřešilo a všechno by bylo v pořádku. Obě dívky by konečně byly spolu. Napořád. Amy by se splnilo to, o čem celou tu dobu snila. Měla by svou malou sestru u sebe. U duchu se při té představě usmála. Když se ale dostala ke slovu její racionálnější část, věděla, že je to naprostý nesmysl. Ryan toho pro ni tolik udělal a teď by si ji dokonce byl ochotný vzít, jen proto, aby byla se Sarah? Tohle rozhodnutí by ovlivnilo i jeho život. Něco takového od něho nemůže chtít. A jak to mezi nimi vlastně je? Jsou s Ryanem pár, chodí spolu? Asi ano, ale ne tak dlouho na to, aby se vzali. A provdat se za něho jen z vlastní sobeckosti nechtěla.

 

Když auto zastavilo na příjezdové cestě Ryanova domu, probrala se Amy ze zamyšlení. Ryan oběhnul auto, aby jí otevřel dveře. Na tváří měl zase úsměv, ale byl to jiný úsměv, než jaký Amy znala. Bylo v něm... zklamání? 

 

Když si toho všimla, přišlo jí ho líto. Možná byla příliš bezcitná. Věděla, že to myslel dobře, ale něco takového opravdu nečekala. Samovolně ho objala. Přitiskla se k němu a obmotala mu ruce kolem krku.

 

„Vím, že to myslíš dobře a já si toho nesmírně cením. Jsem ti vděčná za všechno, co pro mě děláš, ale tohle je věc, na kterou ti nemůžu dát odpověď během pár minut. Musím si to rozmyslet,“ mumlala mu do ramena.

 

„Já vím, to je samozřejmost,“ promluvil Ryan po delší době a konečně obmotal ruce kolem jejího pasu. V hlase mu zazněl náznak úsměvu.

 

Když se po chvíli pustili, Amy se vydala do domu a Ryan ještě zamířil k poštovní schránce, aby vybral poštu. 

 

Mezi reklamními letáky uviděl čistě bílou obálku. Na přední straně byly iniciály A. C. vystříhané z písmenek z novin nebo časopisů. Ryanův výraz potemněl, přičemž si prohlížel tu věc ze všech stran. Něco mu na tom nehrálo.