Pod křídly andělů - 7. kapitola

Kathleena Romány » Romantické

 

„Nemám tušení,“ pokrčil rameny. 

 

„Kdo by mi psal anonym? To nedává žádný smysl,“ zavrtěla hlavou a nechápavě svraštila čelo.

 

„Já nevím, třeba… třeba si jen někdo dělá legraci, možná děti…“ nedořekl větu. 

 

„Sám tomu nevěříš,“ konstatovala Amy při pohledu na Ryana.

 

Ryan si povzdechl. „Třeba je to nějaké nedorozumění,“ nervózně si prohrábl vlasy.

 

„Nedorozumění? Na té obálce jsou iniciály A. a C., moje iniciály. Někdo mi vyhrožuje, Ryane, ale vůbec netuším kdo a proč,“ vložila si ruce v bok a začala pochodovat po místnosti sem a tam. „Někdo ví, že tady bydlím a možná mě sleduje nebo co já vím. Já…“ na chvíli se odmlčela. „Mám strach, Ryane,“ trhaně se nadechla a protřela si oči.

 

Ryan ji chvíli pozoroval. Pak se rozešel k ní a objal ji kolem pasu. Zabořila obličej do jeho košile a zavzlykala. „Vím, že máš strach, ale chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe, Amy. A vždycky budu,“ vtiskl jí polibek do vlasů.

 

„Nemůže to být někdo z tvé minulosti?“ zeptal se po chvíli.

 

„Nikdo mě napadá,“ otřela si uslzené oči.

 

„A co třeba ten, co ti ublížil?“ zabodl do ní pohled a hledal něco, co by jim napovědělo.

 

„Proč by to dělal? Nemá důvod, aby mi vyhrožoval,“ zavrtěla hlavou ze strany na stranu.

 

„Jen se snažím najít řešení,“ rezignoval Ryan.

 

„Už je toho na mě moc. Od té doby, co jsem přišla o rodiče, jde všechno od deseti k pěti. Myslela jsem, že když se k tobě nastěhuji, pomůže mi to začít nový život, odrazit se ode dna. Místo toho se všechno ještě víc komplikuje, a aby toho nebylo málo, kvůli mně budeš v nebezpečí i ty,“ pevněji ho objala a utrápeně se opřela o jeho rameno. „Možná by bylo lepší, kdybych odešla. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo,“ zamumlala mu do košile a přitom potlačovala slzy, které se při těch slovech jako na povel snažily dostat ven. 

 

Nechtěla odejít, nechtěla Ryana opustit. Celé její nitro se sevřelo sžíravou bolestí, když to řekla, ale věděla, že nesmí dopustit, aby mu někdo ublížil. Stačilo, že Amyin život se pomalu, ale jistě rozpadal na prach. 

 

*** 

 

Když ten večer uléhala do postele, stále měla plnou hlavu toho podivného dopisu, který ji tak vyděsil. Budeš trpět… znělo jí celý den dotěrně v uších jako ozvěna. Nervózně si prohrábla vlasy. Její unavenou myslí vířila jedna myšlenka přes druhou a ve všech těch zmatených obrazcích vyvstávala ta samá otázka, na kterou neznala odpověď. Proč?  Ten dopis musí mít nějaký význam. Někdo jí vyhrožuje? Ale proč? Znovu si položila tu otázku. Běžně se přece nestává, aby lidé dostávali anonymy. Musí k tomu být nějaký důvod. Ale jaký?  Ryan si myslí, že si třeba někdo dělal legraci, ale Amy tu možnost zavrhla hned potom, co to vyslovil. Nikdo snad nemůže být tak hloupý, aby mu něco takového připadalo vtipné.

 

Převrátila se na druhý bok a s doširoka rozevřenýma očima sledovala kulatý měsíc, který se majestátně tyčil na jasné obloze. Před očima se jí vynořila vzpomínka. Viděla samu sebe, jak se zrovna jako teď dívá na měsíc v úplňku. Na temně modré obloze tančily tisíce rozjasněných hvězd a doufala, že tam někde, v dáli mezi nimi, na ni snad shlížejí její mrtví rodiče. Že jejich rty jsou zkrouceny do milých úsměvů, na něž si dobře pamatovala z dob, kdy ještě byli naživu, a že je jim dobře. Ve světě, kde nejsou žádné problémy, starosti ani smutek. Ta vzpomínka pocházela z doby, kdy Amy ještě bydlela v jejich starém bytě, asi měsíc poté, co oba zemřeli.

 

Párkrát zamrkala, když její oči opustila jedna osamocená slza a skanula kamsi na polštář. Brzy jejím tělem otřásl nezadržitelný vzlyk a další slzy si záhy našly cestičku ven. Nesmíš pořád brečet, ozvalo se Amyino podvědomí. Přestaň s tím. Dobře, odpověděla v duchu a konečně zavřela oči.

 

Když už se její tělo i mysl nacházely v polospánku, ucítila, jak se vedle ní prohnula postel. Někdo si ji přivinul do teplé náruče. Byl to on, Ryan. Poznala ho podle vůně. Objala ho kolem pasu a hlavu mu položila na hruď. Ještě než se definitivně odebrala do říše bezesného spánku, ucítila ve vlasech letmý dotek jeho rtů.

 

***

 

Když se ráno Amy probudila, zjistila, že vedle ní nikdo neleží. Nakrčila obočí. Nebyla si jistá, jestli to byl sen nebo Ryan opravdu spal vedle ní. Pohled na dolík v polštáři na druhé straně postele jí však prozradil, že to byla skutečnost. Ospale si protřela oči a prudce se posadila. Najednou jí tělem projela ostrá bolest.

 

„Au,“ zaúpěla a připlácla si ruku na bok. Modřiny z dívčina obličeje už docela vymizely, ale žebra stále ještě nebyla úplně zhojená. Vzpomněla si na slova doktora Hardinga. Musíte se šetřit.

Právě ve chvíli, kdy se chtěla, teď už pomaleji, zvednout z postele, ozvalo se zaklepání na dveře. Dotyčná osoba ani nečekala na dále  a prudce otevřela. Byla to Ashley i se svým temperamentem.

 

„Vstávej, ospalče, doufám, že jsi nezapomněla na ty dnešní nákupy,“ spustila hned vesele, jen co vstoupila do pokoje. Měla na sobě světle růžové šaty s nabíranou sukní a sandály na klínku ve stejném odstínu jako šaty.

 

Ano, zapomněla, pomyslela si Amy, ale nahlas neřekla nic. Nevrle zamručela a svalila se zpátky do peřin. Nenáviděla nakupování už odmalička. Nikdy nemohla pochopit, co na tom ostatní mají. Ona vždycky nákupy považovala za nutné zlo, zatímco její kamarádky kdyby mohly, nedělaly by nic jiného, než že by pobíhaly po nákupním centru.

 

„Nechceš mi říct, že nikam nepůjdeš, že ne?“ domáhala se pozornosti Ashley a demonstrativně si založila ruce v bok. „Ryan mi říkal od tom anonymu a taky to, jak tě to trápí,“ povzdechla si a posadila se vedle Amy na postel. „Přijdeš na jiné myšlenky, odreaguješ se… no tak,“ upřela na dívku štěněčí pohled. 

 

Amy to zkrátka nevydržela a rozesmála se. „Dobře, půjdu s tebou,“ odpověděla po chvíli. „Ale upozorňuju tě, že nakupování nesnáším.“

 

„To jsem si všimla,“ zakřenila se Ashley a její radost byla zpět. „Počkám v obýváku, než se oblékneš, pak za mnou přijď,“ otočila se na podpatku, ale Amy ji zastavila.

 

„Víš co nechápu? Proč někdo jako ty nakupuje svatební šaty takhle na poslední chvíli? Spíš bych tě tipovala na někoho, kdo bude mít šaty vybrané už rok dopředu.“

 

Ashley se usmála. „Já vím, je to na poslední chvíli, ale ta svatba byl takový chvilkový nápad. Chtěli jsme to stihnout ještě v létě.“

 

„Chápu,“ přikývla Amy a počkala, až Ashley opustí pokoj.

 

Pak se konečně zvedla z postele a zamířila do koupelny, aby si dala rychlou sprchu. Teplá voda ji probudila a uvolnila svaly. Ještě si vyčistila zuby, projela kartáčem vlasy a zabalená do bílé osušky se vydala ke skříni. Neměla náladu na dlouhé parádění a popadla první věci, které jí padly pod ruku. Byla to riflová sukně nad kolena a fialové tílko.

 

„To by šlo,“ zhodnotila svůj odraz v zrcadle, když se oblékla a nazula se do černých tenisek. Zabouchla dveře a seběhla schody do obývacího pokoje. Na pohovce seděla Ashley a horlivě debatovala s blonďatou dívkou, která seděla po jejím boku, a kterou Amy ještě neznala.

 

„Proboha, jak sis mohla vzít k sukni tenisky?!“ vypískla Ashley, když stočila pohled na Amy. „Prostě nepochopím, jak tuhle příšernou kombinaci může někdo nosit,“ vyskočila z pohovky a vyřítila se za dívkou. Nejspíš ji chtěla nahnat zpátky do pokoje, aby si okamžitě vzala jiné boty, ale Amy ji zarazila vztyčenýma rukama.

 

„Vím naprosto přesně na co teď myslíš, Ashley. Chceš, abych se šla přezout do lodiček na deseticentimetrovém podpatku, ale na to zapomeň. Lodičky si nevezmu, ani kdyby ses postavila na hlavu,“ zchladila Amy její horlivost. Ashley se zastavila v pohybu a zaúpěla. „Amy, to snad…“ Amyin nekompromisní pohled ji umlčel.

 

„Dobře,“ řekla po chvíli, „pokusím se to rozdýchat.“ Amy se potěšeně usmála.

 

Když ten šok Ashley podle vlastních slov rozdýchala, otočila se k blondýnce a usmála se tím svým typickým veselým úsměvem. Zachmuření z jejího obličeje vyprchalo jako mávnutím kouzelného proutku.

 

„Amy, tohle je Ruby Carterová, moje kamarádka už od střední. Ruby, tohle je Amy,“ dokončila tu zdvořilostní frázi a prohrábla si svou tmavě kaštanovou hřívu. „Ruby s námi pojede vybrat ty nejkrásnější svatební šaty na světě,“ zasněně se usmála a zatleskala rukama jako malé dítě.

 

„Ahoj,“ usmála se Ruby. „Ráda tě poznávám.“ Ruby byla opravdu krásná. Její andělský obličej lemovaly rovné blond vlasy, měla modré oči a jemné rysy tváře. Její štíhlou postavu skvěle kopírovaly černé ramínkové šaty s flitry. Další nakupovací maniak, problesklo Amy hlavou. Musela však uznat, že to Ruby opravdu sluší. Při pohledu na ni pocítila osten závisti.

 

„Já tebe taky,“ odpověděla Amy s úsměvem.

 

„Tak můžeme vyrazit?“ ozvala se Ashley a už si to mířila ke dveřím.

 

„Jasně,“ odvětily zároveň Amy i Ruby a všechny tři se rozesmály.

 

***

 

Nakupování v největším nákupním centru v Tacomě s názvem Star Amy nesmírně nebavilo. Ashley i Ruby – Amy se utvrdila v přesvědčení, že je Ruby opravdu stejný šílenec do nakupování jako Ashley – pobíhaly po celém centru sem a tam, nabíraly si celé náruče oblečení a s téměř dětským nadšením a radostnými jiskrami v očích si všechno zkoušely, kombinovaly nejrůznější halenky a sukně všech střihů i barev, kalhoty, tuniky i letní šaty a vzájemně to hodnotily. Ne, tenhle top se lépe hodí k té modré sukni, tyhle kalhoty se báječně hodí k tomu oranžovému tílku, co jsem si koupila minulý týden a tyhle šaty jsou naprosto perfektní. Ten fialový svetřík se mi nelíbí, protože v něm můj pas vypadá o hodně širší, než ve skutečnosti je…

 

Amy znuděně seděla v čalouněném křesílku okrové barvy před zkušebními kabinkami a četla si nejnovější výtisk časopisu o módě. K dívčině velké radosti tam jiné téma než móda  neměli. Zadívala se na obrovské nástěnné hodiny a s ne příliš velkým nadšením si uvědomila, že tu sedí už dobrou hodinu a půl, zatímco se obě dívky horlivě vzhlíží v zrcadlech a oblékají se do jednoho kusu oblečení za druhým. S protočením očí přetočila další list v časopise. 

 

S trhnutím se odhrnul závěs jedné z kabinek, z níž vystoupila Ashley. Byla oblečená do černo-bílých pouzdrových šatů se širokými ramínky a v každé ruce držela jeden pár lodiček.

 

„Nemůžu se rozhodnout, jestli k těmhle šatům jdou lépe černé nebo bílé,“ vychrlila okamžitě na Amy a nerozhodně těkala očima z jedné ruky na druhou.

 

„Třeba ty černé,“ odvětila dívka, aniž by Ash věnovala sebemenší pohled.

 

„Ale vždyť jsi se ani nepodívala,“ postěžovala si dotčeně Ashley.

 

„Ash, nemohly bysme se už vrátit? Říkala jsem ti, jak nakupování nesnáším a už jsme tu…“ Ashleyin pohled, který nepřipouštěl žádné námitky, ji umlčel.

 

„Zbláznila ses? Ještě jsme ani nevybraly ty svatební šaty, musíme vybrat boty a vůbec, jak to, že si taky něco nejdeš zkusit? Celou dobu tady jenom sedíš jako pecka a díváš se do časopisu.“

 

„Říkala jsem ti asi stokrát, že…“ nedokončila větu, protože ji tmavovláska opět skočila do řeči. „Já vím, já vím, nenávidíš nakupování, ale to se po dnešku změní,“ radostně se zazubila, položila oba páry bot stranou a vytáhla Amy na nohy. I přes dívčin nesouhlas, táhla ji za sebou uličkami mezi stojany s oblečením.

 

„Ash, nemá to smysl. Nemám peníze, stejně si nemůžu nic koupit,“ snažila se Amy chytit poslední naděje, ale kamarádka začala vrtět hlavou jako zběsilá.

 

„S tím si nedělej starosti, platím já,“ zase se usmála a dala se do vybírání šatů.