Pod křídly andělů - 9. kapitola

Kathleena Romány » Romantické

 

Obraz, který se jí naskytl před očima, ji na okamžik ochromil. Na dně bedny ležela zkroucená mrtvolka černé kočky. Hlavu měla v nepřirozeném úhlu, jak jí někdo zřejmě srazil vaz.

 

Amy upustila víko, které s bouchnutím dopadlo na chodník. Bleskově se postavila a o krok ucouvla. Z úst se jí vydral znechucený pazvuk. Ucítila osten lítosti nad mrtvým zvířetem a zároveň nepopsatelný strach, který dívce sevřel hrdlo jako okovy.

 

Pár vteřin, možná minut – neměla pojem o čase – jen tak stála, přerušovaně dýchala a nespouštěla oči z krabice. Najednou uslyšela, jak někdo stiskl kliku. Leknutím nadskočila.

 

„To jsi ty, Amy? Viděl jsem z okna Ashleyino auto, myslel jsem, že…“ Ryan vyšel ze dveří s úsměvem na tváři. Jakmile spatřil Amy, úsměv mu okamžitě zamrzl na rtech. Následoval dívčin pohled plný nevyřčené hrůzy.

 

„Co to…“ nahlédl do bedny a zkoprněl. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic, ani jediná emoce.

 

„Ještě pořád si myslíš, že byl ten dopis vtip?“ zašeptala po několika dlouhých vteřinách ticha Amy nakřáplým hlasem. Vyměnili si vyděšený pohled. „Ryane, někdo mi vyhrožuje, já… já to nechápu,“ na chvíli se odmlčela a těkala očima ze strany na stranu. „Vážně mám strach.“

 

„Asi bysme to měli říct policii,“ řekl Ryan.

 

Amy se vybavila vzpomínka na to, jak za ní byl v nemocnici policista a vyslýchal ji kvůli Chrisovi. Samozřejmě ho nenašli. Dobře si vzpomínala jaké to bylo, když přišla o rodiče. Ani tehdy policie nikoho nezatkla, přestože podle svědků její rodiče tu autonehodu nezavinili. Neměla k policii důvěru, ale věděla, že něco udělat musí.

 

„Dobře,“odpověděla nakonec.

 

***

 

Výslech na policejní stanici netrval dlouho. Policistka, která se představila jako Laura Chamberlainová, Amy a Ryanovi položila několik obvyklých otázek. Víte o někom, kdo by mohl mít důvod vám vyhrožovat? Neviděla jste někoho podezřelého, kdo by se v poslední době pohyboval kolem domu? 

 

Amy policistce ukázala anonymní dopis, načež jí bylo sděleno, že s tím nemohou nic dělat. Prý nemají nic, čeho by se mohli chytit a zatím se nikomu nic nestalo, takže není důvod se tím zabývat.

 

„A můžete mi říct, kdy budete mít důvod se tím zabývat? Až se někomu něco stane? Nebude na to už trochu pozdě?“ vyštěkl na policistku Ryan a nasupeně vyskočil z křesla. Amy začínala být nervózní. Měla s policisty dost zkušeností na to, aby věděla, že jsou k ničemu.

 

„Je mi líto, ale vážně nemůžeme nic udělat,“ bránila se Laura Chamberlainová.

 

Amy už to nemohla dál poslouchat a vyběhla z kanceláře na vzduch. Ryan ji za chvíli  s několika peprnými nadávkami na adresu policie, které u něho dosud neslyšela, následoval.

 

„To bych rád věděl, co teď budeme dělat,“ řekl Ryan a neklidně si prohrábl vlasy.

 

„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděla Amy polohlasně. Začínala být zoufalá. Hlavou jí vířila jedna myšlenka přes druhou a ona si je nedokázala urovnat. Měla pocit, že její život je jedna velká katastrofa. Od té doby, co přišla o rodiče, se všechno hroutilo. Ale když nedávno potkala Ryana, začínala mít pocit, že se třeba všechno obrátí k lepšímu. Teď ovšem viděla, že se spletla.

 

*** 

 

Amy seděla na čalouněné pohovce v obývacím pokoji a nepřítomně žvýkala tuňákovou pizzu, kterou Ryan objednal k večeři. Každou chvíli se zadívala z okna, přestože byla venku tma.

 

Ryan si sedl naproti ní do křesla a chopil se večeře. U nohou mu dřímal zlatý retrívr. Chvíli dívku pozoroval a pak si povzdechl. „Pořád na to myslíš.“

 

Amy odložila pizzu zpátky do krabice. „Já pořád nemůžu pochopit, proč mi někdo vyhrožuje. Nenapadá mě ani jeden člověk, který by k tomu měl důvod. A nejhorší je na tom to, že nemůžeme udělat vůbec nic,“ položila hlavu do dlaní a zavřela oči.

 

Ryan se posadil vedle ní a objal ji kolem ramen. „Musí přece existovat nějaké vysvětlení.“

 

„To ano, ale obávám se, že tohle je jen začátek,“ podívala se mu do očí. „Ten někdo mi poslal dvě výhružky. Je nad slunce jasné, že se to bude opakovat.“ Ryan s vážnou tváří přikývl. Totéž si myslel už od té doby, co uviděl mrtvou kočku v krabici před domem.

 

Chvíli seděli mlčky, ponořeni v myšlenkách. Ryan promluvil jako první.

 

„Zatímco jste byly s Ashley a Ruby nakupovat, přemýšlel jsem o nás dvou,“ krátce se podíval Amy do očí a ona mu pohled okamžitě oplatila. „A?“

 

„Já vím, že to asi bude znít hloupě, vzhledem k tomu, že se známe tak krátce, ale…“ odmlčel se a hledal správná slova. „Zkrátka potřebuju, abys to věděla. Zamiloval jsem se do tebe, už v první chvíli, když jsem tě uviděl. Vím, že jsme se nesetkali za příjemných okolností, ale je to tak. Miluju tě, Amy,“ dokončil svou řeč a podíval se na dívku. Cítil, že mu srdce tluče jako zvon ze strachu z její odpovědi. 

 

Amy chvíli nehybně seděla a dívala se mu do očí. Odrážela se v nich veškerá láska a milion pocitů, které k ní cítil. Pomalu se k němu přiblížila a lehce ho políbila na rty.

 

„Taky tě miluju.“ Ta slova jí splynula ze rtů s takovou samozřejmostí, až ji to samotnou překvapilo. Nepříjemné okolnosti, které v posledních dnech naplňovaly její myšlenky, jí nedovolily myslet na nic jiného, než na problémy a ona si v tu chvíli uvědomila, jak moc si je svými slovy jistá. Ryan byl přece úžasný. Pomohl jí, když ztratila veškerou naději na lepší zítřky. Jeho srdce bylo plné obětavosti, laskavosti a dobroty, to věděla s naprostou jistotou.

 

Ryan ji objal kolem pasu a znovu ji políbil. Dal do toho polibku všechno, co cítil. Líbal ji pomalu a něžně, ale zároveň vášnivě. Bral si Amyiny rty s mírnou naléhavostí a ona mu všechny polibky ochotně oplácela. Opatrně ji položil na pohovku, jako by byla porcelánová panenka, která se může každou chvíli rozbít a přes tričko jí rukama přejížděl po páteři nahoru a dolů.

 

Amy cítila vzrušení, které jí proplouvalo celým tělem a pronikalo do každé buňky. Cítila Ryanův dech ovívající její tvář. Když se jeho ruce přemístily pod Amyino tričko a začaly jí bloudit po hrudníku, zarazila se.

 

S nechutí si vzpomněla na svoje zákazníky, kterým na chvíli zaprodala svoje tělo a oni si s ní směli dělat, co se jim zlíbilo. Vzpomněla si Christianovy odporné doteky a jeho prsty pohybující se pod její sukní. Z té představy se jí zvedl žaludek. Věděla, že Christiana nemůže s Ryanem srovnávat, ale nemohla si pomoct. Snažila se uvědomit si, že Ryan je úplně jiný, ale nešlo to.

 

Prudce se posadila a narovnala si vyhrnuté tričko. Oči se jí zalily slzami. „Promiň,“ zašeptala, „ale já nemůžu.“

 

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se Ryan a sedl si vedle ní.

 

„Ne, já…“ na okamžik se odmlčela. „Prostě nemůžu, ne potom, co jsem zažila,“ se studem se zadívala na podlahu.

 

„To je pořádku, chápu to.“ Ryan ji opatrně objal a pohladil po vlasech. Amy se k němu pevně přitiskla a schovala tvář do jeho ramene.

 

„Mrzí mě to,“ zamumlala znovu a vzlykla. 

 

„Pšt,“ konejšil Ryan dívku a jemně ji hladil po vlasech. „Nechci na tebe naléhat. Jen chci, abys věděla, že jsem tady jenom pro tebe a vždycky budu. Můžeme to zkusit jindy, když budeš chtít. Je to jen na tobě, dobře?“

 

Amy přikývla. „Miluju tě Ryane. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.“

 

*** 

 

Sluneční světlo proniklo skleněnými dveřmi do obývacího pokoje a zasvítilo Amy do očí. Ta jasná záře ji probrala. Několikrát zamrkala, protřela si unavené oči a rozhlédla se. Vedle ní spal Ryan a pravidelně oddechoval. Amy se usmála a opatrně, aby se nevzbudil, ho políbila na rty. Cítila, jak se ještě v polospánku usmál a polibek jí vrátil.

 

„Dobré ráno,“ zašeptala Amy a prohrábla mu rozcuchané vlasy. „To vylévání srdcí nás včera tak zmohlo, že jsme usnuli přímo tady.“

 

„Jo, příšerně mě bolí záda,“ zaskuhral Ryan, ale pak se trochu usmál.

 

Najednou se pokojem rozezvučelo zvonění mobilu. Ryan protočil oči a sáhl pro tu otravnou věc na stůl.

 

„Kdo je to?“ zeptala se Amy.

 

„Hádej, můžeš třikrát,“ odpověděl kysele .

 

„Ashley.“

 

„Trefa hned napoprvé,“ zakřenil se a přiložil mobil na ucho. „Co se děje, hoří snad?“

 

„Probudila jsem tě?“  zeptala se Ashley hned, jak uslyšela Ryanův rozespalý hlas. Ani mu nedala možnost odpovědět a už mluvila dál. „No, zřejmě ano, ale to nevadí. Napadlo mě, že tě s Amy příští týden pozvu na večeři, co říkáš? Alespoň bychom se lépe poznaly a…“ chtěla mluvit dál, ale Ryan ji zarazil.

 

„Myslím, že to není dobrý nápad.“

 

„Ale proč?“ nechápala Ashley.

 

„Amy dostala další výhružku.“

 

Ashley se zarazila. „Proboha. Byli jste na policii?“

 

„Ano, ale bylo nám řečeno, že nám nepomůžou.“

 

„To mě mrzí, ale tím spíš byste měli přijít. Alespoň na to na chvíli zapomenete.“

 

„Ash, měli bychom…“ Amy, která slyšela celý jejich rozhovor ho zarazila. „Řekni jí, že přijdeme.“

 

„Proč?“ nechápavě se zeptal Ryan a přikryl rukou mikrofon.

 

„Ona má pravdu Ryane, alespoň přijdeme na jiné myšlenky.“

 

„Vážně to chceš?“ 

 

„Ano.“

 

Ryan se na Amy dlouze zadíval a pak si povzdechl. Sundal dlaň z telefonu. „Tak dobře přijdeme.“

 

„Výborně,“  zaradovala se Ashley. „V úterý v osm u mě doma. Pozvala bych vás třeba už dnes, ale Thomas je až do pondělí mimo město a chtěla bych, aby byl na té večeři s námi. Alespoň ho Amy pozná.“

 

„Dobře,“ souhlasil Ryan s ne příliš velkou radostí a zavěsil.