Jak to mohlo dopadnout...

Anotace: Děj který se jen z malé části stal v mém životě, většinu jsem si ale vymyslela s přáním, aby se to někdy takle uskutečnilo...

Nastoupily jsme s mojí nej kámoškou do autobusu. Naproti si sedl jeden boží kluk a vedle něj další dva. Jeden měl tvář trochu jako Bende a vlasy delší. Ten druhej měl vlasy podobný, ale obličej maličko jako Tomáš.

Dívali se na nás s Barčou. Sledovali každej pohyb, každej úsměv. Poslouchali co jsme si říkaly. Pak se k sobě všichni tři nahli. ,,Kluci, která se vám líbí?" Řekl "Bůh". ,,Obě, ale beru si tu vpravo s tou modrou čepicí," odpověděl "Bendík". Třetí se nezapojil. Bůh mu ale řekl:,,Hele na tu krásnou s černýma linkama se opovaž jenom podívat. Já ji viděl první!!!" ,,Jasně kluci, dyť mám holku." Řekl. Slyšeli jsme všechno. Opravdovej Bende ze Superstar, kterej se mi dosud vůbec nelíbil mi najednou přpadal krásnej, stejně jako jeho představitel, kterej po mně po očku pokukoval.

Ne že bych chtěla opravdovýho Bendeho, chtěla sem tohohle "Bendeho" Znát tak jeho jméno...

Najednou Bůh vytáhl z tašky medvídka se srdcem na břiše, kde bylo napsáno I love you a hodil ho přes babku Báře do klína. Ta se usmála a úplně se rozplývala. Nebyla schopná cokoli říct, zažívala opětovanou lásku. Konečně se jí to přece povedlo. Jenže kam jede tenhle autobus? Kam jedou oni a hlavně, kdo jim sedá na klín??? Neznáme je a přitom jsou nám tak blízko. Nikdy jsme jim neřekli ani slovo a přitom...

Musíme vystoupit!!! Sakra!!! Láska padá najednou do hlubin nějakýho oceánu.

Když už stojíme venku a dveře se pomalu zavírají, najednou vidím trojitý pohyb, ruka odráží dveře a "Bendík" si stoupá těsně před mě. Pokládá mi ruku na rameno. ,,Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidim, když se ty dveře zavřou, nešli byste někam?" Otáčím se na Báru, že se jí zeptám, jenže ona jaksi nemůže mluvit. Nemůže mluvit, protože líbá svýho "Boha". Líbá Boha lásky, tak jak chtěla líbat Kubu nebo Tondu. Srší štěstím a její nový oběv taky.

Bendíkovi sklouzne ruka z mýho ramene až k dlani. Chytne mě za ruku a tou druhou si natočí mou tvář ke své.

Jak bylo jednoduché vystoupit z autobusu...a jak je teď těžký neodolat. Oči se mi sami přivírají...

Jenom líbat...

Ale už se neozvou. Nikdy nevyťukaj to ubohý číslo, nikdy nás nebudou hledat. Nikdy nebudou mít zájem o to se sejít. Už nikdy nás nebudou chtít vidět šťastný. Nechaj nás obě v klidu brečet. PROČ? Ve všem krásnym je něco hnusný... Proč sem píšu poslední řádky. Nepatří do toho krásnýho příběhu, kterej se nikdy neuskutečnil a už nemá mít pokračování. PROČ? Protože žádný pokračování mít nemůže, když se zamiluješ, tak to je většinou do někoho, kdo někoho má. PROČ? Nechávám volně plout tohle slovo. Beznadějně píšu poslední řádky otázek.

Nechce se mi brečet jen je mi líto, že to takle nebylo a že to takle asi už nikdy nebude...