ZÁLEŽITOSTI SRDCE - 6

ZÁLEŽITOSTI SRDCE - 6

Šestá kapitola

 

            Krátce před dvanáctou hodinou se všichni zaměstnanci shromáždili v zasedací místnosti a čekali na novinky, protože byli všichni zvědaví, co se vlastně děje. Deset minut po dvanácté vstoupil dovnitř také Daniel s Patricií a hned se chopil slova:

 

            „Jsem rád, že jste tady všichni, alespoň můžeme ihned přejít k věci. Zřejmě jste se už dozvěděli z různých neoficiálních zdrojů, že můj otec je od včerejšího odpoledne hospitalizován a není momentálně schopen řídit firmu. Proto jsem tu já, jelikož mne pověřil jejím prozatímním vedením. Chci Vás všechny ujistit, že se vynasnažím, abyste co nejméně pocítili jakékoliv změny a taky, že nikdo z vás, jak tady teď sedíte, se nemusí obávat toho, že by zůstal bez práce. Právě naopak, vzhledem k tomu, že jsem v oboru jen krátce, budu potřebovat pomoc každého jednoho z vás. Doufám, že mi budete, po dobu, kdy budu muset zastupovat ve funkci svého otce, maximálně nápomocni. Vzhledem k tomu, že byste se o tom stejně dozvěděli, chci Vám také oznámit, že na vedení společnosti se bude od tohoto okamžiku podílet také otcova asistentka Patricie. Budeme tedy nuceni spolu úzce spolupracovat a já bych byl velmi nerad, aby kvůli tomu začaly po firmě kolovat jakékoliv dohady. To je vše, co bych v této chvíli chtěl říct.“

           

Poté se slova ujala Patricie:

            „Pokud má kdokoliv z vás nějakou otázku, pak je čas položit ji právě teď. Bohužel nemáme moc času, protože musíme ihned po této schůzce odjet.“

 

            Jelikož všichni přítomní chápali vážnost situace a nikdo žádnou otázku neměl, mohli Daniel s Patricií i jeho matkou v jednu hodinu po poledni opustit firmu a vyrazit zpátky do nemocnice.

 

            Celou cestu do nemocnice, která trvala v dopravní špičce téměř hodinu a půl, nepromluvil nikdo ani slovo. Poté, co se konečně dostali do nemocnice, je na oddělení přivítal opět primář Kostka. Ale i tentokrát si v podstatě nevšímal nikoho jiného než Patricie.

            „Slečno Wagnerová, mohla byste mne následovat na lékařský pokoj. Musím s Vámi mluvit mezi čtyřma očima.“

            „To vypadá vážně …“

            „No, operace slepého střeva to skutečně nebyla. Ale jak říkám, raději bych to s Vámi probral mezi čtyřma očima. Nechtěl bych ještě více rozrušit vašeho přítele, nebo jeho matku.“

            „Dobře, tak pojďme,“ souhlasila nakonec Patricie a následovala ho do lékařského pokoje.

 

            „Posaďte se, prosím,“ ukázal primář na křeslo, jakmile zavřel dveře.

            „Prosím, k věci. Je mi to nepříjemné.“

            „Proč?“

            „To už jsem Vám vysvětlovala včera. Nejsem rodinný příslušník, ti zůstali na chodbě. Vypadá to přinejmenším nemístně.“

            „Chápu Vás, ale bylo to vyložené přání mého pacienta, abych jeho zdravotní stav a jakékoliv jeho změny, probíral výlučně s vámi.“

            „No dobrá, tak tedy povídejte, co se vlastně děje.“ vyzvala Patricie primáře.

            „Vezmu to zkrátka. Zdravotní stav pana Čermáka je po operaci vážný, a proto ho udržujeme v umělém spánku. Bohužel nedokážu říct, jak dlouho to bude trvat.“

            „To ale není normální postup. Co se stalo?“

            „Máte pravdu, že to není normální postup. Ale v krajním případě se to bohužel stává.“

            „Ale co se stává?!!“

            „Pan Čermák prodělal těžký infarkt, po kterém jsme museli provést trojnásobný bypass a teď čekáme, jak na to jeho organismus zareaguje.“

            „Aha, ale z toho moc moudrá nejsem.“

            „Rozumím. Vy asi nevíte, že v minulosti pan Čermák už dvakrát prodělal infarkt a z tohoto důvodu jsme se rozhodli přikročit k takovému postupu.“

            V tu chvíli se Patricie zarazila. Věděla o zdravotních potížích svého šéfa, ale tohle opravdu netušila.

            „Dobře, ale co to tedy znamená?“

            „Budeme jej držet v umělém spánku minimálně tři dny a potom podle vývoje situace uvidíme, jak postupovat dál. Vás bych chtěl požádat, abyste to, co nejšetrněji sdělila jeho ženě a synovi.“

            „To ale nemyslíte vážně!!! Od toho jste tu přece vy.“

            „Byla to žádost pacienta.“

            „To je sice pravda, ale o komplikacích, týkajících se léčby obecně byste je měl informovat vy. Já jim těžko, bez podezření, sdělím, že budete mého šéfa držet tři dny v umělém spánku. Nejsem lékař, to snad chápete?“

            „Jistě. Tak pojďme, ale všechny podrobnosti, které jsem vám sdělil, zůstanou mezi námi, doufám.“

           

            Poté, co vyšli z lékařského pokoje na nemocniční chodbu, okamžitě se k nim vydali Daniel a jeho matka.

            „Pane primáři, můžete mi říct, co se děje? Proč nemůžeme za otcem?“ zeptal se Daniel.

            „Situace po operaci se vyvinula trochu jinak, než jsme očekávali, a proto jsem se spolu s lékařským konsiliem rozhodl, nechat vašeho otce v umělém spánku. Nejsme si teď zcela jistí, jak se bude situace vyvíjet a tohle je nejbezpečnější řešení.“

            „Pane primáři, vysvětlete mi, prosím, co se děje,“ dožadoval se Daniel.

            „Bohužel nejsem oprávněn s vámi probírat zdravotní stav pacienta, a to na jeho výslovné přání.“

            „Tomu nerozumím. Jsem jeho syn.“

            „To sice jste, ale bylo to výslovné přání pacienta a já musím jeho přání respektovat, protože mě k tomu zavazuje mimo jiné také lékařská přísaha,“ konstatoval primář nekompromisně, a to už Danielova matka, která všemu dosud beze slova přihlížela, nevydržela a na místě omdlela. Nebylo tedy divu, že se ji rozhodl primář oddělení ARO okamžitě hospitalizovat. A byla to bezesporu další krutá rána, jež osud nadělil Danielovi, který se právě nacházel v už tak obtížné životní situaci.

            Poté, co obstarali všechny potřebné náležitosti, týkající se hospitalizace Danielovy matky, vydali se zpátky k parkovišti. Ještě předtím zastavil primář Kostka Patricii a dal jí krabičku uklidňujících léků se slovy:

            „Váš přítel by si měl vzít jednu tabletku po jídle. A vy, jak se tak dívám, také. Potřebujete si oba pořádně odpočinout, osud toho na vás naložil za tak krátkou dobu až příliš.“

            „Děkuji, pane primáři. A kdyby se cokoli změnilo, informujte mě, prosím, neprodleně.“

            „Samozřejmě, to je moje povinnost. A opravdu to nepodceňujte, a pořádně si odpočiňte.“

            „Jistě a na shledanou,“ rozloučila se Patricie.

„Na shledanou, slečno Wagnerová.“

 

Tentokrát musela řídit Patricie, neboť Daniel by toho nebyl schopen, jelikož byl ponořen do sebe a své okolí, včetně Patricie, takřka nevnímal.

 

            Poté, co se vrátili domů, opět asi po hodině a půl cestování v dopravní špičce, uložila Patricie Daniela do postele a šla si sednout do kuchyně k notebooku, aby mohla pracovat. Když konečně dokončila všechny své pracovní záležitosti, které bylo nutné do zítřka dodělat, zítřek už vlastně byl, protože bylo právě půl čtvrté ráno. Zavřela notebook a šla si lehnout. Krátce poté usnula.

            O půl jedenácté ji vzbudilo zvonění telefonu, a ona se cítila naprosto nevyspaná. Nervové vypětí posledních dnů si na ní začínalo vybírat svou daň. Když se tedy konečně probrala a přijala hovor, měla pocit, jako by ji někdo polil ledovou vodou. Volali totiž z nemocnice, aby se oba okamžitě dostavili k Danielovu otci. Během deseti minut se stihla připravit a vyrazit z domu. Byla ale natolik rozrušená, že si absolutně netroufla sednout za volant a tak si zavolala taxi a po dalších asi dvaceti pěti minutách už vystupovala před budovou firmy. Zaplatila šoférovi a proběhla recepcí jako tornádo. Nestihla ani pozdravit, a už brala schody do pátého patra, kde byly kanceláře společnosti „Čermák a syn“, po dvou. Neměla ani pomyšlení na to, aby čekala na výtah, a tak vběhla do kanceláře značně udýchaná.

 

            „Ahoj Patricie,“ pozdravil ji Daniel s otazníkem v pohledu. Nebyl si vůbec jist, zda to, co ji sem v takovém tempu přivedlo, je dobré.

            „Ahoj Danny, volali mi z nemocnice, a máme tam oba okamžitě přijet…“

            „Co se proboha děje?“ začal jsem téměř panikařit.

            „Vůbec nic nevím, ale měli bychom si pospíšit.“

            „Tak jedeme…“

 

            Společně oba vyběhli ze dveří kanceláře, a hnali se dolů po schodech k autu. Bylo jim ouvej, protože ani jeden z nich netušil, co je v nemocnici čeká.

 

            Cestu městem zvládli za rekordních 40 minut. Poté, co zaparkovali na nemocničním parkovišti, běželi jako o život na oddělení, na kterém ležel Danielův otec.

 

            Jakmile vešli na oddělení, objevil se na nemocniční chodbě primář Kostka, který požádal Patricii, aby šla s ním na lékařský pokoj. Danielovi se to ani za mák nelíbilo, ale byl natolik nervózní, že nedokázal odporovat a jako robot mířil k pokoji svého otce. Mezitím už primář vysvětloval Patricii neobvyklou a hlavně nečekanou změnu stavu pacienta. Patricie to celé ani trochu nechápala.

 

            „Chcete říct, že se pan Čermák zázrakem uzdravil?“ zeptala se po chvíli.

            „Ano, v podstatě ano.“

            „Ale jak je to možné?“

            „Ani moderní medicína nedokáže vysvětlit všechny zvraty v léčbě některých pacientů, slečno Wagnerová. A tudíž ani já neznám odpovědi, které byste vy i ostatní chtěli slyšet. Nevím, proč se to stalo ani, jak dlouho bude trvat, než se stav pacienta třeba zase zhorší, a zdali se vůbec zhorší … opravdu nedokážu zodpovědět většinu vašich otázek. Pouze můžeme doufat, že současný stav pacienta vydrží co nejdéle nebo napořád. Samozřejmě za předpokladu, že bude dodržovat patřičný léčebný režim, a to je záležitost, kvůli které jsem s Vámi chtěl hlavně mluvit.“

            „To chápu, ale to ostatní vůbec,“ reagovala Patricie na primářovo vysvětlení.

            „Zatím nechme to ostatní stranou. To budeme řešit později, ale musím Vás požádat o jednu důležitou věc. Jak jsem si všiml, máte na všechny členy rodiny Čermáků, včetně pana ředitele, značný vliv. A já teď potřebuji Vaši spolupráci. Nemusím snad zdůrazňovat, že je to v zájmu pacienta. Vzhledem k tomu, že se jeho stav rapidně zlepšil, budeme ho moci propustit již zítra do domácího léčení, a já mám značné obavy, že jakmile se dostane z dosahu nemocničního dozoru, okamžitě se rozběhne do své firmy, a to je to, čemu bychom se měli snažit zabránit.“

            „Ano, pane primáři, já to chápu, ale nevím, co bych pro to mohla udělat.“

            „Jak jsem již podotkl, máte značný vliv na všechny členy rodiny Čermáků, a zřejmě si to ani neuvědomujete. Proto jsem se s Vámi chtěl domluvit na jedné věci, aspoň pro začátek. Snažte se, prosím, udržet pana Čermáka mimo firmu, jak jen to půjde nejdéle. Jakýmkoliv způsobem.“

            „Dobře, ale já pořád nechápu, jak bych to mohla zařídit??? Vždyť jsem jen asistentka, nic víc.“

            „Ano jste jen asistentka, ale syn pana Čermáka je do Vás po uši zamilovaný, a neříkejte, že jste si toho ještě nevšimla. Ostatně si myslím, že i Vy si na něj myslíte, stačí se jen podívat.“

            „Ale co to s tím má společného…“

            „Pan ředitel Vás bere jako svou dceru, toho jste si taky nevšimla?“

            „Ano, v jistém ohledu, ale …“

            „Tak toho využijte, vymyslete něco a v případě potřeby do toho plánu zasvěťte také syna pana ředitele, Daniela. Určitě vám s tím milerád pomůže, vždyť je na něm vidět, jak moc má svého otce rád.“

            „Dobře, pokusím se tedy něco vymyslet, ale opravdu mne nenapadá nic, co by ho mohlo udržet dál od firmy třeba jen hodinu. Jediná věc, která by ho udržela vně, je snad ta, že pošleme pryč, ale jak to zdůvodnit,“  přemýšlela nahlas Patricie.

            „Jsme tedy domluveni, spoléhám na Vás, slečno Wagnerová. Ani já bych totiž nechtěl mít na svědomí zbytečně zmařený lidský život.“

            „Ach jo,“ povzdechla si Patricie, „dobře, zkusím to.“

            „Výborně. A teď už byste asi měla jít za ostatními k pacientovi. Aby to nebylo podezřelé.“

            „Máte pravdu,“ konstatovala Patricie a vydala se k pokoji, na kterém ležel její nadřízený. Přitom měla plnou hlavu starostí, jak to zaonačit, aby byl její šéf co nejvíce v klidu. Bylo jí jasné, že sama asi nic nevymyslí, a i kdyby, bude stejně na realizaci plánu, který ještě ani neměla, potřebovat Danielovu pomoc. S těmito, poněkud marnými myšlenkami, vstoupila do pokoje, kde ležel její šéf.

 

            Jakmile se za ní zavřely dveře, naskytl se Patricii velmi optimistický a veselý obrázek rodiny Čermáků, kteří se radovali ze zázračného uzdravení jejich milovaného. Jenže právě ve chvíli, kdy Patricie uviděla tuto šťastnou rodinku, zamotala se jí hlava a omdlela. Těsně předtím, než téměř upadla, ji stihl zachytit Daniel, a s tváří bílou jako křída ji položil na druhé volné lůžko v pokoji.

 

            „Danieli, co se děje?“ ptali se ho ihned jeho zděšení rodiče.

            „Netuším, ale Patricie omdlela. Zavolejte někoho, proboha.“

            „To jsme viděli, Danieli, já se ptám, jestli nevíš, jestli má nějaký zdravotní problém?“ reagovala na nic neříkající sdělení jeho matka.

            „Opravdu, nemám ponětí, tak daleko spolu ještě nejsme.“

            „Ale no tak, Danieli, to přece není jen tak, aby se z ničeho nic zhroutila.“

            „To vím taky, mami, ale fakt mě nic nenapadá…“

           

            Danielův otec hned jak uviděl, že není něco v pořádku, zmáčkl nouzový zvonek, a proto se vzápětí objevil ve dveřích pokoje primář Kostka.

 

            „Co se děje?“ ptal se se strachem, že jde o zdravotní stav jeho pacienta. Když však uviděl ležet na vedlejším lůžku Patricii, okamžitě k ní přistoupil a uchopil její zápěstí, aby zkontroloval krevní tlak. Poté jí zkontroloval zorničky, a mezitím už přispěchala na pokoj také sestřička, která měla službu, aby mu byla k ruce.

 

            „Budu potřebovat kyslík, a taky připravte do kapačky glukózu. Jde zřejmě o psychické vyčerpání, ale raději ještě udělám nějaká další vyšetření, abychom nic nezanedbali.“, řekl zároveň k sestře a také ke zbytku přítomných. Poté se obrátil k Danielovi:

            „Nestěžovala si slečna Wagnerová poslední dobou na nějaké potíže?“

            „O ničem nevím, a to jsme pořád spolu. Doktore, prosím, co s ní je?“

            „Na to vám teď, bohužel, neumím odpovědět. Tlak má poměrně nízký, ale zorničky jsou v pořádku. Nicméně chytřejší budu až po dalších vyšetřeních.“

            Mezitím už sestřička nasadila Patricii infuzi a ta se začala pomalu probírat. Jakmile se zorientovala, hned se nechápavě ptala, co se stalo.

            „Patty, miláčku, co mi to děláš?“ sedl si k ní okamžitě Daniel.

            „Já vůbec nic nechápu, vešla jsem dovnitř, a v tu chvíli se mi zamotala hlava. Dál nic nevím…“ odpověděla mu s obavami Patricie.

            „Asi si tě tady nechají. Ale já zůstanu s tebou, neboj se. Spolu to zvládneme, ať už půjde o cokoliv…“ snažil se ji Daniel uklidnit, i když sám neměl daleko k hysterii.

            „Slečno Wagnerová, neměla jste poslední dobou nějaké zdravotní problémy?“ vstoupil do jejich hovoru primář Kostka.

            „Ničeho si nejsem vědoma, rozhodně mě nic nebolelo.“

            „Dobře, uděláme nějaká vyšetření, abychom si byli jisti, že šlo opravdu jen o chvilkovou slabost. Nicméně si Vás tu nechám na pozorování minimálně 24 hodin. Váš přítel Vám jistě rád donese nějaké věci, které na ten krátký pobyt budete potřebovat.“

            „Ale já tady nemůžu zůstat, vždyť máme strašně moc práce.“

 

            „Patricie, na to teď opravdu zapomeňte.“ ozval se rozhodným hlasem její šéf.

            „Ale co bude s firmou?“ bránila se Patricie.

            „Tak to bude muset za těchto okolností zvládnout Daniel vlastními silami. Alespoň se ukáže, co v něm vlastně je. Viď, synu?“

            „Tati, jsem si jistý, že to zvládnu. Teď je ale důležité, abyste byli oba zdraví. Hlavně ty Patricie, tati, nezlob se.“

            „To nic, já to chápu. Teď je důležité, abychom to společnými silami nějak zvládli, a samozřejmě, abychom byli všichni naprosto v pořádku. Takže Danieli, opravdu zvládneš týden ve firmě úplně sám, nebo se mám nechat vypsat na revers a pomoci ti s tím?“

            „Tak na to, s prominutím, zapomeňte zase vy, šéfe!“ vstoupila do jejich hovoru rázně Patricie.

            „Patricie má pravdu, tati, ty se teď ještě nemůžeš vrátit. Budu to muset zvládnout…!“ ozval se poté Daniel.

 

            V tu chvíli znovu vešla do pokoje zdravotní sestra v patách doktora Kostky.

            „Velmi rád, bych Vás nechal tady, ale jak jistě chápete, máme tady určitá pravidla. Takže Vás teď převezeme na jiný pokoj. Pokud byste měla zájem, momentálně máme volný nadstandard, ale ten je zpoplatněný, jak jistě víte.“

            „Jste moc hodný, pane primáři, a ten poplatek za nadstandard si samozřejmě ráda uhradím.“

            „Dobře,“ zkonstatoval primář a obrátil se k sestřičce.

            „Zařídíte to, prosím, Lenko?“

            „Jistě, pane primáři, hned to zajistím, a nechám slečnu Wagnerovou po vyšetření odvézt tam.“

            „Děkuji,“ a poté se otočil opět k Patricii, aby ji informoval o dalším postupu.

            „Vás teď, Patricie, odvezeme na nějaká vyšetření, abychom zjistili, co se s Vámi děje.“

            „Dobře, dělejte, jak uznáte za vhodné,“odpověděla Patricie značně vyděšeným hlasem.

            „Nebojte se, Patricie, určitě to zvládneme. Nesmíte se ale sama děsit nějakými představami, pokuste se být co nejvíce v klidu.“

            „Já se pokusím, ale za úspěch neručím.“

            „To chápu,“ konstatoval primář a pokynul nemocničnímu zřízenci, aby se ujal svého úkolu a Patricii odvezl. Pak se znovu obrátil na Daniela:

            „Pane Čermáku mladší, budete tak laskav a přivezete Patricii ty věci?“

            „Ano jistě, nejpozději do hodiny budu zpátky!“

            „Hlavně opatrně, uvítal bych, kdybyste použil taxi. Nerad bych dával dohromady po nehodě ještě Vás!“zdůraznil.

            „Samozřejmě, to chápu. A už asi půjdu, ať jsem zpátky, co nejdříve.“

            „Dobře, až se vrátíte s těmi věcmi, přijďte za mnou a já Vám řeknu, kde Patricii hledat.“

            „Vy ještě nevíte, kde bude? Vždyť jste jí nabízel nadstandard.“

            „No, to ano, jenže bude umístěna až podle výsledků vyšetření na to správné oddělení, a nebojte se, ten nadstandard samozřejmě bude mít.“

            „Nezlobte se, ale jsem poněkud nesvůj. To je zcela pochopitelné, že ji umístíte tam, kde bude třeba. Ahoj tati, stavím se za tebou, hned jak všechno zařídím.“

            „Já myslím, že to nebude třeba, hlavně se moc nenervuj, a postarej se o sebe a o Patricii. Ať jste oba v pořádku. Uvidíme se později, a teď už běž, ať na tebe Patricie dlouho nečeká.“

            „Dobře, tati, opatruj se.“

           

            Když Daniel vycházel z otcova pokoje, měl už u ucha mobil, a volal si taxi. To přijelo asi po dvaceti nekonečně dlouhých minutách. A cesta domů a zpět trvala téměř hodinu a půl, pro Daniela to bylo ve stávající situaci neúnosné, nervy měl napjaté k prasknutí.

 

            Mezitím absolvovala Patricie několik vyšetření, a nikdo z nich nebyl moudrý, protože žádnou příčinu Patriciiných potíží nezjistili. Jako poslední napadlo primáře Kostku odvézt Patricii na gynekologii. Pokud by mu tento typ nevyšel, pak byl s rozumem opravdu v koncích. Zvedl tedy telefon a vytočil linku na gynekologii, kde pracoval jeho velmi dobrý kamarád ze studií Pavel Krčmář, co by vedoucí lékař na oddělení.

            „Ahoj Pavle, potřeboval bych od tebe službu.“

            „Ale, ale,“ divil se doktor Krčmář, „co ty můžeš potřebovat na gynekologii.“

            „Nech si ty narážky, mám tady jednu pacientku, se kterou si už nevím rady. Omdlela mi na návštěvě jiného pacienta a protáhl jsem ji už všemi možnými vyšetřeními, pokud něco nenajdeš, jsem v koncích.“vysvětlil mu tedy situaci.

            „Dobře, tak ji přivez. Já se na ni osobně podívám.“

            „Díky, máš to u mě,“ poděkoval mu tedy a vydal se na pokoj za Patricií, aby jí informoval o vývoji. A v tu chvíli mu došlo, že je Patricie zřejmě těhotná. Najednou všechny příznaky zapadly přesně tam, kam měly. Nechtěl jí ale říkat nic před tím posledním vyšetřením, to aby měl jistotu. Od jisté doby nesděloval zásadně diagnózu před tím, než provedl všechna dostupná vyšetření.

 

            Poté, co asi po dvaceti minutách Patricie absolvovala poslední vyšetření, byla v šoku, ale zároveň neskutečně šťastná. Na gynekologii jí totiž oznámili, že je těhotná, a to už téměř dva měsíce. Neskutečně se jí ulevilo. Před několika lety jí totiž její gynekolog oznámil, že děti mít nemůže a nikdy mít nebude. Byla si stoprocentně jistá, že otcem je Daniel. Netušila však, jakým způsobem mu to má sdělit. Milovali se totiž pouze jednou, a to právě téměř před dvěma měsíci. Potom na nějaké intimnosti nebyl ani čas ani nálada vzhledem k situaci, která nastala a která se dneska, zázračným uzdravením jejího šéfa uzavřela. Ze zamyšlení ji probralo zaklepání na dveře.

 

            „Ano?“, vyzvala Patricie příchozího. Dveře se otevřely a do nich vstoupil primář Kostka.

            „Vy jste mi ale dala, Patricie,“ usmál se na ni viditelně s úlevou.

            „Já vím, ale věřte, že jsem si to vůbec neuvědomila. Těch posledních několik dnů bylo strašně hektických.“

            „To Vám věřím, a můžu Vás ujistit, že tady dneska budeme zřejmě ještě křísit šťastného otce.“

            „To je právě to, z čeho jsem nervózní. Hodně nervózní.“[1]

            „Ale proč?“ nechápal primář, „Vždyť to je krásné!“

            „To jistě je, a jsem neskutečně šťastná, protože mi před pár lety můj gynekolog sdělil, že mít děti nikdy nebudu. Jenže nevím jak to říct Danielovi. Chápejte, byli jsme spolu pouze jednou, právě před těmi dvěma měsíci. A říct mu teď, že čekám jeho dítě, je poněkud nemístné.“

            „Patricie, on Vás miluje. To vidí i slepý. A nevěřím tomu, že by Daniel třeba jen na chvíli uvažoval o tom, že máte ještě někoho jiného. Ostatně, jak vidím do situace u Čermáků a v jejich firmě, řekl bych, že byste ho ani neměla čas podvést. Tak mu to prostě řekněte, a uvidíte, že Vás bude nosit na rukou a zahrne Vás vším, na co si jen vzpomenete.“

            „Díky, pane primáři, ale stejně si nejsem jistá, jestli mu to mám říct.“

            „O tom ani chvíli nepochybujte, když mu to neřeknete, stejně to časem pozná, a pak by to bylo mnohem horší, věřte mi, já vím, o čem mluvím. Sám jsem to zažil na vlastní kůži.“

            „Tak dobře, ale opravdu si tím nejsem jistá.“

            „Patricie, už o sobě nikdy nepochybujte, vy to nemáte zapotřebí!“ téměř se primář rozčílil, a pak už se rozloučil.

            „Tak, Patricie, dneska si tady odpočinete, ale určitě Vás už zítra propustíme. Nicméně byste se měla šetřit obzvláště teď.“

            „Tomu rozumím, a nebojte se, určitě zvolním tempo. Teď už nejde jen o mě, toho jsem si vědoma.“

            „No tak sláva, a držím Vám palce. Ale nemyslím si, že by cokoliv hrozilo.“

            „Ještě jednou děkuji, za všechno,“ usmála se na rozloučenou Patricie.

 

Konec šesté kapitoly

 

 

Autor Kleo37, 20.05.2019
Přečteno 188x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter