Výměnný pobyt 3.díl

Anotace: Konečně mám po měsíci přístup k internetu, tak sem hned dávám další dílek. Tenhle příběh píšu volněji, takže nemám to nemám moc promyšlené dopředu. Napište koment, please.

Sbírka: Výměnný pobyt

Ráno mě bolelo snad úplně všechno. Ne že bych nebyla zvyklá na fyzickou námahu, to vůbec, ale cesta deštěm není úplně ideální. Navlékla jsem na sebe růžový froté župan s růžičkami (dárek od babičky, skoro jediná věc, kterou snesu růžovou), svázala jsem si vlasy do gumičky a protáhla si rozbolavělé svaly. Po pěti minutách cvičení už jsem zase mohla normálně fungovat. Sešla jsem dolů do kuchyně, nasnídala se a po pár nezbytných úkonech už jsem vyrážela do školy. Těšila jsem se jako každodenně na Kate, ale u vchodu nebyla. No co, pomyslela jsem si, asi už nechtěla stát venku a šla dovnitř. Jenže ve třídě také nebyla a nepřišla ani na první hodinu. Na chodbě jsem zahlédla kluky z vyšší třídy, do které chodí i Lucas a ostatní, podvědomě jsem hledala Maxe. Opíral se o skříňky a koukal na nástěnku.

„Co zkoumáš?“Optala jsem se, ani jsem ho to nenechala doříct a ptala jsem se dál. „Kde je Katey?“
„Leží.“Odpověděl stroze. Nervózně se rozhlížel kolem, jestli ho někdo nevidí, nejspíš.
V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. „Co se jí stalo? Snad nespadla z kola? Je v pořádku?“Chrlila jsem na něj jednu otázku za druhou.
„Prosím tě, klid. Je v pohodě, nic se jí nestalo pokud nebereš v úvahu to, že se uhnala a nastydla.“
„Ježíši, to se mi ulevilo.“ Řekla jsem až moc srdnatě. Uvědomila jsem si to a ponořila se zase do sebe. „Hm, no a ty jsi to zvládl?“ Ptala jsem se už normálním hlasem.
Trochu povytáhl obočí, ale nic neříkal. „Jasně, jak jinak. Nic zvláštního to zas nebylo. Kate je moc zhýčkaná.“Zasmál se svým slovům.
„Ani bych neřekla. Stačí, když se podíváš po ostatních…“Zrovna v tu chvíli kolem procházela parta drben ze třídy, kam momentálně chodím- Lana, Tara a Maria. Hledaly se, až se našly. Všechny měly vlasy do půl zad dlouhé, Lana černé lesklé vlnky, Tara hnědé hřebíkově rovné vlasy a Maria byla typická odbarvená blondýna- peroxidka, jak jí tu říkali.
„To sice možná jo, ale tady u těch je to zvláštní případ, nic jiného.“
„Náhodou si vedla dobře. Za tím si stojím.“
„Dobrá.“Vztyčil ruce v obranném gestu. „Vzdávám se. Ty sis vedla dobře, přímo skvěle a s tím dresem jsi mě dostala, to jsem opravdu nečekal.“Podotkl.
„A kdybych byla kluk, čekal bys to?“Naježila jsem se. (Samozřejmě, že jsem neměla srst na zježení jako třeba kočky, ale chápejte, zrovna se to sem hodí).
„No…já…proč?“Začal koktat, nejspíš se mě lekl. Hm, jako vždycky. Vždyť jsem se jen normálně zeptala, jen nemám ráda to srovnávání. Neříkám, že holky dokážou všechno, ani nejsem žádná feministka, jen nemám ráda zbytečné podceňování.
„Nic, už musím.“Zamumlala jsem a odbíhala od něho, stále stojícího zmateně na jednom místě, pryč. Zvonilo na konec přestávky. Žáci se loudali do tříd s otrávenými pohledy na další mučení. Zacházela jsem do třídy, když se mi zdálo, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se, leč nikdo mnou nechtěl být spatřen. Všude bylo prázdno. Asi jsem si jen něco představovala a ani to nebyla pravda.

Po škole jsem běžela za Katey domů, chtěla jsem se zeptat jak je na tom. Doma nebylo co dělat, tak proč nevyužít volného dne?
Tentokrát už jsem cestu k ní našla bez problémů. Když jsem zvonila na zvonek, zkontrolovala jsem si ještě, jestli na mě někde nečíhá Max, aby se mi zase vysmál. Naštěstí nikde nebyl. Otevřela mi maminka Katey. Tvářila se ustaraně a hned mě pustila dál.
„Můžeš k ní, ale jen na chvíli. Má to vysoce nakažlivé, jakási chřipka nebo tak nějak. Za týden už bude v pořádku a může zase do školy. Jen to teď musí vyležet. Čert nám byl to včerejší počasí dlužen.“Durdila se paní domu.
„Já se moc omlouvám, je to moje vina. Kdybych k vám nepřišla, nejeli bychom na kolo, tím pádem by nás žádná bouřka nezastihla.“Cítila jsem se za to zodpovědná.
„Ale prosím tě, zlatíčko, to si nesmíš tak brát. Nikdo přece nemůže za ošklivé počasí. Navíc jsme všichni moc rádi, že jsi přišla. Konečně má Kate taky nějakou dobrou kamarádku.“Pohladila mě po tváři. Zas tolik milá být nemusela, ne že by mi to vadilo, ale…Že by byli opravdu všichni tak rádi z mé návštěvy? Max dnes zrovna nadšeně nevypadal, i když co já vím, kvůli čemu to je.

Opatrně jsem vyšla schody do druhého patra a nakoukla ke Katey do pokoje. Ležela tam zachumlaná až po bradu, skoro bych si jí nevšimla. Měla červený nos, rozpraskané rty a kruhy pod očima. Chudinka. Na stole vedle ní byl položený hrnek s čajem.
„Mami, prosím tě, podala bys mi čaj? Chtěla bych se napít.“Zaskřehotala Katey. Ani mluvit moc nemohla.
„Jestli ti nebude vadit, že ti ho podám já. Tak klidně.“Řekla jsem.
„Winnie! Co tu děláš? Jsem ráda, že tě vidím. Přišla jsi se na mne podívat? Sis mohla ušetřit cestu, kvůli bacilům ses tu stavovat nemusela.“
„Co to povídáš? Ty jsi nemocná a já jsem tvá kamarádka. Prostě a jednoduše jsem se přišla podívat na maroda.“Usmála jsem se. Vždyť je to pravda. Nikoho jiného tu stejně moc nemám, navíc po tom včerejším výletě mi přirostla k srdci ještě víc.
„No jo, promiň. To ta nemoc, leze mi na mozek.“Omlouvala se mi.
Podala jsem jí ten chtěný čaj a pak ho zase položila nazpět. Chvíli jsme si povídali o cestě v dešti. Hrozně mě zajímalo, jak dojeli. Úplně stejně jako já. Promoklí na skrz. Z toho právě dostala teplotu a tak zůstala doma nemocná. Slíbila jsem jí, že se za ní budu stavovat až budu mít po škole čas. Nechtěla jsem u ní zůstat moc dlouho, abych se od ní nenakazila. U dveří jsem se srazila s Maxem. Rychle jsem zamumlala omluvu a běžela jsem na autobus. Doma už mě čekaly jen úkoly a po večeři nějaké ty knížky. Ani jsem si nevzpomněla na své vnitřní rozpory. Byla jsem nakonec unavená do takové míry, že jsem usnula, jak když mě do vody hodí.

Za Katey jsem takhle docházela už čtvrtý den, když nastala změna. Místo Kateyiny mámy mi otevřel Max. Byla jsem značně vyvedená z míry. Navíc mi oznámil, že se Katey právě sprchuje, a proto musím chvíli počkat. Usadil mě do křesla a odešel do kuchyně. Chvíli jsem tam seděla sama, na zdi tikaly hodiny, jinak se domem rozléhalo přímo ohlušující ticho. Nemohla jsem to vydržet, po chvíli jsem poposedávala na sedačce a snažila se nějak zabavit. Začalo mi tu být nějak podezřele těsno. Právě jsem se ohlížela, kudy bych se mohla odplížit na zahradu, když jsem si všimla Maxe stojícího mezi dveřmi. To už je podruhé, co mě (minule tedy i Katey) pozoroval, aniž bych si toho všimla. Zachytil můj pohled. Zčervenala jsem a odvrátila hlavu pryč.
„Stalo se něco?“Zeptal se s nádechem ironie v hlase.
„Mělo by?“ Optala jsem se stejným způsobem jako on. Přeci ho nenechám si ze mě utahovat.
„No já nevím, jen že se tu posledních pár minut vrtíš jak na obrtlíku.“ Sakra. Takže tu stojí už nějakou dobu.
„Hm, a vadí ti to snad?“
„Mě? Ne, opravdu mi to nevadí.“ Ten je fakt výřečný, abych pořád nacházela nějaké téma k hovoru.
„Tak fajn. Hele nechceš si sednout? Není to zrovna příjemné, když na mě koukáš z takové dálky.“Opravdu to není nejpříjemnější, aspoň se nebudu cítit tolik trapně. Sedět v ,,cizím“ domě, když jeden z majitelů stojí, není nejpohodlnější. Zvlášť když je ten majitel Max.
„Když si to přeješ.“Prohodil ledabyle a hodil sebou do křesla proti mně. Chvíli jsme seděli a koukali na sebe, když jsem toho měla akorát tak dost.
„Nemůžeš přestat?“vyštěkla jsem na něj.
„A s čím pak?“Ptal se nevinně, ještě vykulil očka, jak nějaké hodňoučké děťátko, jímž opravdu není.
„S tím pozorováním, připadám si jako pod lupou.“Odsekla jsem. „Víš co, když jsem tady a ty taky. Chtěla bych si něco ujasnit. Můžu?“
„Klíďo.“
„Dobře.“Zhluboka jsem se nadechla a položila jsem mu otázku, která už mi nějaký ten čas vrtá hlavou. „Zajímalo by mě, proč se zahazuješ s takovými ,ehm, lidmi jako je třeba Peter a ti jeho ostatní kumpáni. Nemyslím tím, že jsou úplně všichni hrozní, výjimka se tam najde, ale…“
„Proč se s nimi zahazuju? Vždyť to jsou mí kamarádi.“Ohradil se Max.
„Myslíš? Já ti nevím. Před pár dny jsem s tebou a s tvojí sestrou jela na kole. A můžu ti říct, že takhle se nechová nikdo z té Peterovi bandy. Máš svojí hlavu, jsi jiný než oni. Tak proč?“
„Do toho ti nic není. Je to moje věc.“Začínal se mu chvět hlas.
„Také nechápu, proč ve škole ignoruješ tvojí sestru a doma si hraješ na poslušného bratříčka. Nejspíš jen přetvářka co?“
„To stačí. Já se nepřetvařuji, a i kdyby nic ti do toho není. Měla bys už jít za Katey. Určitě je zase v posteli.“Tím vlastně ukončil náš rozhovor.
„Myslím, že to nemá cenu. Vyřiď jí, že jsem tu byla a že se zrovna sprchovala. Stejně musím jít. A kdyby něco, tak…No nic, měj se.“ Radši jsem hned vyběhla z domu. Nebylo to zrovna příjemné. Nejspíš jsem se neměla ptát. Ale co bych mohla dělat jiného? Max se mi opravdu nezdál takový, je přeci pod jeho důstojnost dělat si srandu z někoho jiného. Já vím, že ten incident z parku možná moc rozebírám. Jenže o něj tolik nejde. Je jasné, že když si tohle dovolí ke mně, dovolují si to i na ostatní. Vždyť bohatství ještě neznamená pravomoc k ubližování druhým. Nechci, aby takový byl i Max. Musí se to změnit, Jistě za tím něco vězí, jen kdybych věděla co.

Sice jsem tvrdila, že už stejně musím jít, ale opak je pravdou. Nějaký čas jsem ještě měla, proč ho nějak nevyužít? Jediný problém byl v tom, že nevím, jak bych ho měla využít. Domů se mi nechce, Annie s Jackem si alespoň mohou užít poklidný podvečer na zahradě, Christiane někde bloumá se svým přítelem, a co já? Už vím, dlouho jsem se nebyla podívat v parku. Celkem mi chybí večery strávené tam. Neváhala jsem ani minutu a vydala se tam. Cestou jsem pozorovala uličky osvětlené světly z pouličních lamp, malé obchůdky nabízející své zboží chtivým turistům, pak také malou pekárnu. Dlouho jsem nic nejedla a pečivo na ulici vonělo úžasně, neváhala jsem ani minutku a koupila si tvarohový šáteček. Tvaroh je má nejoblíbenější náplň do koláčů. Vzpomněla jsem si na domov, párkrát mě zastihl chtíč upéct něco dobrého. Přeci jenom chci umět do života uvařit jídlo, které bude poživatelné. Celý svůj život neplánuji bydlet u rodičů a rozhodně nechci každý den obědvat v restauraci a živit se rychlým občerstvením, které je beztak nezdravé. To víte, mít mámu pečující o zdravou výživu se na vás podepíše. Rozhodně to nemyslím zle, vím, co je vhodné a nechci skončit s rakovinou tlustého střeva nebo s různými nemocemi způsobenými nedostatkem vitamínů. Dost však o zdravé výživě, je na každém, jak se stravuje. Já sama si teď vychutnávala šáteček z listového těsta, přímo se mi rozplýval na jazyku. Mňam, pekárna má nejspíš věhlas a výborného pekaře. Určitě se sem ještě někdy zastavím.
Hodinku jsem se procházela parkem a dopřávala oddych mému tělu, které si nutně žádalo odpočinutí. Pobyt zde není zrovna nejlehčí. Stále musím mluvit anglicky a přemýšlet, zda-li neříkám něco špatně. Samozřejmě se má mluva nedá srovnávat s prvními dny zde, celkem beru angličtinu za samozřejmost, ale než něco vyslovím nahlas, nejprve v duchu mluvím česky a pak až anglicky. I když to je zřejmě normální. Nejsem tak zběhlá, abych dokázala zapomenout na můj rodný, květnatý jazyk.

Večer se chýlil k pozdním hodinám, spěchala jsem domů. Nechci, aby o mne měli Annie s Jackem starost. V domě se svítilo. Vešla jsem dovnitř a pozdravila. Mé kroky vedly do kuchyně jako obvykle. Zde s také nacházely dvě třetiny Barksnovic rodiny.
„Jak jsi se měla? Poslední dobou tě tu moc nevídáme. Je všechno v pořádku?“Zeptala se Annie a přitom krájela maso na talíři.
„Jistě, všechno je v nejlepším pořádku. Jen teď docházím za Katey, to je ta má kamarádka, po tom výletě na kole nastydla, chodím ji navštěvovat.“
„Aha, ano vím, kdo je Katey. Příště, až za ní půjdeš, ji pozdravuj a vyřiď brzké uzdravení. Hlavně to od ní nechytni. Kde vlastně bydlí?“Typičtí rodiče, sice ne mí, ale soudržnost se nezapře.
„V ulici Loster, v jednom z těch cihlových domků. Rodina Parkerova. To vám budu vyprávět cestu tam, když jsem jela autobusem bez vašeho doprovodu.“Podobným tématem se zabývala naše skupinka po celý večer. Jack vyprávěl své příhody z mladých let, jak je on sám nazýval. Prý se jednou ztratil na venkově ve vesničce Meanston a autobus odtamtud mu jel až druhý den ráno. Vůbec nevěděl, co má dělat. Nakonec ho zachránila mladá slečna, která ho ubytovala v domku jejích rodičů. Padly si spolu do oka a jeho ztráta ve vesničce Meanston se častokrát opakovala. Čirou shodou okolností se slečna ztrácela zase v uličkách Londýna. Nakonec rodiče obou přítomných doporučili, aby si naši „ztracenci“ koupily mapu a s úsměvem je poslaly do kartografického obchůdku. Ke vší smůle se ovšem ukázalo, že mapy bude opravdu zapotřebí, protože slečna očekávala přírůstek do rodiny. Nakonec se tedy konala svatba a známí ještě mnohokrát hovořili o ztracencích, i když to bylo nemístné, neboť se oba společně přestěhovali do Londýna.
„Moc pěkný příběh to tedy musím uznat. Vsadím se, že se odehrál plus mínus před čtrnácti lety, že?“
„Moc chytré děvče“, poznamenal Jack, „máš pravdu, Annie je tou dívkou z Meanstonu.“Jack se zamilovaně usmál na svou manželku a pohladil ji po ruce. Vypadají šťastně a to jsou spolu už čtrnáct let.
Hodiny odbíjely jedenáctou. Byl to příjemně strávený večer, ale já pomalu usínala. Rozloučila jsem se a padla do postele.