Ledový oheň 4

Anotace: Tak je tady další díl!!! Konečně se dozvíte, jak Petr reagoval na můj příchod i... no to už si přečtěte sami =o)

Stojí tam v hloučku svých kamarádů a jakmile mě zahlédne, tak se usměje a když kolem něj procházím, tak mě pozdraví!
„Ahoj,“ řekne jenom a tím odstartuje klučičí zvědavost. Začnou ho zahrnovat otázkami typu „Odkdy ji zdravíš?“ nebo „Vidíš dobře? Tohle nebyla Romana“. Fakt mi zvednou sebevědomí! Je mi z nich nanic a on jim na to ani nic neřekne! Co bych tak mohla čekat od někoho jako je on. Přece se před nima neshodí – už mě pozdravit ho bude něco stát. Chtěla bych být neviditelná. Rychle zapluji do třídy, vyhledám svou lavici a začnu popohánět hodinové ručičky, aby už začala hodina.
„Proboha neblbni, vždyť ti za to nestojí,“ snaží se mě uklidnit Jana. „Nikdo se nemusí dozvědět, že jsi včera byla u něj.“
„O co jsme přišly?“ zajímá se Eva, jen co, společně s Verčou, vletí do třídy minutu před zvoněním. Obě zároveň sebou švihnou do lavice za námi a hlasitě si odfouknou na znamení toho, že to stihly včas. První hodinu, protože po ránu to prý nejvíc myslí, máme Einsteina s jeho počty a právě matikář je největší ras na pozdní příchody. Během chvilky do třídy dorazí celý zbytek spolužáků, kteří zaspali a nebo třeba trávili poslední čas před vyučováním se svými láskami v jiných poschodích.
„Dobré ráno, jsem rád, že máte hned po ránu tak skvělou náladu, a nebude vám doufám vadit, že si okořeníme život trochou toho čarování s číslíčky,“ přivítá nás Einstein přesně v osm nula nula a se svým hrnkem horké kávy usedne ke stolu. Zapíše do třídnice a hned si vzpomene na Petrův trest.
„Tak Petře, pochlubte se vaším výkonem,“ řekne matikář a nastaví ruku. Celá třída se začne smát. Nikoho ani nenapadne, že by třídní machr ten úkol mohl udělat.
„Tak, když tak chvilku počkejte,“ odpoví mu Petr a začne se přehrabovat v batohu. Třída se prohýbá smíchy. Všichni v tom čekají nějaký vtip.
„Dnes nemám náladu na žerty, máte ten úkol nebo ne?“
„Mám,“ dostane se mu odpovědi a vzápětí Petr vytáhne stoh papírů. Třídou to zašumí. Jedni se leknou, že to doopravdy vypočítal, druzí se vyděsí, že teď už opravdu přestřelil a za tenhle vtípek zaplatí. Petr suverénně dojde až k matikáři a příklady mu podá.
Einstein vyvalí oči a začne papíry pročítat. Všem v tu ránu dojde, že to asi opravdu budou ty příklady.
„To není možné. Přiznejte se, kdo to za vás udělal?!“ nechápe profesor. Petr se po mně podívá, čehož si sice profesor nevšimne, ale třída rozhodně ano. „Tak řekněte mi to a ušetříme si spoustu času a mrzutostí,“ radí mu matikář. Petr ale dál mlčí. „Tak, jak chcete, vezměte si křídu a pište si:(3k3 + 6k2 – 35k + 3):(- k + 2) =,“ nadiktuje mu Einstein jeden příklad a mě spadne kámen ze srdce. To je přesně ten příklad, na kterém jsem to Petrovi vysvětlovala. Jestli jen trochu vnímal, tak to musí vypočítat. A skutečně, Petr navzdory tomu, že teď u většiny třídy ztratí pár bodíků, začal počítat a vycházelo mu to. Nakonec udělal malou chybu v násobení, ale poté co ho učitel opravil se dostal ke správnému výsledku. Radek obdivně hvízdne a ostatní spolužáci začnou tleskat.
Einstein něco vykoktá a poté se sebere a odejde ze třídy patnáct minut před koncem hodiny. Petr je opět za machra. Stoupne si na lavici a dá se do zpěvu: „Ještě, že tě lásko mám...“ A rukou přitom ukazuje na mě.
„Hej, co se mezi váma stalo?“ drká do mě zezadu Verča.
„Nenech se prosit,“ domlouvá mi Síma z přední lavice.
„Jenom jsem mu vysvětlila tu matiku,“ bráním se. Rozhodně se jim nemínim svěřovat.
„To bylo poprvý a naposled,“ zavrčí na mě Romana. Ve třídě platí za nejlepší holku a jako jediná z dívčího pokolení se dokázala vetřít ke klukům do party. Někdo dokonce říkal, že se se všema vyspala, aby ji nechali účastnit se jejich akcí, ale bůhví co je na tom pravdy. „Na Petra mi nesahej, nebo to bude to poslední co uděláš.“
„Neboj, klidně si ho sežer, já mu jen pomohla s matikou, když tys měla na práci něco důležitějšího,“ odpovím jí a připojím se do hovoru s holkama za námi. Verča s Evou se právě zuřivě přou o to, jak že se jmenuje dílo, co napsal Grimmelshausen. Prodloužená přestávka uteče neuvěřitelně rychle a profesorka Koblížková, která se nás bezvýsledně pokouší naučit účetnictví, vejde do třídy a už ani nereaguje na to, že se po jejím příchodu nikdo nezvedne z lavice. Pohodlně se usadí a začne vykládat látku stanovenou na dnešní hodinu. Poslouchá ji jen pár výjimek, mezi které patříme taky já s Janou. Jednak mě tenhle předmět baví a jednak se, narozdíl od většiny lidiček ve třídě, nespokojím se čtyřkou. Čím déle profesorka hovoří, tím se zvedá hlasitost třídy, až dojde k pomyslné hranici slyšitelnosti. S Janou musíme doslova odezírat každé slovo.
Vtom mi na lavici přistane papírek, nadepsaný mým jménem. Jelikož jsem se snažila pochytit, co že se to zapisuje, do kterého sloupečku v daňové evidenci, ušlo mi, odkud to přiletělo. Nejdřív mě napadne, že je to od Símy, protože na papírku je napsáno:
„Co děláš dneska odpoledne???“
Odepíšu, že zatím nic a podám Simče odpověď, ale ta se po přečtení vzkazu otočí s nechápavým výrazem. „To nebylo ode mě,“ zasměje se.
„Řekla bych, že bys měla hledat vlevo,“ poradí mi Jana. Ani se tam nemusím dívat, aby mi došlo, od koho to je. Nicméně se natáhnu k Sandře, podám jí papírek pro Petra a snažím se pochopit z Janina zápisu, co vyluštila z výkladu. Moc toho tedy není.
Papírek se vrátí téměř okamžitě: „Co takhle jít na procházku se psem?“ Tohle mě naprosto dostalo. Nechce se mi věřit, že by už druhé odpoledne vynechal dostaveníčko s kamarády v parku. Jana ke mně nakoukne.
„Nebuď blbá, napiš, že jo,“ radí mi. Asi se vám zdá, že jsem úplně mimo, když váhám co odpovědět klukovi, který začíná být přesně takový jako v mém snu a navíc ho tajně či veřejně miluje většina holek na škole. ŽÁDNÁ by neváhala ani vteřinu a já si přesto nejsem jistá. Když s ním půjdu ven, tak mi začíná bejt jasný, že už bych se od něj nedokázala odtrhnout. A to by nebylo dobré ani pro jednoho. Sakra proč musím milovat kluka, který je tak strašně nedostupný? Teda alespoň pro mě. A nejlepší by bylo, kdybych se od něj pak dozvěděla, že to všechno byla jen sázka. ‚Zdolá kus ledu či nezdolá kus ledu?‘ Toť otázka hodná Hamleta. Vezmu tedy do ruky propisku a naškrábu odpověď. Prostě nemám na výběr...