Anglie nebo Itálie? VI. DÍL

Anotace: Až příliš silné přátelství... Může se zdát, že je toto taková oddechová kapitola, ale nenechte se zmást ;-)

VI.DÍL

 

           Od všeho, co se ten poslední červnový týden událo, uběhlo několik týdnů.

Rebecca seděla v plastové židli a dívala se do mobilu. Její matka Julie si četla informační leták a rebečin otec Mario přecházel po chodbě sem a tam. Všude kolem chodily zdravotní sestry v modrých kalhotách a haleně, lékaři v bílých pláštích a výhradně ženy v županech, jelikož se nacházeli na gynekologickém oddělení.

 „Neříkala jsi, že jsi objednaná?“ zeptal se dcery.

 „Ano tati, jsem objednaná,“ odpověděla Rebcca a podívala se na matku. Ta jí nevěnovala pozornost, byla začtená.

 „A to tu budeme jako celý den čekat?“ byl horkokrevný Ital nervozní.

 „Jsme tu pět minut,“ odpověděla Julia, ale od letáku oči nezvedla. „My jsme ti říkaly, že s námi chodit nemusíš.“

 „A já vám říkal, že s vámi půjdu. Nenechám, aby moji jedinou dceru operoval nějaký řezník. A co to čteš?“ vzal manželce leták z ruky. „Oh, dio, inkontinence. Ještě toho trochu,“ zakoulel očima.

 „Rebecco, paní de Luca, dobrý den. Omlouvám se, zdržel jsem se u pacientů,“ přibíhal Robert Long k recepci. „Áh, pan de Luca? Těší mě, ještě jsme se neviděli. Jsem Robert Long. Mám v lékařské péči vaši dceru,“ představil se mračícímu se Italovi.

 „Mario de Luca. Jak moc jste dobrý?“ zeptal se ho přímo, uprostřed chodby, zatím co mu tiskl ruku.

 „Ten nejlepší,“ řekla procházející sestra. Robert lehce zčervenal.

 „Půjdeme, prosím, do mé ordinace?“ navrhl a vedl je do malé místnosti, která vypadala jako každá jiná gynekologická ordinace.  Mario s Julií se posadili do zelených křesel naproti lékaři a Rebecca se posadila na lehátko podél zdi, nohy nechala svěšené z lůžka a pohupovala s nimi sem a tam.

 „Když jste nejlepší, tak proč nejste primář?“ kladl Mario zapeklité otázky.

 Julia se k němu naklonila a pošeptala: „Protože je ještě mladý na primáře.“

 „I kdyby mi tato funkce byla nabídnuta, tak bych ji nepřijal. Papírování mám dost i bez toho,“ poklepal tužkou na složky vyrovnané na kraji stolu po jeho levici. Pak začal probírat průběh operace a léčby po operaci.

 „Takže dnes ještě budou nějaká vyšetření a zítra bude operace. Dáte jí dnes ještě najíst?“ ptala se Julia.

 „Určitě, nebojte. Hlady ji budeme trápit až od půlnoci. Na spaní dostane nějakou tabletku, aby se uvolnila a prospala,“ uklidňoval Robert Rebečiny rodiče. „Becc, chceš se na něco zeptat?“ podíval se na ni Robert.

 „Kdepak, jsem už tak navrčená informacemi, že bych se mohla odoperovat sama.“ Protočila Rebacca očima.

 Poté se rozloučila s rodiči a zdravotní sestra ji odvedla na její nadstandardní pokoj.

     „Bojíš se?“ ptal se Robert, který po splnění svých pracovních povinností u jiných klientek, přišel za Rebeccou. 

„Jasně. Ty bys se nebál?“

„Já? To si piš, že bych se bál. Bojím se i teď, a to budu operovat já tebe.“

 „Jestli něco posereš,“ upozornila ho Rebecca.

 „Tak počítám s početnou italskou mafií u mých dveří,“ zavtipkoval Robert a Rebecca se pousmála.  „Mluvila jsi s Danem?“

 „Ne.“

 „Volal mi, ale nevěděl jsem, jestli mu můžu něco říct, tak jsem neříkal nic konkrétního.“

 „To je dobře. Děkuju.“

 „Proč s ním nechceš mluvit? Ta svatba přeci,“ chtěl si s Rebeccou o tom promluvit, ale ona mu skočila do řeči.

 „Mlč!“ zastavila ho Rebecca. „Nechci o tom nic vědět. Dan s tím nemá nic společného. Je to moje děloha.“

 „Ok. Už mlčím.“

 „Takže zítra ráno?“ zeptal se a Rebecca přikývla.

 „Jo, zítra ráno mě uvidíš na sále nahou. To jsi vždy chtěl, že jo?“ zalaškovala Rebecca.

 „No, pokud bych nebyl gay, tak bych o to velmi stál. Ale jednak jsem gay a navíc gynekolog a jednak jsem tě již nahou viděl, tedy jen od pasu dolů.“

 „Zkazil jsi to,“ zasmála se a sledovala, jak se za Robertem zavírají dveře.

 

*

          První, co to slunečné ráno Daniel po probuzení uslyšel, bylo zvonění na zvonek. Nijak se ale nevzrušoval, od otevírání dveří měl zaměstnance. Omyl se a oblékl si kanárkově žlutou košili s černýma cákancema, upravil si límeček a v klidu scházel po schodech do přízemí na snídani. Jeho dcery měly prázdniny, a tak je dřív jak v deset hodin vzhůru neočekával.

 „Dobré ráno,“ pozdravil, když už mu zbývaly jen poslední schody do přízemí. V hale stál majordomus Lorenzo a přes rameno mu nakukovala kuchařka Victorie.

 „Dobrá ráno, pane, máte tu balík,“ natáhl k němu Lorenzo ruce s krabicí.

 „Já nic nečekal. Odkud to je?“

 „Finborough road, Londýn, Velká Británie,“ přečetla kuchařka. „Já bych řekla, že to je od slečny Rebeccy.“

 „Ale co mi může posílat?“

 „Mám se podívat?“ navrhla rychle Victorie a brala si balík.

 „Ruce pryč!“ řekl varovně a balík si vzal. „Otevřu si to u snídaně.“

Když konečně přes nános papíru a lepící pásky odklopil víko krabice, nestačil se divit. Papíry byly vyrovnané na sebe a na tom úplně horním bylo uprostřed stránky vytištěno.

AŽ PŘÍLIŠ SILNÉ PŘÁTELSTVÍ

Rebecca de Luca

Daniel vyndal všechny papíry z krabice co nejopatrněji, aby nerozházel jejich pořadí. Odložil vrchní stranu vedle sebe a dal se do čtení.