Já, anorektička

Anotace: 3. kapitolka...Jede se na chatu!

Sbírka: Já, anorektička

„Evo..? Přines si už ty věci.“ Zakřičel na mě tatík od auta. Popadla jsem cestovní tašku a znuděně sešla schodištěm, přes příjezdovou cestu až k našemu bouráčku.
„Copak? Ty se netěšíš?“ Převzal ode mě otec věci. Jestli se netěšim? To si děláš srandu, drahý rodiči. Vůbec, ale vůbec se mi tam nechtělo. Jakožto nejmladší dítě z naší rodiny jsem měla výlet na chatu povinný. A ještě bych si měla vážit toho, že si taťka i mamka kvůli mně vzali volno. Prej aby mi dopřáli trochu čerstvého vzduchu. Ach jo. Sedla jsem si zachmuřeně na zadní sedadlo. Táta za volant a máma vedle něj. Nacpala jsem si sluchátka do uší a celou cestu až tam poslouchala. To jsem zvědavá, jak to tu s nima přežiju. A k tomu všemu máme ve škole prodlouženej víkend až do pondělka, kvůli opravě oken.
„Páni, je tu nádherně!“ Vylezl otec z auta, aby se nabažil toho jeho čerstvého vzduchu. Chytla jsem mé zavazadlo a hned si to mašírovala do svého pokojíku. Vystoupala schodiště, otevřela dveře a pak s sebou řáchla na postel.
„Musíme to tu celé vyvětrat.“ Obejvila se vzápětí máma a hned mi rozevřela okno. Dovnitř se dostala příjemná vůně spolu se zvuky ptactva.
„Přijď za chvíli dolu. Bude večeře. Párky.“ Upozornila mě mamča.
„Já nějak nemám hlad.“ Zalžu, ikdyž se mi při slově párky začaly sbíhat sliny v puse.
„A nedáš si aspoň ten rajčatovej salát? To tě moc nezasytí.“
„Tak dobře.“ Svolim nakonec, protože usoudim, že salát moc mojí dietu nenaruší. Za pět minut jsem scházela dólu schodiště. Mamča mi nandala velkou porci, kterou jsem vzápětí zbaštila.
„Adam volal, že sem zejtra přijede. A vezme s sebou nějakého kámoše. Chtěj tu pobýt pár dní.Aby si to tu připravili na léto.“ Řekne mamka.
„To je jen dobře. Mohli by to tu dát trochu do pořádku. Je třeba pokácet tu starou břízu. Snad pomůžou.“ Usoudil taťulda a zahryznul se do párku. Nemohla jsem se na něj dívat a tak jsem si šla radši nahoru pro teplákovku a jelikož bylo fakt hezky, vypadla jsem si zaběhat.
„V kolik se vrátíš?“ Slyšela jsem ještě volat starostlivě mámu.
„Nevim. Když tak mám mobila.“ Odpovím jí. Běžim lesíkem, přes louku kolem potoka a zase zpátky. Celá trasa mi trvá hodinu. Né že bych celou dobu utíkala, chvílema jsem taky šla.
„Ahoj.“ Přivítal mě otec s hrnkem piva.
„Čau.“ Mávla jsme na něj a hned vlezla do sprchy. Pak jsem se převlíkla do dlouhých kalhot a mikči a vrátila se zpátky k našim. Venku se mezitím setmělo. Sedla jsem si k nim na lavičku a dlouho do noci jsme všichni tři pozorovali hvězdy. A bylo to moc fajn.
„...no docela dobře.“ Otevřeli se vrzavě dveře a dovnitř pokoje vešly hlasitě a rozesmátě dvoje kroky.
„Pardon,“ zarazili se kluci, když mě spatřili v pyžamu, které tvořilo dlouhé tričko a kalhotky, stát uprostřed místnosti s kartáčkem v ruce.Okamžitě jsem zrudla. Chystala jsem si jít právě vyčistit zuby. Rychle jsem kolem nich proklouzla a zabouchla za sebou dveře koupelny. Proč s sebou musel vzít zrovna tohodle pěknýho kámoše? Značně dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem se převlíkla, učesala a aspoň trochu nalíčila. Pak jsem pomalu sešla dolu do kuchyně. U stolu seděl Adam a ten jeho kámoš. Mamka jim dělala oběd a hlasitě s nimi rozmlouvala.
„Tady jseš, spáči.“ Usmála se na mě a hned mi dala vařit vodu na čaj. Posadila jsem se ke stolu a poslouchala o čem si s mamkou povídají. Dozvěděla jsem se, že sem přijeli oba na kolech.
„..Tak jsme mysleli, že se půjdem smočit hned po obědě do rybníka.“ Dořekl Adam.
„To je skvělý. Eva by mohla jít s váma.“ Navrhla ihned mamka a mně zaskočil čaj a začala jsem kašlat. Představa, že bych měla vlézt do plavek před tímhle klukem, mě naprosto děsila.
„Né, to nepůjde. Chci dneska zajít do vesnice.“ Vymluvila jsem se.
„Vždyť tam můžeš jít večer.“
„My tam možná zejdem. Do hospody.“ Řekl Adamův kámoš.
„Ale já nechci do hospody. Dojdu si na statek se projet.“
„No, jak myslíš. Dneska je pěkný vedro.“ Svolila nakonec mamka a dala mi peníze. Teda za podmínky, že aspoň ten kus cesty, co mám k rybníku společnej, půjdu s klukama. Tak jsem šla. Klopýtala jsem vedle nich, moc je nevnímala a pohled jsem měla upřený do dálky. Oba vysoškoláci vzpomínali na jejich první rok na škole a bavili se báječným zážitkům. Já jen mlčela. Na křižovatce jsem jim dala sbohem a vydala se svojí cestou do nedaleké vesničky. Známými místy jsem došla až na statek.
„Ahoj Evo,“ přivítal mě majitel statku.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho s úsměvem.
„Jdeš se projet? Jsem Tě tu děvče neviděl, že ani nepamatuju.“
„Já, totiž nějak nebyl čas.“ Zdůvodnila jsem svojí dlouhou nepřítomnost.
„Chceš osedlat Lentilku, viď?“ Mrknul na mě, protože věděl, že to byl vždycky můj neoblíbenější kůň.
„Né, to je dobrý. Já to zvládnu sama. Je furt ve stejné stáji?“
„Samozřejmě. Tak si jí můžeš půjčit. Hezky ji provětrej.“ Zašla jsem mezi boxi až k černé klisně.
„Ahoj,“ pozdravila jsem jí a pohladila po hřbetu. Za chvíli už jsem projížděla přes louky mojí oblíbenou trasu. Vítr mi čechral vlasy a já se cítila tak báječně. Jako bych měla každou chvíli vzlétnout. Objela jsem celý okruh a vrátila se zpátky na statek. Lentilku jsem vyhřebelcovala, dala jí čerstvé seno, rozloučila se s majitelem a slíbila, že se brzo vrátím. Kluci ještě nebyli doma, taťka sekal trávník a mamka trhala plevel v dávno zarostlé zahradě. Docela hlasitě mi kručelo v žalůdku. Kromě rýže s tuňákem k obědu jsem ještě nic jiného dneska nejedla. Vzala jsem si mrkev, abych utišila nejhorší hlad a napila se hodně čisté vody. Pak jsem se převlékla do teplákovky. V pokoji jsem si zacvičila pár sklapovaček a protáhla nohy a nakonec jsem si šla zaběhat jako včera.
„Hlavně se vrať, než se setmí, jo?“ Upozornila mě mátinka a já jen kývla. Oběhla jsem stejné kolečko, přičemž jsem se snažila víc utíkat než chodit. Šlo to z tuha, ale do cíle jsem přiběhla splavená jak myš. Pot ze mě lil jak z konve. K mé smůle už na verandě seděli kluci a ládovali se něčím k snědku. Jediná cesta k dostání se do domu, byla právě přes ně. Přidala jsem do kroku, abych kolem nich prošla co nejrychleji.
„Tady se někdo chystá na letní olympiádu, že?“ Řehtal se brácha. Vyplázla jsme na něj jazyk a zapadla do domu, abych si dala osvěžující sprchu. Převlíkla jsme se do džínů a trika a lehla si na postel, dala si do uší sluchátka a poslouchala mojí oblíbenou skupinu. Rozsvítila jsem lampičku, abych si mohla číst knihu. Zaujala mě natolik, že jsem se zpátky do reality vrátila, až když se kluci nahrnuli do mého pokoje a mně se právě u přehrávače vybyly baterky, takže jsem je slyšela otevřít dveře.
„Co tu chcete?“ Zeptala jsem se jich podrážděně.
„My tu spíme, drahá sestřičko.“ Upozornil mě Adam na jednu maličkost. Jsem blbá. To mi taky mohlo dojít. Naše chata má dole kuchyň a koupelnu a v druhým patře dva pokoje. V jednom spí naši a tak se kluci logicky nastěhovali ke mně.
„Hm,“ hodila jsem na ně vražednej pohled.
„Já se jdu teď umejt, tak prosim, laskavě nelezte do koupelny.“ Oznámila jsem jim. Vzala si svoje „pyžamo“ a odešla.
„Jak je libo. Když se zvládneš převlíct sama.“ Pokrčil rameny Kristián. Tak se jmenoval ten bráchův kámoš. Jo zvládla jsem to bez problémů. Ale vracet se ve svém mini zpátky k nim se mi vůbec nechtělo. Ale musela jsem. Kristián si ustlal na druhé posteli a Adam si karimatku se spacákem roztáhnul mezi nás dva. Když byli oba zalezlých na svých místech a já byla bezpečně schovaná pod peřinou, zhasla jsem lampičku.
„Tak dobrou,“ ozval se do ticha Kristián. Brácha mu odpověděl, ale já zarytě mlčela. Slyšela jsem jak se převalil na druhý bok a jak za chvíli bráška začala hlasitě oddechovat,ale já myslela jen na to, jak asi strašně musely moje nohy vypadat bez kalhot.