Ve stínu ztráty- Kapitola 7

Kapitola 7: Rozhovory ve snech

 

Den, kdy někoho ztratíte, není to nejhorší. Daleko horší jsou ty dny potom, protože jste sami a víte, že on, nebo ona se nevrátí. Tuhle hlubokou pravdu jsem kdysi někde četla, ale pořádně jsem ji dokázala ocenit až teď. I když mě napadá, že ocenit není právě ten nejšťastnější výraz, protože ztrátu blízké osoby člověk zrovna moc neocení že?

Sice už se mi nezdá o ohni, ale pro změnu s Katiou mluvím. Nejhorší na tom je, že i v tom snu vím, že bych s ní mluvit neměla. Já vím, že je mrtvá, ale ona se mnou mluví, jako by nebyla. Celý ten rozhovor byl naprosto reálný, a to mě děsí. Co to znamená a kam zmizel oheň? Měla bych být ráda, ale nejsem.

 

S povzdechem jsem deník zavřela a soustředila se na zklidnění dechu než půjdu na snídani. Tak trochu jsem doufala, že po několika hodinách práce na charakterovníku, budu konečně spát jako miminko bez nějakých děsivých snů. Splnilo se to jen částečně. Ten sen ovšem nebyl děsivý v pravém slova smyslu. Děsivé bylo až probuzení, při kterém mi naplno došlo, že takhle s Katiou už nikdy mluvit nebudu. Ranní nával strachu tak nahradil smutek a já si nebyla jistá, co je horší.

Zapsat si pocity z nového snu do deníku trochu pomohlo. Dech se mi konečně zklidnil a já byla schopná pokračovat ve své hře na Dextera, což znamenalo normálně se s mámou nasnídat. Ona totiž patřila k takovým těm lidem, co se během jídla rádi baví bezduchým tlacháním. Jinak by jí nejspíš nechutnalo.

„Dobré ráno mami,“ pozdravila jsem s úsměvem stejně jako jsem to dělávala v posledních dnech. Ten úsměv nebyl upřímný, neodrážel se mi v očích, ale toho si máma nikdy nevšimla. Viděla jen to, co vidět chtěla. Přála si abych byla zase v pohodě, alespoň v rámci možností a já jí to zdání poskytla. Asi to nebylo zrovna fér, ale jen tak jsem se mohla držet dál od terapeutické ordinace.

„Tak co, už se těšíš do práce?“ zeptala se mě o něco později během mazání toastů marmeládou. Prázdniny se blížily do své poloviny a já měla nastoupit od září. Připomnělo mi to, že si během srpna budu muset vyřídit lékařskou prohlídku a další nudné formality, které obvykle zaměstnavatelé požadují. Němci jsou zkrátka milovníci byrokracie, co vám budu povídat. Každý, kdo někdy pracoval pro německou firmu to jistě velmi dobře zná. Co není černé na bílém, jako by neexistovalo. Na všechno musí být papír a na ten papír ještě ideálně další papír.

„Vlastně docela jo, alespoň budu mít co dělat.“ Tentokrát byla má odpověď překvapivě upřímná. Když budu chodit do práce, usnadní mi to předstírání, protože to přece normální lidé dělají ne?

„Já myslela, že máš co dělat. Frank mi říkal, že s Felixem na něčem pracujete.“

„To ano, zkoušíme spoluautorství, ale to mě sotva zaměstná na celý den. Kromě toho Felix je přes den taky v práci.“

„A řekneš mi, o čem to bude?“ zajímala se máma nejspíš, aby řeč nestála, než že by ji to skutečně zajímalo. Sice mě podporovala, ale sama mé příběhy nikdy nečetla. Nevadilo mi to, věděla jsem, jak to má s literaturou.

Krátce jsem odvyprávěla hlavně zápletku s démony a popsala dvě hlavní postavy. Svěřila jsem se i s tím, že zatím nevíme, jak do toho namočit Adélu a k mému nemalému překvapení to byla právě máma, kdo to rozlouskl. Její nápad byl vlastně úplně logický, tak logický, že jsem se musela plácnout do čela, proč mě to ksakru nenapadlo.

„Já nejsem odborník, takže mě klidně pošli do háje, ale co kdyby byla oběť, kterou oba bratři třeba před rokem zachránili a od té doby jsou přátelé? Jestli sama byla hostitelkou, dává smysl, aby do toho byla zasvěcená.“

„Mami to je geniální! Navíc pokud jí zachránil právě Jens, mohla se do něj zamilovat. To se přece stává, že oběť se zamiluje do svého zachránce,“ neskrývala jsem své nadšení a hned jsem se zvedla s omluvou, že to musím rychle zapsat. Máma mě jen s úsměvem pozorovala. Mé nové nadšení ji evidentně potěšilo. Výborně 2-0 pro mě, konstatovala jsem v duchu.

V pokoji jsem to hned přidala do charakterovníku a poslala Felixovi, i když mi bylo jasné, že on osnovu ještě nemohl stihnout. Zároveň jsem mu také poslala zprávu na mobil:

 

Charakterovník máš v e-mailu, nečekaná inspirace přišla od mámy. A mimochodem, zdálo se mi o Katie, tentokrát jsem s ní mluvila. Zavolej až budeš moct. Díky, Soph.

 

Poslední větu jsem doplnila až po delším váhání. Přeci jen, jemu se dělo něco podobného, třeba má nějakou teorii, co to všechno znamená.

Felix se ozval kolem poledne, nejspíš měl zrovna pauzu na oběd. Poznala jsem, jak je rád, že jsem se mu ozvala. Řekl mi Lištičko, a to důvěrné oslovení mě tak vyděsilo, až jsem se na posteli napřímila. Kdy se náš vztah takhle posunul?

„Proč mi tak říkáš?“ zeptala jsem se zaskočeně.

On se do telefonu zasmál: „Promiň to jen, že máš hezky zrzavé vlasy. Vždycky se mi to líbilo. Neber to nijak zle, je to jen…přátelské oslovení.“

Mě to sice jako přátelské oslovení zrovna neznělo, ale rozhodla jsem se to přejít. Třeba v tom hledám něco víc, než v tom skutečně je. Raději jsem se tedy vrátila k tématu.

„Když to říkáš. Poslyš, co myslíš, že znamenal ten můj sen?“

„Myslíš proč se nám ten, kdo odešel zdá pořád skutečný, i když víme, že není? Tak na to jsem nikdy nepřišel. Možná jí jen podvědomě chceme něco říct, něco, co jsme nestihli. Pamatuješ si, o čem jste v tom snu mluvili?“

Zamyslela jsem se. Felix na druhé straně trpělivě čekal. Slyšela jsem mlaskání, jak zrovna jedl svůj oběd.

„Hm, ne moc přesně, ale zdá se mi, že šlo jen o kamarádské tlachání, nic důležitého. Nejhorší na tom byl ten pocit, vědomí, že bych s ní mluvit neměla, jenže ona byla tak skutečná. Nevím, jak jinak to popsat.“

„Nevadí, vím přesně jak to myslíš. Podle mě nám nezbývá, než čekat a doufat, že to přejde, i když já si někdy přeju, aby to neskončilo. Víš mám strach, že bych pak zapomněl, jak vypadala.“

Zprudka jsem se nadechla vykolejená jeho upřímností. Proč jsme spolu byli schopní mluvit takhle, zatímco s nikým jiným mi to nešlo? Bylo to proto, že on jediný měl šanci porozumět? Jako by nás ta ztráta nějak spojovala.

 „Nemůžeš zapomenout na někoho, koho jsi miloval. Třeba to časem vybledne, ale nezapomeneš.“

„Snad máš pravdu. Jinak nápad tvé mámy se mi líbí, docela to do toho zapadá,“ ocenil Felix, čímž nás vrátil zpátky na bezpečnou, méně emocionální půdu.

„Taky myslím, akorát mě štve, že to napadlo jí a ne mě. Vždyť ona fantasy literatuře mává možná tak z vlaku.“

Oba jsme se tomu zasmáli a mě najednou došlo, jak jsem ráda, že je tady. Jen díky němu jsem stále jakž takž držela pohromadě.

„Je jedno, kde se ta inspirace vzala. Hlavní je, že to máme, pomůže mi to s osnovou. Promiň, ale budu muset jít, skončila mi pauza.“ 

„Jasně tak ať ti to uteče a díky, že jsi zavolal,“ rozloučila jsem se a s úsměvem ukončila hovor. Sice mi moc neporadil, ale příjemně jsme si popovídali. Jen s ním jsem o Katie byla schopná mluvit volně, beze strachu, že se sesypu. I kdyby se tak stalo, podle něj je normální a v pořádku, že to člověka někdy semele. Prostě by mě zase posbíral a vrátil zpátky pevnou půdu pod nohama. Ne jako máma, která už by brala do ruky telefon a objednávala mě na terapii. Jak se potom může divit, že se jí nesvěřuju, je mi záhadou.

Takhle by to mohlo nejspíš znít, jako by Gabriela Atwoodová byla naprosto příšernou matkou, co nezná svou dceru, ale nechápejte to špatně. Ona jen nevěděla, jak mi pomoct. Každý tyhle situace řeší jinak a pro ni to bylo nové. Nejspíš nikdy nemusela utěšovat truchlícího člena rodiny. Takže přestože jsem s ní nesouhlasila a terapii nevěřila, neměla jsem jí to úplně za zlé. Všichni nakonec děláme jen to, co považujeme za správné. Ona nebyla výjimkou.

Ve skutečnosti, kdyby existovala nějaká soutěž na matku roku, mohla by se jí s klidem zúčastnit. Jako utěšitelka možná stála za houby, ale jinak byla skvělá. Vždycky mě podporovala, vedla k samostatnosti a s mírou dovolovala věci, které by jiné matky, přísné, přehnaně ochranářské kvočny hned zatrhly. Ona prostě věděla, že dítě si potřebuje občas natlouct, aby se naučilo být opatrnější. Takže abych to uzavřela, i když se s ní občas neshodnu, nikdy bych ji nevyměnila.