Podzimní ticho/ Kapitola 10 – Snaha jít dál

 

 

 

 

                            Kapitola 10 - Snaha jít dál 

 

 

„Nechci tě v tomhle životě…“
„Možná se k sobě vrátíme…“
„Nezasloužíš si mě…“

Ty věty se jí v hlavě ozývaly jako zlomená deska. Pořád dokola. Jako by se čas v jejím pokoji zastavil. Bylo to tu ticho. Až příliš. Jen tikot hodin jí připomínal, že noc běží dál, i když její svět právě zůstal stát.

Emma ležela na posteli ve stejném oblečení, ve kterém se s ním hádala. Tričko nasáklo potem, ale taky slzami. Pomalými, neúnavnými. Nedokázala je zastavit.

Zavřela oči. Viděla ho znovu, jak bouchá do dveří, jak jeho oči potemněly bolestí a zároveň vztekem. A pak jeho hlas... zlomený, přesto tvrdý. Jako by si nasadil brnění, kterým ji od sebe odstrčil.

A přesto... na dně všech těch slov bylo něco, co bolelo víc než cokoli jiného: že to vzdával. Že odcházel. Od ní. Od toho všeho, co spolu budovali.

Emma se zhluboka nadechla a sáhla po deníku. Tentokrát už nepsala věty. Jen slova. Útržky. Jakoby si potřebovala rozkouskovat vlastní bolest, aby ji vůbec zvládla přečíst.

Ztracená.

Prázdná.
Břemeno.

Možná jsem nikdy neměla být milovaná.

Překulila se na bok a zadívala se do prázdna. Přikrývka ji už nehřála. Ani oblíbený plyšák, kterého objímala, nedokázal utišit ten chlad, co jí sídlil pod hrudní kostí.

 

Druhý den

Do školy šla jako stín. Oči opuchlé, vlasy stáhla do drdolu. Usmívala se na učitele, ale v očích nebylo nic. Prázdno.

Soustředila se na písemky, odpovídala na výzvy, hlásila se. Snažila se přesvědčit svět, že je v pořádku.

Ale nebyla.

Na záchodě se jí zatočila hlava. Musela se opřít o umyvadlo. Nádech. Výdech. Pomalu. Zhluboka.

“Nebudeš se tu hroutit. Ne před nimi.”
Ale tělo mělo jiný plán. Odpoledne v kavárně už nezvládla. Slíbila to Mie i Claire, ale musela to zrušit. Omluvila se zprávou: Dnes ne. Bolí mě všechno. I duše.

Večer doma byl tichý. Příliš tichý. Matka se jí vyhýbala. Otec mlčel. Emma věděla proč. Ta žena v telefonu…

Miláčku, budeš dnes ještě v práci, nebo za mnou přijedeš rovnou?

Tuhle větu slyšela pořád dokola, stejně jako ty Markovy. Všechno se míchalo. Láska. Zrada. Strach. Samota

 

Později večer

Seděla u přihlášek na vysoké školy. Ruce se jí třásly. Ale psala. Jméno. Datum narození. Obor. Medicína. Všechno to vyplnila. A pak vzkaz do motivačního dopisu:

„Možná nemám zdravé tělo, ale mám srdce, co ví, jak důležité je umět někomu zachránit život. A pokud ho nezachráním, chci být někdo, kdo tam s ním bude až do konce. Protože vím, jaké to je být na té druhé straně.“

Po dopsání poslední přihlášky si Emma povzdechla a zavřela notebook. Místo úlevy ale cítila prázdnotu. Mark jí pořád běhal hlavou, a tak se rozhodla – bude uklízet. Třeba tím zaplaší myšlenky.

Převlékla postel, srovnala si stůl, začala třídit staré papíry a vzpomínky. Při tom našla krabici s vánočními ozdobami a začala zdobit parapet malými světýlky. Pustila si hudbu a na chvíli se uvolnila. Dokonce si i zlehka podupávala do rytmu.

Ale pak se její pohled zastavil na nástěnce nad stolem.

Fotky. Ona a Mark. Smích, výlety, objetí, západy slunce. Byli tak šťastní. Nic je netížilo. Ani rakovina, ani rodinné lži. Jen oni dva – jeden svět.

 

Hudba ztichla.

Radost zmizela. V krku se jí znovu stáhl uzel. Srdce dalo jasně najevo, že ještě zdaleka není uzdravené. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nebude žádné my. Budou to první Vánoce bez něj. V hlavě jí vířily myšlenky co kdyby… ale věděla, že žádné „kdyby“ už nepřijde. Jen konec.

Slzy padaly tiše, ale neúprosně.

Po chvíli přišlo poznání. Možná měl Mark pravdu. Možná jí nemoc vzala víc, než si chtěla přiznat. Možná vztah s ní nebyl nic snadného. Kdo by chtěl být s někým, kdo možná zítra už nebude?

Začala ze zdi sundávat jednu fotku po druhé. Každá měla svůj příběh – radost, objetí, sliby. Nakonec do krabice přidala i malý přívěsek – perlové srdce, které jí Mark jednou přinesl z dovolené u moře. Uchopila poslední fotografii – seděli na pláži, koukali na hvězdy, držel ji pevně. Tam byla v bezpečí. Tam byl její svět.

Fotku položila navrch a krabici zavřela. Na víko napsala:

Vzpomínky: Já a Ty.

Odnesla ji do skříně. Zavřela. Symbolicky. Bolestně. Ale správně.

Sedla si k oknu a zabalila se do deky. Venku začalo sněžit. Sníh měla vždycky ráda. Byl tichý, čistý, uklidňující. Vzpomněla si na rozhovory s rodiči o léčbě na venkově. Najednou jí ten nápad nepřišel tak špatný. Možná je čas vzít nemoc vážně. Možná je čas přemýšlet o tom, co dál.

V hlavě jí blesklo: Ples. Zimní zápas. Mark. Cassie.

Neměla chuť se ukazovat. Ale druhý hlas jí říkal:
„Proč bys měla být ta, co se schovává? To on odešel. Ty jsi tu pořád. A pořád dýcháš.“

Už nebude jeho dívkou. Bude sama sebou.

Když domyslela tu myšlenku, stáhl se jí žaludek. Zničehonic ji píchlo v boku, jakoby tělem projel ledový šíp. Zamotala se jí hlava, a když si vyhrnula rukáv, uviděla na paži dvě velké modřiny. Nemoc se znovu ozvala. A tentokrát hlasitě.

Unavená vstala a napustila si horkou vanu. Voda pomohla. Na chvíli. Po koupeli si udělala pleťovou masku, sedla k počítači a dopsala esej na pondělí. Byla sobota večer – zítřek bude na odpočinek.

Zhasla lampičku, schoulila se pod peřinu a zašeptala:

„Zítra bude lepší den.“

 

**********************************************************

Emma se probudila brzy ráno. Slunce ještě zcela neprosvítilo závěsy, ale místnost byla naplněná tou zvláštní zimní tichostí, která připomínala klid před padajícím sněhem. Protáhla se, zamrkala na strop a – poprvé po dlouhé době – se necítila zničená.

Její srdce sice ještě nosilo jizvy po tom, co se stalo, ale něco v ní šeptalo, že to dnes bude lepší. Možná ne úplně bez bolesti, ale rozhodně ne jen ve znamení smutku.

 

Vyskočila z postele, popadla teplé ponožky s vločkami a oblékla si pohodlný svetr. Když se podívala z okna, sněžilo. Malé vločky tancovaly jako by pro ni. Vzala telefon – notifikace z Instagramu.

Mark přidal fotku.

Srdce se jí na okamžik sevřelo. Palec se téměř nechtěně posunul, ale včas ho zastavila. Zavřela aplikaci. "To už není moje starost," zašeptala si a dala mobil stranou.

Po snídani už Emma stála připravená u dveří. Kabát, čepice, šála, rukavice – celá zabalená jako sněhová princezna. Venku na ni čekaly Mia a Claire, obě rozesmáté, s termoskou horké čokolády a malým svítícím sobem na klíčence, který Emma hned dostala jako „amuletek do lepších dnů“.

 

Společně zamířily na vánoční trhy.

Ulice byly plné světel, vůní a smíchu. Děti pobíhaly s perníčky, na stáncích se houpaly ozdoby a vůně skořice a hřebíčku všechno zalévala jako teplý čaj na duši. Emma se s chutí zasmála, když jí Claire omylem potřísnila kabát šlehačkou z vánočního punče, a Mia jí do ucha šeptla: „Tohle si zapiš do těch tvých deníků – je to nádech života.“

Později si sedly do kavárny, kde hrála klavírní verze Have Yourself a Merry Little Christmas. Emma pozorovala, jak vločky padají za oknem, a cítila se – i přes to všechno – šťastná.

Doma je překvapilo ticho. Ne napjaté, ale klidné. Máma seděla s tátou u stolu, oba s hrnkem čaje, a mluvili tiše. Když Emma vešla, matka k ní vzhlédla a jemně se usmála.

„Byli jsme dnes spolu u doktora,“ řekla tiše. „A rozhodli jsme se, že se nebudeme hned stěhovat. Chceme, abys tu měla ještě svůj prostor. Chvíli. Než bude potřeba něco měnit.“

Emma kývla, trošku překvapená, ale vděčná. Otec jí podal ruku přes stůl a stiskl ji. „Všichni se učíme... hlavně být spolu.“

Ve škole šlo všechno líp. Emma dohnala známky, její referát o etice v medicíně dostal pochvalu od učitelky a jedna ze spolužaček jí nenápadně položila na lavici ručně psaný lístek: „Obdivuju tě, jak to všechno zvládáš.“

Její zdraví však bylo dál kolísavé. Někdy ji bolela hlava tak, že musela odejít dřív ze školy, jindy ji skolila únava jen při cestě domů. Ale už nebojovala sama.

Alex jí pomáhal s učením, nosil jí výtisky přednášek a někdy prostě jen seděli v knihovně v tichu – přítomní, chápaví.

„Díky, že tu jsi,“ řekla mu jednou, když jí donesl mandarinku a tabulku hořké čokolády. „Díky, že… prostě chápeš.“

Alex se pousmál. „Nemusím chápat všechno, Emmo. Stačí, že tu jsem, ne?“

Zanedlouho se začalo mluvit o zimním plese a velkém školním zápase. Emma zaslechla Miu a Claire, jak o tom šeptají, a i když ji nechtěly zatěžovat, sama je přerušila:

„Vím, že tam bude Mark. A Cassie. Ale nejsem z porcelánu, holky. A nechci být doma sama, když se všichni baví. Takže jo – jdu na ples.“

Mia se zatvářila dojatě. „Ty jsi neskutečně statečná.“

Emma pokrčila rameny. „Ne. Já prostě jen nechci, aby mi život protékal mezi prsty.“

Ten večer si sedla k oknu, zabalila se do deky a pozorovala padající sníh. Poprvé po dlouhé době neměla v hlavě chaos. Jen vděčnost. Za přítomnost. Za ty, co zůstali. A za to, že ještě dýchá.

Další kapitola brzy :)) Děkuji že čtete