Ve stínu ztráty- Kapitola 9

Kapitola 9: Pozvání

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Takhle to chodí v životě, ale i v případě psychických potíží. Výkyvy nálad jsou u pacientů s PTSP naprosto normální. (1) Často to jde dokonce do extrémů, kdy jeden den byste se nejraději zabili a druhý se vznášíte na obláčku euforického štěstí.

I když jsem u terapeuta nebyla, načetla jsem toho dost, abych věděla, že právě tohle by byla moje diagnóza. Přesto mě nic nedokázalo přesvědčit abych se objednala. Zvlášť když poslední dobou jsem se cítila opravdu dobře. Od té krize během návštěvy doktorky uběhlo několik dní, během kterých se všechno tak nějak samovolně uklidnilo.  Ani noční můry už nebyly zdaleka tak časté, což mi dávalo důvod věřit, že jsem z toho téměř venku.

Možná za to částečně mohlo to, že jsem trávila spousta času s Felixem. Buď jsme se věnovali psaní, nebo jako mnoho dalších lidí využívali poslední teplé dny k návštěvám koupaliště. Tak tomu bylo i teď.

Ležela jsem na břiše, chytala vitamín D a uvažovala nad tím, jak se během léta změnil náš vztah. Zpočátku jsme byli prostě jen dva známý, kteří mají podobné problémy. To však velmi brzy přerostlo v důvěrné přátelství. Felix se pořád držel toho svého oslovení Lištičko a já si na to zvykla tak, že už mi to ani nevadilo. Vlastně to bylo docela roztomilé. Zkrátka a jednoduše nám spolu bylo dobře. Jako kdyby Felix nějak nahradil Katiu, coby můj nejlepší kamarád a zaplnil prázdné místo, které po ní zbylo.

„Máš trochu připálená ramena, nechceš namazat?“ vyrušil mě najednou ze zamyšlení jeho hlas. Zrovna se vrátil z bazénu poté, co jsem s ním odmítla skákat z věže. To nebyla zrovna má oblíbená činnost a ani jsem to moc neuměla. Tahle nabídka už ale byla mnohem lepší. 

„To budeš hodný, díky.“

Pohodlně jsem se uvelebila a užívala si hýčkání. Nalevo ode mě se zhruba pětiletá holčička snažila přemluvit mámu, aby jí koupila zmrzlinu. Napravo byl postarší pán zahloubaný do knížky. Od začátku se zdálo, že je tu sám, ale nebyla jsem si jistá.

Právě teď mi výhled na něj zakrýval Felix a já si uvědomila, že je vlastně docela sexy. A ty jeho ruce, uklidňující dotyk, jak jemně klouzal po mých zádech. Ne, jistěže mě to nenapadlo poprvé, to bych musela být slepá, jenže tohle bylo špatně. Nechápala jsem sama sebe, vždyť byl zasnoubený s mou nejlepší kamarádkou. Vůbec bych o něm neměla přemýšlet tímto způsobem. I když už tu Katia nebyla, nikdy bych jí to neudělala. Problém byl, že tělo a rozum si momentálně totálně protiřečily, takže jsem v tom měla chaos. Ten se ještě umocnil ve chvíli, kdy mi došlo, že mám rozepnutý vršek od plavek. Zeptal se mě vůbec? A kdy jsem souhlasila? Vůbec na nic z toho jsem si nevzpomínala, tak moc jsem byla mimo. Nakonec jsem nad tím v duchu mávla rukou. Prostě mi jen namazal záda a nechtěl umazat i plavky, o nic nejde.

Po chvíli, když skončil a plavky mi zase zapnul, jsem se obrátila na bok. V mém výrazu muselo zůstat něco z toho zmatku, co se mi honil hlavou.

„Jsi v pohodě Lištičko? Vypadáš zmateně.“

Jo tak to je přesné. Pomyslela jsem si a přinutila se k úsměvu. „Jo jen… jsem se zamyslela, promiň.“

„A řekneš mi, o čem přemýšlíš?“

O tom, jak neuvěřitelně jsi sexy a já vůbec nevím co si s tím počít.

„Vlastně jen tak. Říkám si, noční můry skoro zmizely, já se cítím dobře. Myslíš, že už jsem v pořádku?“ zeptala jsem se na to, co se mi poslední dny vážně honilo hlavou, i když ne zrovna teď. Což Felix vědět nepotřeboval.

„Myslím si, že je to na dobré cestě, ale měla bys být opatrná. Kdykoli se může objevit spouštěč, vždyť víš.“

Věděla jsem, co má Felix na mysli, proto jsem přikývla. Měla bych se vyhýbat místům, která by mi to mohla zase připomenout a vyvolat další úzkost jako tenkrát ten flambovací oheň. Ale chtěla jsem žít takhle? Ve strachu, že přijde další záchvat a další zlé sny? Připadala jsem si jak v nějakém začarovaném kruhu a nutně jsem se z něj potřebovala dostat ven.  

***

První den v práci. Pamatujeme si ho všichni. Bývá to ten den, kdy si plně uvědomíme, že doba mladické nerozvážnosti a nezodpovědnosti definitivně skončila. Pro mě to znamenalo hlavně naději, že konečně přijdu na jiné myšlenky a přestanu myslet na to, zda jsou noční můry pryč definitivně, nebo jde jen o klid před bouří. Felixova slova mi totiž stále nešla z hlavy. Rozhodla jsem se však soustředit na současnost a nehledat spouštěče za každým rohem.

Moje výhoda byla, že díky praxi, kterou jsem zde strávila v době studia, nebylo nutné detailní zaškolení. Takže místo abych na začátku vše hlavně pozorovala a snažila se nezpůsobit katastrofu, mohla jsem se rovnou vrhnout do práce na jakémsi podřadném rukopisu začínajícího autora.

„Jde o docela originální rodinné drama, které by mohlo mít určitý potenciál. Chci, aby sis to přečetla a zkusila tomu dát strukturu. Kdyby sis s něčím nevěděla rady, klidně se zeptej Moniky, nebo Lea. Oba ti určitě rádi poradí,“ řekl mi Dr. Valerian hned jak jsem se usadila ke svému stolu.

Monika Bergerová a Leo Steiner, oba dlouholetí zkušení zaměstnanci. Všem okolo kromě nich samotných bylo jasné, že po sobě jedou. Ona drobná pihovatá hnědovláska, on hubený vysoký blonďák s milým úsměvem. Vlastně se k sobě docela hodili, ale bylo mi jasné, že pokud někdo něco neudělá, budou kolem sebe dál jen tak kroužit jak ty satelity. Za dobu, co jsem tu nebyla se na tom totiž absolutně nic nezměnilo.

Potřásla jsem hlavou ve snaze přestat o těch dvou přemýšlet dřív, než si Valerian všimne, že nic nedělám.

Pracovala jsem soustředěně až do oběda a bavilo mě to. Brzy jsem pochopila, proč ten rukopis šéfa zaujal. On sám vedl spořádaný rodinný život, někdo by možná řekl, že až nudný. Ovšem tenhle autor rozhodně nudnou rodinu neměl, v jeho románu byl jeden větší ztroskotanec než druhý. Ne, že by si Valerian přál právě takový život, to vůbec ne. Jen prostě na rozdíl od tohoto mladíka nezažil nic, o čem by stálo za to psát. I když to v rukopisu nebylo nikde uvedeno, šlo zřejmě o skutečné události.

Do malé kuchyňky na oběd jsem tedy odešla s tím, že se po přestávce pokusím zkontaktovat dotyčného autora a zjistit, jak se věci mají.

„Jak ti to jde, je všechno v pořádku?“ zeptala se mě Monika, která už tu mezitím seděla nad svým oblíbeným salátem. Co jsem si pamatovala, nikdy nejedla nic jiného.

Řekla jsem jí o tom rukopisu a podezření, že je psaný podle skutečnosti. „Co myslíš, měla bych zkusit toho autora kontaktovat?“

„Já bych to udělala. Pokud se to má dobře vydat, potřebuješ vědět, jestli to není podle skutečné události. Pomůže to s propagací. Spousta čtenářů spíš sáhne po dramatu, když budou vědět, že se to opravdu stalo.“

„Díky, pokusím se mu to takhle vysvětlit,“ přikývla jsem a dál mlčky jedla kuřecí kung-pao.

Klid mi ale nebyl dopřán dlouho. Po mé druhé straně se náhle objevil Leo s úsměvem od ucha k uchu.

„Poslyš Sophie, s Monikou jdeme v pátek večer na skleničku do klubu Equinoxe. Půjdeš s námi? Můžeme se trochu poznat, zahrát si kulečník a tak. Prostě utužování vztahů mezi kolegy,“ mrknul na mě.

V první chvíli jsem chtěla odmítnout. O další záchvat úzkosti jsem vážně nestála. Ovšem na druhou stranu, tohle byl jiný klub, nikdy jsem v něm nebyla. A přece se nemůžu věčně vyhýbat všemu, co nějak připomíná Katiu. To bych se mohla rovnou zahrabat do země. Navíc já vážně chtěla všem a nejvíc sama sobě dokázat, že jsem v pořádku. Tohle mohla být ideální příležitost. Nic se nestane, bude to dobrý. Řekla jsem si a obrátila svou pozornost k Leovi a Monice.

„Proč ne, půjdu ráda,“ usmála jsem se na ně a vzápětí mě napadl další důvod proč jít. Chtěla jsem se pokusit dát ty dva dohromady, nebo alespoň zařídit, aby si uvědomili, že si nejsou lhostejní a tohle mohl být první krok.

Teď když jsem měla cíl, veškeré předchozí obavy se najednou vytratily. S dobrou náladou a odhodláním jsem se dala znovu do práce. 

Poznámka autorky: (1) PTSP – Posttraumatická stresová porucha, nebo též posttraumatický stresový syndrom vzniká jako reakce na závažný stres nebo traumatickou událost. Projevuje se znovuprožíváním události v myšlenkách, nebo snech, náladovostí, návaly hněvu, či nadměrnou úlekovou reaktivitou. Postižený se často snaží vyhýbat místům a činnostem, které by mu danou událost mohly připomenout. Obtíže tak postupně začínají ovlivňovat i běžné denní činnosti.