Podzimní ticho - Kapitola 11 - Tichá zpráva

 

 

               

                 Kapitola 11 - Tichá zpráva 

 

Bílé stěny ordinace působily ještě chladněji než sníh za oknem. Emma seděla na vyšetřovacím lehátku a sledovala doktorku. Mlčela. Byla zvyklá. Slyšela už všechno – jen dnes to znělo jinak.

„Emmo…“ začala doktorka tichým hlasem, „léčba zabírá. Tvoje tělo reaguje... ale velmi nepředvídatelně. Nejedná se o výrazný pokrok. Spíš o částečnou stabilizaci.“

Emma mlčela. Zase ta vata. Zase slova, která měla bolet míň, ale bolela víc. Zase „dlouhá cesta“. Zase žádné „bude líp“.

„Chtěli bychom po Novém roce přistoupit k vyšší dávce léčby,“ pokračovala doktorka. „Mohlo by to tělu pomoci víc zabojovat. Ale znamenalo by to častější pobyty v nemocnici. Potřebujeme tě víc sledovat.“

Emma se na ni konečně podívala. „To nemyslíte vážně…“ vydechla.

Doktorka ji chápavě pozorovala. „Emmo, vím, že je to náročné. Ale všimla sis sama – víc ztrácíš vlasy. A zhubla jsi víc než předtím. Tvoje tělo dává signály, že potřebuje pomoc. Nechceme čekat, až bude pozdě.“

Emma sevřela ruce do pěstí. Srdce jí bušilo.

„Nechci být znovu v nemocnici,“ šeptla. „Nechci být ještě víc pryč ze života.“

 

V tu chvíli vešli její rodiče. Dlouhý pohled mezi nimi a doktorkou napověděl vše. Byli už informovaní.

„Emmi,“ začala matka měkce, „je to důležité. Měli bychom o tom vážně mluvit.“

„Vy jste s tím souhlasili?“ zvedla k nim oči.

Otec přikývl. „Chceme pro tebe to nejlepší.“

Emma sevřela rty. Cítila se zrazená. Opatrování. Rozhodování bez ní. Jenom protože je ještě pár měsíců dítětem…

„Takže tohle je to nejlepší?“ šeptla. „Více bolesti? Více strachu? A míň mě?“

Odpovědí bylo jen ticho.

 

Další den ve škole byl zamlklý. Okna vymrzlá, slunce mdlé. Emma seděla s tváří opřenou o dlaň a zírala ven. Neslyšela slova učitelky, která monotónně vysvětlovala novou látku, ani nevnímala spolužáky kolem. Myšlenky na doktorku a rodiče ji dusily víc než nemoc sama. A pak… ještě Mark. Jeho slova, jeho pohled, jeho odchod. 

 

„Třído?" ozval se najednou hlas učitelky, přerušující tok myšlenek. „Máme nového spolužáka."

Emma se probrala. Všichni se otočili ke dveřím. A pak vešel on.

Chvíli bylo úplné ticho.

Postava v černém kabátě s ostře střiženými havraními vlasy. Tvář klidná, skoro andělská, oči... oči jako ze skla. Světle modro-zelené, až z nich mrazilo. Na rtech decentní piercing. Na krku vytetovaná růže s nápisem, který z dálky nešel přečíst. Jeho styl byl jiný — jemný nádech punku, rocku, ale vše sladěné. Elegantní, ne křiklavé. Celá třída ztichla. A holky? Uhrančivě zíraly.

 

Emma na něj upřela pohled. Nemohla odtrhnout oči. V tom okamžiku, když se jejich pohledy střetly, ucítila něco zvláštního. On se usmál. Jemně, nenuceně, jako by se znali. A pak pohled sklopil zpět k učitelce.

 

„Třído, tohle je Danny Brook. Přestěhoval se z New Jersey. Doufám, že ho přivítáte hezky," oznámila učitelka. „Danny, posaď se, kde je volné místo."

Danny jen kývl, poděkoval a šel mezi lavicemi. Prošel kolem Emmy... a sedl si rovnou vedle ní.

Emma cítila, jak jí ztuhly prsty. Jen koutkem oka ho sledovala, když si rozbaloval sešit. Srdce jí tlouklo nepravidelně.

Celá hodina utekla jak ve snu. Emma se nedokázala soustředit. A když zazvonilo, celá třída ožila.

Učitelka ještě dodala: „Zbytek látky si necháme po Vánocích. A nezapomeňte — zítra jedeme na exkurzi. Autobus vyráží v devět, buďte před školou včas!"

Emma začala pomalu uklízet věci. Sáhla po penálu — a ten jí sklouzl ze stolu a spadl na zem. Byl to ten limitovaný penál s logem její oblíbené kapely, který kdysi dostala od Marka. Smutně se na něj zadívala, ale než se stihla ohnout...

„Ehm... něco ti upadlo," ozval se známý hlas. Danny se k ní naklonil a podával jí penál.

Emma zvedla hlavu. Jeho oči byly klidné, a když jí podával věc, dodal s úsměvem: „A nemusíš být smutná... je to jenom penál."

Emma ztuhla. „Děkuju," zašeptala.

„Není zač." Usmál se, vzal batoh a odešel z třídy.

 

Emma se za ním jen dívala. Stále nechápala, co se právě stalo. Kdo to byl? A proč se v ní ozval ten zvláštní klid, jako kdyby... jako kdyby ho znala dávno předtím?

Školní jídelna voněla po hranolkách a přepáleném oleji. Hluk, smích, vrzání táců, zvuk mobilů a občasné zakřupání bramborových chipsů vytvářely chaos, ve kterém se Emma pohybovala jako duch. Prošla mezi stoly, zamířila do zadní části a posadila se na své obvyklé místo, kde měla klid. Dnes neměla chuť na jídlo. Ani na lidi.

Mia a ostatní dívky z jejich party si k ní po chvíli přisedly, každá s plným tácem a rozesmátou náladou.

„Em, zítra večer je ten večírek u Grace," nadšeně oznámila Mia a usrkla pomerančový džus. „Bude DJ, osvětlení, fotokoutek... fakt jako vážně něco extra!"

„A hlavně..." vložila se do toho Leila, „...bude tam i Mark. Slyšela jsem, že se s ním zase něco děje. Jakože nějaký nový problém, ale to je klasika. No každopádně – přijdeš, že jo?"

Emma se pousmála, ale v očích bylo prázdno. Dala si pramen vlasů za ucho a zamumlala:
„Asi ne. Nechce se mi tam."

„Ale no tak!" vyhrkla Mia. „Em, fakt, pojď. Nemusíš tancovat, jen tam buď. Trochu se uvolníš, třeba se i zasměješ..."

„Nechci," řekla Emma tiše, ale pevně.

„Kvůli Markovi?" zeptala se Mia opatrně.

Emma zavrtěla hlavou. „Kvůli sobě."

Na chvíli bylo ticho. Mia jí položila ruku na rameno a tiše dodala: „Chybíš nám, víš? Ale chápeme to."

Emma jen přikývla.

Najednou někdo prošel kolem jejich stolu. Danny. Se svým černým batohem a plastovým kelímkem s vodou v ruce. Na okamžik zpomalil, jakoby váhal, jestli se zastavit... ale pak šel dál a sedl si o pár stolů dál — sám.

Emma se na něj krátce podívala. Zase ten zvláštní pocit. Ticho v sobě. Bezpečí. Ale i odstup.

„Ten nový je... zvláštní, že?" špitla Leila, která si všimla Emmina pohledu. „Myslíš, že je to ten typ, co píše básničky a chodí po nocích na hřbitovy?" zasmála se.

Emma se pousmála. „Možná. Ale aspoň je ticho."

„To jo," kývla Mia. „Ale má něco do sebe."

V tu chvíli se z rozhlasu ozvalo školní hlášení o exkurzi. Dívky se zvedly a začaly sklízet tác, ale Emma zůstala sedět. Pomalu se napila vody a pohlédla na Dannyho. A v tom okamžiku... se jejich oči znovu střetly.

Tentokrát ale nebylo třeba úsměvu. Jen tiché porozumění. Jakési nevyřčené „já vím".

Emma si povzdechla. Zítra exkurze. Dnes – klid. A večírek? Ten může klidně proběhnout bez ní.

 

Emma se tiše proplížila kolem tělocvičny a přitiskla si učebnici angličtiny k hrudi, jako by jí měla být štítem

Emma se tiše proplížila kolem tělocvičny a přitiskla si učebnici angličtiny k hrudi, jako by jí měla být štítem. Věděla, že by měla být uvnitř. Rozcvička, skákání přes švihadlo nebo běhání v kruhu, zatímco trenérka píská a pokřikuje, a někdo se směje, že jí došly síly po dvou kolech. Ne. Ne dnes.

Zatáhla za svou skříňku, její staré písknutí se ozvalo jako výsměch jejímu malému plánu. Vytáhla mobil, kontrolovala hodiny. Ještě pár minut, než bude oficiálně „ztracená". Možná se jen schová na záchodě nebo zamíří do knihovny. Bude dělat, že tam byla kvůli bolesti hlavy.

„Hele, Wallkerová. Zase se flákáš?" ozval se posměšný hlas za ní.

Ztuhla. Ten hlas poznala hned. Mark. A za ním jeho obvyklá parta. Smích, pobavené pohledy. Cassie stála hned vedle něj, dokonale nalíčená, s výrazem, že svět jí leží u nohou.

„Nevypadáš jako někdo, kdo zvládá sprinty," dodala Cassie sladce jedovatě.

Emma si povzdechla a bez pohledu na ně odpověděla: „Nevypadáš jako někdo, koho by zajímalo, co zvládám."

Mark na ni pohlédl ostře. „Cass, nech toho."

Cassie překvapeně zamrkala. „Cože? Teď se jí zastáváš?"

Ale Mark už se zvedl ze zdi a pomalu došel až k Emmě. Ostatní zmlkli, přihlíželi v napjatém tichu.

„Ehm... Chtěl bych ti říct o tom, co se stalo u tebe doma..." začal váhavě Mark. „Nechtěl jsem tě ranit, fakt ne. Myslím, že jsem to trochu blbě podal a..."

Emma se na něj konečně otočila. Výraz lhostejnosti vepsaný do tváře. Přerušila ho znuděným tónem:

„Hele, Marku... Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ani mi nic dokazovat. Pochopila jsem. A myslím, že dál už nemá cenu si něco říkat. Žiješ si svůj život a já svůj. Co víc chceš vysvětlovat?"

Zabouchla dvířka skříňky. Kov hlasitě cvakl. V tom ji Mark popadl za paži.

Emma se mu okamžitě vytrhla a prudce ucukla.
„Přestaň!" vyštěkla. „My dva si už nemáme co říct, je ti to jasný?!"

Její hlas byl ostřejší než kdy dřív. Mark znejistěl, ale pak se v něm cosi zlomilo.

„Co to meleš?" zvýšil hlas. „Já ti chtěl jen říct, že to nebylo tak, jak jsem ti to tehdy řekl! Že to chce čas! Aby se to v životě nějak urovnalo! A ty mi tu začneš dělat scény na chodbě před všema?! To sis to plánovala jako nějakou odplatu?!"

Jeho hlas zněl podrážděně. Kluci vzadu si něco šuškali, ale Emma zůstala klidná. V jejím výrazu se objevil sarkasmus.

„Jistě, Marku. Každej ti přece chce všechno oplácet a dávat ti lekce," pronesla klidně. „Bohužel ne každej je jako ty... Bez urážky – já nepatřím do téhle kategorie blbců. Je mi to fuk. Celej tvůj život. Tohle směšný rozcházení a navracení mě vážně nebaví. Ani to nepotřebuju. Jestli tobě to něco dává, fajn, ale mě s tím neotravuj."

Mark se náhle rozesmál. Falešně, tvrdě. Kluci se k němu přidali.

„Wow, kámo, ta ti dává kopačky na tvrdo," uchechtl se jeden z nich.

Mark nasadil úšklebek a pronesl mezi zuby:
„Ona by mi kopačky nedala nikdy. Na to mě moc miluje. I když teď ze sebe dělá chytrou."

Emma na něj zírala. Její obličej ztuhl v naprostém znechucení.

„Nemám pravdu?" dodal Mark posměšně.

Emma k němu pomalu přistoupila. Zastavila se těsně před jeho tváří. Dělily je jen centimetry. Mark znejistěl. Cítil napětí, nával adrenalinu. Toužil ji políbit, obejmout, získat zpátky...

A pak to přišlo.

Emma napřáhla ruku a vrazila mu facku. Prudkou, hlasitou. A přesnou.

Chodbou se rozlehl výkřik. Kluci ucouvli a rozesmáli se.

„Twl kámo, ta sedla!"

Mark si držel tvář, oči plné vzteku. Emma se ani nepohnula. Hlasem ostrým jako břitva pronesla:

„Teď jsme si řekli všechno."

Popadla batoh a kabát. A pak vyběhla ze školy.

Mark zůstal stát, zaskočený, dýchal prudce. V očích mu hořel hněv.

Emma běžela dolů po schodech. Slzy ji pálily pod víčky, ale nezastavila se. Cítila úlevu. Bylo to jako uvolnění pout, která ji dlouho svazovala. Už na nic nečekala. Už se za ničím neotáčela.

Když ale seběhla ze schodů, zakopla. Zamotala se jí noha v popruhu batohu. Zavrávorala a dopadla...

...přímo do náruče někoho neznámého.

Oba spadli na zem, trochu tvrdě, ale ne bolestivě. Emma otevřela oči. Zůstala v jeho objetí. A pak ho uviděla.

Tmavé vlasy, jemné rysy, zelené oči jako letní déšť. Ten kluk... byl to Danny.

„Doufám, že ses nezranila," pronesl se slabým úsměvem.

Emma lapala po dechu. Rychle se odtáhla.
„Omlouvám se..." vydechla.

Zvedla se a utekla pryč ze školy.

Za ní doběhl Mark. Uviděl je. Emmy tělo, sevřené v cizí náruči. Její oči hledící do těch cizích. A něco v něm se zlomilo.

Toho okamžiku se vždycky bál.

******************************************************

Další kapitola příště :)) Děkuji že čtete :)) pokud se vám moje tvorba líbí a máte dotazy klidně napište :)) dole v komentářích.